Stín nad městem 25. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsou to už tři týdny, co se od Dereka odstěhovala, tři týdny, co se viděli. Znovu je svede dohromady až to, co poprvé, práce. Tentokrát má však jejich shledání tesknou příchuť toho, co mohlo být.

02.12.2012 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1551×

Hleděl za ní a měl najednou náladu pod psa víc, než dneska ráno. Jak se vzdalovala, tak cítil, jako by o něco přicházel. Něco, co ona představovala. Byla jedinou osobou, která věděla pravdu. Upřímně mu kdykoliv nadala do idiotů a přesto se na něj pořád dokázala dívat, jako by dokázala obdivovat to, co dělá. Dokopala ho k tomu, aby se soustředil i na něco jiného, na svůj vlastní život.

A teď to bylo všechno pryč. Znovu mu zůstal jen ten jeho boj a vědomí, že je v tom sám.

* * *

Večer se znovu vydal to jižní čtvrti. Nebylo nic, co by ho od jeho práce odvádělo. Soustředil se jen na vyčištění ulic. A jen podvědomě stále čekal na tichý zvuk, cvaknutí. Cokoliv, co by prozradilo, že se někde okolo Beky schovává.

Nic se však neozvalo. Tmavá zákoutí zůstávala nehybná. Neobjevila se.

Ani teď a ani další noci.

25. kapitola

Beky kráčela redakcí a pobaveně koutkem oka zaregistrovala Viki, která s nohou opřenou o kopírku tahala jeden ze zaseknutých papírů z jejích útrob. Bez zaklepání vrazila do šéfovy kanceláře a pohodlně se rozplácla na jeho gauč.

„Prý se vám po mě stýskalo,“ zapředla a usmála se do jeho malých oček, které ji probodávala přes stůl.

„Volal jsem ti před dvěma hodinama,“ zavrčel.

„Měla jsem nějakou práci,“ pokrčila rameny.

„A smím vědět jakou?“

„Jasně šéfe, jestli počkáte půl hodinky, Harry vám donese ještě zasychající výtisk.“

Nadechl se, ale pak to vzdal.

„Co já si budu ničit nervy,“ hlesl a vyřízeně sjel na židli níž. Pak k ní ale znovu vzhlédl a jeho očka se do ní zabodla jako dva superrentgeny. „Jak vycházíš s Wennerem?“

Pozvedla obočí.

„Dobře proč?“

„Vypadá to, že mu spadne do klína další pořádná ryba. Jestli to tak bude, chci mít před ostatníma plátkama předstih.“

„OK, beru to. A ještě něco?“

„Ne, to je vše,“ pokrčil rameny.

„Tos mi mohl říct i po telefonu.“

„Jaks řekla, stýskalo se mi po tvým drzým ksichtu.“

Zazubila se a vyrazila z jeho kanceláře.

Hleděl za ní. Netušil co se mezi ní a Wennerem stalo, ale chovala se jinak. Dříve šla po článcích jak dravá šelma. Ne že by její články už neměly šťávu, ale chovala se, jako by najednou bylo něco důležitější. Takhle ji neznal.

* * *

Beky se rozhlédla po hale. Byla to obrovská a dechberoucí místnost. Ale co taky čekala jiného. Opírala se o jeden ze sloupů a ohryzávala si nehty, zatím co ji sekretářka ohlašovala přes telefon.

„Můžete jít, jsou to druhé dveře nalevo.“

Odrazila se od sloupu a vydala se k chodbě. Její kroky ztlumil tlustý koberec. Jako by nic nesmělo zdejší rušit.

Přede dveřmi zvedla ruku. Cítila, jak se jí břicho sevřelo. Byla nervózní. Neviděla ho snad tři týdny. Pak si za to vynadala a ruku svěsila. Prostě sáhla na kliku a vešla.

Vzhlédl od papírů na stole, jako by od ní nic jiného nečekal, než prosté vtrhnutí. Zavřela dveře a okamžik ho sledovala. Vypadal pořád stejně. Nic s ním nehnulo. Tmavé vlasy pečlivě zastřižené, kravata uvázaná bez nejmenší chybičky. Ani teď, když byl sám, si ji nepovolil.

„Rád tě vidím.“

Chvíli přemýšlela, jestli je to opravdu tak, ale neviděla v jeho tváři nic, co by to popíralo.

„Pokud jsem ti tak chyběla, tak víš kde mě najít,“ pokrčila rameny. Snažila se, aby to vyznělo ledabyle. Vlastně to bylo jen rýpnutí, protože moc dobře věděla, že by to nikdy neudělal. Udělala mu přece obrovskou laskavost, když se mu přestala plést do života. Prsty přejela po kožených vazbách knih v knihovně. Vypadaly, že jsou tu jen na efekt.

„A ty máš pořád klíče od mého bytu.“

Otočila se k němu, když jí to vrátil.

„Nepředpokládám ale, že tohle je společenská návštěva,“ odtušil a vyčkávavě si opřel bradu o sepnuté prsty. Lokty si přitom opřel o desku stolu.

Líbilo se jí, vidět ho takhle uvolněného. Takhle se tam venku nechoval. Sedla si do jednoho z křesel.

„Prý máš dostat případ Andersona.“

„To se povídá?“ zeptal se bez zájmu a dál ji pozoroval.

Zamračila se a zvedla.

„Hele, Dereku, jestli mi to nehodláš říct, tak to vyklop na rovinu.“ Neměla náladu na tyhle hry. Teď ne. Byla utahaná a naštvaná sama na sebe samu, že se v jeho přítomnosti chová jak poblblá puberťačka.

„Sedni si,“ zarazil ji chlácholivě.

Poslechla.

„Dostal jsem ten případ dneska dopoledne. Zrovna studuju podklady od jeho firemního právníka,“ kývl k papírům, které před chvílí odsunul stranou.

„Jak to vypadá?“

„Zatím se zdá, že v tomhle se státní žalobce sekl. Buď mají špatné informace, nebo chtějí postupně vytahat všechnu špínu, co na něj najdou, ale s tím neuspějí. Na to mě vlastně ani nepotřebuje.“

„Asi chce mít prostě jistotu, tak si vybral nejlepšího.“

„To zní skoro jako kompliment,“ usmál se jedním ze svých vzácných úsměvů.

„Už to tak asi bude,“ uculila se a přikývla. Tohle jí chybělo. Tyhle klidný rozhovory, to když se vzácně otevřel a ona viděla skutečnýho Dereka. Chybělo jí to tak, že jí to svíralo krk.

Zvedla se a ta chvíle byla ta tam. Vykročila zase ke dveřím, než ale sáhla po klice, ještě se otočila.

„A díky za maily s informacema.“

Bylo na něm viděl, že ho její náhlý odchod překvapil.

„Tak zněla domluva,“ hlesl a taky se zvedl. „Beky?“

Ruku už položila na kliku.

„Je mi líto, že to takhle muselo skončit.“

Smutně se na to pousmála a zavrtěla hlavou.

„V tom je náš problém, Dereku, ono to neskončilo.“

S tím ho tam nechala stát a bez jediného ohlédnutí vyrazila ven z jeho kanceláře i celé budovy.

* * *

Do bytu se vrátila až pozdě večer. V rukou svírala fotoaparát a zmizela s ním rovnou v temné komoře. Téměř bez dechu čekala na výsledek dnešního večerního sledování. Prudce vytáhla kleštěmi fotku a pověsila ji.

S vítězoslavným úšklebkem sledovala v červeném světle schnoucí fotku. Muž se na ní ohlížel a bylo mu dokonale vidět do obličeje.

„A mám tě,“ hlesla a strhla ji ze šňůry.

Vyrazila s ní do ložnice a připínáčkem ji připevnila na zeď. Odstoupila a podívala se na výsledek svého tří týdenního snažení. Celá stěna byla pokrytá. Výstřižky, fotky... jednotlivé provázky byly natažené mezi připínáčky v na první pohled zmatené síti.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování