OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stačí uvěřit - 4. kapitola

21.01.2011 (15:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 921×

Zamrkala jsem, částečně překvapením, že se mi to nepovedlo, nadšením, že všechno, co jsem si myslela je pravda a bolestí, která se mě nechtěla pustit. Věděla jsem, že už se v životě nebudu snažit někomu vlézt do hlavy a hlavně ne Aliyahovi, protože to, jak vyslovil, abych se o to už nikdy nepokoušela, bylo jako závan toho ledového větru, který jsem před chvílí okusila na vlastní kůži. Plné neurčité zloby a jeho hlas zněl úplně cize, jako by mu ani nepatřil.

Dívala jsem se na jeho odvrácenou tvář. Očima pozoroval učitelku, která vykládala nějakou látku, ale měla jsem neodbytný pocit, že ji ve skutečnosti vůbec neposlouchá, že se na ni nedívá, spíše skrze ni do nějakých dálek. A taky jsem si byla jistá tím, že moc dobře ví o tom, že ho sleduji.
Bolest mi ve vlnách útočila na ochromený mozek a stávala se čím dál větší, když na mě dotíraly všechny myšlenky linoucí se třídou. Snažila jsem je nevnímat, posunout je na druhou kolej mimo mě, ale nedařilo se mi to díky té bolesti, která se už nenacházela jen v mé hlavě, ale putovala mým tělem. Hladově se zahryzávala do kostí a do svalů jako šelma, která cupuje svou ulovenou kořist na kusy. Nemohla jsem se už ani pořádně nadechnout; cítila jsem, jako by mi na hrudi ležel obrovský balvan a já ho ze sebe nedokázala shodit. Jazyk se mi lepil na patro a já jsem věděla, že kdybych chtěla něco říct, tak to bude úplně beznadějné. A o tom, že bych vstala a odešla ze třídy, jsem ani neuvažovala.
Když už jsem měla pocit, že to nevydržím, že umřu, exploduji a to, co ze mě zbude, bude školník seškrabávat ze stěn, protože bolest přešla až za samou mez únosnosti, jsem na své třesoucí se ruce ucítila teplo. Podívala jsem se, co ho způsobilo, ale díky štiplavým slzám se mi všechno v zorném poli rozpilo do jednoho růžového fleku.
To teplo se šířilo mým tělem, plulo žilami a s ním i jemné brnění, které vytlačovalo tu příšernou bolest pryč. Balvan z mého hrudníku se rozplynul a já se konečně mohla zhluboka nedechnout. Nedýchatelný a těžký vzduch ve třídě se proměnil v nasládlou vůni. Na tváři jsem ucítila lehoučké pohlazení teplého vánku, slyšela jsem šumění vody. Zavřela jsem oči a nechávala se unášet tím nádherným pocitem, který mě naprosto pohltil. Cítila jsem se tak lehká a spokojená jako nikdy v životě. Připadalo mi, jako by se třída, ve které jsem seděla, proměnila v louku posetou tisíce květin a z nich se linula ta úžasná vůně. Jako bych ležela v hedvábné trávě, jež mě hladila po kůži.
Už jsem neslyšela jedinou otravnou myšlenku ani šum, do kterého se vždycky promění, když se ocitnu v blízkosti několika lidí.
Ale tohle všechno, co jsem náhle cítila, bylo divné. Věděla jsem, že sedím ve třídě a ta se nemohla proměnit z ničeho nic v louku. Nemohla jsem cítit vánek, protože okna byla zabedněná.
Rychle jsem otevřela oči, abych se ujistila, že jsem stále ve třídě a že prostě blázním. K mému nečekanému zklamání jsem se skutečně nacházela ve třídě mezi tou spoustou lidí, kteří znuděně seděli ve svých lavicích a předstírali, že poslouchají výklad, který je ani za mák nezajímal. Povzdechla jsem si, protože jsem ujistila samu sebe, že mi skutečně hrabe. Zauvažovala jsem, zda bych neměla navštívit odbornou pomoc, ale tu šílenou myšlenku jsem už v zárodku zahnala, jelikož kdybych nějakému doktorovi řekla o tom, že dokážu číst lidem myšlenky a že čas od času se mi zdá, že se ocitám na nějaké louce, tak by mě psychiatrická léčebna zajisté neminula.
Rozhlédla jsem se po třídě a když se můj pohled zastavil na mé ruce, kterou pevně svírala ta Aliyahova, tak ve mně hrklo. Věděla jsem totiž, že to teplo, které vyhnalo tu bolest z mého těla, do mě začalo vplouvat právě odtud. Radostí z toho, že jsem se nezbláznila a z toho, že už si jsem stoprocentně jistá tím, že Aliyah umí používat nějakou moc, kterou dokáže ovládat živly, se mi chtělo křičet. Ovládla jsem se, ale trocha hysterického uchichtnutí mi unikla.
Očima jsem zabloudila k jeho obličeji a setkala se s jeho zkoumavým a starostlivým pohledem.

„Je to lepší?” zašeptl a silně stiskl mou ruku. Trhavě jsem přikývla a otevřela ústa, abych ho zasypala tisíce otázkami, ale všechny mé myšlenky přeťal zvonek, který se zběsile rozdrnčel, jako by šlo o život. Já jsem samozřejmě ani náhodou nečekala, že už by mohlo zvonit a ten zvuk mě vyděsil natolik, až jsem nadskočila nad židli o několik centimetrů.

Proboha, jak to, že už zvoní? To jsem byla mimo tak dlouho? Vždyť mi to připadalo sotva jako pět minut.

Zmateně jsem zamrkala a uviděla, že se studenti nadšeně zvedali ze svých židlí. Než jsem se stihla dostatečně vzpamatovat z prvotního šoku a radosti, tak jsem nezaregistrovala, že Aliyah už byl skoro ve dveřích.
Okamžitě jsem popadla baťoh, hlasitě jsem na něj zakřičela a hnala se za ním. Několik hlav se na mě zvědavě otočilo, ale on se ani nezastavil, jen nepatrně zavrtěl hlavou a pokračoval ve svém zběsilém tempu dál, jako by se snažil dostat ode mě co nejdál.
Rozhodně jsem to nechtěla nechat takhle otevřené a bez odpovědí, takže jsem své úsilí nevzdávala a bravurně překonávala překážky v podobě batohů  a tašek poházených po podlaze, ale občas jsem to tak nějak nevychytala a na nějakou pořádně dupla. Doufala jsem jen, že tam nebylo něco cenného a křehkého.

„Aliyahu!” vykřikla jsem, když by v dveřích, ale nevěřila, že se zastaví. Avšak on zůstal stát, sice se neotočil, ale znehybněl a čekal, až ho doženu. Konečně jsem mohla zvolnit tempo a setřást z nohy tu zpropadenou tašku, která se mi za ni zahákla a já se s ní vláčela až sem. Opatrně jsem k němu kráčela a vší silou se snažila zklidnit to šílené lapání po troše vzduchu, jelikož mé plíce ještě nestihly vstřebat dostatečné množství kyslíku, které mě dělilo od omdlení a nechtěla jsem se k němu přihnat a namísto slov jen lapat po dechu.
Po pár krocích jsem se ocitla u něj, obešla jsem ho, abych mu viděla do obličeje vzhledem k tomu, že on se neuráčil otočit a stihla jsem jen vykoktnout: „J-jak?”
Přerušil mě totiž melodický hlas, který vyslovil mé jméno. Nemusela jsem se otočit, abych poznala, kdo to je. Poznala jsem ho už jen díky nezaměnitelnému samotově hladkému hlasu a reakci Aliyaha. Jeho obličej ztvrdnul, jako by se změnil v beton, zatnul pěsti a ironicky se ušklíbl. Konečně vzhlédl, ale nepodíval se na mě. Jeho oči hleděly kamsi za mě, kde stál Tyler. Byla jsem si jistá, že se usmívá. Úplně jsem viděla ten jeho pobavený pokřivený úsměv, ze kterého jdu do kolen.

„Někdy jindy, Eneys,” zamumlal sotva slyšitelně Aliyah, a stále byl pohledem zabodnutý za mě, na něj. Pak sjel oči k těm mým, věnoval mi mírný úsměv a odešel.

Stála jsem tam neschopna jakéhokoli pohybu, jelikož jsem věděla, že za mnou stojí on. Cítila jsem jeho přítomnost, celé tělo mi brnělo, jako by mnou protékal elektrický proud. Za žádnou cenu jsem se nechtěla otočit, abych se zase utopila v jeho očích.
Udělala jsem jeden krok ve snaze rychle zmizet, ale zadržela mě jeho ruka, které pevně stiskla tu mou. Měla jsem pocit, že pod tím dotekem exploduji, nebo se proměním v nějakou rosolovitou hmotu.

„Eneys,” zašeptal a já ucítila jeho horký dech u mého ucha. Byl blízko, moc blízko. Zachvěla jsem se, ale to jediné slovo mě částečně probralo z toho šíleného stavu, jelikož jsem v jeho hlase slyšela pobavení a trochu mě to vyvedlo zmíry. Určitě si musí myslet, že jsem z něho úplně mimo a náramně se baví tím, když mě vidí skoro rozteklou, naprosto vláčnou a s připitomělým výrazem v obličeji.
Z hluboka jsem se nadechla, abych uklidnila své rozbouřené hormony, které splašeně poskakovaly mým tělem stejně jako srdce, jež mi v hrudi tančilo break dance a nebo něco podobného a hrozilo, že každou chvílí vyletí z hrudi a začne své „umění” předvádět na zemi.
Měla jsem jasno - nesmím mu už dát žádný podnět, který by nasvědčoval tomu, jak moc jsem něho paf.
Otočila jsem se s mírně přivřenýma očima a založila si ruce na prsou. Můj pohled ho jen rozesmál, což totálně podrazilo můj plán a snahu o to, dát najevo naprostý nezájem. Mé tváře opět nabraly sytě rudou barvu a se syčivým zvukem se z mým plic dostala poslední trocha vzduchu, když si jeho oči našly ty mé.

„Chtěl jsem ti navrhnout, jestli bys se mnou dneska nezašla do Díry,” promluvil a stále mu na rtech pohrával pobavený úsměv.

„Do čeho?” vyhrkla jsem, jelikož ten název čehosi zněl opravdu příšerně. Znovu se zasmál, jeho smích trval opět jen okamžik, ale když opustil jeho rty, jeho stopy mu zůstaly v očích.

„Je to jeden klub ve městě,” vysvětlil následně. Aha, klub. A on mě zve do klubu. Tyler mě někam zve, proboha! Tep mi opět vystřelil někam mezi mračna a pak se zřítil hluboko pod zem. Silou vůle jsem se snažila zklidnit rozvášněné myšlenky, co by se mohlo stát, kdybych se s ním ocitla sama. Zatnula jsem zuby a měla úplně jasno, jakou odpověď mu dát. Jasné ne.

„Jo, proč ne!” zašvitořila jsem a vzápětí si nadávala do největších hlupáků na světě.

„Fajn, v pět tě tam čekám!” Než jsem se stihla nadechnout, abych vyřkla námitku a vysvětlila mu, že to rozhodně nepůjde, byl pryč.

„K sakru!” vzdychla jsem a vydala se na další hodinu.

Zbytek dne ve škole plynul až moc rychle a já si přála co nejvíc oddálit tu schůzku s Tylerem. Snažila jsem se ho najít, ale marně. Nebyl nikde k nalezení stejně jako Aliyah a Nala. Jako by se vypařili, takže jsem ve škole zůstala úplně sama.

Po vyučování na mě čekala máma přesně ve slibovaný čas. Nestačila jsem se pořádně ani uvelebit v autě a ona mě hned začala zasypávat tisíce otázkami. Jaké to tam bylo, jestli jsem si už našla kamarády a její oblíbená - zda tam byli nějací krásní kluci. Při té poslední, ač jsem si byla vědoma toho, že byla myšlena zcela neúmyslně, mě ostře bodlo u srdce. Okamžitě jsem si vzpomněla na Kaie. Máma si všimla mé rekce.

„Promiň, já to tak nemyslela, vím, že máš Kaie, já jen…”

„V pohodě,” umlčela jsem její snahu o omluvu, nechtěla jsem, aby to rozváděla ještě dál a aby se ten pocit naprostého prázdna a ostrá bolest dál rozpínaly v mé hrudi. Stačilo, že jsem slyšela všechno, co jí vířilo hlavou a opravdu jsem netoužila po tom poslouchat to ještě jednou.

Vytáhla jsem telefon a zkontrolovala, jestli mi už Kai odepsal, ale zírala na mě jen pestrobarevná tapeta. Už na mě zapomněl, už ví, že se nikdy neuvidíme a netrvalo mu to déle než tři dny. To zklamání bylo skoro nesnesitelné. Do očí se mi okamžitě nahrnuly horké slzy, zamrkala jsem, abych je rozehnala a zavrtala se do sedla. 

Doma jsem se zavřela v pokoji, padla jsem na postel a tupě zírala do stropu. Snažila jsem se nemyslet na nic a hlavně ne na Kaie, protože to strašně bolelo. Myšlenky týkající se Tylera se rozplynuly a nezbyla po nich ani stopa. Všechny totiž zastínily obrazy, kdy jsem byla s Kaiem - šťastná.

Když se venku začalo stmívat, jsem se postavila a odšourala se ke skříni, abych se oblékla na schůzku s Tylerem.
Na policích se nacházelo jen pár titěrných hromádek látky. Skříň mi tím pádem připadala obrovská, police široké a příšerně dlouhé a to nepatrné množství oblečení na nich naskládané, vypadlo spíše jako nános prachu.
Nikdy jsem neřešila, co si vezmu na sebe, ale teď to bylo jiné, šla jsem s Tylerem a toužila jsem vypadat alespoň trošku přitažlivě a ne jako strašák do zelí. Ale ať jsem se snažila sebe víc, nedokázala jsem v těch pár hromádkách najít něco, co by splňovalo mé představy.
Nezbývalo mi nic jiného než si vzít modrý svetr, džíny a bílé tričko. Alespoň něco nebylo černé.

V okamžiku, kdy jsem se oblékla a sedla si k zrcadlu, abych se trošku zkrášlila, se mi zběsile rozdrnčel telefon. Hrklo ve mně, asi Tyler, pomyslela jsem si, ale vzápětí mi došlo, že to on být nemůže, jelikož jsem mu nedávala své číslo. Chyba, protože jsme se nedomluvili, zda pro mě přijede a já jsem neměla nejmenší tušení, kde se ten klub jménem Díra nachází.

A v momentě, kdy jsem vyhrabala telefon ukrytý pod zmuchlanou dekou, mě zavalila obrovská vlna hřejivého štěstí. Přiložila jsem si ho k uchu a se slzami v očích, které se mi tam samovolně nahrnuly, zašeptala jediné slovo, které pro mě teď znamenalo úplně všechno: „Kai.”

„Eny, lásko,” vyhrkl okamžitě, když zaslechl můj hlas.

„Já, já myslela, že jsi, že jsi na mě zapomněl,” zakoktala jsem a poslední slovo, to slovo, které už jen vyslovit mě neuvěřitelně bolelo, se utopilo záplavě slz, jež mi vpluly do očí. Krása, která ještě před okamžikem lpěla na mé tváři, se rozpouštěla pod slanými slzami a byla teď úplně všude jen ne tam, kde původně měla být. Černé cestičky brázdily mé tváře a kapaly na modrý svetr.
Ani nevím, proč jsem to řekla. Snad proto, abych se ujistila, že skutečně mluvím s Kaiem. Že na mě doopravdy nezapomněl a že mě stále miluje.

„Eneys!” zhrozil se a pak nastalo několikavteřinové ticho, a mně připadalo, jakoby trvalo hodiny. To tiché hluboké nic mi útočilo na mozek. Každá desetina sekundy, kdy jsem neslyšela jeho hlas, pro mě byla jako rána bičem. Snažila jsem se promluvit alespoň já, ale nešlo to. Hrdlo se mi samou bolestí stáhlo a já nedokázala vydat ani hlásku.

Pak se nadechl, z hluboka.

„Eny, nikdy, rozumíš, nikdy!” kladl ostře a tvrdě důraz na ta slova, „na tebe nezapomenu a nepřestanu tě milovat,” dodal tak jemně a něžně, až jsem měla pocit, že mi samou bolestí pukne srdce a bude po všem.

„Ale, ale, co to slyším?” Zaslechla jsem v telefonu druhý hlas, který mi pomohl se konečně zbavit těch ocelových obručí, jež mě svíraly tak pevně, že jsem myslela, že mě musí zabít.

„Carol!” vykřikla jsem nadšeně až očí mi vykanuly další horké slzy. Tentokrát štěstí, hlubokého a nekonečného. Zase jsem je slyšela oba dva. Mou nejlepší kamarádku a kluka, kterého miluji.

Carol by se dala přirovnat k mému dvojčeti, tedy, žádné jsem neměla, ale kdyby ano, tak by jím zajisté byla ona.
Byly jsme víc než sestry, byly jsme stejné. Jedna něco začala a ta druhá dokončila, aniž bychom se na tom domlouvaly. A jí jediné jsem čas od času nemohla číst myšlenky. Nikdy jsem jí neřekla, že něco takového dokážu, přeci jen je to naprostá šílenost a nevím, zda by mi uvěřila. Ani já sama nevím, jestli bych uvěřila jí.
A taky díky ní, tomu malému rezatému skřetovi, jsem se dala s Kaiem dohromady, nikdy jí nepřestanu být vděčná. Všechno to na nás parádně narafičila a já jsem o jejím ďábelském plánu neměla nejmenší tušení.

Když jsem nepřistěhovala do Montany a nastoupila na, v pořadí už pátou školu, jsem potkala ji. Okamžitě si mě vzala pod svá „ochranná křídla”, jak to nazývala, i když ona ve škole žádný respekt neměla. Spíše naopak. Většina ji buď přehlížela a nebo se jí vysmívala, ale mě to nevadilo, protože mi v prvním chvíli došlo, kdy jsem ji blíže poznala, že ona se stane součástí mého života a neodmyslitelně do něj bude patřit už navždycky.

Jednoho dne mě vytáhla na fotbalový zápas. Nechtělo se mi tam ani náhodou. Nemám ten sport ráda a vůbec nechápu, co na tom ti lidé vidí. Vždyť na hřišti se pár šílenců honí kvůli tomu, aby dostali míč a ten následně skončil na druhé straně u proti hráčů. A je to taky dost surové. Neustále do sebe vráží, válí se po sobě, div se navzájem nezmrzačí a nebo nezabijí.
Lákala mě krásnými fotbalisty a jejich dokonalými těly, vzdorovala jsem a trvala jsem si na svém, že je to nesmyslné zabíjení volného času.
Pak na mě udělala psí oči, které jen ona umí dokonale, takže jsem neměla to srdce jí odmítnout.
Celou cestu jsem si stěžovala a prskala nadávky a ona se mi smála. A v tom návalu všech negativních emocí jsem si ani nestačila všimnout, že na lísku, kterými dala, se píše i to, v jaké řadě budeme sedět. Samozřejmě úplně vepředu, podle jejích slov kvůli tomu, abychom zblízka viděly všechny ty krásné chlapy. Mně to teda tak úchvatné, jako jí, nepřišlo. V mysli se mi vyrojilo snad tisíc obrazů toho, jak mezi nás skočí rozvášnění fotbalisté a nebo mě do hlavy práskne míč. Celá zpocená a nervózní jsem se zhroutila do sedala vedle ní a s očima vytřeštěnýma až na čele zírala na hřiště a sledovala každý jen sebemenší pohyb, který jsem tam zahlédla a byla stále připravena vrhnout se na zem s hlasitým výkřikem: „Kryj se!”

Po několika minutách, kdy se na hřišti promenádovaly roztleskávačky v miniaturních sukních, se na hřiště vřítilo první mužstvo. Z nadšeného jásotu našich spolužáků jsem postřehla, že se jednalo o domácí družstvo. Jejich myšlenky, kterých bylo neskutečně moc, se mi naštěstí podařilo odříznout a nevnímat je.
Co mě v prvním momentě zaujalo, byl kluk, který na sobě měl dres s číslem dvacet jedna. Ne, opravdu to není mé šťastné číslo, ale líbí se mi.
Zírala jsem na něj, a do obličeje mu neviděla. Jediné, co mě zachránilo, když se otočil, bylo to, že jsem seděla na sedadle, jinak bych se zajisté ocitla na zemi, kolena, která se změnila v gumu, by mě určitě neunesla.

„Jednadvacítka, ten je, co?” nahnula se ke mně Carol a významně zvedla obočí. Zmohla jsem se jen na připitomělý úsměv a trhavé přikývnutí. On na mě celou dobu zíral bez jediného mrknutí a já z něho také dokázala odtrhnout oči a pak se to stalo. Narazil v poklusu do svých spoluhráčů, kteří se zastavili a on o tom neměl nejmenší tušení, jelikož byl pohledem přikovaný ke mně. Okamžitě nastala vřava, všichni se šíleně řehtali, ale já ani Carol ne. Bylo mi ho líto. A najednou jsem pocítila nutkavou potřebu vypadnout. Zvedla jsem se a pelášila pryč, otočila jsem se ještě na okamžik, abych ho viděla a zahlédla jsem jeho zmatený pohled, kterým mě hledal.  

Carol mě následovala, ale celou dobu byla zticha. Neptala se mě, proč jsem utekla a to bylo dobře, protože jsem nevěděla, co bych jí řekla.
Domů mě ale jít nenechala, zatáhla mě do nějakého baru. Chtě nechtě jsem tam s ní zapadla, abych jí vynahradila ten zápas, ze kterého jsem utekla.
Seděly jsme tam něco přes dvě hodiny a já už chtěla zmizet, protože se kolem nás motaly nějaké pochybné, na mol užralé, existence. Někteří byli pod párou tak, až mě utvrzovali v domněnce, že jim místo krve žilami proudí alkohol.
Jejich oplzlé řeči se stávaly opravdu nechutnými a já z nich měla nahnáno.
Už jsem se balila, že odejdu, ale v tu chvíli se otevřely dveře a do baru se nahrnula spousta lidí ze školy následována těmi fotbalisty.
Zavrtala jsem se znovu do židle a snažila se dělat to, co mi šlo nejlépe - být neviditelná. Při představě, že by mohl přijít on, mi okamžitě začaly hořet tváře. A taky že přišel. Do dveří vešel jako poslední a samozřejmě mě hned uviděl, vzhledem k tomu, že jsme seděly přímo na ráně.
Proklínala jsem Carol, že mě k něčemu takovému donutila. Cítila jsem se trapně už jen proto, že se na mě díval, jelikož můj komplex méněcennosti se s každým jeho pohledem rozrůstal do obřích rozměrů. Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak ošklivá jako v tu chvíli. Myslela jsem si, že na mě zírá z jediného důvodu - mám zacuchané vlasy, šmouhu na tváři, přiblblý úsměv, vykulené oči - a tak dále. Jasně, mohla jsem se podívat, o čem přemýšlí, ale tím bych pustila uzdu všem myšlenkám, které měli v hlavě naši milí spolužáci a opilci v baru. A to jsem nechtěla, takže jsem raději trápila samu sebe.
Kolem jednadvacítky se vlnily jako žížaly snad tucty holek a jak by ne. Byl doopravdy krásný a já jim záviděla, že každé z nich věnuje alespoň špetku své pozornosti, že na ně promluví.

Carol mě zasypávala spousty plků o něčem, ale nevěnovala jsem jí tolik pozornosti, abych věděla, o čem to mluví. Neustále jsem po očku sledovala toho krásného blonďáka.
Koupil si colu, něco řekl jeho pronásledovatelkám a vykročil směrem k nám. Ještě nikdy v životě jsem neměla najednou tolik věcí na práci. Zkoumavě a s předstíraným zaujetím jsem zírala na skvrnu na ubruse, žmoulala jsem ubrousek, ustrkávala z pití a všelijak zaměstnávala roztřesené ruce a hlavně oči, aby ani na okamžik nezabloudily k němu.
Sled událostí, které následovaly poté, se staly tak rychle, během několika sekund. V jedné vteřině stál u nás, v druhé nám ležel u nohou a v té třetí mi jeho krásně vychlazená cola, kterou ještě v té první svíral v ruce, stékala po vlasech až po pas.

Carol se začala chechtat jako šílená, já zrudla jako rajče, protože na mě tím přivolal všechnu pozornost, o kterou jsem nestála a on se koktavě omlouval, ubrouskem se mi snažil vysušit vlasy, ale akorát mi je zacuchal a o jeho snaze utřít mi obličej snad raději ani nemluvím. Řasenku, jež jsem si dovolila zvýraznit oči, jsem měla rozpatlanou po celém obličeji.
A já jsem znovu uprchla, a tentokrát domů.
Carol k nám dorazila několik minut po mě, ještě se stále smála a když mě viděla, tak se skoro zhroutila na zem v záchvatu smíchu. Nasupeně jsem se na ni dívala, vážně jsem nechápala, co je tak strašně vtipného na tom, že její kamarádka byla znovu předmětem pro smích ostatním.
Když se dostatečně uklidnila, tak jsme se sedly k televizi s plnou miskou popcornu a ona mi musela svatosvatě přísahat, že už nikdy nepůjdeme ani na fotbal, ani do toho baru. V tu chvíli jsem si vůbec nevšimla, jak jí cukaly koutky v potlačovaném a potutelném úsměvu.
Ještě téhož dne večer u nás někdo zazvonil. Napůl šílená Carol mě srkala ke dveřím, abych okamžitě otevřela dveře. Poslechla jsem ji a hned, jak jsem to udělala, jsem zůstala stát na místě s pusou otevřenou. Dole pod schody totiž stál ten blonďák, v ruce svíral červenou růži a nesměle se usmíval. Snažila jsem se mu úsměv vrátit, ale má ústa se jen zkroutila do děsivého šklebu.
Napnutě jsem čekala, co se bude dít. V tom šoku a tichu, které se kolem nás rozprostřelo, jsem se ani neodvažovala pustit si jeho myšlenky k sobě. Když už to napětí přešlo až samou mez snesitelna a já myslela, že mi rozbouřená krev vyvře na povrch, konečně promluvil: „Já…já se ti chci omluvit.”
Vykročil směrem ke mně s nataženou rukou, ve které svíral tu krásnou růži, ale než se stačil dostat do mé blízkosti, tak zakopl o schod a svalil se na zem. Zvedl ke mně červený obličej a omluvně se usmál.
Přiběhla jsem k němu a pomohla mu vstát. Ocitli jsme se blízko u sebe tak blízko a já jsem v tu chvíli, kdy se na mě díval s tak nefalšovaným okouzlením, poznala, že mu přijdu doopravdy krásná a že mu stojím za pár modřin, které si kvůli mně udělal, že mu stojím i za červenající se obličej. A věděla jsem, že on mi stojí úplně za všechno. V tu chvíli i teď.

„Tak co, Eny, máš se?” zeptala se mě Carol. Slyšela jsem podivný dunivý, tlumený zvuk. Vzápětí mi došlo, že sebou plácla na postel.

„Jo, jo,” kníkla jsem potichu.

„A co kluci?” zašeptala a úplně jsem viděla, jak spiklenecky mrká.

„Cože?” vydala jsem ze sebe roztřeseně, „tady? Ale prosím tě!” zasmála jsem se nervózně, jelikož mi v mysli okamžitě vytanul Tyler s tím svým neodolatelným úsměvem a myšlenka na to, že s ním jdu dnes na rande. Bože! Není to rande, ale jen schůzka, přátelská schůzka… Dodala jsem v duchu a mermomocí se tomu snažila uvěřit.

„Normálně mě na rande pozval John Mitlock,” vzdychla.

„John Mitlock?” zopakovala jsem nevěřícně. Opravdu jsem nechtěla, aby to vyznělo tak, že je to naprosto neuvěřitelné, ale on byl kapitánem fotbalového mužstva a letěla na něj půlka školy. Sice nebyl nijak zvlášť krásný, ale byl úspěšný, a to úplně stačilo. A taky jsem se divila, že pozval zrovna ji. Když jsem ještě chodila do školy v Montaně, tak o nás dvě nezavadil nikdo pohledem v tom lepším případě a v tom druhém jsme musely snášet úšklebky a posmívaní se od druhých. 

„No jo,” odfrkla si, jako by otráveně, ale věděla jsem, že má radost. Cítila jsem ji a byla jsem si vědoma toho, že ona to samé cítí ode mě a ví, že tady nějaký kluk, který mi motá hlavu, je, ale neřekla nic nahlas, protože tam s ní byl Kai.

„On je docela roztomilej, fakt. Donesl mi kytku, bonbóny a pozvání na večeři do luxusní restaurace se nedalo odmítnout. Hele, normálně se Kai popral!” Poslední větu potichounku zašeptala.

„Co?!” vyjekla jsem. Z telefonu se ozvalo nesrozumitelné chrčení a pak nastalo ticho.

„Carol, Kai?!” šeptla jsem.

„Ano, jsem tady,”

„Kai! Proč ses popral? Nestalo se ti nic? A kdo to byl?” Zasypala jsem ho otázkami, které mi vířily hlavou jako šílené. Byla jsem bez sebe strachy, jestli není zraněný, sice jsem se o něj bát nemusela, protože měl obrovskou sílu, ale kdo ví.

„S Jackem,” řekl. Už jsem chtěla vychrlit další várku otázek, ale on mě předběhl.

„Urážel tě, Eny.” Naprázdno jsem polknula a zavřela pusu připravenou k další palbě slov. Najednou jsem nevěděla, co říct. On mě chránil, i když jsem tam s nimi už nebyla. I když věděl, že se už nikdy nevrátím.
Horké slzy mě znovu začaly tlačit v očích.

„Miluju tě,” pípla jsem, tohle jediné jsem ze sebe dokázala dostat. Věděla jsem, že se usmál.

„Už jsem ti říkal, jak se Carol vyfikla na to dnešní rande?” Poslední slova vychrlil tak rychle, že jsem mu sotva rozuměla. Hned jsem se rozesmála a uslyšela v telefonu prapodivné zvuky a pak se z reproduktoru ozval protivný tůtavý zvuk.
Nějakou dobu jsem seděla na posteli a myslela na ně, na všechno, o co jsem přišla, když jsem od nich musela odejít. O nejlepší kamarádku, o kluka, kterého miluji. Odejít od nich bylo zatím to nejtěžší, co jsem v životě udělala. Jako by tam u nich, s nimi, zůstal kus mě, kus duše a dokud se znovu neshledáme, tak nebudu celá.

Asi deset minut poté mi zabrněl telefon. Rozklikla jsem přijatou zprávu, byla od Kaie.

Zapomněl jsem ti něco říct - miluju tě!

S úsměvem na rtech jsem si svlékla svetr a převlékla se do černé mikiny - byl špinavý od černých slz - a s myšlenkou, že jdu za Tylerem z důvodu, abych poznala víc lidí, jsem vyšla ven. Ale proč bylo těm slovům, tak těžké uvěřit?

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stačí uvěřit - 4. kapitola: