Srdce temnoty - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nenávist mezi Christii a jejím stvořitelem se stupňuje, ale z nějakého důvodu je mezi nimi i něco jiného než pouhá nenávist.
Christie se ukvapeně rozhoduje k dietě, které se podvolí i Joshua, nebo ne? Nic není tak jak se zdá a Christiin život začíná nabírat nové obrátky. Doufám, že se vám bude kapitola líbit a zanecháte komentář... Enjoy, Cassie

18.10.2010 (15:00) • CassieRae • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 591×

PŘEDCHOZÍ

„Proč? Proč jsi mi to udělal?! Jsem vrah a ty se tady jen tak blbě směješ, jak můžeš být tak bezohledný…?!“ křičela jsem na upíra a propalovala ho nenávistným pohledem.

Jeho úsměv mi tak lezl na nervy, když jsem někoho zabila, usmíval se tak radostně, brr. Byli jsme v lese, kam jsme utekli po tom, co ve zprávách hlásili, že v tom městě kde jsme byli (nemám tušení, jak se jmenovalo) řádí sériový vrah. Řeč byla o nás. Byla jsem nová už několik dní, téměř týden a ta touha po krvi byla stejně nezvladatelná jako na začátku. Od té doby jsem s upírem nemluvila, ale ani jsem se ho nepokusila zabít. Nepřežila bych bez něj a potřebovala jsem se dozvědět všechno o mém novém – i když se mi to hluboce příčí – životě. Dneska jsem se to rozhodla z něj vypáčit, a pak ho budu moci zabít. Stále jsem si nezvykla na ten slastný pocit, když jsem přemýšlela o vraždách, hnusila jsem se sama sobě.

Už nikdy neuvidím svou rodinu, ani přátele a za to jsem ho nenáviděla. Ze srdce jsem ho usilovně nenáviděla a ráda jsem si krátila čas myšlenkami a představami, jakým způsobem ho zabiju. Bude hodně trpět, za to, co mi provedl.

Čekala jsem na odpověď, protože mi nedocházelo, proč mi takhle zkazil život, lepší by byla smrt.

„Udělal jsem to, protože ta situace k tomu vybízela.“ Pobaveně se usmál.

Zaprskala jsem, a pak jsem se zeptala na něco, co jsem snad ani vědět nechtěla, ale vypadlo mi to z pusy, aniž jsem se nad tím stačila zamyslet.

„Jak se jmenuješ?“

„Hádej!“

Jak to mám asi uhodnout, je normální? Podívala jsem se mu do uhrančivě modrých očí a tiše jsem hlesla.

„Jmenuješ se Joshua Alex Cross a jsi upírem něco přes pětset let.“ Přikývl, i když ani já sama nevěděla, jak jsem na to přišla. Neměla jsem náladu na zrovna sálodlouhé rozhovory, takže raději k věci.

„Fajn. Co platí o upírech, myslím ty legendy, svěcená voda, česnek, kříže, kolíky…?“ Ušklíbla jsem se, protože jsem sama moc dobře věděla, že světlo je naprostý mýtus. Zjevně se neopálím, když se podívám na svou bledou kůži, která je totožná s Joshuovou barvou pleti. Usmál se.

„Nic z toho co jsi řekla, na nás neplatí, je samozřejmě možné nás zabít i obyčejným nožem nebo kolíkem do srdce, ale jde o to přistihnout upíra nepřipraveného a to je hodně těžká věc. Jediné, co nás může zaručeně smrtelně zranit, je bukové dřevo, železo a – to poslední ti neřeknu, sice si nemyslím, že bys mne dokázala zabít, ale nebylo by dobré, abys to věděla. Ale někdo ovládá nejmíň třista-šedesát-pět způsobů jak nás zlikvidovat – lovci.“ Zaprskala jsem, chtěla jsem začít nadávat, ale umlčel mne jedním zasyčením. Já se teprve zarazila – lovci?

„Existují taky lovci upírů, kteří po nás nejspíš půjdou. Ztratil jsem se jim, asi dvě města od tebe.“ Vykulila jsem oči.

„Lovci upírů? Lidi? Jak, vždyť nemají takové reflexy jako my a navíc -“

„Přirozeně, ale mají zbraně a jisté detektory a bůh ví, co všechno ještě. Navíc pijí jakousi látku, která by nás otrávila, jakmile bychom se napili jejich krve.“

To mne za celou tu dobu mého nového „života“ nenapadlo. Opravdu další skvělá vyhlídka, jaké já to mám štěstí. Něco mi vrtalo hlavou, i když to bylo stupidní, musela jsem se zeptat.

„Četl jsi Stmívání, Upíří deníky nebo tak něco?“ zatvářil se překvapeně, ale přikývl.

„Proč se nemůžeme živit zvířecí krví?“

Pohrdavě se rozesmál.

„Tohle není knížka Christie, tvůj organismus by to nejspíš nesnesl.“

Tss, jakoby mi to nebylo jedno. Když jsem se zamyslela, musela jsem přiznat, že se mi zabíjení, téměř líbí, ale snažila jsem se to nedat najevo před Joshuou, i když jsem se občas nechala unést. Věděl to. Nechtěla jsem, aby to tak bylo, ale bylo mi jasné, že to věděl. Přes tu chuť krve a zabíjení lidí, které mě dostávalo do extáze, jsem se chtěla přenést, neubližovat jim. Spíš to chtěla moje lidská část.

„Je mi jedno, co si myslíš!“ Nepatrně se usmál. Zamračila jsem se na něj a snažila jsem se na něj působit Vůlí, ale zrovna moc mi to nešlo. Pobaveně se ušklíbnul mým chabým pokusům, ale já jsem bojovně vystrčila bradu.

„Já se dávám na vegetariánství, jdeš do toho semnou?“ zazubila jsem se (možná trošku hraně), i když jeho odpověď jsem znala.

„Myslím, že ano.“ Vyrazil mi dech. To snad není možný, rozesmál se, když viděl můj šok ve tváři, myslela jsem, že řekne, že to byl vtip. Ale nic takového neřekl.

Zbláznil se?

NÁSLEDUJÍCÍ ~ SHRNUTÍ

Autor: CassieRae (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování