OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín na duši - 2. kapitola

2. kapitola povídky Stín na duši. Co se stane první den ve škole? A jak na to reaguje Florence? Čtěte a dozvíte se to. :-))

03.10.2010 (19:00) • Florrie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 669×

2. kapitola

 

Procházela jsem školními chodbami tiše jako myška, neviditelná téměř jako duch. Nikdo ze spousty kolemjdoucích spolužáků mě neoslovil, a taktéž jsem nikoho neoslovila já. Nechtělo se mi litovat se, ale měla jsem téměř na krajíčku. Slzy se samy od sebe draly na povrch a mně bylo smutno, že se tu nemám s kým bavit, že tu nemám jednu jedinou spřízněnou duši. Potloukat se po světě načisto sama, nepochopená a nemilovaná, bylo pro mne v té době to nejhorší, co jsem znala.

Zastavila jsem se u své skříňky a snažila se nabrat také trochu pozitivních myšlenek. Možná by mi to i šlo, kdyby do mne kdosi hrubě nestrčil, ani se neomluvil, a měl z toho hroznou srandu. To už jsem doopravdy nevydržela a utíkala jsem s dlaněmi na uplakaných očích na nejbližší záchodky. Tam jsem se zamkla do jedné kabinky a dala volný průchod všem svým emocím. Slzy tekly proudem a hysterické vzlyky otřásaly celu kabinkou. Když jsem se asi po deseti minutách uklidnila a podívala se na hodinky, zjistila jsem, že už zvonilo na první hodinu, matematiku - předmět, který ze srdce nenávidím. I přesto jsem však nechtěla mít hned první den problémy a rozhodla jsem se, že se do třídy okamžitě vypravím.

Něco mne ale zastavilo. Až doposud jsem byla na záchodcích sama, nyní se však kdosi přiřítil, a podle hluku, který s sebou nesl, se nejednalo o jednoho člověka, ale hned celou partu. Najednou mi vidina hodiny matematiky už nepřišla tolik důležitá. Pusu jsem si pomyslně zamkla na tři západy a poslouchala, co budou dotyční zač.

"To je báječný! Kdes to sehnal?" slyšela jsem hlas dívky, který jsem neuměla identifikovat.

"V tom novým klubu ve městě jsem narazil na zajímavý lidičky. Mají toho mnohem víc, a jsou ochotní prodávat za minimální cenu. Je to skvělej byznys," promluvil další hlas, tentokrát chlapecký. Hlavou mi vrtalo mnoho otázek, ale především jediná - o čem se to baví? Byla jsem nesmírně zvědavá a proto jsem se rozhodla i nadále setrvat ve svém úkrytu.

"Paráda, to je přesně to, co jsme hledali. Vybal to, Jasone, nemůžu se dočkat, chytám menší absťák," zasmála se dívka, jejíž identita zůstávala stále tajemstvím. Poté nastalo chvilkové ticho, které doplňovalo jen šustění čehosi. Parta se jen mírně pochichotávala, jak byla nabitá těšením. Následovalo slabé cvaknutí a pak všichni zúčastnění definitivně zmlkli. Netušila jsem, o co jde a začala jsem se bát, že přijdou na to, že je poslouchá nevítaný spolubesedník.

Jenže najednou mne udeřil do nosu velice známý pach - kouř. Ještě malou chvíli jsem váhala nad teorií, která mne v ten moment napadla, ale když dívka spokojeně vydechla obláček kouře a zahlásila: "Chyběla jsi mi, Maruško,", tak jsem si už byla naprosto jistá.

Pojmem "Maruška" se totiž u nás někdy označovala marihuana. Věděla jsem to sice jen tak z náhodného poslouchání spolužáků, ale byla jsem si naprosto jistá, že má teorie je správná. Jediné, co jsem si nyní potřebovala ujasnit bylo to, jak bych teď měla zareagovat. Mám tu sedět dál a počkat, až odejdou? Nebo mám radši vyrazit dveře a dělat jim přednášku o správné kázni? Když jsem nad tím tak uvažovala, tak řešení číslo dvě bylo naprosto nesprávné. Vždyť přece přednášky o správném chování a neustálé napomínání a výchovné rady jsem na svých rodičích tak moc nesnášela.

Jenže než jsem vůbec stihla učinit definitivní rozhodnutí o mém úkrytu, rozezněl se celými záchodky ohlušující řev alarmu. A bylo po srandě. Parta se zhrozila stejně jako já, přidala několik neslušných nadávek a snažila se co nejrychleji sbalit svůj arsenál. Bohužel učitelský sbor byl tentokrát nevídaně rychlý a na záchodky v mžiku vletěla učitelka z nejbližší třídy. Já slyšela jen to, jak se hned ve dveřích zarazila, když spatřila co se zde provádí, a hned na to začala nadávat i sama kantorka, i když pravda - ona použila poněkud mírnější slovní zásobu.

"No já jsem si to myslela! Kdo jiný by mohl spustit poplašné požární zařízení, než banda záškolských zmetků, kteří kouří na záchodech?!" spustila rozhořčeně.

"Jen počkejte, tohle vám jen tak neprojde, vy lumpové! Okamžitě půjdete za panem ředitelem a osobně mu to všechno vysvětlíte! A myslím, že se už předem můžete loučit s touto školou, jelikož tohle není poprvé, že slečno Stinnsonová?!" pokračovala učitelka, která musela překřičet i alarm, takže křičela dvakrát víc, než normálně.

Když domluvila, a nikdo jiný se ke slovu neměl, začala si netrpělivě a podrážděně podupávat nohou. Jenže najednou se její dupání začalo přibližovat k mé kabince a já si uvědomila, že to co slyším, není podupování nohou, ale že obchází kabinky a dívá se, jestli v nich není ještě někdo schovaný. A co to znamenalo? Smůla pro mě!

Jakmile otevřela dveře mého záchodku, zůstala stát přimražená ve dveřích a pohled upírala nevěřícně na mou osobu. Já jsem dělala totéž, protože jsem nebyla schopná jiné reakce.

"No to snad ne! Jetkinsonová, tak vy v tom jedete taky?! To bych si o vás v životě nepomyslela! Taková ostuda, počkejte až se to dozví rodiče!" prohlásila učitelka, když se vzpamatovala z počátečního šoku. Partičkou mých vrstevníků se nyní rozšuměly udivené hlasy, které samozřejmě nic nechápaly. Učitelka tomu ale nepřikládala žádnou váhu a místo toho čekala, až se vypotácím z kabinky. A tak jsem si sebrala tašku, zvedla jsem se a vyšla na světlo.

Ocitla jsem se mezi čtyřmi mladými lidmi, největšími průšviháři ze školy, v čele s jejich divokou Mallory Jetkinson. Všichni na mě zírali s otevřenou pusou, ale nikdo se nesnažil mě bránit. A vlastně se ani nedivím, vždyť jsem je tajně poslouchala.

Zanedlouho dorazili k záchodkům i ostatní z učitelského sboru a nechyběla samozřejmě ani naše přísná zástupkyně ředitele, která si sice odpustila křik a výčitky, ale z jejího pohledu čišela nenávist, zloba a vztek, a okamžitě nás vedla do ředitelny. Já, která jsem v tom byla tak trochu nevinně, jsem vůbec netušila, co bych měla říct nebo dělat. Byla jsem naprosto zmatená, úplně "mimo mísu".

Do ředitelny nevedla dlouhá cesta, a tak jsme byly za chvíli na místě, ale ředitel měl ještě nějaké jednání, a tak jsme museli ještě chvíli počkat. Zástupkyně nás posadila před ředitelovu kancelář a odešla. Až teď mi došlo, že alarm už někdo vypnul.

"Sakra, Mallory, co budem dělat? Nemůžem si dovolit, aby nás vylili ze školy!" zahlásil ten kluk, který se jmenoval Jason. Spolu se mnou, s ním a Mallory tam ještě seděla jedna dívka a jeden kluk, které jsem neznala.

"Buď v klidu, Jasone, já myslím, že ze školy nás nikdo nevyhodí. Máme přece Kathy," usmála se Mallory na dívku, která seděla vedle ní. I ona se trochu nejistě pousmála a vůbec to nekomentovala. Nechápala jsem, co mají v úmyslu dalšího. Ale vysvětlení přišlo záhy.

"Tak hele, Kathy vám nebude dělat děvku pokaždý, když máte nějakej problém!" zasyčel ten druhý kluk a vzal Kathy za ruku. Teď už mi to docvaklo - Kathy se zaplete s ředitelem. A jak to tak vypadalo, nejspíš to nebude poprvé.

"Sklapni, Jeremy, tebe se nikdo na nic neptal. Je to pro naše dobro, pro tvoje dobro!" odsekla Mallory bez toho, aniž by Jeremymu věnovala byť jen jeden pohled.

Já tam seděla jak zařezaná, zírala s otevřenou pusou před sebe a v duchu přemítala nad tím, co se bude dít se mnou.

"A co se týče tebe," začala mluvit Mallory na mě - vůbec poprvé za celou dobu, "nemysli si, že z tohohle se s náma vyvezeš jen tak," pohrozila mi a mě z toho přeběhl až mráz po zádech.

"Ohromně by mě zajímalo, proč jsi tam seděla a nic neřekla. Tos nás chtěla jako špehovat a potom bonznout?! No nedivila bych se, když tě tu tak vidím..."

"Tak to... nebylo." Odhodlala jsem se a konečně jsem se také zapojila do rozhovoru. "Já..." Chtěla jsem jim to vysvětlit, ale nevěděla jsem jak začít.

"Rozhodně nešlo o žádné špehování. Já jsem jenom... jenom jsem..." chvíli jsem váhala nad tím, co se mi rýsovalo na jazyku. Mám jim říct pravdu, nebo ne? A je to vlastně skutečně pravda, nebo to tak jen momentálně cítím? "Mně se docela líbilo to, co jste tam dělali..." vysoukala jsem ze sebe. Následoval ohromný výbuch smíchu všech přítomných. Nechápala jsem, čemu se smějí a už mě skutečně neskutečně frustrovalo, že je to už poněkolikáté, co něco nechápu.

"Líbilo se ti to?!" vyprskla Mallory v dalším návalu smíchu.

"No... ano. Bylo to takové... Byli jste tak nespoutaní, volní..." Po těchto mých slovech smích utichl a už jen sem tam se někdo uchichtl. Mallory se na mě dívala jako na idiota, ale nesmála se. Vypadalo to, že chce něco říct, ale už to nestihla. Dveře od ředitelny se rozletěly dokořán a nasupený pan ředitel stál v nich.

Autor: Florrie, v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Stín na duši - 2. kapitola:

Tak jsem teď sčotla obě částo najednou. A musím říct - opravdu se mi to moc líbí! Je to něco jiného a tvůj popis jejích rozpaků, než na ni přišli a to, jak si připadá hloupě... Opravdu mě to moc zaujalo a určitě se budu těšit na další dílek! Jen si neodpustím menší připomínku - v minulém díle mě zarazilo to, že na to, že je její rodina bohatá, jde s matkou nakupovat pěšky přes nějakou periferii, to mi přijde nelogické. A občas ti trochu ujede slovosled, ale to se vytříbí časem. Máš u mě každopádně hodně velké plus a svou novou čtenářku!

Přidat komentář:

Nick:

Text: