Spegilmynd - Kapitola 1. - Pád • OurStories.cz ~ naše povídky

Monika, šestnáctiletá dívka, žije obyčejný život, ale jen do doby, kdy jí jeden pád změní život.

14.12.2014 (10:00) • milia • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1128×

„Tony? Tony?“ zavolala jsem do tmy. Nikdo se neozýval.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikdo tu nebyl. Karlův most byl v tuto noční hodinu naprosto pustý.

Povzdechla jsem si. Tony měl zase zpoždění, a tak jsem se zadívala na oblohu plnou hvězd sama. Vrtalo mi hlavou, jaký je život jinde. Je plný kouzel a magie, nebo stejný jako náš? Můj?

Stoupla jsem si na kamennou římsu a natáhla jsem se ve snaze dotknout se svých milovaných hvězd. Zafoukal studený vítr, tak jsem si přitiskla ruce blíž k tělu. Najednou začal zvonit zvon a já leknutím nadskočila. Noha mi na zledovatělém povrchu uklouzla a já jen bezmocně rozhodila ruce ve snaze se něčeho chytit. Ale bylo to zbytečné.

Let vzduchem se zdál být nekonečný. Snažila jsem se zakřičet, ale nevyšla ze mě ani hláska. Zavřela jsem oči a očekávala nevyhnutelné.

Místo tvrdého nárazu do ledové vody mě přivítalo jen podivné teplo a pocit, jako bych byla obklopená vatou. Zvědavě jsem otevřela oči. A pak jsem je pro jistotu zase zavřela.

Seděla jsem na tom samém místě opřená o nějakou sochu. A byl den. Zatřepala jsem hlavou. Bylo tohle snad nebe? Nebo peklo?

Asi pět minut mi trvalo, než jsem si všimla, kolik je rozdílů mezi tímto záhadným městem a Prahou. A přece to musela být Praha, i když to tu vypadalo jako úplně jiný svět. Nebyla tu žádná technika. Neoslepovala mě světla reflektorů, nikde nebyla ani stopa po křiklavých billboardech a nad hlavou mi nevisely dráty vysokého napětí.

Pak jsem začala pozorovat lidi. Také byli zvláštní. A byly jich mraky. Kam oko dohlédlo, stály davy a všichni se dívali stejným směrem. Za mě.

Otočila jsem se.

Nad křišťálovou hladinou Vltavy tančily dívky oblečené do krásných závojových šatů, které kolem nich vířily a poletovaly. Vypadaly úchvatně. Do copů měly vpletené kytičky a na hlavách věnečky. Nemohla jsem od té nádhery odtrhnout oči.

A náhle to celé skončilo. Začala jsem spolu s ostatními tleskat jako o život. Po chvíli se jásající dav uklidnil, ale opět jsem si musela vylézt na římsu, abych nebyla ušlapána. Když se alespoň trošku vylidnilo, vstoupila jsem do spletitých pražských uliček.

Ty také vypadaly jinak. Zdály se být užší a vysoké cihlové domy se nade mnou hrozivě tyčily tak, že jsem si připadala jako maličký mravenec, který jen čeká na to, až ho někdo rozšlápne.

Pochybně vypadající krámky zdobily vývěsní štíty často ve tvaru bublajícího kotlíku nebo kočky, navíc potažené tunou pavučin, stejně jako okna, pokud tam tedy nějaká byla.

Uličky byly čím dál tím víc křivolaké. Chtěla jsem se někoho zeptat na cestu, ale těch pár lidí, co tu procházelo, mělo přes obličej kápi, a vsadila bych se, že nemají právě ty nejlepší úmysly.

Najednou ve mně svitla naděje. Sotva dvě stě metrů ode mě šli dva muži. Sice se mi u nich nedařilo dost dobře odhadnout věk, ale měli dlouhé vlasy, jeden bílé a druhý světle hnědé, stejné světle zelené oblečení, a přestože se jim u pasu houpal meč, vypadali celkem slušně.

Přistoupila jsem k nim a slušně jsem se zeptala: „Dobrý den, hledám Provazníkovou ulici. Nevíte, kde ji najdu?“

„Kdo jsi?“ zeptal se mě podezřívavě první.

„Monika Bárová,“ odpověděla jsem.

Ten druhý se ušklíbl: „A kde si myslíš, že jsi, Moniko?“ Moje jméno vyslovil posměšně, jako by na něm bylo něco špatného. V tu chvíli se mi přestal líbit, ale pořád to byla má jediná naděje.

Protočila jsem oči. „V Praze, samozřejmě. Kde přesně to nevím. Ztratila jsem se.“

Vyměnili si nevěřícné pohledy a pak mě každý popadl za jednu paži. Vykřikla jsem. Snažila jsem se jim vytrhnout. Všemožně jsem se kroutila, kopala jsem, kde jsem mohla, a dokonce jsem se je pokusila i kousnout, ale jejich železné sevření nic nepovolilo.

Asi po půl hodině, kdy už jsem byla naprosto vyčerpaná, se před námi vynořil překrásný palác. Jeho věže se čněly až k nebesům, masivní stěny z bílého kamene jako by vyzařovaly své vlastní světlo a zlatá brána se třpytila v jasném denním světle.

Prošli jsme přes nádvoří dlážděné mramorem, kterému vévodila krásná kašna z mně neznámého růžového kamene. Chtěla jsem si vše pořádně prohlédnout, ale ti příšerní muži mě nemilosrdně vlekli dál.

Palác byl plný spletitých cestiček, a ačkoliv jsem se snažila, po chvilce už jsem neměla nejmenší ponětí, kudy jsme šli. Zrovna když už jsem si myslela, že jsme úplně zabloudili, vešli jsme do překrásného sálu.

Mohl být větší než celý náš byt. Jeho stěny zdobily umně vypracované gobelíny a obrazy. Co hned ale upoutalo mou pozornost, byl trůn. Nebyl kovový, kamenný, stříbrný, dokonce ani zlatý. Byl diamantový. Jak na něj dopadalo světlo z jediného, zato ale obrovského okna, zdálo se, jako by v něm pulzovalo nějaké zářící srdce.

Naopak žena, která na něm seděla, byla spíš temná. Tmavě šedé vlasy zapletené do úzkých copánků jí lemovaly její vrásčitý obličej s uhrančivě onyxovýma očima a rty semknutými do tenké linky. Na sobě měla tmavé kobaltově modré šaty s širokými rukávy, které doplňovala stříbrno-bílá šála, kterou měla spoustakrát omotanou kolem krku.

A pak se její oči upřely na mě.

„Čím se tato dívka provinila, že ji vedete rovnou za mnou?“ Její hlas byl sametový a jemný, ale i tak v něm byl náznak tvrdosti. Přestože téměř šeptala, bylo ji slyšet jasně a její slova jako by se mi zařezávala do uší.

„Je to člověk. Přivedli jsme ji přesně, jak jste říkala.“ Teprve teď jsem si všimla, že oba klečí.

Její oči se zabodly do těch mých a já měla pocit, že mi vypalují díru do hlavy.

Najednou jsem věděla, že jí musím všechno říct. O mostě, o pádu, o dívkách, prostě o všem.

Když jsem skončila, jen se na mě záhadně usmála a řekla: „Máš problém.“

„A proč?“ zeptala jsem se.

„Odtud není cesty zpět.“

Následující díl »

Autor: milia (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování