OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 20. kapitola

23.10.2012 (14:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1443×

20. kapitola

Seděla na sedadle spolujezdce a ládovala do foťáku novou baterii. Derek bez jediného slova řídil a raději se na něj ani nedívala. Když se zase navlíkl do té černé, málem se zapřísáhla, že se na něj nepodívá, dokud si zase neobleče to flanelový pyžamo.

Bylo jí ale jasným, že takovou pitomost by nedodržela. Na to byl na něj až moc dobrý pohled a navíc by se s ním táhla naprosto zbytečně.

„Budeš se držet stranou, je ti to jasný?“ prolomil konečně to ticho a tak její voayerské myšlenky.

„Uhm,“ přikývla a zahleděla se ven.

Projížděli okolo doků a skladišť podél Michiganského jezera. Tohle nevypadalo na proplétání uličkami, ale spíše měl typ. Už při tom párkrát byla. Většinou v tom jeli ti, co byli příliš podělaní strachy, aby obchodovali na vlastním a tak se domluvili na předání někde stranou.

„Kdyby něco, tak se vrať okamžitě k autu, jasný?“ ubezpečil se a počkal dokud nepřikývla. Bylo vidět, že je nervózní. Nelíbilo se mu nechat ji jen tak tady. Jenže v tomhle okamžiku pro ni rozhodně bylo bezpečnější držet se od něj stranou a raději si čmuchat z dálky.

Během chvilky se ztratil ve tmě. Vyrazila ke stejné budově. Proklouzla ale za ni, kde byly postavené kontejnery. Po bednách, co tam byly, vyšplhala na jeden z nich a tiše našlapovala k budově. Neměla okna, ale v plechových oprýskaných zdech zely díry po ventilaci, kterou už někdo dávno ukradl.

Kousek od nich si klekla a zbytek přelezla po čtyřech. Těsně u okraje kontejneru si lehla, aby se nad ním moc netyčila a splynula s jeho vrchem. Foťák si položila vedle sebe a rozepnula přesku.

Teď už zbývalo jen čekat na svou kořist...

Netušila, kde je Derek. Ani s tím nepočítala. Toho musely děcka při schovávaný nesnášet.

Pak se konečně začalo něco dít. Byla za to vděčná, protože od kovový střechy kontejneru jí začínala být celkem kosa a ty noční teploty tomu taky moc nedávaly.

Mezi skladišti zahlédla mihnout se auto. Nestihla ani zmerčit, co to bylo a už jí zmizelo za rohem. Zastavilo z boku skladu a tak mohla jen poslouchat a čekat. Naštěstí se během chvilky jeden z nich vážně objevil uvnitř. Vešel do skladiště a zapálil si. Konec cigarety žhnul v šeru. Vypadal, že na někoho čeká. Zvedl cigaretu a znovu si potáhl.

„Co takhle přestat s tou schovávanou?“ pronesl to do šera skladu.

Beky se podvědomě přitiskla víc k ledovému kovu.

„To řekněte těm dvěma gorilám v autě.“ Derek vyšel ze stínu. Beky málem šlehlo.

„Mám rád krytá záda,“ pokrčil rameny. Pohledem ulpěl na Derekovi. „Je s podivem, kolik nepříjemností může nadělat jeden podělanej hrdina.“ Poslední slova spíše už zasyčel.

Derek se usmál. Viděl na něm, jak je pod tou kultivovanou maskou vzteklej.

„Bylo mi potěšením.“

Derek s těmito slovy udělal krok vzad. Tohle výhružné setkání bylo k ničemu. Pochyboval, že by z něj dostal nějaké informace a pokud by ho chtěl dostat tady na místě, tak by to znamenalo zbytečný risk.

„Ubezpečuju tě, že to bylo poslední potěšení, cos kdy zažil.“

Beky z jeho tónu hlasu ucítila zamrazení až za krkem. A ještě další, když se ozval lomoz z druhé strany skladu. Vzepřela se na dlaních. Chtěla vstát, zakřičet... udělat cokoliv, ale zarazila se po pár centimetrech. Ten pohled ji přimrazila a podvědomě věděla, že i kdyby tam vrazila, bylo by to zbytečné.

Byla jen divákem toho, jak se to celé zvrhlo. Derek zahlédl ty další jen o kratičký okamžik později jak ona. Především zbraň, která na něj byla namířená. Zvedl ruce a sledoval ji. Ne ze strachu, ale vyčkával.

Ten co ji držel šel k němu a zároveň i další, co s ním vešel bočními vraty.

„Pak ho ukliďte,“ přikázal jim jejich šéf, než se otočil k odchodu. Tímhle už se zdržovat a ani špinit nehodlal.

* * *

Beky svírala okraj kovové střechy dlaněmi a nevnímala, jak se jí zařezává do prstů. Bezmocně se rozhlédla. Nemohla dělat nic. Pak se ozvala rána. Srdce se jí při tom zvuku skoro zastavilo. Derek se vrhl po jeho paži se zbraní a odstrčil ji stranou. Výstřel zasáhl betonovou podlahu.

Loktem pak nabral toho chlápka pod bradu. Beky až tam slyšela to prasknutí. Jako by to byl jen zrychlený film. Vnímala, jak Derek vyrazil pryč, než se ten druhý stačil po něm vrhnout. Vyřítil se ze dveří a skladem se rozlehl vzteklý hlas jejich šéfa.

„Tak ho, ksakru, dostaňte!“

Beky se obrátila a sklouzla přes okraj kontejneru. Držela se jeho okraje a pak skočila. Noha ji tím doskokem rozbrněla. Kašlala na to. Koutkem oka zahlédla, jak se otočili na okamžik jejich směrem, když přejela cvokem ryflí po kovu.

Rychle se prosmýkla podél plechové stěny a vyrazila tmavou uličkou vedle doku. Pak prudce zahnula. Běžela jak nejrychleji mohla, aniž by dupala. Zastavila se až udýchaně u rohu doku. Přitiskla se k jeho dřevěným deskám a nadechla se, aby ztlumila funění.

Pak vykoukla. Derek se proplétal mezi bednami a další tři se mu drželi v patách. Při běhu a jeho kličkování nemohli střílet. Ne dokud tam měl tolik překážek, za které se schovat. Neměli by šanci ho zasáhnout a jen by zbytečně přilákali pozornost střílením venku... dokud nedoběhl na molo.

Nikde okolo nic nebylo. Neměl za co se schovat. Doběhl až na konec, kde se otočil.

Ti tři ho odřízli a jeden vedle druhýho byli natěšení, že teď mu provětrají plíce oni. Neměli možnost. Derek se otočil a skočil do vody.

Viděla, jak se rozstříkla voda a oni se vrhli k tomu místu. Ani jeden z nich nehodlal skákat za ním. Voda byla teď ledová a přes ten sajrajt v ní nešlo ani nic vidět.

Beky nadskočila, když se ozvaly výstřely. Všichni tři stříleli do vody.

Netušila, že do trouchnivějícího dřeva zatíná nehty až jí bělají klouby. Nedalo se tomu zvuku uniknout.

A pak bylo najednou ticho. Otevřela oči. Ti tři tam pořád stáli na konci mola a čekali. Zírali na hladinu. Pročesávali ji pohledem, ale nic. Nevynořil se.

Teprve snad po čtvrt hodině to vzdali a otočili se. Sledovala je, jak zmizeli mezi skladišti, kde měli auto.

Okamžitě vystartovala k vodě. Dopadla na okraji na kolena pohledem přejížděla hladinu podél betonového okraje. Nikde ani známka po Derekovi. V takové tmě by ale ani krev neviděla.

Nemohla se ale otočit a odejít. Vyrazila po okraji a cítila, že jí mrznou tváře. Přejela si po nich dlaní. Ucítila, slzy. Bylo jí to jedno. Jen si přejela po obličeji rukávem a dále se rozhlížela po hladině.

Od jednoho z doků se ozval šramot. Ohlídla se. Bylo to tu prolezlé potkany. Pak se tam ale něco pohnulo.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 20. kapitola: