OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Srdce temnoty - 2. kapitola

11.10.2010 (18:00) • CassieRae • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 651×

PŘEDCHOZÍ

Okolo nebylo nic, jen hustá a děsivá tma. Tma a bolest. Nebyla nijak zničující, byla jen velmi nepříjemná. Připadala jsem si jako ve výhni, bylo mi velké horko. Mohla jsem myslet, ale připadala jsem si… lehkomyslně. Byla to zvláštní bolestivá euforie, byla jsem šťastná a zároveň jsem byla spalována tím příšerným horkem, které se jen stupňovalo.

Začínala jsem cítit vlastní tělo, ale nebyla jsem s to se pohnout, jen jsem cítila, jak jsem sebou občas škubla, ale nevědomky. Každá částečka v mém těle vibrovala a pálila neskutečným ohněm. Copak to neskončí? Ta nevysvětlitelná euforie byla definitivně pryč, zbývala jen palčivá bolest.

Přišlo to náhle a celé moje tělo ztuhlo a zároveň mnou projela křeč. Jakoby mne z rozbouřené sopky hodili do naprosto ledové vody. Pak zase to nechutné horko, nedovedla bych určit co je horší. Pak jsem se ale zaměřila na něco jiného, uslyšela jsem krásný, známý, ale nenáviděný hlas. Jeho hlas, ale zněl jinak. Zněl ještě sametověji a čistěji než předtím. Nedovedla jsem si tu změnu vysvětlit, potom ke mně začala doléhat slova.

„Sledovat, jak se na té holce vyřádí, bude požitek.“

Cože? Chystá se mne zase mučit, nebo jde o nějakou jinou nešťastnici? Nechtěla jsem se probudit. Zase ten chlad, začala jsem lapat po dechu. Mělo to asi stejný účinek, jako kdybych se snažila zpívat národní hymnu. Ta bolest na prsou a v krku nemizela, ba naopak, ještě se stupňovala.

Nejspíš vybouchnu nebo zmrznu. A pak najednou všechno zmizelo, až na podivné pálení v hrdle. Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se po pokoji, ve kterém jsem se nacházela. Cosi v něm ještě víc rozpalovalo mé hrdlo a já jsem pátrala po zdroji, jenže mé oči sklouzly na někoho, koho jsem teď chtěla nejméně vidět.

Vztek se ve mně zvedl jako žhavá vlna. Neexistovalo nic, co by mi mohlo stát v cestě, bylo mi jedno, že to nejspíš opravdu není člověk, jediné co pro mne v tu chvíli existovalo, byla myšlenka na to, jak ho zabiju, rozsápu, utrhnu mu hlavu, ublížím mu – co nejbolestivěji to půjde. Skrze rty mi proniklo ryze zvířecí zavrčení, které mne překvapilo, přesto jsem se automaticky na tu stvůru vrhla. Cítila jsem se jako zvíře, přeskočila jsem celou místnost, připravena zabořit zuby do jeho hrdla.

Vypadalo to, že ho zabiju a skoncuju to s ním jednou provždy, jenže on v poslední setině vteřiny vymrštil před sebe ruce a ukončil tím můj skok. Spadla jsem na podlahu, ale překvapivě stabilně. Znovu jsem zavrčela a vystartovala po něm.

„Máš žízeň, tak se napij,“ zavrčel a popadl mne jako hadrovou panenku, jeho slova mi nedávala žádný smysl a on mnou hodil na velkou mosaznou postel, která stála uprostřed místnosti. V krku mi vznikl požár, byla jsem naprosto vysušená a vyprahlá a ta věc na posteli, vedle, které jsem dopadla tak krásně a přitažlivě voněla.

Něčemu takovému jsem prostě nedokázala odolat, bylo to tak blízko, jen pár centimetrů – lačně jsem se na tu věc zaměřila a zabořila jsem tesáky do jejího hrdla.

Bylo to tělo, lidské dívky, ale v tu chvíli jsem nemyslela na nic krom té chuti; explodovala mi v ústech, jako dávka toho nejlepšího co jsem kdy pila, byla to smyslná esence těch nejlepších chutí, které se kdy na mém jazyku objevily. V tu chvíli mi připadalo, že toho lahodného moku nebudu mít nikdy dost, že jestli ta chuť zmizí, umřu.

Jenže během chvíle ta lahodná tekutina opravdu zmizela, zakňučela jsem na protest, moje žízeň nebyla ani zdaleka uhašená. Kmitala jsem očima po pokoji a snažila se najít další zdroj toho nápoje. V tu chvíli mi v mysli zářilo pouze jediné slovo a věc, na kterou jsem byla schopná myslet: krev.

„Chceš ještě?“ Bylo mi jedno, kdo mi něco tak lákavého nabízel, prostě jsem jí chtěla a tak jsem dychtivě přikývla.

„Dobře, počkej tady.“

Mechanicky jsem přitakala a usadila jsem se na postel vedle těla, zatímco upír zmizel ven dveřmi. Lačnost po krvi mne donutila k tomu, abych tělo prozkoumala, jestli tam nezbyla jen kapička toho lahodného pití.

Během chvilky byl upír zpátky a hodil přede mne vzlykajícího kluka, mohlo být mu tak dvacet. Nevím, jestli to ten upír udělal schválně, ale jeho krk byl záhadně poškrábaný, jakmile jsem spatřila kapičku krve na jeho krku a nasála jsem vzduch, bylo jasné, že je po něm. Jediným pohybem jsem se mu zakousla do tepny a začala jsem sát. Jeho krev byla snad ještě lepší než krev té dívky.

NÁSLEDUJÍCÍ ~ SHRNUTÍ

Autor: CassieRae (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce temnoty - 2. kapitola: