OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Status Moriendi - 2. kapitola

16.07.2015 (13:00) • Erika • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 743×

„Jestli vás to nezajímá, slečno Kerenová,“ rána tvrdou botou zespoda do stolu, „můžete jít spát klidně domů! Tady vás nikdo nedrží.“

Děvče překvapeně zvedne hlavu a chvilku se nechápavě rozhlíží kolem. Několik žáků se zachichotá. „Omlouvám se,“ zamumlá rozpačitě a promne si zátylek pod po ramena střiženými, kudrnatými vlasy odstínu zralých plodů kaštanu. Profesor na dějepis ji ještě chvilku probodává pohledem, než frustrovaně, melodramaticky vzdychne a otočí se raději zpět k tabuli, pokračujíc ve svém zdlouhavém výkladu.

Stela si znaveně promne oči, dostatečně opatrně na to, aby si příliš nerozmazala nenápadné líčení. Usnula, ani nevěděla jak. Teď se neuvěřitelně ztrapnila, bolí ji za krkem a na předloktí má obrovský červený flek od toho, jak se nejspíše bradou opírala. Kdo ví? Ona ne. Ona přeci spala. Raději si shrne rukávy pruhovaného trika zase pěkně až k zápěstím, jak mají být, pak si rukou podepře bradu a několikrát zamrká, ve snaze dostat spánek z očí i z hlavy. Koukne na hodiny, je téměř tři čtvrtě na deset. Dejme tomu pět minut do přestávky… Proboha, to vážně spala tak dlouho?

Přesně dle očekávání netrvá dlouho, než zvonek zazvoní. Bez ohledu na stále mluvícího profesora, který to stejně po několika vteřinách vzdá, si všichni gymnazisti druhého ročníku začínají balit věci do tašek nebo se sypou ze třídy za svými přáteli či do školního bufetu, když teď mají dvacet minut volna.

„Co děláš v noci?“ Na opěradlo Steliny židle dopadne ruka s umělými, bílými nehty. Hezká práce, ale musí to být dost nebezpečné dělat s tím vůbec něco… Hnědovlasé děvče se pousměje a zvedne hlavu ke své přítelkyni, Simoně, zrzavé krásce a dominantě jejich třídy. I když je tak trochu záhadou, jak se doškrábala na gymnázium…

„Náhodou, dnes jsem toho naspala dost,“ ohradí se. „Ale nejspíš to prostě nestačí.“ Strčí učebnici dějepisu do svého báglu, pak se zvedne. „Nějaký plány? Řekla jsem Siriusovi, že za ním zaběhnu a vystojím s ním frontu na jídlo,“ vysvětlí v rychlosti Stela své kamarádce. Ta jen mávne rukou, že má jít, že se zabaví sama. A tak se brunetka otočí na podpatku, třebaže gumové náhražky Crocs to nijak neulehčují, batoh si přehodí přes rameno, aby se pro něj už nemusela vracet, a zamíří ze třídy ven.

Tahle škola je obrovská, dala by se přirovnat k jakési fabrice. Bude to nejspíše proto, že každý rok bere nově šedesát žáků na osmileté studium a třicet na čtyřleté. Škola si za poslední roky relativně zlepšila své jméno a spadá pod Karlovu univerzitu, takže to s ní zas tak špatné být nemůže. Mimo jiné, před dvěma lety nebylo vůbec lehké se tam dohrabat.

Stela zamíří ke schodišti, kde už její kamarád stojí s rukama v kapsách a hlavou klidně sklopenou. „Sorry, dneska nějak spím,“ houkne místo pozdravu a lehce se dotkne Siriusovy paže, aby jej upozornila, že tu skutečně je a že mu jen ze samé nudy nešplouchá na maják. Chlapec stočí pohled ke Stele, na rtech mu zahraje úsměv.

„Já vím, jsem zvyklý na tvou dochvilnost,“ rýpne si, přestože Stela je ten typ člověka, který je na místě srazu raději o dvacet minut dřív než o dvě později. A když už jsme u Siriuse... Příroda k němu byla rozhodně dost štědrá, to se musí nechat. Měří něco přes metr osmdesát pět, vlasy má světlé, blond, a hnědé oči mu vždy přátelsky, vesele jiskří. Je to úžasný kamarád, báječný společník, ale hrozný děvkař, nač si brát servítky, když tomu tak skutečně je. I on sám je ochotný to o sobě přiznat. „Co děláš vůbec v noci, že musíš dospávat na hodinách?

Vydají se pomalu po schodech nahoru, až k dlouhé frontě u bufetu. Stela si povzdychne, zas ta samá otázka. „Prostě jsem vytuhla, no,“ ohradí se. „Probuzena jsem byla kopancem do lavice.“ Sirius se soucitně zašklebí. Sám ví, jak dokáže být profesor v tomhle ohledu tvrdý. Takové probuzení není nikdy příjemné.

Zařadí se do fronty, světlovlasý chlapec se opře o stěnu a ruce založí na prsou, Stela se postaví naproti němu. Je malá, více než metr šedesát pět výšky byste u ní nenapočítali, zato má ale postavu velmi sportovní. Což je stejně úplně jedno, oproti vysokému, namakanému Norovi. Tedy, Sirius říkal, že je z Norska… Nebo to bylo snad Švédsko? „No, a co ty,“ přeruší Stela ticho, které mezi nimi na moment nastalo, „a Viki?“

Sirius děvče před sebou chvilku nechápavě sleduje, pak se zašklebí. „Aha,“ vydechne, „Viki.“ Rozpačitě si promne zátylek. „Vlastně…“

„Byli jste spolu venku, došli jste k tobě domů, kde jste strávili jednu noc, a ráno jsi tomu děvčeti řekl, že je strašně fajn, ale že nechceš žádný vážnější vztah,“ shrne Stela Siriusovo dlouhé povídání, které by jistě následovalo, do jedné jediné věty. Tak prostý ten chlapec je… Sirus pokrčí rameny a krátce se zasměje. Takže se trefila. Jistě, že se trefila! Znají se sice jen dva roky, ale stihli se sblížit, dostatečně na to, aby věděla, co je vlastně tenhle chlapec zač.

„Mimochodem, Martinova oslava, v sobotu – plánuješ se tam ukázat?“ zeptá se Sirius, zatímco si pohrává se stříbrným náramkem na pravé ruce. Stela na moment zauvažuje, pak přikývne.

„Mám to v plánu, alespoň na chvilku. Neříkám, že až do rána, ale počítejte se mnou, že tam nějaký ten čas oxidovat budu,“ zakončí s úsměvem, který jí její kamarád hbitě oplatí.

„Paráda,“ přikývne. „Už se těším, až tě potáhnu opilou nočními ulicemi… A to vysvětlování vašim!“ Dramaticky protočí očima. Stela jej pobaveně pěstí bouchne do ruky.

„To víš, že jo! Ráda bych tě upozornila, že nejsem ani plnoletá!“ I když do plnoletosti zbývá už jen jeden rok, ale to je drobný detail. „Krom toho, myslíš, že jsem z těch, co se opijí, když je příležitost?“

„To si ověříme,“ zazubí se Sirius a otočí se k postarší prodavačce za okýnkem. Pak podá Stele jednu plechovku coly. „Třeba ti to pomůže s tím tvým... No, problémem,“ ztiší hlas a laškovně na děvče mrkne. Teď je řada na Stele, aby protočila panenky, než si plechovku narvanou cukrem a kofeinem otevře. Jak to ovšem tyhle hliníkové potvůrky mají ve zvyku, tekutina uvnitř vybublá a rozprskne se do okolí zhruba tří metrů. Žáci v nebezpečné zóně okamžitě ustoupí, někteří překvapeně lapají po dechu, jako kdyby Stela právě vypustila životu nebezpečný virus, jiní se smějí a pobaveně kroutí hlavami. Děvče si zničeně povzdychne, ignorujíc Siriusův smích. „Ještě si začnu myslet, že to děláš schválně,“ zamumlá naoko uraženě, ale ona by se nezlobila kvůli takové hlouposti, za kterou ten roztomilý blonďáček vlastně ani nemůže. Otře si, co se dá, a vyhrne rukáv kdysi bílého svetříku až k lokti. Nejspíš bude lepší si jej ve třídě sundat.

Siriusův smích ustane, vezme Stelu za zápěstí a přitáhne ji k sobě. „Od čeho to máš?“ vydechne, s pohledem upřeným na červenou otlačeninu. Děvče chvilku nechápe, co má na mysli, pak jí to dojde.

„Klid, je to jenom otlačený,“ ujistí ho a vyškubne se z jeho sevření. Siriusův ustaraný výraz ale nemizí.

Kdyby se zrovna nepolila ledovou limonádou a neměla všechno oblečení tak ulepené, asi by i jí samé došlo, že otlačenina měla dávno zmizet.

*   *   *

Už dobrou půl hodinu přecházel po pokoji sem tam a tam, jednou za čas se zastavil a vyhlédl z okna na Sydney, než pokračoval ve své pouti po malém hotelovém pokoji. Kromě pravidelných kroků podrážek tenisek se ozývalo ťukání hbitých prstů na klávesnici malého laptopu.

Alan drží v ruce malou skleničku se skotskou, kterou ještě před pár minutami zapíjel dnes již třetí aspirin. Bude to jen pár hodin od Sergejovy smrti, Slunce ještě ani pořádně nevstalo, a to tady svítá relativně brzy. Když se postaral o démony ve skladišti a ujistil se, že žádní další nepřijdou, odřízl svého partnera z provazu, na kterém se pohupoval, před skladištěm jej polil benzínem a zapálil. Se vším všudy mu to zabralo dvě hodiny, než se dostal zpět na hotelový pokoj.

Tamara, pětadvacetiletá slečna, která kvůli lovení zanechala před třemi roky svého studia medicíny, jen jednou za čas zvedla šedivá očka, schovaná za tenkými skly brýlí, aby věnovala Alanovi znepokojený pohled. Světlé vlasy střižené na rovné mikádo jí při tom vždy poskočily, když zavrtěla hlavou a raději se dále věnovala své práci. „Bude to trvat, nechceš si lehnout?“ neodpustí si i přesto první poznámku za poslední hodinu.

Alan se na moment zarazí, v půli kroku, ohlédne se na děvče za laptopem, než opět začne s novým kolečkem přecházení po pokoji. Tamara si povzdychne, tentokrát to nijak neskrývá. „Poslouchej, Alane... Ať už je Status Moriendi vypsáno na kohokoliv, a sakra, může to být kdekoliv, jakou máme šanci, že je ten člověk stále živý? Nebo že je to stále člověk?“ Natáhne se pro svou skleničku, ze čtvrtiny naplněnou tvrdým alkoholem. „Proč se tak moc snažíš-“

„Zachránit toho idiota?“ dokončí za Tamaru Alan větu. Je to poprvé za relativně dlouhou dobu, co opět promluvil. Světlovlasá žena přikývne, takhle by se to také dalo říct. Vypadá naprosto klidně, na rozdíl od staršího muže. „Tamaro, Sergej v tom skladu chcípl jen kvůli tomu, aby se mohla banda podělanejch démonů pobavit na nějakym nevinnym smrtelníkovi! Jakej jinej důvod chceš slyšet?!“ U posledních slov zvýší hlas, Tamaru to však z míry nevyvede. Za poslední dobu je přesně takový. Ten muž loví bezmála pětadvacet let, bez jediné přestávky. Dříve nebo později mu to na mozek muselo začít lézt. Přikývne tedy a opět se věnuje klávesnici počítače.

Alan se posadí na postel, sklenku v rukou si opře o kolena a svěsí hlavu. Samotného jej mrzí, že se chová tak, jak se chová. Ví, že toho začíná mít plné zuby. Ale přesto nemá tu vůli zastavit se. Ne, dokud kolem něj umírají lidé. „Ani nevíš, jak se těšim, až vypadnu z tohohle města,“ zamručí do ticha. Ťukání do klávesnice ustane.

„Copak, nelíbí se ti v Sydney?“

Alan se ušklíbne a zvedne hlavu, aby se tak setkal s Tamařiným pohledem. „První dva dny – žádný problém. Ale po téměř dvou týdnech... Je to tu samý gay a transvestita. Nic proti, ale začíná to bejt děsivý.“     

„Děsivější než démoni?“ zasměje se světlovlasá slečna.

„Klidně.“

Tamara vypadá, že chce ještě něco dodat, ale zvonící telefon ji přeruší. Sáhne po něm, mrkne na jméno na displeji a pak stihne zelené tlačítko. „Hey, Aaron. You got something?“

Alan se opět otočí, sledujíc pomalu se probouzející město. Nebo snad pomalu usínající? Jak se to vezme. Tamařin relativně krátký hovor sotva vnímá.

„Copy that. Thanks, mate. I’ll call you.“ Tamara položí telefon a rychle něco vyťuká na klávesnici, chvíli pak sleduje monitor, než se jí v očích zaleskne. „Bingo,“ zahlásí, „mám to. Naši našli energii Mementa Mori ve střední Evropě.“

Alan se zvedne a dopije zbytek své skotské. „Kde přesně?“

Tamara vyskočí na nohy, zaklapne laptop a společně s ostatními věcmi je začne strkat do cestovní tašky. „Vracíme se domů. Jdi najít Norberta, já zatím řeknu Julienne, ať nám sežene letenky.“

Muž na nic nečeká, strčí si telefon do kapsy a vydá se ke dveřím. Hotelový pokoj opouští v momentě, kdy Tamara začne chrlit na lovkyni na telefonu hromadu francouzských slov v rychlém sledu.

Autor: Erika, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Status Moriendi - 2. kapitola: