OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Srdce temnoty - 1. kapitola

05.10.2010 (17:00) • CassieRae • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 748×

Seděl na baru a nespouštěl ze mě oči, jeho uhlově černé vlasy hýřily tisíci odlesky od světla a jeho jasně modré oči se vpíjely do mých, připadala si jako zhypnotizovaná.

„Omluv mně Misch, prosím.“  Ani jsem to nemusela říkat, stejně se zrovna muckala se svým přítelem Ianem. Anne byla zrovna na dámách, tak jsem se jí nehodlala zabývat, vlastně jsem to nedokázala, byla jsem snad očarovaná.

Vstala jsem a kráčela jsem k němu naprosto omámená, jakoby mnou pohyboval někdo jiný. Přišla jsem k baru a téměř podvědomě jsem se posadila na barovou židličku vedle toho kluka.

„Ahoj krásko, čekal jsem na tebe.“ Usmíval se a moje srdce se rozbušilo, ani jsem nevnímala, co mi říkal, jen jsem poslouchala jeho tajemný a čistý hlas. Sledovala jsem, jak podmanivě se mu hýbou rty, objednal mi skleničku a já jí bezmyšlenkovitě vypila, po chvilce se mi podařilo vyřknout aspoň jednu větu.

„Jak myslíš – čekal-?“

„Věděl jsem, že přijdeš, zatím všechny přišly.“ Nechápala jsem význam slov a opět jsem se začínala cítit podivně klidná, lehká, volná a otupělá.

„Nechceš se jít projít?“ Přikývla jsem a on mne galantně vzal za ruku a spolu jsme vykročili do ticha noci. Bezmyšlenkovitě jsem kráčela po jeho boku, netušila jsem, kam jdeme, začalo mi to být divné až na konci neosvětleného parkoviště, přesto jsem byla stále podivně povolná a klidná. Usmíval se takovým jiným úsměvem a jakoby v jeho modrých očích zazářilo něco červeně. Najednou mi jeho kůže připadala až moc chladná a jeho oči příliš nelítostné. Probudila jsem se z malátnosti a s velkým sebezapřením jsem ho pustila. Rozhodla jsem se prosit, nasadila jsem co nejsmutnější kukadla a žadonila o milost. Chtěla jsem žadonit o milost. Nedokázala jsem najít správná slova, jako by se můj mozek zotavoval po dlouhém spánku.

„Hele promiň, nevím, jestli seš úchyl nebo co, ale mně bylo teprve nedávno patnáct tak prosím– “ Místo aby se slitoval, začal se smát, drsným a zároveň krásným smíchem. Po celém těle mi naskočila husí kůže, všechny moje smysly na mě křičely: běž, utíkej a neohlížej se! Snažila jsem se bojovat se ztuhlými svaly, a nakonec jsem se odlepila z místa.

Rozběhla jsem se, ale musela jsem se ohlédnout, stál tam a na tváři měl krutý výraz, přidala jsem tempo, dívala jsem se na nohy a vložila do běhu všechno.

„Smrti neutečeš. Smrt si tě najde Christie,“ smál se a já naopak vykřikla. Jak se přede mne mohl dostat, to bylo nemožné. Začala jsem couvat, nemám naději dostat se k baru, ale v lese bych mohla najít něco, čím bych se mohla bránit. Jediná naděje byla zdržovat.

„Odk– odkud znáš moje jméno?“ zachraplala jsem a stále jsem nepatrně couvala. Klopýtla jsem a nad tím se jen pobaveně usmál.

„Jsi tak lehce čitelná, přečetl jsem to v tvé mysli,“ řekl uklidňujícím hlasem. Napadlo mne, že je to opravdu blázen, už jsem skoro byla u lesa, určitě tam bude nějaká větev, kterou ho budu moci vzít po hlavě.

„Nejsem blázen, jsem upír.“ Zalapala jsem po dechu, blbost!

„Hodláš mi teda vysát krev?“ Chtěla jsem, aby poznámka vyzněla sarkasticky, ale nějak mi to nevyšlo.

Vysunula jsem bradu a podívala jsem se mu zpříma do očí, přitom jsem se ale nenechala omámit. Usmál se kouzelným úsměvem.

„Přesně tak, jsi chytrá malá Christie,“ zašeptal, natáhl ruku a přejel po mé tváři. Plivla jsem mu do obličeje, jenže on se jen usmál. Už jsem byla mezi prvním stromořadím a na zemi se válela velká tlustá větev. Měla jsem štěstí, skočila jsem pro ni a chytla jsem jí před sebe.

„Nepřibližuj se!“ hystericky jsem vřískla a zamávala větví, on se jen tiše a děsivě chechtal. Vyburcovala jsem všechnu sílu, kterou jsem v sobě měla a rozmáchla jsem se větví. Trefila jsem se přímo do jeho hlavy, ale ani se nehnul a větev se rozlomila na dvě poloviny. Tady jde o život – dostala jsem strach. Adrenalin mi vlil novou sílu do žil, rozběhla jsem se, ale zakopla jsem a svalila se na zem, překulila jsem se na záda a sledovala jsem jeho siluetu, jak ke mně kráčí. Koleno mne bolelo a tekla z něj krev.

Na okamžik jsem zahlédla obličej toho kluka v měsíčním světle, které prosvítalo mezi stromy. Vyjekla jsem a jeho úsměv se jen rozšířil; jeho oči žhnuly krvavě rudou barvou a zdálo se mi jako bych zahlédla něco podobného tesákům. Snažila jsem se aspoň sunout, když noha rezignovala, ale on mne zastavil. Sehnul se a podíval se mi do očí, i když už v nich nebylo to uklidňující kouzlo, nedokázala jsem popřít učarované vydechnutí – uchechtnul se a něco v jeho hlase mi jasně prozradilo, že je to pravda – je upírem. Nedostávalo se mi dechu, bylo mi jasné, že teď umřu, už v životě neuvidím nikoho z rodiny ani Michelle a Beatrice, v duchu jsem se loučila se světem.

„Ale, ale, přeci jen máš strach? Budeš křičet?“ zeptal se smrtelně nebezpečným hlasem, který mi rozvibroval každou částečku v těle. „Miluju, když křičíte, je to požitek.“

Výkřik se mi v hrdle zarazil. Umřu, to nezměním, ale neudělám mu takovou radost; křičet nebudu! Pevně jsem semkla rty a on se tomu jen smál.

„Zrůdo!“ zachraplala jsem a on se pobaveně ušklíbnul.

„Tak hrubá slova?“ zavrtěl hlavou. Jeho hlas byl téměř bolestný, viděla jsem, jak upírá oči na mé koleno a znechuceně jsem se odvrátila, snad to ukončí rychle.

„Natáhl ruku a nehtem přejel po mé tváři, cítila jsem, jak roztrhl mou kůži, a snažila jsem se potlačit vyděšený výkřik. Jeho jazyk objel ranku pomalu a gurmánsky – oklepala jsem se. Začala jsem kopat a kousat, mlátila jsem okolo rukama – ale bylo to naprosto k ničemu. Moje tvář začínala nepříjemně pálit a cosi zvláštního mi pronikalo do žil. Proč mi nemůže třeba zlomit vaz, abych to necítila? No ovšem, v jeho očích jsem viděla tu radost a nespoutanou divokost, mluvil pravdu, byl to pro něj požitek.

Na mém těle během té neskutečné chvíle vzniklo neskutečně mnoho ranek, které objel jazykem. Za tu dobu jsem nevykřikla ani jednou, jen jsem se modlila, aby ho to co nejdřív přestalo bavit – chtěla jsem umřít co nejdřív. Ucítila jsem křupnutí a moje bariéra byla prolomena, vykřikla jsem, ale přidušeně; nejspíš mi zlomil nohu.

Po chvilce, která mi připomínala věčnost, jsem v oblasti krku zaznamenala nesnesitelnou bolest: hra skončila. Tentokrát jsem výkřiku nezabránila. Opět jsem se pokusila bránit, ale ta bolest byla neskutečná a moje tělo ochabovalo a propadalo se do černočerné a neproniknutelné tmy.

NÁSLEDUJÍCÍ ~ SHRNUTÍ

Autor: CassieRae (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce temnoty - 1. kapitola: