OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 30. kapitola

17.12.2012 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1685×

Byla ve staré části města, kde většina domů už byla prázdná a rozpadala se. Nebyl tu nikdo, kdo by ji schoval či jí pomohl. Bylo to na ní. Běžela o život a cítila to s každým úderem srdce. Za zády se jí ozval hluk. Hlasy. Slyšela, jak ji zahlédli a vyrazili za ní. Slyšela ten dusot několika nohou. Mezi hlasitými nádechy se jí vydral z krku vzlyk. Docházely jí síly. Zatočila za další polozbořený dům a plíce už měla v jednom ohni. Věděla, že nemá šanci jim utéct, ale nemohla to vzdát. To nikdy...V hlavě jí hučelo a doslova už lapala po dechu. Jen matně už vnímala dupot jen kousek od sebe. Chytil ji hrubě za paže a smýkl s ní. Bránila se. Kopala a snažila se vyškubnout, ale neměla nejmenší šanci.

30. kapitola

Snažila se vzepřít, ale neměla už sílu a její chabé pokusy byly bez jediného účinku.

Znovu s ní trhl a ona ucítila, jak do něj narazila zády. Pevně jí svíral paží okolo těla, aby neměla šanci se mu vysmeknout a druhou dlaní jí zakryl obličej. Mohly sotva dýchat. Nedal jí možnost se ani hnout.

Prudce cukla hlavou a zjistila, že stojí v jednom z rozpadajících se domů. Nemohla vydat ani hlásku, ale z venku se ozýval stále sílící dusot nohou. Minuli je.

Trvalo to nekonečně dlouho, kdy tam ještě stála a docházel jí to. Sevření povolilo a dlaň z pusy zmizela. Přesunuly se na její paže a otočily ji.

Vysmekla se a vrhla k němu. Křečovitě se ho chytila a zabořila obličej do jeho mikiny.

Znovu ji sevřel a cítil, jak se ještě třese.

Neměla ponětí, jak dlouho tam tak stáli, než se konečně dokázala pohnout. Cítila na tváři chlad. Měla je vlhké od slz, které jí úlevou stékaly po tvářích, aniž by si toho vůbec všimla. Zaklonila hlavu a podívala se na něj. Stál opřený zády o oprýskanou zeď a oči měl zavřené. Teprve její pohyb ho donutil je otevřít a sklonit k ní hlavu.

Přejížděl pohledem po její tváři, špinavých šmouhách a zastavil se na ráně na čele. Táhla se až do vlasů, které se krví slepily k sobě.

Pozorovala jeho tvář, to jak se zamračil a chřípí se mu vztekle zachvělo. Ani netušila, že se usmála. Položila si znovu tvář na jeho prsa a užívala si ten pocit.

Čekali schovaní dokud se nerozhostilo ticho. Když měl konečně pocit, že nikdo v okolí není, odlepil se od zdi.

„Musíme někam dál, budou to tu prohledávat,” hlesl tiše a rozhlédl se.

Pustila se ho. Prošel domem a zastavil se v jeho zadní části. Byla nejzachovalejší a nad místností se tyčil celistvý strop.

Došla až k němu. Otočil se a než stihla postřehnout co má v plánu, chytil ji okolo pasu a vyzvedl. Chytila se vyděšeně okraje a předklonila se. Pak ji chytil za nony a pošoupl ještě dál. Sám se pak zapřel o hromadu sutin a vyšvihl za ní.

Vyděšeně ho sledovala, jak přešel dírou po dveřích do místnosti, kterou tvořily jen okolní zdi a podlaha. Moc jí nevěřila a vydala se za ním raději po čtyřech, aby rozložila váhu.

Sedl si a ona doťapala až k němu a vedle něj se přetočila na záda a lehla si. Ruce měla roztažené a byla vyřízená. Už se nehodlala ani hnout.

Celou dobu ji sledoval.

Vzhlédla k němu. Měl zatnutou čelist. Tušila co přijde. Pohodlně se uvelebila a zavřela oči.

„Můžeš mi vysvětlit, cos to probůh vyváděla?“ zavrčel. Kromě toho, že byla potlučená a špinavá, tak vypadala v pořádku a strach o ni vystřídal vztek. Beky byla ta nejšílenější ženská, co kdy potkal.

„Nejsem tu dobrovolně, jestli máš na mysli tohle,“ zamumlala už klidně.

„Ne to jsem na mysli neměl,” zavrčel. 

„Slíbila jsem ti, že se ti nebudu motat pod nohama. To jsem slíbila. Jenže to všechno nebylo o tom, vyčistit město.” Vzhlédla k němu. „Celou tu dobu šlo jen o Jeremiho.”

Zaklonil hlavu a opřel si ji o zeď za sebou. Chvíli to trvalo, než odpověděl.

„Jo, jen chvílemi...” nedopověděl. Byly chvíle, kdy dokázal zapomenout a dělal to prostě jen proto, že mohl. Nikdo jiný se nesnažil tady s tím nic udělat. Prostě si zvykli.

„Myslíš, že jsem z těch, co se otočí a dívají stranou?”

Uchechtl se, aniž by se k ní otočil.

Naštvaně přimhouřila oči. Jestli řekne jo, tak po něm hodí nejbližší cihlu. Na to má síly ještě dost.
„Stranou?” zakroutil odevzdaně hlavou a pořád se tvářil tak pobaveně. „Ty bys to vzala plnou parou,” odpověděl konečně. „Hlavou proti zdi,” dodal ještě, ale tišeji, jako by jen pro sebe.

„To mi povídej,” zabručela a sáhla si na bouli ve vlasech. Všiml si toho gesta a jeho pobavení zmizelo.

Zavládlo ticho. Museli počkat na tmu. Většina pouličních lamp v těhle blocích byla rozmlácená. Teď přes den by byli zbytečně na ráně. Jakmile ale padne tma, nebude problém se odtud vytratit. Ležela a cítila každičký unavený sval i všechny ty modřiny. Všechna ta únava na ni dolehla a ona neměla sílu se ještě hnout. Od studené podlahy jí prostupoval chlad. Přetočila se na bok a schoulila se.

„Pojď sem.” Chvíli jí trvalo, než se pohnula a vzhlédla k němu a ještě krátký okamžik jí docházelo, jak to myslí.

Když tak stále nereagovala, natáhl se k ní. Přitáhl si ji k sobě a objal okolo zkřehlých ramen. Nebránila se. Taková pitomost by ji ani nenapadla. Zavrtěla se ještě blíž. Z jeho těla vycházelo příjemné teplo a jeho blízkost ji uklidňovala.

Sledoval její tvář. Víčka se jí sklápěla stále níž až zůstaly její oči zavřené. Oddychovala pomalu a pravidelně. Zavrtěla se a podvědomě se přitulila ještě blíže k teplu. Cílila těžkou paži. Hlavou jí prolétly útržky z toho sklepa, kam ji zavřeli. Cukla sebou, nemohla se ale ani hnout. Zároveň cítila i příjemné teplo, které ji obklopovalo a povědomou vůni.

Zamrkala do šera okolo. Chvíli se ani nepohla a snažila se vybavit si všechno. Teprve pak až vzhlédla. Byla stulená na jeho klíně a celým tělem se k němu tiskla. Rada by své hrdosti namluvila, že za to můžou jeho paže, které okolo sebe měla ovinuté, ale moc do věděla, že by to byla lež.


Ani si nevšiml, že už se vzbudila. Nepřítomně jí přejížděl palcem po zádech. Nejraději by tak zůstala, užívala si jeho blízkost a teplo. Jenže stále ostřeji vnímala i přeleženou ruku. Nakonec se musela odtáhnout a vytáhnout ji ze skuliny mezi jejich těly.

Čekala, že ji pustí, že jeho paže zmizí, ale on si ji pak znovu přitáhl. Najednou jeho teplo už nebylo to jediné, co ji hřálo. Nechtěl ji pustit. Znovu si opřela hlavu na jeho hrudi. Věděla, že to bude nejspíš chyba, ale najednou to potřebovala vědět.

„Jak jsi řekl, že nejsem tvůj typ,” začala. Ozvalo se jí nad hlavou zabručení, že si to pamatuje. „Proč?”

Dál jí palcem ladil po zádech. Možná si to ani neuvědomoval. Ji ale teď více zajímala jeho odpověď. Netrpělivě čekala a sledovala drobné vrásky na jeho čele, když se zamyšleně zamračil.

„Patříš k těm, co v tomhle jednají impulzivně. Někdo se objeví a zase zmizí. Prostě to odezní nebo prostě je najednou něco důležitějšího...”

Otevřela pusu a naštvaně ho probodla pohledem. Sklonil hlavu, aby se jí podíval do tváře. Jako by ji ještě vyzýval k tomu, aby to zkusila popřít.

Zavřela pusu a trucovitě ji našpulila.

„Nikdy žádný vztah nebereš vážně a já nechci, aby jsme pak okolo sebe chodili jako tygři v kleci až to skončí.”

„Takže do toho raději nepůjdeš vůbec,” zamumlala. Z jejího hlasu, z každého jejího slova, čišel nesouhlas, že ji prostě jen odkopl ze strachu, jak to skončí.

Slyšel to.

„Řekni, že se mýlím, že to co jsem řekl, není pravda.”

Nepodívala se na něj. Na místo toho se mračila na podlahu kousek před sebou.

„Nikdy to nevydrželo déle než par týdnů, ale to jsme oba dopředu věděli.”

„Já to vím taky a nemá to podle mě cenu.”

Nechápala, jak to může říkat tak klidně. Jako by se prostě rozhodl a hotovo.

„Ale teď to není stejný,” zavrtěla hlavou.

„A v čem,” zabručel. Tušil, že si to Beky snaží namluvit a začínal ho tenhle rozhovor unavovat. Jako rýpat se nožem v něčem, co stejně nejde změnit.

„Ty nejsi jako ti ostatní.” Zamračila se, když jí to samotné začalo docházet. „Byli vždycky až to druhé. Nejprve moje články a pak ve zbytku času... Nikdy to nebylo nic víc. Jenže,” nadechla se a podívala na něj. „Tebe nejde hodit na druhou kolej. Když jsem zjistila, co vlastně děláš, snažila jsem se ti to pomoct utajit. Psala jsem a pořád se kontrolovala, abych je nenavedla k tobě. Týdny jsem hledala informace, abych zjistila, kdo zabil Jeremiho, ale nikdy bych o tom nenapsala...”

Nedívala se na něj, ale nevidomě před sebe. Teprve teď si uvědomila, že svoji práci odsunula. Byla až to druhé. Nikdy to neudělala. Žila pro svou práci, bylo to to jedné, co chtěla vždycky dělat.

Sledoval ji. Viděl její zmatení.

„Měli bychom jít.” Netušil, co se jí teď honí hlavou, ale tohle nebylo nejlepší místo probírat něco takového.

Beky byla myslí jinde a tak překvapeně vzhlédla. Okolo byla tma a jen z pár míst se linulo světlo z toho mála pouličních lamp.

„Jo,” přikývla a začala se zvedat. Pomohl jí a taky vstal. Musel si protáhnout svaly, které měl z dlouhého sezení ztuhlé a to, že na sobě měl i Beky, k tomu jen přispělo.

Zároveň i zkoumal okolí. Všude byl klid, žádný pohyb. Jen ruch města, který k nim dozníval. Nevěstilo to nic dobrého. Pochyboval, že by se jen tak vzdali, když tolik riskovali jejím únosem. Číhali na ně jako na krysy, které jednou musí opustit svůj úkryt.

„Jaký je plán?” ozvala se tiše Beky.

I ona byly najednou ostražitá. Netušil, jestli ví, že na ně někde čekají nebo je to jen instinkt.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 30. kapitola: