Sorry,I can´t be Perfect! (4) • OurStories.cz ~ naše povídky

Dálší díleček.... Takže taky bych chtěla mít strašího bráchu mam spíš trpaslíka... zato mám straší bratrance který mi moc pomohl..a díky němu jsem začala znovu věřit klukům...tento příběh... je trošku zavázan na skutečnosti ohledněmé kámošky ale i mě...;) Nebojte se těhotné nejsme.ale část jenjedna část na tomto příběhu je z mé skušenosti.(v předešlích dílku..)..přeji snad dobré čtení...no nic zanechte nějaký komentík..za špatný nevadí vím jak jsem na tom.

11.08.2009 (20:00) • seiren • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 998×

Vzbudil mě něčí smích. Nejen smích ale i lechtání po obličeji a oblíznutí. Zabručela jsem a přitáhla jsem si deku přes hlavu. Jess.,,Hej." Vykřikla jsem, když mě začal někdo lechtat. Vylezla jsem z pod deky. Pohlédla jsem Peterovi do tváře. Byl blízko. Stačilo se jen naklonit. Odvrátila jsem pohled a pohlédla jsem na Jess, která se prala s dekou, kterou jsem ji zakryla. Pomohla jsem ji se odmotat.,,To štěně má větší přednost něž já."Ozval se Peter když jsem vyhrávala nad štěnětem. Pohlédla jsem na něho. Tvářil se uraženě a závistivě si nás měřil. Vzala jsem štěně do náruče.,,No vidíš to?On nám žárlí a závidí."Zašeptala jsem Jess. Dala jsem ji pusu na čelo a pohlédla na Petera. Ten se více zamračil. Zasmála jsem se. Štěně se dostalo z mého držení a odběhlo na druhou půlku postele. Sledovala jsem ji. Můj pohled se znovu zaměřil na Petera. S povzdychem jsem se zasmála. Hodila jsem po něm polštář.

,,No tak je to jen pes."Znovu jsem vzala do ruky další polštář. Zásah do hlavy.,,Jo je to jen pes a já jsem člověk." Uraženě se odemně odvrátil.,,Říkala jsem ti že nechci.." Nenechal mě domluvit.,,Já vím,promiň."Povzdychl si. Skousla jsem se do rtu. Kluci. Cizí kluci se mi hnusili. Známí...jsou a budou moje rodina ale Peter. Peter asi bude víc. Ale teď co se stalo. Nejsem připravená na nějaký vztah. Povzdychla jsem si.,,Dobrý už vím jak ti nazvednu náladu." Vyplázla jsem na něho jazyk. Odhodila jsem ze sebe deku.

Poklekla jsem. Opřela jsem se o ruce a pohlédla jsem mu do tváře. Věnoval mi pokřivený úsměv. Více jsem se k němu naklonila. Moje tělo říkalo že nesmím. Můj vnitřní hlas ve mě křičel. Tělo ale bylo slabší i mé srdce než má touha. Opřela jsem se o jeho čelo. Díval se mi do očí. Otřela jsem se mu o nos pak jsem ho mělce políbila na rty. Nespěchal na mě. Nedotýkal se mě. Jen mi vrátil polibek. Pohodlněji jsem si klekla a více se k němu posunula. Rukou jsem mu přejela po paži ke tváři. Odtáhla jsem rty od jeho. Otevřela jsem oči. Sledoval moji tvář. Znovu jsem ho políbila. Můj odpor z polibků ustal. Panika z doteků. Ponořila jsem se do jeho rtů. Zapomněla jsem na to čím jsem prošla. Ruce jsem mu dala kolem krku. Polibky mi vracel. Ucítila jsem jeho ruce na mém pasu.Zachvěla jsem se né pocitem vzrušením ale pocitem znechucení.Opatrně mě položil na postel. Byla jsem ponořená do polibků. Cítila jsem jen jeho polibky a dotek. Jeho ruka mě hladili po rukách,k teré jsem měla obmotané kolem jeho krku a zabořené ve vlasech. Byl nademnou opřen o jednu ruku. Panika odstála a odpor z polibků zmizel. Zmizel pryč. Jen ten odpor doteků ve mě ožil, když se moc vžil do děje. Pohladil mě přes stehno,bok,pas...Odstrčila jsem ho. Tohle bylo na mě moc.

,,Promiň."Zašeptal.,,Promiň,promiň.Mrzí mě to."Omlouval se. Vstal z postele. Seděla jsem omámeně zírala před sebe. Můj dech byl zrychlený. Oddechovala jsem zděšeně? Nebyla nejsem zděšená. Nezvládla jsem to. Nepřekonala jsem ten dotek. Má panika zvítězila.,,Petere."Zašeptala jsem. Pohlédla jsem do jeho zničené tváře.,,Nezvládla jsem to."Začala jsem vzlykat.,,Já se Beck omlouvám,měl jsem..."Začal šeptat. Posadil se na zpět na kraj postele. Pohlédla jsem na něho. I přes slzy jsem viděla jak je na sebe naštvaný.,,Petere."Zašeptala jsem přes vzlyky. Znovu jsem se vymotala z místa a přistoupila jsem se k němu. Vstal a zamířil ke dveřím.,,Ne!"Zvolala jsem a sešla jsem dolů z postele. Stačila jsem to chytit za ruku.,,Petere nic se nestalo jen..",,Beck...čas.Chce to jen čas já ti rozumím."Popadla jsem ho ra ramena a otočila ho k sobě. Zmocnil se mě vztek.,,Není to tvoje vina!"Zavrčela jsem.,,Přestaň. Musím to zvládnout."Zašeptala jsem skrz zaťaté zuby.,,To já jsem začala..",,Beck.",,Já tě Miluji... chci to ovládnout. Je mi jedno co se stalo, co se stane a bude dít."Snesla jsem se na zem. Před jeho nohy.,,Chci žít!"Vykřikla jsem a dala jsem se do pláče.,,Beck,omlouvám se.",,Já jen...vzpomínka. jsem v pořádku."Zašeptala jsem a políbila ho .Nejistě mi polibek vrátil ale později se znovu semnou ponořil do polibků. Zapomnění.

Usnula jsem zabořená do svých pocitů a nejistot v Peterově náruči. Uplynuli dvě hodiny. Čas na oběd.Sešli jsme dolů do kuchyně.Jess v patách po krátkém spánku.Neměla jsem velký hlad a chuť na oběd, takže mi udělal palačinky. Snědla jsem je a natáhla se pře televizí.

°°°

,,Beck?Šla by jsi semnou večer dneska ven?"Zeptal se mě Peter a podával mi pití.,,Jasně a kam?"Zeptala jsem se zvědavě.,,Překvapení."Teď jsem se zamračila. Překvapení mi nic neříkala..hlavně jsem je nesnášela.,,Ne."Zasténala jsem,,Ale ano,kluci se nemůžou dočkat staré Labes."Usmál se na mě.,,Labes"Zašeptala jsem svoji přezdívku do ticha...,,máš pravdu myslím že je to zamnou. Hlavně musí být."Přikývla jsem.,,Neboj já tu s ebou stále budu tak jako zbytek."Přistoupil ke mě a objal mě.,,Já vím.Díky"Zašeptala jsem a políbila ho.

°°°°°°°°°°°°°°°°

O půl šesté zazvonil venkovní zvonek. Sledovali jsme ženatého se závasky. Peter šel otevřít. Zalechla jsem vítající hlasy. Do místnosti vstoupilo sedm lidí,které jsem neznala. Stoupla jsem si.,,Tak to je ona?"Zeptala se Petera jedna z žen.Přistoupila ke mě a obcházela mě dokola stále si mě prohlížela.,,Alice,děsíš ji."Zasmál se Peter a přistoupil ke mně.,,Dneska je překvapení a tihle ti pomůžou být perfektní.",,Ale proč?"Skousla jsem se nervózně do rtu.,,Řekněme večírek."Řekl polohlasně.,,Ne."Znovu jsem zasténala. Já a večírky. Společenské večírky neberu.,,Klid Beck je to překvapení nesmím nic říct."Zamával mi, když se mě zmocnili neznámí lidi.

,,Vlasy."Ukázala na dva chlápky Alice zamnou. Byli jsme v mém dočasném pokoji.

,,Obličej."Ukázala na dvě ženy, které ke mě přistoupili. Prozkoumali můj obličej a zapsalisi něco do sešitků.

,,Nehty."Luskla prstami před mladíkem .

,,Šaty."Usmála se na mě.To asi byla práce na ni a na zbytek.

Všichni se dali do práce. Nejdřívě jsme se měla vysprchovat. Provedla jsem. Začali nehtami.Nehty nalakovali na bílí lak. Vlasy mi sčesali jen na jednu stranu hlavně afinu, kterou nagelovali aby mi nepadala do očí. Dali mi šaty, které byli srovnané do pasu a od pasu byla sukně.

Modré. Modrá barva,té jsme se vyhýbala. Nosila jsem raději tmavé oblečení a né světlé. Nalíčili mě.Nenápadně. (Ne)výrazně. Byla jsem jim vděčná že mě uposlechli. Na nohy jsem si vzala Modré converesky. Poslední pohled do zrcadla. Tmavě černý kabát jsem si oblékla a vyrazila dolů se z chodů. Teď jsem nebyla Labes ale Becky spíš Alice.

Moje jména tady zde hrají taky roli. Oslovali mě tak a tak podle mé nálady ale často Beck a Labes. Nenáviděla jsem svoje dálší dvě jména. Proto jsem je prosila na kolenou aby mě tak neříkali.

shrnutí

Když jsem zatáčela ze schodů spatřila jsem dole Petera. Usmíval se a prohlížel si mě od hlavy k patě.Opravdu nepříjemné.Začervenala jsem se.,,Jsi tohle ty?"Objal mě kolem pasu a vlepil mi pusu na čelo.,,Ne nejsem. Připadám si jak Alice ne Labes a ani Beck."Zasykla jsem dost nahlas.,,Promiň říkal jsem jim jasně aby tě nechali si vybrat co chceš."Zašeptal mi do ucha.,,Nevadí půjdeme?"Změnila jsem téma. O tom co mám na sobě se nechci bavit.,,Jistě,nejdříve skočíme do restaurace na jídlo."Otevřel mi dveře.,,Pak půjdeme na překvapení."Dodal to slovo.,,Neříkej to slovo."Zabručela jsem.

,,Dobře."Přikývl. Otevřel mi dveře u limuzíny a vyrazili jsme. Na večeři jsme si dali obyčejné jídlo. Nic zvláštního. Přírodní řízek s hranolky a salát. Mlčky jsme dojedli a znovu jsme vyrazili. Bylo půl sedmé.,,Malá přestávka."Zašeptal. Pomohli mi z auta. Zastavili jsme před nějakou budovou. Starou,zhroucenou budovou. Nejistě jsem pokrčila obočí. Všiml si mé nervozity. Objal mě kolem ramen.,,Neboj se mě můžeš důvěřovat."Usmál se na mě povzbudivě. Přikývla jsem. Vešli jsme dovnitř. Nějaký Starý sklad,který byl speciálně upraven pro jízdu na kole a skejty. Byli tu neznámí kluci. Můj strach.M oje panika se zmocnila.

,,Beck..."Hlesl,když jsem začala zhluboka dýchat a couvat do zadu.,,Jestli chceš půjdeme."Zašeptal .Jeho hlas jsem nevnímala, když jsem se vzpamatovala z pohledu na kluky otočila jsem se na Petera s úsměvem na rtech.,,Je mi fajn."Přikývla jsem směrem ke klukům.,,Můžu si zajezdit?"Zeptala jsem se ho a šla jsem ke klukům.,,Beck,jestli nechceš tak nemusíš..."Začal.Skočila jsem mu do řeči,,Nesmím nechat vyhrát paniku ale touhu a šanci znovu žít."Odpověděla jsem mu a políbili na tvář.S úsměvem jsem si vypůjčila skejt i kolo a asi hodinu jsem blbla. Teď jsem to byla já. Já Beck. Nikoliv Alice a Bella...ale Labes. S úsměvem a velkým díky jsem dala každému pusu na tvář a odešli jsme.Znovu jsme nastoupili do auta. Peter něco vytáhl z krabice. Byl to černý šátek.,,Říkala jsem překvapení ne."zašeptala jsem s povzdechem.,,Labes,buď hodná."Zašeptal mi do ucha a zavázal mi oči.,,Vidíš něco?"Kontrolní otázka.,,Jo vidím jen tmu."Usmála jsem se.A opřela jsem se o jeho hruď.

,,Jak ještě dlouho?Promiň ale zdá se mi to věčnost."Zeptala jsem se po chvíli aspoň myslím že uteklo aspoň deset minut jízdy v autě. Zasmál se.

,,Neboj se,akorát to stihneme.Čas nám vychází."Zašeptal a políbil mě na krk.

,,Hej je ti jasný že jsme stále kámoši."zabručela jsem a odtáhla jsem se od něho.

,,Ty jsi..."zasténal a nedokončil.

,,Co jsem?"Dožadovala jsem se odpovědí

,,Labes."zašeptal.

,,No proto."zasmála jsem se. Dál jsme seděli a jeli mlčky. Zaposlouchala jsem se do zvuků veku, které procházeli otevřením oknem. Moře? Ptala jsem se sama sebe. Zaslechla jsem vodu. Možná že ne.Možná jezero,řeka..ale že bychom jeli dlouhou cestou k moři? Moře od nás bylo daleko přes čtyři města než řeka a jezera,která byla na každém kroku.

,,Hele kde to jsme?" Zeptala jsem se poprvé za celou dobu.,,Uvidíš."zašeptal. Auto zatočilo ze silnice jak jsem pod sebou ucítila na pěšní cestu. Pěkně to semnou kymácelo ale nechala jsem jeho smích plavat .Auto zastavilo a vypl se motor.,,Šátek si nech."napomenul. Uslyšela jsem jak otevírá svoje dveře a vystupuje pak otevřel moje a pomohl mi vylézt z auta. Pod nohama jsem ucítila štěrk.,,To jsme někde v lese?"Zamračila jsem se.,,Ne."zasmál se.,,Petere mě už tohle nebaví."Zasyčela jsem.,,Labes už jen chvilku."Objal mě kolem pasu.,,Teď tě vemu do náruče."Než jsem se zmohla cokoliv říct byla jsem v jeho náruči.,,Aby jsi nepoznala půdu pod nohama."Zasmál se.

http://www.youtube.com/watch?v=LrBGWqLsaOI&eurl=http%3A%2F%2Fadmin%2Eblog%2Ecz%2Fclanky%2F38377162&feature=player_embedded

Nic jsem neříkala. Zaposlouchala jsem se do okolí. slyšela jsem vodu to vím jistě. Nejen vodu ale neslyšela jsem štěrk, po kterém jsme šli jen chvíli. Možná tráva, písek. Byla jsem zmatená. Strašní pocit být slepí. Zaslechla jsem jak Peterovi nohy klepají o podlahu? Stále mě nesl v náruči a já jsem jen vnímala zvuk. Zaslechla jsem smích. Takže asi kluci. Zaslechla jsem ale i píseň. Moji píseň z Titaniku.,,Petere.Já chci dolů a vidět."Zaprotestovala jsem.,,Ještě chvíli."zašeptal. Nadechla jsem se. Ucítila jsem vodu ale i jídlo a květiny. Peter mě pak pustil se slovy."Nech si šátek.Emma na tebe dohlídne." Poslechla jsem ho ale nabručeně. Posadila jsem se a čekal jsem co se bude dál dít.

,,Beck,půjdeme."Ten hlas byl jiný. Josh .Stoupla jsem si. Vzal mě kolem pasu a pomalu jsme šli. Vedl mě slovi že jdeme rovně. Zastavit schod,který se mi nepovedl. Zasmála jsem se.,,Kde to jsme?"Zeptala jsem se ho tiše.,,Ještě pár minutek."Zašeptal mi do ucha. Jen jsem přikývla s nádechem. Svěží vítr ke mně donesl všechny vůně ale i vůni jara. Tepla ze slunečních paprsků. Došli jsme k nějakému zábradlí. Mě to tak podle hmatu připadalo.,,Dobře znáš Titanic."Jeho hlas byl vesel í.Šťastný. Přikývla jsem.,,Dobře,nazvedni pravou nohu."Provedla jsem. Uchopil mi ji kolem kotníku a nesměřoval mi ji na zábradlí.

,,Takže loď?"Usmála jsem se. Políbil mě do vlasů. Pevně jsem se držela zábradlí. Vyhoupla jsem se nahoru aby sem měla obě dvě nohy na zákeřném zábradlí, z kterého jsem měla strach. Strach že nic nevidím. Vítr ovál můj obličej. Můj účes držel ale cítila jsem prameny skrz šátek že jsou u očí.,,Dobře je čas." Jednou rukou mě držel kolem pasu, druhou mi sundal šátek.,,Neotevírej oči."Napomenul mě. Poslechla jsem ho .Ucítila jsem že si vylezl na zábradlí a stál zamnou. Jednou rukou mě stále držel kolem pasu a druhou mi vzal ruku. Pochopila jsem. Roztáhla jsem ruce jako bych byla pták. Jako bych letěla. Oči jsem měla zavřené. Píseň vdáli sílila na hlase.

,,Teď můžeš."Zašeptal mi do ucha a stále mě držel kolem pasu.,,Víš jistě že nemám mořskou nemoc?" Nahodila jsem vtipem. Otevřela jsem oči. Co jsem spatřila byla nádhera. Slovo nádhera je slabé slovo tak jako perfektní a báječné.

Opravdu jsme byli na lodi a jeli jsme. Pomalu ale i tak mi to připadalo že spíš jedeme rychlostí blesku. Předemnou se rýsoval les a za ním vdáli byli hory. Ale to nebe. nebe bylo tak překrásné. Červánky zářili ve všech barvách i tak slunce které zapadalo pomalím pohybem spát. Usmála jsem se a nechala jsem se unášet volností.Volností pocitem letu.

Jsi tady, není tu nic čeho bych se bála,
a vím, že mé srdce bude bít dál.
Tak zůstaneme navždy.
Jsi bezpečně v mém srdci
a mé srdce bude bít dál a dál.

Prozpěvovala jsem si tento kousek textu do ticha, které zde panovalo. S úsměvem jsem se nadechla větru a pohlédla na Joshe. Byl šťastný .Usmíval se. Měl radost. Tak jako já že se jim vrátila stará Labes. Za námi jsem zaslechla štěkot .Josh mi pomohl dolů. Dálší důvod proč milovat Titanic a svého bratra ale i naše kámoše. Byla zde i Jess. Vzala jsem ji do náruče a nechala jsem ji aby mi olízala tvář. Vešla jsem dovnitř do lodě, kde bylo na stolech jídlo. Měla jsem hlad a to jsem jedla před dvěma hodinami. Vzala jsem si zákusek. S úsměvem jsme tančili, blbli. Radovali jsme se že jsme všichni volní a že vše teď začne od začátku.

Já,Beck Isabella Alice jsem slíbila že se začnu chovat jako člověk. Že moje nálady budu hlídat aby se neměnili každý den a hlavně jsem chtěla jen jedno přání. Úsměvy na tvářích a domov. Cítím tu zde domov úplné rodiny.Večírek skončil po půl noci. Přespali jsme zde. Loď stále plula po řece . Nevěděli jsme kam. Nechali jsme to na kapitánovy. Dali jsme se do spánku a já jsem se konečně cítila být šťastná.

Jenže,těchto slov jsem začala hned litovat.Vše se změnilo do starých kolejí a já jsem ztratila přátelé a samu sebe.Nevyznala jsem se v sobě.Moje nálady byli oddedne horší.Bratr se mi odcizuje tak i jeho kámoši.Já teď mám Jen Dimitriho a na něčem jiném mi nezáleží.(želo)

Když jsem zjistila co je zač bylo pozdě.Je pozdě.Zachrání mě někdo?Pomůže mi někdo?Dostat se ven ze špatností a znovu nalézt štěstí.Jak já tohoto lituji co se stalo.Co bude dál?Nikdo mě neslyší.Nahlas nemluvím.ve mě křičí všechny neznámé a známé hlasy že jsem špatná.nemá cenu zde dál žít.Moje rozhodnutí.

JE....

Nejisté, tak jako moje budoucnost.

Autor: seiren (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sorry,I can´t be Perfect! (4):

5. lenicczka

25.08.2009 [13:29]

mě ta 4 nefunguje pls poslete mi j

4. viktoria

12.08.2009 [14:41]

je to super! strasne pekne ale ten modry text ma domotal. no ale uz sa tesim na dalsie Emoticon

3. uuuzaaa

11.08.2009 [21:31]

tak ted me to docela zmatlo... Emoticon co jako znamena ten modry text?????ja chci happy end jako!!!!no sem zvedava co se naam z toho vyklubee...ae enem jeste jednou zopakuju.JA CI HAPPY END!!!!!!

2. Samy

11.08.2009 [17:44]

Je to uplně dokonalééé!Sem staršně zvědavá co se z toho vyklube!Ten modrý text mě strašně zaujal a tet sem zvědavá jak něco!!! Emoticon

1. seiren přispěvatel

10.08.2009 [13:32]

tak lidi dálší díl je na světe...jinak já vždy píšu že brácha pomáhá sestře...v jednom příběhu píšu zase ohledně bratrance,který sní chodí..ale to je vedlejší...přijemné snad počtení..dálší bude dnes večer...