OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Společně to dokážeme! - 2. kapitola

09.07.2014 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 283×

*Rebecca*

Nic nebylo v pořádku.

Našel mě a tím pádem mě dohnala má dávno hluboko v mé mysli pohřbená minulost.

Když jsem se po poledni vrátila z práce, koukla jsem se jako vždy do schránky, která byla umístěná hned pod zvonkama. Byly tam různé letáky, kterým jsem nevěnovala moc pozornosti, ale pak mě upoutala bílá obálka s mým jménem. Poznávala jsem to písmo. Bylo jeho. Otevřela jsem s třesoucíma rukama ten dopis a začala číst:

Sophie,

už je to pár let, co jsme se viděli naposledy. Nerozešli jsme se zrovna v přátelské atmosféře a můj plán s tebou je pořád stejný. Dostal jsem kšeft, na kterej se hodíš jedině ty. Než se ale rozhodneš tenhle kus papíru roztrhat a zahodit musíš si jedno uvědomit; minulosti neunikneš, a proto by bylo lepší, kdyby ses o to nepokoušela. Sama mě dobře znáš, takže si určitě vzpomínáš, co se stalo s těmi, které jsi milovala. Víš, kde mě máš najít.

S pozdravem TJ.

Už jen to, že mě nazval mým starým jménem, mi přivádělo žaludeční křeče. Mráz mi pobíhal po zádech a zdálo se těžké dýchat. Věděla jsem, co tím vším myslel. Chtěl, abych pro něj znovu začala pracovat, jinak zabije Liama a tím mě k tomu donutí. Minule to zabralo, ale tentokrát to nedovolím, budu se rvát za to, co miluju!

Na svůj předešlý život nejsem moc pyšná, spíše vůbec. Vím, že to dřív nebo pozdějc budu muset Liamovi všechno říct, protože to před ním nedokážu skrývat. I já přece znám jeho minulost. Lovil měniče, ale změnil se.

Seděli jsme v tichém objetí a já si dodávala odvahu, abych mu to řekla. Nezaslouží si žít ve lži. Miluju ho a udělala bych pro něj cokoliv, on to určitě cítí stejně.

„Budeme si muset promluvit,“ zašeptala jsem proti jeho svalnaté hrudi. Každé ráno jsme společně chodili do posilovny.

Jen co jsem to dořekla, ztuhl. Nevím, co si myslel, že mu chci říct. Zvedla jsem k němu hlavu a on se na mě mračil.

„A o čem?“ zeptal se po chvilce vzájemného zírání. Určitě tušil, že něco není v pořádku.

„Tak nějak o všem,“ řekla jsem tichounce, ale pohotově. Nechtěla jsem s ním o tom mluvit, ale musela jsem.

Jeho paže se kolem mě více utáhly a čekal, až začnu mluvit. Co vám budu povídat, neměla jsem v plánu mu to někdy říct, ale moje minulost si to vyžaduje. Nemohu ho vystavit takovému nebezpečí.

„Víš, že jsem ti nikdy neříkala nic o mojí minulosti, mojí rodině,“ začala jsem. Mlčel, a tak jsem pokračovala. „Jako malá jsem se koukala velmi ráda na kriminálky a dozvídala jsem se spousty návodů, jak někoho usmrtit rychle, nebo naopak pomalu. Také jsem se dozvídala, které jedy jsou na co - a jak po sobě zahladit stopy.

Nikdy jsem nevycházela dobře s matkou. Ona byla obyčejná, to můj otec byl měnič. S ním jsem trávila většinu času. Byli jsme jako dva nejlepší kamarádi, a to moje matka nesnášela nejvíc. Cítila se odstrčeně, a tak se rozhodla, že se mě zbaví. Moji rodiče byli hodně bohatí, takže to pro ni nebyl až takový problém. Otci řekla, že jsem utekla z domova a přitom mě držela ve sklepení a týrala...“ Můj hlas se začíná třást a z očí se mi hrnou slzy. Bylo mi jen dvanáct. Vzpomínám si na tu dobu;

Matka mi jako každý den ráno přinesla dva krajíce chleba a džbán čisté vařící vody, abych se hned nemohla napít. Chtěla, abych ji na kolenou prosila o milost, vodu a její lásku, ale já o nic z toho nestála. Přála jsem si jen, aby už odešla a nechala mě samotnou v temném sklepě. Ale věděla jsem, že ona mi jen nepřinesla potravu, ona si na mě přišla vybít svou frustraci a vztek z toho, že po mně můj otec a bratr truchlí. Myslela si, že na mě zapomenou a nikdy se o mně už nezmíní, ale to se přepočítala, protože já jim opravdu chyběla.

Šla do vedlejší místnosti a přinesla si koňský bičík a tátův starý kožený pásek s velkou kovovou přezkou. Nejdříve jsem se musela vysvlíct úplně do naha. Pak mi řekla, ať jdu ke zdi, na které byly přidělané řemeny, s kterýma mě znehybněla. Odložila bičík a s páskem ke mně přistoupila.

První rána dopadla na můj hrudník. Přeska po sobě zanechala velký krvácející šrám a já jsem myslela, že se bolestí počůrám.

„Můj Bože, Becc!“ vytrhl mě ze vzpomínek Liam. Jeho objetí teď bylo přímo železné. „Je mi moc líto, že jsi něčím takovým musela projít...“

Chvilku jsem sbírala odhodlání na pokračování.

„Každý večer za mnou poslala svého milence, kterej byl naším domácím zdravotníkem. Ošetřil mi krvácející rány a způsoboval mi často větší bolest než matka. Jednoho dne jsem řvala natolik, že ten hluk přilákal mého otce. Našel mě tam zbídačenou a v silných bolestech. Odvezl mě do nemocnice a nakonec jsem skončila v dětském domově. Tam jsem se seznámila s jedním klukem, jemu bylo tenkrát sedmnáct a já byla o tři roky mladší. Docela jsme si rozuměli. Když z domova odešel, přišla jedna nová holka, která byla stejně stará jako já. Bylo nám tenkrát patnáct a já jí vyprávěla o TJovi, to byl ten kluk, o kterým jsem mluvila před chvilkou. Byly jsme mladé a naivní. Utekly jsme...“

Byly jsme tak naivní, když jsme si myslely, že nás tam venku čeká něco lepšího.

„Nějakým způsobem jsme našly TJ. Pracoval pro jednoho chlápka, který zabíjel nevinné lidi. A tenkrát jsem děkovala bohu za to, že jsem se koukala na ty kriminálky. Vzali nás do svýho gangu, ze kterýho se později stala mafie. A TJ byl náš boss. Byla jsem nucená v patnácti letech zabíjet lidi a teprve tenkrát, když jsem zabila svou matku, která byla na seznamu lidí, kteří mají být mrtví, jsem si uvědomila, že jsem svůj život určila k zániku...“ 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Společně to dokážeme! - 2. kapitola: