OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Srdce temnoty - 6. kapitola

01.11.2010 (20:00) • CassieRae • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 640×

PŘEDCHOZÍ

Nebylo to se mnou zrovna dobré, sotva jsem stála na nohou. Už jen vstát a ulovit si nějakou vysokou bylo téměř nemožné. Joshua se tvářil tak nějak… bezvýrazně, chvílemi jako by mu v očích probleskovala radost, ale jinak se tvářil lítostivě, choval mne v náručí a kolébal mne.

Já jsem byla naprosto mimo, vyhládlá a vyprahlá. Nemyslela jsem na nic jiného než na krev. Lidskou krev.

Lahodnou, omamnou tekutinu, která rozechvívá chuťové pohárky do maximálního napětí. Chuťová exploze těch nejlepších esencí. To jediné jsem viděla v myšlenkách před sebou, ale já nejsem zrůda a nebudu! Křičela jsem na sebe v myšlenkách.

Jenže jednoho večera ta bolest nabrala mnohem větší intenzitu. Cítila jsem, jak se začínám klepat, sotva jsem držela otevřené oči, Joshua mi přinesl jelena, ale já neměla sílu se do něj zakousnout a hlavně jsem neměla chuť. Fuj, bahno smíchané s krví. Lahodnou krví.

Byla tma. Děsivá tma, která mi všechno zakryla. Slyšela jsem šeptání a poté se začaly objevovat obrysy. Zase tma. Jeho tvář, vynaložila jsem veškeré úsilí k tomu, abych nadzvedla hlavu a zachraplala jedinou věru.

„Nemáš trochu minerálky?“ Pokus o vtip.

„Chceš… člověka?“ Neměla jsem dost energie, abych přemýšlela nad tónem jeho hlasu. Taková neskutečná žízeň, která mně pálila zevnitř jako oheň. Nebylo před ní úniku. Přikývla jsem. Nikdy jsem nezažila větší bolest, jsem snad v poušti? Ne, tohle je les, ale to horko… nevšimla jsem si, že zmizel. Sotva jsem vnímala, že se vrátil.

Moje tělo rozvibrovalo ještě něco jiného než bolest. Byla to vůně, nejkrásnější vůně ze všech. Podvědomě jsem se začala sápat po zdroji té chuťovky a Joshua mi šoupnul před obličej jakéhosi starého dědka.

„Chtěl jsem ti vzít někoho, koho nebudou postrádat,“ zamumlal.

„Prosím, neubližuj mi.“

To sotva! Koho zajímá nějakej člověk?! Zakousla jsem se do krku, ale nesprávně. Napodruhé se mi to povedlo přesně a znovu jsem se ocitla ve víru skvělé chuti, která mne opět probudila k životu. Jeho krev měla příměs i čehosi jiného, ale i tak to byla lahodná krev, vzhledem k tomu, že jsem doteď pila maximálně veverky.

Chci víc krve, mnohem víc. I kdybych měla vyvraždit třeba celé město, prostě jsem potřebovala tu výbornou životodárnou tekutinu, víc, než cokoli jiného.

S novou energií jsem vyskočila na nohy a podívala jsem se na Joshuu. Tvářil se snad potěšeně? Ne, to co se zračilo, v jeho očích byl odpor. Zhnusení.

„Zabila jsem ho…“

„Stejně by brzo umřel.“ Jeho ledový hlas mi nijak nepřidal argumenty na ospravedlnění.

Jeho pohled mne vrátil na zem, nemůžu nikomu ublížit, ale proč si upírat něco, co můžu mít? Zavrčela jsem.

„Jsem v tvých očích zrůda, že? Ale měla jsem umřít? Možná, že by to bylo lepší.“

V jeho očích se mihnuly jiskřičky pobavení, nebo ne? Jeho výraz byl nečitelný.

„Nejsi zrůda. Chápu tu tvou lačnost po krvi, taky jsem byl mladý.“

Nebyla snad odpověď, kterou by mně vytočil víc. Dobře jsem mladá… ale co když je to vážně tím, co když se fakticky neovládám kvůli tomu. Něco mi na tom ale nesedělo, něco co do příběhu nezapadalo do skládačky a už bylo na čase vnést do příběhu trochu světla, ale na něco jsem se musela zeptat dřív, na něco jiného, naléhavějšího.

„Jak to děláš, stáří v tom roli zjevně nehraje ?! Já si prostě nemůžu pomoct ta touha po krvi je zdrcující a nejhorší na tom všem je, že mi to nevadí, zabíjet lidi, jsou mi lhostejní. Chci zemřít,“ vzlykla jsem.

„Přestaň takhle mluvit Christie, víš jak je mi líto co jsem udělal? Byla to největší chyba v mém životě, kdybych to mohl odčinit…“ šeptal něžně. Ale já na něj zavrčela první, co mi přišlo na jazyk.

„Čas už nevrátíš, navíc bys byl jen bezcitná zrůda.“

„Jak víš, že nejsem bezcitná zrůda i teď?“ pozvedl obočí a zadíval se na mně s jakousi vítězoslavností.

Ušklíbla jsem se.

„Tak jinak, je pravděpodobnější, že mne miluješ a udělal jsi to kvůli tomu, nebo že jsi tím chtěl něco získat pro sebe a mou maličkost jsi jen zneužil. Mluvím o vegetariánství.“ Tentokrát se odpověď dostavila v mžiku sekundy.

„To druhé.“

Naprosto jsem ignorovala jeho odpověď, jako bych ji neslyšela, nejspíš jsem ji nevnímala.

„Odpověz mi po pravdě; proč ti to najednou nevadí? Pít krev zvířat. Když jsem se snažila bránit a na konci když jsem křičela – smál ses. Užíval sis to. Neříkej mi, že několik staletí životního stylu jsi změnil ve vegetariánství kvůli mně a ještě ze dne na den.“

Změřil si mně pohledem, naklonil se ke mně a do ucha mi začal šeptat smyslným hlasem.

„Měl bych se měnit? Miluju lov, miluju zabíjení, miluju zvuk jejich vyděšeného hlasu, strach v jejich očích, chuť jejich krve…“

Otočil se a mířil pryč. Já jsem tam stála jako by do mého majestátu uhodil blesk. Dvě vteřiny jsem zvažovala co říct.

„Předpokládáš, že strach z toho, že nepřežiju, mne donutí jít s tebou?“ snažila jsem se znít sebevědomě, ale pokud si myslí, že za ním půjdu, má pravdu.

„Jistě, proč bys jinak za mnou celou cestu šla?“ pobaveně se ušklíbnul, hodil přes rameno letmý pohled a šel dál.

„Zabiju tě, řekla jsem to tenkrát a splním to.“ Vydala jsem se za ním a rozhodla jsem se popřít fakt, že jsem se do něj zamilovala.

Udělal nečekanou věc; otočil se a zašeptal: „Zabij mne.“

Byla to neodolatelná nabídka, chtěla jsem po něm skočit, ale uvědomila jsem si, že to nezvládnu.

„Nedokážu to,“ zašeptala jsem zlomeně, byla to pro mě velká prohra.

Pobaveně se ušklíbnul. „Jistěže to nedokážeš…“ podíval se na mně vítězně.

„Miluješ mně.“ Cože? Nesmysl! Ani na to nemysli Christie!

„Jak’s to dělal s lovem? Vždycky si řekl, že jdeš zjistit, jestli po nás nejdou a odskočil sis do nejbližší vesničky? Odporný, jednou tě zabiju Joshuo, jednou to s tebou skoncuju.“

Na oko se zamyslel.

„Mmm tak nějak. A zabít mně? To nikdy nedokážeš, jsem teď středem tvého vesmíru.“

Za ten samolibý tón jsem měla chuť mu urvat hlavu a rozcupovat ho na kousky.

„Nemiluju tě – je mi z tebe na zvracení… Jsi bestie.“ Věděla jsem, že jsem v jádru duše stejná jako on, ale nechtěla jsem si to přiznat.

„Jsem upír.“

„To já taky, ale...“ Slova ‚nejsem bestie‘ mi prostě nešla přes rty. Všimnul si mého zaváhání a pobaveně se usmál.

„Chceš říct, že ty jsi ten hodný upír, který nikdy nezabíjel?“

„To nemůžu tvrdit, ale já si to zabíjení neužívala!“ zasyčela jsem, i když to byla lež. Ze všech sil jsem se snažila ignorovat fakt, že zabíjení je krásná věc. Ten slastný pocit moci když víte, že život někoho je ve vašich rukou – je naprosto nepopsatelný. Trošku jsem se zasnila. Joshua ve mně uměl číst jako v otevřené knize.

„Líbí se ti to naprosto stejně jako mně. Máš stejné potěšení jako já, když cítíš teplo lidské krve.“

Zhoupnul se mi žaludek – měl pravdu. „Fajn, zabij ty mně.“

„Lákavá nabídka.“ Během vteřiny byl u mě a přejel mi zuby po krku, zachvěla jsem se, ale pak jsem se z nějakého důvodu i usmála.

„Neublížil bys mi… Nevím proč tomu tak je, ani jestli si můžu být vůbec něčím jistá, ale tohle všechno - neudělal's to jen tak. Mohl jsi mně zabít kdykoli předtím, ve spánku, když jsem byla zesláblá - což od tebe vůbec nebylo hezký, když ses krmil – sobče! Každopádně jsi měl milion příležitostí to semnou skoncovat, ale neudělals to - místo toho sis hrál na hodného upíra. Lidskost pomalu odchází, cítím to.

Takhle to teda u upírů je? Koukat se na lidi jako na něco podřadného… Nejhorší je, že už o nich taky takhle přemýšlím. Zařídil's abych tě přestala nenávidět a začala… milovat. Každopádně ti bylo jasný, že nedokážu odejít, nezvládla bych to a ke všemu nemůžu opustit někoho, koho miluju. Nedokážu tě zabít, ublížit ti, přesto, že bych moc ráda… nebo taky ne. Připadám si jako zmagnetizovaná, prostě mně k tobě něco táhne, něco co mi zatemňuje mysl, možná to bude tím, že jsi stejného druhu jako já, nebo jsem s tebou strávila moc času, ale prostě skoro mi to co děláš, připadá správné… Co z toho máš? Proč jsi mně nechal žít? Možná, že’s chtěl, abych byla plnohodnotným upírem, ale i tak to nic nevysvětluje. Proč?“

NÁSLEDUJÍCÍ ~ SHRNUTÍ

Autor: CassieRae (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce temnoty - 6. kapitola: