OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 31. kapitola

19.12.2012 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1666×

Beky byla myslí jinde a tak překvapeně vzhlédla. Okolo byla tma a jen z pár míst se linulo světlo z toho mála pouličních lamp.

„Jo,” přikývla a začala se zvedat. Pomohl jí a taky vstal. Musel si protáhnout svaly, které měl z dlouhého sezení ztuhlé a to, že na sobě měl i Beky, k tomu jen přispělo.

Zároveň i zkoumal okolí. Všude byl klid, žádný pohyb. Jen ruch města, který k nim dozníval. Nevěstilo to nic dobrého. Pochyboval, že by se jen tak vzdali, když tolik riskovali jejím únosem. Číhali na ně jako na krysy, které jednou musí opustit svůj úkryt.

„Jaký je plán?” ozvala se tiše Beky.

I ona byly najednou ostražitá. Netušil, jestli ví, že na ně někde čekají nebo je to jen instinkt.

31. kapitola

„Tři bloky odtud mám auto, je v nízké budově s vyvrácenými vraty. Kdysi to byla asi nějaká dílna. Půjdeš přímo na východ,” ukázal tím směrem. Ji ale zarazilo něco jiného.

„Půjdu? A co...”

„Já to vezmu druhou stranou a nadělám trochu hluk, aby jsme je neměli hned v patách.” Viděl na ní, že se jí to nelíbí. „Jsi pomalejší, takže bysme k autu měli dorazit zároveň.”

„Já nejsem...” začala prskat, ale zastavil ji jeho potutelný úšklebek. Jen ji provokoval.

Nedal jí čas mu něco alespoň odseknout a vyrazil k okraji podlahy. Seskočil dolů.

Vydala se stejnými místy za ním. Když to uneslo Dereka, tak ji musí taky. Sedla si na okraj a pak se přetočila na břicho. S nohami ve vzduchu se ohlídla naposledy pod sebe a sklouzla. Čekala tvrdý dopad na nohy, ale na místo toho se jí okolo pasu sevřely Derekovy dlaně a na zem ji pomalu položil.

„Díky,” hlesla. Pokaždé, když se jí takhle dotkl, nedokázala vnímat nic jiného. A v posledních hodinách se jí dotýkal hodně často. Dokonce cítila jeho vůni ze svých vlasů, jak mu spala na mikině.

„Klíče jsou na přední levé pneumatice,” hlesl jí nad hlavou, než ji pustil. Přikývla. Částečně i proto, aby si pročistila hlavu a začala zase pořádně vnímat.

„Počkám v autě.” Byly to poslední slova, která zašeptala než vyrazila.

Snažila se plížit v nejtmavších místech a našlapovat tak tiše, jak jen to šlo, aby ji nikdo nezaslechl a ona slyšela každý pohyb okolo. Srdce jí bušilo, že se jí z toho dělalo mdlo. Ohlídla se zpátky. Po Derekovi nebylo ani stopy. To jí na klidu taky moc nepřidalo.

Nevšimla si přitom ale rozbitého skla na zemi. Zapraskání střepů se rozlehlo tak hlasitě do ticha okolo, že z toho dostala málem infarkt. Ztuhla uprostřed pohybu a jen pohled jí putoval dolů pod její botu.

Nedokázala se pohnout. Čekala, že na ni v příštím okamžiku vyskáče banda mafiánů.

Byla najednou vděčná, že se s Derekem rozdělili. Při téhle její obratnosti by je během chvíle dostali oba. Nedokázala se pořádně soustředit. Celé její tělo i mozek prostě odmítali pořádně fungovat. Neměla už ani energii běžet. Kdyby ji zahlídli, neměla by šanci...

Nic se ale nedělo. Všude bylo stále ticho. Zvedla tedy nohu z střepů a vydala se okolo nich dále. Vytyčila si vždy bod, kam se musela dostat. Temný vchod, výklenky...

Skrčila se do jednoho z nich, když zaslechla motor. Ulicí projíždělo auto. Jelo téměř krokem a mělo zapnutá dálková světla, která se do tmy nepříjemně zahryzávala.

Přitiskla se co nejblíže ke zdi za sebou. Světlo ozářilo většinu výklenku až po špičky jejích bot.

Minuli ji. Sledovala zadní světla, která dál pokračovala po silnici. Ani si neuvědomila, že zadržela dech, dokud ji tělo nedonutilo zalapat po vzduchu. Ještě snad pár minut stála opřená o zeď a namáhavě dýchala. Potřebovala do sebe dostat pořádnou dávku kyslíku, ale neodvažovala se ani hlasitěji zafunět. Teprve až se zklidnila, vystrčila opět hlavu. Zbývalo jí jen půl bloku a měla by být v ulici, kde nechal Derek auto a snad tam bude čekat i on.

To ji teprve donutilo rozpohybovat se. Stačil už jen takový kousek...

Poslední úsek zdolala snad nejrychleji. Sotva nakoukla za roh, věděla, že je správně. Skoro přes půl bloku se táhla dílna. Zbyly z ní už jen obvodové zdi a trosky střechy. Překonala zbývající kus a protáhla se dovnitř. Nejprve uviděla obrovskou díru po vratech ve zdi a pak i Derekovo auto. Bylo ve tmě hned u zdi. Zvenku nešlo ani zahlédnout.

Krkolomně se vydala k němu. Nohy se jí plantaly když přelízala zbytky rozpadlého vybavení, dokud se nedostala až k autu, o které se vysíleně opřela. Položila si čelo o studený kov. Chladil a pomáhal jí zahánět závratě. Hlava se jí motala, jako by dostala další ránu.

V následujícím okamžiku noční ticho proťaly výstřely...

* * *

Knot doutnal a žhavý konec se blížil k tubě s rachejtlemi. Derek se naposledy ohlédl a vyrazil pryč. Protahoval se nejstinnější částí opuštěné ulice a v duchu odpočítával. Když se blížil k padesátce, odbočil do jednoho z domů. Dveře byly už dávno pryč a tak z tmavé chodby pozoroval okolí a především budovu o dva bloky zpátky. Knot dohořel. Okolím se rozlehly výbuchy. Znělo to jako výstřely a dokonale splnily účel. Ozval se dusot nohou. Někde před ním byli dva a ti ho teď minuli. V další ulici zaslechl nastartování auta. Všichni se začali sbíhat za hlukem. Mysleli, že se strhla přestřelka...

Počkal ještě chvilku, ale před sebou už nic nezahlédl a ani nezaslechl. Cesta byla volná. Vyrazil. Běžel ve stínu budov. Už nemusel dávat pozor na hluk. Všichni byli minimálně tři bloky odsud.

„Hej! Kdo k čertu...”

Derek zastavil. Hlas zprava za jeho zády doprovodilo cvaknutí pojistky zbraně.

Jeden tu přece jen zůstal. Pomalu se k němu otočil. Mířil na něj a podle zuřivého výrazu by neměl sebemenší zábrany vystřelit.

„Tak poď ty zmetku, šéf bude mít nějaký dotazy,” zamumlal a rty se mu zvlnily do spokojeného šklebu. „A především bude chtít vědět, kde je ta holka.”

Zbraní mu naznačil, kam má Derek jít. Za zády se jim ozvalo auto. Ten co něj mířil se uchechtl.

„Kluci tě hodí k šéfovi a já se po ní půjdu podívat. Bude tady někde okolo, co?” převaloval nadšeně každé slovo.

Derek stál čelem k němu a přemýšlel, jak se z toho dostat. Beky už by měla být na místě, čekala jen o ulici dál. Měla by šanci, jen kdyby se pořádně schovala.

Auto už bylo téměř u nich, místo toho aby zastavil, nabral motor hlučně na obrátkách.

Derek se otočil jen okamžik před tím, než přední nárazník smetl toho chlapa za ním a ten přeletěl přes střechu a s bolestným heknutím dopadl na zem. Brzdy zakvílely přesně v tu chvíli, kdy se rozběhl. Otevřel dveře. Beky vytřeštěně zírala před sebe a svírala křečovitě volant. Postrčil ji, aby se mohl dostat za volant. Beky se namáhavě přesunula na sedadlo spolujezdce.

Hned nastartoval a dupl na plyn. Už první zatáčku bral smykem.

„Mělas na mě čekat,” připomenul jí. Jeho hlas ale postrádal jakoukoliv stopu po výčitce, že ho zase neposlechla.

„Měla jsem čekat v autě,” poupravila ho dutě.

Zakroutil hlavou. Ona ale myslela na něco jiného

„Já ho přejela,” hlesla ještě nevěřícně. Pořád tomu nemohla uvěřit, že toho byla schopná.

„Jo, ale podle mě se z toho dostane,” zamumlal a podíval se na ni. Byla z toho ještě v šoku. „Mohl uskočit, když ses proti němu rozjela,” snažil se to nějak zmírnit.

„Nemohl, bodla jsem ho do nohy šroubovákem.”

Derek si nejprve myslel, že si z něj dělá srandu. Pak se rozesmál.

„Ty jsi neskutečná,” zakroutil hlavou. Konečně se dokázal uvolnit. Projížděli už částí města, která byla ošuntělá a zanedbaná, nicméně obydlená. Tady by si je už netroufli tak okatě napadnout.

I ona věděla, že je to za nimi. Sjela vyčerpaně do sedačky.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se. Vypadala hrozně. Byla bledá, pod očima tmavé kruhy a jako by zhubla za ty tři dny několik kilo.

„Mám hroznou žízeň,“ hlesla

Přelétl ji pohledem. Začínalo mu docházet, že musí být dehydratovaná a hladová. Zastavil u první večerky, kterou zahlédl. Ani si toho nevšimla, dokud se neozvalo hlasité bouchnutí dveří. Otevřela oči.

„Na.“

Podívala se k němu. Natahoval k ní nějakou sladkou minerálku.

Vděčně po ní sáhla a začala hltavě pít. Musel jí chytit ruce, aby ji krotil. Byla schopná to celé vypít najednou.

„Bude ti špatně,“ poznamenal, když konečně sklopila láhev a nadechla se. Položil láhev a znovu se k ní natáhl. Přejel jí prsty po čele. Jemně jí odhrnul vlasy z čela.

„Měl by se ti na to podívat doktor.“

Zavrtěla hlavou a smetla tak z tváře jeho prsty.

„To bude dobrý.“ Bylo jí jasný, že jakmile ji odveze, zase z jejího života zmizí. Bylo jí jasný, že to bude zase bolet.

Svěsil ruku a beze slova nastartoval.

Jeli mlčky, dokud nezahlédla vysokou budovu.

„Řekla jsem, že tam nechci,“ zamračila se na nemocnici.

„Ty mě taky nikdy neposlechneš,“ pokrčil rameny.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 31. kapitola: