OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 11. kapitola

20.05.2011 (11:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1869×

Chtěla mu odseknout, že mu toho nic není, ale v ten samý okamžik si vzpomněla, jak ji chtěli odvlíct z bytu sebou. Kdyby to bylo v noci, tak už by poznala kufr jejich auta zevnitř.

Byla sice tvrdohlavá a hrdá, ale úplně pitomá ne. Tuhle noc tu přespat přece může a zítra už si něco najde.

„A dá se ten pokoj zamknout?“

Ignorovala, jak mu pobaveně zacukaly koutky.

„Jo,“ přikývl, „ale bohužel jen zevnitř,“ zamručel si už pro sebe.

11. kapitola

Derek si myslel, že bude mít problém usnout, ale kupodivu lehl a vzbudil se až ráno. Vyšel do kuchyně a začal si dělat snídani. Celou dobu ale napínal uši a občas střelil i pohledem ke dveřím pokoje pro hosty.

Byl to nezvyk, mít tu někoho dalšího, ale byl klidnější, když ji měl pod dohledem. Netušil, jestli pije kafe, ale udělal i jí. S hrnkem přešel ke dveřím a zaklepal. Zevnitř se ozvalo jen zabručení. Rozhodl se to vzít jako souhlas. Když ale vešel dovnitř, uviděl jen něco, co se drabe hlouběji pod polštář.

„Musím do práce, tak...“ začal, ale ze změti pokrývek prudce vykoukla hlava.
„To je kafe?“ Pohledem doslova hypnotizovala hrnek v jeho ruce.

Beky měla možnost poprvé si vychutnat vzácný úsměv Dereka Wennera. Pobaveně se zazubil a i s hrnkem vyšel z pokoje. Připadala si sice jako osel ženoucí se za mrkví, ale to jí bylo docela fuk. Poslušně přiklusala do jídelny, kde už na ni na stole čekal ten vonící zázrak. Sevřela hrnek v dlaních a usrkla. Sotva jí první doušek protekl krkem, vzhlédla k němu.

„Byla by tam ještě trocha?“ hlesla.

„Kafe?“ zvedl nechápavě obočí. Jen přikývla.

Vytáhl zmateně plechovku. Okamžitě se po ní natáhla a nasypala si do hrnku další dvě lžičky granulek.

„Díky.“ Spokojeně obsah zamíchala a pak znovu upila. Po tváři se jí rozlil blažený výraz. Zakroutil nad tím hlavou a raději si začal chystat dokumenty do práce.

„Chceš někam hodit?“

Překvapeně se na něj podívala. Nebylo ještě ani devět. V tuhle dobu měla ještě většinou půlnoc. Netušila co by se dalo touhle dobou dělat...

Když vešla do redakce, Liam při pohledu na ni zakopl a papíry se rozlétly všude okolo.

„Nazdar,“ houkla na něj. „Vypadáš jako bys viděl ducha.“

„Taky se tak cítím.“ Posbíral rychle papíry a vyklusal k ní. „Uteklo mi snad něco? Naposledy ses ozvala, když jsi mířila na letadlo. Šéf řval něco o půlročním dovolený.“

„Přechodné pominutí smyslů,“ zazubila se na něj.

Úsměv jí vydržel ještě když vcházela do šéfovy kanceláře. Vzhlédl, vyvalil na ni oči, zrudl a jeho hrudník se mohutně vzedmul. Nedala mu možnost ani hlesnout, natož začít řvát.

„Prostě se mi začalo stýskat,“ odbyla to. „Máš pro mě něco?“ Svalila se do křesla až jí nohy vyletěly nahoru.

Kanceláří se ozvalo zafunění, jak vztekle vydechl a probodl ji pohledem. Ani za nic by teď nedal znát, jak rád ji zase vidí.

„Někteří ze zastupitelstva města začali najednou protestovat proti výstavbě nových bytů tady v centru,“ zabručel aniž by od ní odtrhl zaujatý pohled. „Nelíbí se mi to.“

„To já jsem z toho naopak nadšená,“ zazubila se a vyskočila. Zbožňovala články o zkorumpovaných hlavounech a špinavých obchodech.

„Beky,“ zastavil ji. „O co šlo?“ Pohledem přejel modřinu co se jí táhla přes čelist a oblečení, které na sobě měla, když ji viděl naposled.

„To nestojí za řeč,“ mávla rukou a protáhla se dveřmi.

Pochybovačně za ní ještě chvíli hleděl.

Beky se sice musela snažit být na pár svých kontaktů hodně milá a stálo ji to pár zelených obrázků s prezidentem, ale stálo to za to. Když večer vrazila do téměř prázdné redakce, dřímala v ruce článek o podplacených zastupitelích a návrhu na nové obchodní centrum, které měli postavit místo bytů.

Hodila to před Harryho a vyhoupla se na jeho stůl.

Harry na ni koukl svýma malýma bystrýma očkama z tučného obličeje.

„Už to viděl šéf?“

„Ještě ne, zítra si to přečte,“ pokrčila rameny bez nějakého zájmu a dál pohupovala nohama přes okraj stolu.

Zavrtěl hlavou, ale začal text zpracovávat, aby ho mohli vložit do matice k tisku. Beky zatím uvažovala co dál. Domluvila se sice na přespání u Viky, ale ještě se jí tam nechtělo. Zvažovala co zatím dělat s načatým večerem. Většinu nocí trávila naháněním Wennera a teď netušila...

A proč vlastně ne. Pochybovala, že by jí teď začal zázračně vykládat, co kde dělá po nocích. Na tomhle se nic nezměnilo. Bude si to muset zjišťovat sama.

Během půl hodiny už ve svém milovaném fordovi mířila k jižní čtvrti. Zaparkovala a vnořila se do ponurých zapáchajících uliček. Začalo jí docházet, že by jí tyhle výlety začaly hodně rychle chybět. Všechen ten adrenalin, který se jí vždycky rozlil po těle. Smysly vybičované na maximum, když se plížila ve stínu a snažila se zachytit i sebemenší pohyb a hlásku...

V následující vteřině se pokusila splynout s počmáranou zdí. Na konci ulice se objevila ve stínu postava. Koutky se jí rozjely do stran ve spokojeném úsměvu. Ty široká ramena a pružné tiché kroky by poznala kdekoliv.

Sotva jí zase zmizel za druhým rohem, přecupitala na konec ulice. Přilípla se ke zdi a nakoukla za roh. Stál jen kousek od ní. Sotva šest metrů daleko. Skrytý ve výklenku, pozoroval muže se ženou. Na něčem se dohadovali a pak si od něj něco vzala. Bleskurychle to zmizelo v její kapse. On si na rozdíl od ní získaný balíček dobře prohlédl. Spočítal ruličku přehnutých bankovek a pak teprve přikývl a vyrazili každý svým směrem.

Beky se přitiskla ještě víc ke zdi. Nesledovala ty dva, ale Wennera. Byl jak šelma na lovu. Ani se nehnul a pohledem byl přišpendlený na těch dvou. Jen hrudník se mu prudce zdvíhal, jako by byl připravený okamžitě vyrazit.

Jak se však pohla, tak se ze staré zdi sedrolila trocha omítky. Drobné kousky zabubnovaly na chodníku. Okamžitě se k ní obrátil pár očí. I v tom šeru viděla, jak se mu dech zadrhl v krku a chřípí zuřivě rozšířilo. Jen vzdalující se klapání podpatků mu bránilo po ní skočit. To jí bylo jasný.

Naposledy ji probodl pohledem a vystartoval za tou ženou.

Kdyby byl někdo hodně blízko, slyšel by krátký zápas, než se mu povedlo ženě svázat ruce a konec přivázat k zábradlí stařičkého zadního schodiště jednoho z domů. Hodně citlivé uši by možná zaslechly i tichounké cupitání tenisek tím směrem.

Beky téměř neslyšně doklusala až k hromadě rozbitých palet, které se nikdo neobtěžoval uklidit. Podrážděně se zamračila, když zahlédla ženu lomcující s provazem a Wennera mizejícího v postranní uličce. Byla by to naprosto fantastická fotka.

Natáhla krk, aby si tu ženu mohla alespoň prohlédnout. Mohla by ji třeba alespoň v článku trochu popsat...

Za zády se jí ozvalo zaskřípění štěrku. Neměla šanci ani hlesnout a paže jí k tělu přitisklo pevné sevření a druhá ruka se jí ocitla přes ústa. Hekla do cizí dlaně, když s ní dotyčný nešetrně smýknul. Vlekl ji do jedné z uliček.

„A já doufal, že bude mít v tý palici alespoň trochu rozumu,“ zamumlal jí nad hlavou známý hlas. Wenner shlédl do jejího vytřeštěného výrazu. „Marně,“ ušklíbl se.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 11. kapitola: