OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 23. kapitola

15.11.2012 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1516×

23. kapitola

Beky celý den jela jen na kofein. Za celý den zhltla jen jeden rohlík, aby ho naředila. Přesto se nemohla dočkat okamžiku, kdy sebou flákne do postele. Otevřela dveře do bytu a skopla boty z nohou.

„Ahoj.“

Zrovna hodlala zalízt do svého pokoje.

Znovu vykoukla. Seděl v obýváku a v ruce dřímal nějaké papíry. Přesto měla odbytný pocit, že tam na ní čekal. Vyšla do obýváku. Její pocit se jí potvrdil, když pohodil papíry na stolek.

„Nazdar,“ zamumlala.

„Chtěl jsem s tebou mluvit o včerejšku.“

Sedla si do křesla a nespustila z něj pohled. Ať už chtěl cokoliv, lezlo to z něj jak z chlupatý deky.

„Byla to chyba.“

„Hm, i tak by se to dalo říct, ale kdyby ses vypařil hned, jak bys zjistil, že je to past...“

Nemyslel jsem tohle,“ přerušil ji. „Neměl jsem tě brát sebou.“

Zarazila se a pak jí projela vlna vzteku.

„Jsem dost stará, abych se sama rozhodla, nemyslíš?“

Slyšel, jak její tón o poznání zchladl a ruce si založila na prsou v obranném gestu. Ale bylo mu jedno, jaký ona na to má názor.

„Tohle bylo naposled.“

S těmi slovy se zvedl a posbíral papíry ze stolku.

„Co si o sobě, ksakru, myslíš?!“ vyjela na něj a vyskočila na nohy. „Že mi budeš blahosklonně diktovat, co můžu a co ne? S tím jdi někam!“

Otočil se k ní, aniž by na to cokoliv řekl.

„Budu svou práci dělat s tebou nebo bez tebe a moc dobře víš, že mi to nedělá nejmenší problém.“

Kdyby nebyla tak zabraná do vlastního vzteku, tak by si možná všimla i toho jeho. Svaly se mu napjaly a prsty sevřely papíry, až je začaly krčit v pěsti.

„Jenže tohle už není o pár překupníčcích v ulicích. Tihle lidi se neptají, jen eliminují rizika a je jim jedno jak. A teď půjdou po mně. Nehodlám se při tom všem ještě otáčet a hlídat ti ten tvůj zadek.“

„Fakt, no včera jsem ti byla vážně jen na obtíž, co?“ vyprskla na něj.

Zhluboka se nadechl. Nesnášela tu jeho chladnokrevnost, pod kterou všechno dokázal schovat. Když se mu v očích objevil znovu ten jeho netečný pohled, který jako by všechno jen nestranně pozoroval, měla chuť, mu do toho ksichtu už něco mrsknout.

„Klidně ti budu dávat informace, ale znovu už nepůjdeš. Tohle se tě netýká a nenechám tě do toho zasahovat.“

„A jak mi v tom chceš zabránit?!“ To totiž nemohl. Bylo jí to jasný. Prostě to bude dělat, jak předtím. S jeho pomocí nebo bez ní...

Překvapeně zamrkala, když jediným krokem zmenšil tu vzdálenost mezi nimi. Musela vzhlédnout, aby mu stále viděla do obličeje. Do netečné masky s chladnokrevným pohledem šedých očí.

„Prostě ti v tom zabráním a je mi jedno jak.“

„Vyhrožuješ mi?“ polkla. Vztek se vytratil. Do jejího mozku udeřilo jako blesk, že to myslí vážně.

„Přeber si to jak chceš.“

Nechal ji tam stát. Hleděla za ním. Na dveře, kterými zmizel. Nepohnula se, ani když zaslechla bouchnutí dveří jeho pracovny.

Myslel to naprosto vážně. Byl rozhodnutý ji zabránit v tom, aby ho dále sledovala. Kdyby to řekl kdokoliv jiný, tak by se tomu jen vysmála, ale od něj ne. Pokud po někom šel, tak dokázal být nebezpečný. To věděla až moc dobře. Sledovala jeho práci už několik měsíců a ten po kom šel, toho dostal. Vždycky si našel způsob.

Cítila, jak jí strach sevřel krk. Bylo jí jasný, že je rozhodnutý jít i po ní, pokud to bude potřeba. Zhluboka se nadechla. Najednou ji to tu začínalo dusit. Dopadlo to na ni všechno...

Sedla si a zahleděla se do koberce. Nikdy dřív neváhala pustit se za něčím. Prostě se drala dál a dál a bylo jí jedno, co to stojí. Námaha i riziko, byla ochotná to riskovat a většinou toho nelitovala.

Jenže tohle nebylo už jen o práci. Tohle bylo osobní. Ten chladnokrevný prevít byl rozhodnutý pokračovat v tom šílenství i kdyby jí měl udělat peklo ze života a ona ho pořád chtěla.

Sakra. I když si tohle všechno omílala, tak prostě najednou netušila co dělat.

Z blízka je každý dům příliš vysoký.

Tuhle radu ji kdysi dal táta, když byla ještě škvrně. Vždycky si na ni vzpomněla, když se dostala do slepé uličky. Potřebovala odstup. Nemohla normálně myslet, když tímhle vším měla hlavu zahlcenou k prasknutí.

Derek vyšel z pracovny, když uslyšel bouchnutí dveří. Podíval se tím směrem, ale už jen slyšel kroky na době směrem k výtahu.

Věděl, že ji naštval, ale musela to pochopit. Tohle byl jeho boj a nehodlal do toho tahat nikoho dalšího. Jemu bylo možná i jedno, jak tohle skončí, ale další ke dnu stáhnout nehodlal.

Přešel do obýváku. Potřeboval si něco nalít. Celou tu dobu, co byl zavřený v pracovně, nedokázal udělat vůbec nic. Nemohl se soustředit. Jen prostě hleděl z okna. Vlastně to bylo i poprvé za ty měsíce, co na okamžik pochyboval o tom, co dělá. Už se ale nešlo vrátit. Začal to a slíbil, že to dokončí.

Zvedl sklenku a pořádně si lokl. Whisky ho zapálila v krku a ucítil příjemné teplo. Pohled mu padl na otevřené dveře.

Zaváhal jen na chvilku. Vykročil k jejímu pokoji. Vlastně to přestal být pokoj pro hosty už od prvního rána, kdy tu byla...

Vešel a pohled mu utkvěl na rozházené posteli. Nikdy nestlala a věci většinou nechala tam, kde je položila.

Opřel se ramenem o rám.

Nic tu nebylo. Všechny její věci byly pryč.

„Je to tak lepší,“ zamumlal si sám pro sebe.

Jako by tím ale chtěl přesvědčit především sám sebe.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 23. kapitola: