OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 14. kapitola

15.06.2011 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2144×

Když už to nemohl vydržet. Konečně ze sebe shodil přikrývku a tiše přešel ke skříni. Během pár minut se už plížil k zadnímu schodišti. Neslyšně mumlal nadávky, když se musel jako zloděj plížit z vlastního bytu. Nějaký hluk si dovolil až na chodbě o pár pater níže, když mířil k parkovišti.

Věděl přesně kde jsou slepá místa kamer. Žádná ho nemohla zabrat a nikdo neměl o jeho odchodu tušení.

Vyjel z parkoviště a vyprázdněnými ulicemi zamířil přímo k jižní čtvrti. Nemohl parkovat příliš blízko místa, kde by se pak objevil další dopadený gauner. Přemýšlel tedy kde nechá auto, když se zezadu ozval nějaký lomoz.

14. kapitola

Pohled mu instinktivně vylétl ke zpětnému zrcátku a pak dupl na brzdu, že téměř zastavil na místě. Beka čekala jeho reakci, ale už nepočítala s tím, jak rychle proběhne. Proletěla mezi předními opěradly dopředu až se o jedno rozplácla břichem.

Derek znovu dupl na plyn a zajel ke krajnici, kde vztekle zastavil a vypnul motor. Celou dobu přes sevřenou čelist nadával tím nejhorším způsobem, jakého byl schopný a snažil se ignorovat další dva nárazy a heknutí.

Sotva zajistil ruční brzdu, otočil se dozadu. Pohledem pročísl prázdná zadní sedadla a pak ho přenesl i na podlahu auta. Beky se tam válela a netušila zda dřív držet břicho nebo nakřáplou hlavu.

Zaostřila na jeho obličej, zatím co on se snažil ovládnout.

„Zbožňuju, když se ti takhle chvěje chřípí a zatínáš pěsti, až ti bělají klouby,“ hlesla. Vlastně zbožňovala jakýkoliv projev emocí u něj.

Chtěl ji... Tak strašně moc ji chtěl... chytit a zakroutit krkem. Drtit a drtit... Svěsil hlavu. Dvakrát se zhluboka nadechl, než si byl konečně jistý, že je schopný normálního jednání.

„Jak jsi se sem dostala?“

Zazubila se nad jednoduchostí svého geniálního plánu.

„Našla jsem náhradní klíčky od auta.“

Odevzdaně přikývl.

„Polez.“

Okamžik na něj hleděla snažíc se odhadnout co má v plánu. Teprve pak se začala namáhavě štrachat z podlahy. No, to šlo ještě v klidu, ale při pokusu prolézt mezi předními opěradly zjistila, že mít trochu neženské tvary, by nebylo na škodu. Pokoušela se prorvat bokama, když se jí okolo ruky a pasu ovinuly jeho paže a doslova ji posadil na sedadlo spolujezdce.

„Díky,“ zazubila se na něj.

„Příště to zkus venkem.“

„Jo a ty dupneš na plyn.“

Probodl ji pohledem a natáhl k ní dlaň. Okamžik jí trvalo než jí došlo, co po ní chce a pak mu do ní neochotně vložila náhradní klíčky od jeho auta.

„Víš, kdybys alespoň trochu spolupracoval, tak bych se ti nemusela takhle plížit za zády,“ začala se hájit. Neřekl jí na to ani slovo. Vlastně se už ani netvářil naštvaně. Netvářil se totiž nijak. Rysy mu opět ztvrdly v chladnou masku.

Nastartoval a otočil se do opačného pruhu.

„Kam to jedeš?!“ vyhrkla, když zamířil zpátky.

„Pro dnešek už bylo toho adrenalinu víc než dost.“

Byla to poslední věta co řekl. Beky začínala mít hodně blbý pocit. Nehnul ani brvou a mlčky zaparkoval. Šla za ním k zadnímu schodišti a pak do bytu. Bylo to rozhodně pohodlnější než to plížení předtím. Jenže...

Žádné nadávky, ani prásknutí dveřmi od ložnice. Prostě odešel a nechal ji tam stát uprostřed obývacího pokoje. Zalykající se divným pocitem, že ten dnešek byla chyba. Tepalo to v ní ještě ostřeji než ta dobitá hlava a břicho.

Odšourala se do své ložnice a rozplácla na posteli. Tohle bylo blbý, hodně. Byla si jistá, že je Derek ještě vzteky bez sebe, ale neozvala se ani hláska. Měla chuť na sebe řvát sama.

„Do háje,“ hlesla a vyskočila na nohy.

Bytem se ozvalo dvoje prudké rozražení dveří.

„Omlouvám se!“ zavrčela vztekle, jen co se ocitla v jeho ložnici. „Sakra!“ Její tón měl do omluvného hodně daleko. Spíše v něm zazníval vztek samu na sebe. „Neměla jsem tě sledovat, ale ty,“ ukázala na něj prstem, „musel jsi vědět, že nebudu stát jen tak stranou.“

Ležel tam v posteli a zíral na ni. Když konečně zmlkla, posadil se a sledoval jak zrychleně dýchá rozčílením.

„Dobře, omluva přijata.“

Mlčela a zírala na něj. Ani se nepohla.

„Zbytek by jsme ale mohli probrat až ráno,“ nadhodil.

„Jo, to asi jo,“ přikývla. Když se otočila k odchodu, dovolila si konečně odpovídající grimasu a vykulila oči. Jak se posadil a přikrývka se mu svezla, viděla ho do pasu nahého. A stálo to za to. Při odchodu zaregistrovala i vrchní díl pyžama hozený v koutě... včetně kalhot.

„Do prdele,“ zaskuhrala sotva za sebou zavřela dveře své ložnice a opřela se o ně. Představ nahého Dereka jen o kousek vedle byla pro její fantazii a nedobrovolnou abstinenci příliš.

Derek se ráno až divil, jak dobrou má náladu vzhledem k nočním událostem. Oblékl se vyšel z ložnice. Zarazil se až tam.

„Tak jak to teda vyřešíme?“

Beky seděla za stolem a u rukou si hrála s hrnkem kafe. Podle těch tmavých kruhů pod očima ho vážně potřebovala.

„Co děláš tak brzo vzhůru.“

„Špatně jsem spala,“ odbyla ho. „Musíme se nějak dohodnout,“ vrátila se k tématu. Potřebovala se zabývat něčím jiným než samotným Derekem.

„Proč se toho chceš tak mermomoci účastnit,“ zeptal se a přešel ke kuchyňské lince, aby si připravil snídani. Vytáhl chleba a suroviny na sendviče.

„Chceš taky?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Chci o tom psát,“ odpověděla prostě. „Ty sice chytáš gaunery po městě, ale to díky mě se o tom lidi konečně dozvěděli. Moje články způsobily, že se lidé přestávají bát chodit po setmění ven a každý se dvakrát otočí, než si troufne něco provést.“

„Takže,“ zamumlal Derek a přenesl si snídani ke stolu. „Ty chceš abych tě bral sebou a mohlas to celý šmírovat a pak o tom psát.“

„Zapomněls na fotky,“ ozvala se.

„Fotit a psát,“ pokývl hlavou, že to bere na vědomí a zahryzl se do sendviče. „To by šlo, ale nijak nebudeš zasahovat.“

Chvíli na něj zírala, jestli to myslí vážně. Derek však jen klidně přežvykoval.

„Takže mě budeš brát sebou?“ ujišťovala se.

„Jo.“

Pobaveně se usmál. Pusu měla ještě trochu otevřenou a v očích jí nadšeně jiskřilo. Rozhodně chtěl mít tohle sebevražedný třeštidlo raději pod dohledem, než aby se motala kdoví kde.

Derek jí cestou do kanceláře vysadil u služebny v jižním okrsku, aby si konečně mohla vyzvednout svoje auto. Ten den si tedy rozhodně neměla na co ztěžovat, začal fantasticky.

Ještě s pusou od ucha k uchu vešla do redakce. Celou cestu až k jejímu stolu ji pozorovalo několik párů zvědavých očí. Viky byla první kdo to nevydržel.

„Je pravda, že teď bydlíš u Wennera?“

Podívala se do jejích natěšených zvědavých očí a docela by ji zajímalo, kde se to dozvěděla.

„Jo.“

„Hmmm, tak to se nedivím, žes opovrhla mým gaučem,“ uchechtla se. „Jak ty to děláš. Všichni se z něj snaží dostat alespoň slovo a ty se nakvartýruješ až k němu.“

„Nejásej,“ zchladila její nadšení Beky. „K dokumentům a informacím o případech se nedostanu.“

Viky jen mávla rukou.

„Znáš chlapy, nechají někde něco ležet... Nějaký informace vždycky prolítnou.“

„Pochybuju, Wenner je puntičkář. Nenechá na lince ani špinavej hrnek od snídaně.“

„Proboha,“ zarazila se Viky. „Jak to můžeš vydržet.“

„Jednoduše, má myčku.“

S tím se Beky otočila, sebrala si poznámky a vyrazila pracovat.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 14. kapitola: