OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 12. kapitola

24.05.2011 (11:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1962×

Za zády se jí ozvalo zaskřípění štěrku. Neměla šanci ani hlesnout a paže jí k tělu přitisklo pevné sevření a druhá ruka se jí ocitla přes ústa. Hekla do cizí dlaně, když s ní dotyčný nešetrně smýknul. Vlekl ji do jedné z uliček.

„A já doufal, že bude mít v tý palici alespoň trochu rozumu,“ zamumlal jí nad hlavou známý hlas. Wenner shlédl do jejího vytřeštěného výrazu. „Marně,“ ušklíbl se.

12. kapitola

Šklubla sebou, ale z jeho sevření neměla šanci se dostat. Pustil ji až u auta. Protáhla si odkrvené ruce a vztekle se po něm ohlídla. V tom už ji ale zase držel za paži a postrčil do auta. Sám si sedl za volant.

„Mám tam auto,“ hlesla.

„Tomu by se nedalo říkat auto, ani při notné dávce fantazie,“ odbyl ji a ani nezpomalil. „Ty si nedáš pokoj co?“ Podíval se konečně na ni.

„Je to moje práce.“

„Co, nechat se zabít?“

Sladce se na něj usmála.

„Ne o to se pokoušíš ty, já to chci jen zdokumentovat.“

„Díky, tos mě uklidnila,“ odsekl, ale konečně nad sebou zase začínal mít kontrolu.

Nemusela se ani ptát kam jedou. Mířili přímo do centra. Zastavili v garáži a ještě než Derek vystoupil, upravil si vlasy a klopy kabátu. Nikdo by na něm nepoznal, že je něco víc, než jen dobře vydělávající právník. Beky ho následovala k výtahu a pak do jeho bytu. Jen prošla dveřmi a v obýváku se rozvalila na křeslo.

„Dneska se to alespoň obešlo bez policejní výpomoci,“ zhodnotila svůj návrat do jeho bytu. Raději ji ignoroval a zmizel v ložnici, aby se převlékl. „Co takhle si mě tu rovnou někde zamknout? Jako strašáka ve skříni.“ Což vlastně byla. Znala jeho tajemství.

Vešel a ještě si zapínal knoflíčky na rukávu.

„Na tom možná něco bude,“ hlesl aniž by se na ni podíval.

„Co,“ naklonila se a opřela si bradu o dlaně. Koketně se na něj usmála. „Bojíš se mě?“

„Měl jsem na mysli tu první část.“

Zamračila se ve snaze si vzpomenout, co plácla předtím. Něco o zamykání... Vztyčila se.

„Budu raději, když tě budu mít pod dohledem,“ zabručel než stihla začít sršet blesky. „Stejně máš byt pořád v dezolátním stavu.“

Přešel ke kuchyňskému koutu, zatím co ona za ním jen němě civěla.

„Jako...“ snažila se to nějak pobrat. „Mám tu zůstat?“

Vytáhl dva hrnky a vzhlédl k ní.

„Dočasně,“ poopravil ji. „Dáš si čaj?“

S pootevřenou pusou zavrtěla hlavu. Jeden hrnek tedy schoval a do druhého vhodil pytlík čaje.

„Alespoň do doby, než se to nějak vyřeší.“ Tedy než přijde na to, co s ní.

Rozhlédla se po jeho bytě. Ten její by se mu vlezl jen do téhle jedné místnosti a to nemluvě o tom, jak to tu vypadalo a vrátném dole v hale, co by nepustil ani mouchu. Na tom nebylo vlastně co si rozmýšlet. Bude mít vlastně Wennera pod dohledem a bude vědět o každém jeho nočním výletu.

„Beru.“

„Dobře, tak to tu zkus moc nezdemolovat.“ S tím si zalil čaj a zvedl hrnek. „Mám ještě nějakou práci.“ Přešel přes kuchyňský kout ven z místnosti a zapadl do jedněch z dveří. Typovala to na jeho pracovnu.

Využila toho a začala šmejdit. Měl to tam jak z nějakýho katalogu. Všechno čisté, ani trocha prachu a i knihy na policích vyrovnané do jedné lajny. Prolezla ještě koupelnu a komoru. Jen do jeho ložnice se neodvážila ani nakouknout. Nakonec zůstala stát před jeho pracovnou.

Přešlápla z nohy na nohu a zaklepala. Neobtěžoval se ani vzhlédnout od papírů, když strčila hlavu do dveří, jako by mu bylo jasné, že se tem dříve či později objeví.

Protáhla se dveřmi.

„Co děláš?“

„Připravuji si podklady na zítřejší stání.“

„Na ten proces s Bergerem?“

Vzhlédl od papírů a jí bylo okamžitě jasné, že se na to ptát neměla.

„Co se mých případů týče, tak od toho se drž co nejdále.“ Ucítila na sobě jeho pátravý pohled až měla chuť se za něco schovat, aby jí neviděl až do žaludku. „Je to jasný?“

„Jo,“ hlesla. Ještě jednou ji sjel pohledem, než se zase začetl. Začala tedy věnovat pozornost zkoumání jeho pracovny. Okolo dvou stěn se táhly police s knihami a svazky. Většina se týkala zákonů a nových vyhlášek, ale byly tu i záznamy o uzavřených kauzách.

„Můžu si to půjčit?“ Vytáhla jeden ze svazků.

Vzhlédl a přelétl pohledem po složce. Jen přikývl.

Nechala ho raději být a přesunula se do obýváku. Přesunula si jedno z křesel až k oknu a stulila se na něm s nohama skrčenýma pod sebou. Nechtělo se jí spát a číst o starých případech bylo pořád lepší než civět do zdi.

Rozevřela složku a pohledem se vnořila do zápisků z jednání. Na první pohled byly nezáživné, ale když si trochu zvykla na ten suchý a strohý styl, začalo ji to vtahovat. Byl to zvláštní pocit moct číst všechny protokoly a výpovědi. Některé ji mátly a jiné odkrývaly události s rychlostí strhnutí plachty. Snažila se rozluštit, lež od pravdy. Toho kdo se snažil překroutit pravdu.

Leknutím sebou trhla, když na ni padl stín. Vzhlédla k Derekovi. Zvědavě ji pozoroval a až po chvíli k ní natáhl ruku. Vzala si od něj sklenku.

„Je to těžké, zjistit co se vlastně stalo.“

Posadil se na druhé křeslo.

„Často ano,“ přikývl. „Lidé někdy ukrývají pravdu, aniž by to i tušili.“

„Jak se ti vlastně daří vyhrávat?“ zavrtěla nechápavě hlavou. Viděla muže, kterým hrozilo doživotí a na místo toho vyšli ze soudní síně s volnýma rukama.

„Snažím se porotě ukázat to, co potřebují vidět a odvést pozornost od toho, co je ten před nimi vlastně zač.“ Zakroužil zlatavou tekutinou a upil. „Donutím je věřit, že ten před nimi je jeden z nich, člověk jako jiný, který se dostal prostě tam, kam neměl. Většinu důkazů jde nějak zpochybnit a kdo by si vzal na svědomí zničit někomu život jen pro něco, čím si není úplně jistý...“

Uchechtla se.

„A do novinářů se strefuješ, že si píšou co chtějí.“

„Jenže oni překroutí skutečnost jen proto, aby způsobili senzaci, zvýšili prodej. Neohlížejí se na to, co vlastně dělají. Ignorují následky.“

Naklonila se k němu a podepřela si dlaní bradu.

„Ale ty za sebou nenecháš nic. Nenápadně likviduješ tu havěť, aniž by měli možnost uvědomit si, co se vlastně děje.“

Usmál se a ji to donutilo si uvědomit, že když se takhle uvolní, vypadá dost sexy. Sledovala jeho zápěstí, na němž mu pohrávaly svaly a šlachy, jak si pohrával se sklenkou.

„Kolik toho vlastně víš?“

„Na můj vkus pořád málo,“ zamumlala a raději uhnula pohledem k jeho obličeji. To ale nebylo o nic lepší. Rty měl pobavením zvlněné a na čelisti se jemně začínalo rýsovat strniště. Nikdy nebyla na sladouše, ale spíš na chlapy, co měli něco do sebe. Derek Wenner tam bohužel naprosto zapadal.

Lokla si a spokojeně vnímala pálení v hrdle, které trochu odvedlo její pozornost.

„Bylo mi divné, že by ses tak riskantně snažil zbavit drobných sígrů a ty velký gaunery zatím tahal z lochu,“ uculila se při té vzpomínce. „Víš že ses dost zákeřnej, pane Wennere?“

Pokývl hlavou.

„Budu to brát jako poklonu.“

„To si piš,“ rozesmála se. „Pořád jsi ale pro mě záhadou,“ povzdechla si, „a mě záhady neskutečně fascinují.“

Překvapeně zvedl obočí.

„Takže, hypoteticky,“ zatvářil se zaujatě, „pokud bys o mě všechno zjistila, tak už bys mě nechala na pokoji?“ Zahleděl se zamyšleně z okna. „Lákavá představa,“ usmál se.

„To zní, jako bys bych ochotnej poskytnout interwiev,“ chytila se toho okamžitě.

Bezmocně zavrtěl hlavou. Měl tušit, že ona to nikdy nevzdá. Přesně jak říkala. Byla jak buldok a on se začínal cítit jako kost, za kterou se neúnavně hnala.

„Takže, pane Wennere, kde ses naučil tak sakra dobře rvát. Na hodinách právnické etikety asi ne.“

Rozvalil se pohodlněji na křesle a zahleděl na ni.

„Mimo záznam?“

Přikývla.

„Během studia jsem začal dělat tai chi. Dobře se při tom vypne a protáhne celé tělo, ale postupně mě to omrzelo a zkusil jsem i aikido a karate. Ne že bych v tom byl tak skvělý, ale na zdejší zlodějíčky to stačí.“

„Začínám se bát co jsi dělal ve zbytku volnýho času,“ hlesla.

„Asi to co ostatní,“ pokrčil rameny.

Tak to mu nebaštila.

„Nevěřím.“ Jak ho tak pozorovala, tak si ho nedokázala představit jako bezstarostného puberťáka, který vysedává v zaplivaným baru a popíjí s ostatními pivo.

„Říkám pravdu,“ ubezpečil ji a vstal. Sklonil se k ní, až mohla cítit i kořenitou vůni. „Budeš mi muset věřit.“

Zůstala na něho zírat.

„A ty mě?“ zašeptala. „Věříš mi?“

„Začínám,“ usmál se a Beky najednou zjišťovala, že její mozek potřebuje další dávku kyslíku. Bohužel ani to nedonutilo její plíce k dalšímu nádechu.

Teprve, když jí vytáhl sklenku z prstů, uvědomila si, že se natahoval pro ni. Jako by si ani neuvědomil, co s ní dělá, narovnal se a přešel k lince. Obě sklenky zarachotily v myčce.

„Dobrou noc.“

„Jo.“ Na víc se nezmohla. Nejraději by si nafackovala, aby se probrala. Moc dobře si uvědomovala, že se řítí do pořádnýho průšvihu.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 12. kapitola: