Stín nad městem 32. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Derek ji jen odvezl do nemocnice a nechal tam. Vypařil se tak, jak to dokáže jen on. Na ni to všechno najednou začíná dopadat, všechno za ty poslední týdny...
A navíc si ji chtějí v nemocnici nechat na pozorování.
To však nebohý doktor netuší, že její přerostlý dozor už je na cestě i s jejími sbalenými věcmi...

22.12.2012 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1751×

Přejel jí prsty po čele. Jemně jí odhrnul vlasy z čela.

„Měl by se ti na to podívat doktor.“

Zavrtěla hlavou a smetla tak z tváře jeho prsty.

„To bude dobrý.“ Bylo jí jasný, že jakmile ji odveze, zase z jejího života zmizí. Bylo jí jasný, že to bude zase bolet.

Svěsil ruku a beze slova nastartoval.

Jeli mlčky, dokud nezahlédla vysokou budovu.

„Řekla jsem, že tam nechci,“ zamračila se na nemocnici.

„Ty mě taky nikdy neposlechneš,“ pokrčil rameny.

32. kapitola

Neměla už sílu bojovat a rvát se i s ním. Nechala se tedy dovést na pohotovost, kde se jí ujal mladý doktor. Derek zůstal jen stát kousek opodál. Ramenem se opíral o zeď a sledoval, jak ji prohlíží.

Do očí ji uhodilo ostré světlo. Zamrkala.

„Mohla byste se prosím dívat na mě?“ požádal ji znovu doktor, aby ověřil reakci jejích zorniček. Poslechla ho. Ještě párkrát jí ostrým světlem posvítil do očí a pak ho položil k ostatním nástrojům. Zahlédla nachystanou sadu na šití. Ohlédla se po Derekovi, jestli je to opravdu nutné, ale to už bylo zbytečné. Byl pryč.

Bylo jí najednou do breku. Byla příliš unavená i na to, aby ze sebe vydolovala dost hrdosti. Popotáhla, aby se jí slzy nezačaly řinout po tváři.

„Mohla bych si ještě zavolat?“

„Nemohlo by to počkat?“ zaprotestoval chabě doktor, ale to už opatrně sklouzávala na zem a vyběhla na chodbu, kde byl telefonní automat.

„Nazdar šéfe,“ broukla do sluchátka, jen co to na druhé straně zvedl. Ten krátký okamžik ticha jí vykouzlil na tváři unavený úsměv. Nestávalo se tak často, aby ho něco umlčelo.

Konečně cinkly nůžky o podnos a Beky otevřela jedno oko po druhém. Podle toho, jak dlouho to šití trvalo, by si člověk myslel, že má hlavu jako Frankenstein.

Chodbou se ozval hlasitý protest nějaké sestřičky a hlasité kroky.

„Šéfe?“

Beky zůstala nevěřícně zírat na postavu, která se objevila ve dveřích. Liam se mu objevil hned v patách.

Zatím, co na ně oba nevěřícně zírala, on si ji prohlédl zamračeným pohledem malých oček.

„Co tu děláte?“ pořád nevěřila, že vážně přišel až sem. Vždyť ona ho za celý ty roky snad mimo ten jeho kancl ještě ani nezahlídla.

„Jdu tě zkontrolovat, jestli jsi v pořádku. Víš jak nesnáším vyhazování lazarů a těhotnejch, nevypadá to moc dobře.“

„Jo, už je mi fajn,“ přikývla a slezla z lehátka.

„Ne, musíme si váš tu nechat na pozorování.“ Byla tak v šoku z té nečekané návštěvy, že na toho doktora vedle sebe úplně zapomněla.

„Tak to v žádným případě,“ zavrtěla hlavou. „Řekněte mi, kde to mám podepsat a jdu.“

Doktor ji oběhnul a postavil se do dveří. Zatarasil tak všem třem cestu z pokoje.

„Musela byste podepsat revers, ale ten mají na sekretariátu, kde otevírají v osm ráno.“

„Vy mě tu chcete držet?“ ujistila se Beky o současné situaci. Nevěřícně ho při tom přelétla pohledem.

„Mám vás na starosti a aááá...“

Beky nejprve nechápala, proč jeho hlas přešel v zachrčení, dokud si nevšimla, že se doktor nahrbil a pak vznesl nad zem. Bílé pantofle se mu zamrskaly kousek nad zemí a najednou byl pryč. Teprve pak zaregistrovala i další postavu.

Derek položil doktora na zem a ten se hned odtáhl do bezpečné vzdálenosti. Beky vyšla konečně volnými dveřmi na chodbu a změřila si Dereka pohledem. Zarazila se až na tašce v jeho ruce.

„To jsou moje věci,“ hlesla. Podívala se mu do tváře. „Na co máš moje věci?“

„Jak řekl doktor, potřebuješ dozor.“

Beky po doktorovi mrskla pohledem. Bylo jí jasné, že takhle to zaručeně nemyslel. Ten se už ale odmítal dále zapojovat a jen téměř nehnutě pozoroval ty dva před sebou.

„A co když nechci?“ vystrčila bradu. „Co když se prostě seberu a odejdu?“

„Pamatuju si, jak jsi to zkusila naposledy,“ podotkl, aniž by hnul brvou.

Otevřela pusu. Jo, ona si to pamatovala taky moc dobře. Obzvláště tu celu zevnitř, kam ji zavřeli.

Probodla ho vzteklým pohledem. Snažil se ji dotlačit znovu k tomu, co sám chtěl.

On jí pohled klidně oplácel.

Její šéf a Liam na ty dva napnutě zírali a čekali, kdo to vzdá první.

Beky se nakonec prostě otočila na patě vy razila pryč.

„Uvidíme se zítra v kanclu,“ procedila k šéfovi.

„Vyhodil jsem tě,“ připomenul jí. „Takže tě nechci vidět dřív jak pozítří. Je ti to jasný?!“

Jen přikývla. Neobtěžovala se k nim ani otočit.

„Kam jde?“ odvážil se konečně zeptat Liam.

Derek se za ní zamračeně díval.

„V jejím zájmu doufám, že do auta,“ zabručel, že se vydal stejným směrem.

Dorazila na parkoviště a rozhlédla se po stojících autech. Bylo jich tu jen několik, takže to Derekovo rychle našla a vykročila k němu. Jeho světla blikla a zámky cvakly. Ohlídla se za sebe. Byl už jen několik kroků za ní.

Spíše se už jen ploužila, takže mu nedalo práci ji dohonit. Obešel auto a otevřel zadní dveře za spolujezdcem, zatím co ona otevírala ty přední. Slyšela, jak tašku s jejími věcmi hodil na zadní sedadlo. Stačila jen zvednout nohu a okolo pasu se jí obemkly jeho ruce. Doslova ji vysadil na sedadlo.

Buď vypadala už tak hrozně nebo se prostě bál, že vážně vezme kramle. Natáhl se přes ni a zapnul okolo ní pásy. Teprve pak zabouchl dveře a obešel auto.

„Víš že jsi hrozně panovačný?“ zamračila se na něj.

„Pár lidí se už zmínilo,“ hlesl a nastartoval.

Beky mlčela celou cestu. Byla moc utahaná na nějaké debaty a dohadování. Zároveň se bála, že zase něco pomrví a on ji pošle pryč.

Byl tu vždycky, když se dostala do maléru, ale pak už ne. Pak se vždycky něco stalo a šlo to do háje.

Zastavil v garáži a obešel auto. Při své současné rychlosti si stačila jen rozepnout pásy a už jí otevíral dveře. Cítila, jak jí dlaní přejel po břiše, aby ji chytil okolo pasu a vytáhl z auta. Dostoupla tak kousek před něj.

Jeho dlaně okamžitě zase zmizely. Na místo toho se ještě natáhl pro tašku s jejími věcmi a ji chytil druhou rukou okolo paže.

Trhla sebou.

„Co...”

Položila si ruku na to místo.

„Asi modřina,” hlesla na jeho nedokončenou otázku. Chytil ji za stejné místo, jako ten idiot, který ji vlekl za Riverou.

Vyjeli výtahem nahoru a přešli před jeho byt. Když odemkl a ona vešla dovnitř, měla pocit, jako by se vracela domů. Byla to pitomost, ale za ty poslední hodiny se celkově chovala hrozně přecitlivěle.

„Udělám něco k jídlu.”

Otočila se k němu. Zahlédla už jenom jeho záda. Zmizel bez dalšího slova v kuchyni.

Ještě chvíli tam stála a odolávala tomu, jít za ním. Nevyznala se v něm. Nestál o ni, ale přesto pro ni šel, riskoval vlastní krk a teď ji přivedl zase sem.

V jeho případě to bylo jako rozbíhat s stále dokola hlavou proti stromu.

Raději se sklonila ke své tašce. Vytáhla nějaké oblečení a zamířila do koupelny.

Pověsila čisté oblečení a zahleděla se na sebe do zrcadla. Po tváři měla špinavé šmouhy a na čele čtyři stehy. Tváře měla propadlé a bledé, takže ještě líp mohly vyniknout ty temné kruhy pod očima.

Jako by povstala z hrobu. Už jen okolo sebe omotat jen nějaký ty obvazy.

To jí připomnělo tu ruku. Přetáhla si triko přes hlavu a natočila se. Okamžitě jí bylo jasný, proč ji bolí každý pohyb ruky. Okolo paže se jí táhl temně modrý pás. Dokázala rozeznat jednotlivé prsty, které se jí v těch místech zabořily jako svěrák do kůže. Měla štěstí, že ji neměla napadrť.

Po zbytku těla měla několik dalších modřin a odřenin, ale tomu na ruce se to ani zdaleka nemohlo rovnat.

Vysvlékla si i poslední kousky oblečení a zalezla pod sprchu. Proud kapek se jí spustil na hlavu a ona by přísahala, že cítí ten nános špíny, co z ní voda smývala.

Dlaně a kolena ji štípali a rána na čele trochu opuchla. Ignorovala to. Potřebovala ze sebe co nejdříve dostat zbytky toho prachu. Donutit hlavu vnímat, že se už musí vzpamatovat. Přežila to. Byla zpátky. Opřela se vyčerpaně o zeď sprchy.

Derek se potřeboval něčím zabavit. Nedokázal zůstat stát a už vůbec se na ni dívat. Bylo na ni vidět všechno, čim si za ty dny prošla.

Prohrábl si rozčíleně vlasy. Celý ty týdny si namlouval, že vynechat ji z toho všeho je to nejlepší, co může udělat. Udržet ji od toho co nejdál.

Měl sakra vědět, že ona to nikdy nenechá být. Byla to ta nejšílenější ženská, co kdy poznal. Mělo mu dojít, že do toho bude dál strkat nos.

Posunul pánev z ohně, ať se to dál nepálí a opřel s dlaněmi o desku linky.

Ztratit ji z očí, byla ta největší pitomost, jakou kdy udělal...

V tom si uvědomil, že už nějakou dobu neslyší z koupelny vodu. Prudce se narovnal.

V celém bytě bylo naprosté ticho. Přešel ke dveřím a zaklepal. Nic se neozývalo. Pootevřel je. Koupelna byla prázdná. Jen na zemi bylo na hromádce naházené její špinavé oblečení.

Vyrazil zpátky do chodby. Neviděl a ani neslyšel, že by prošla. Ztracená ženská!

Rozběhl se ke stolku pro klíče. Doufal, že jela do svýho bytu. Netušil, kde jinde by ji zase měl hledat.

Shrábl klíče ze stolku a otočil se. Byla tam.

Seděla stočená na křesle a hlavu měla opřenou. Nevzbudilo ji ani jeho dupání.

Najednou netušil, jestli ji má v ten okamžik chuť zaškrtit nebo se začít smát úlevou. Rozhodl se pro třetí variantu. Přešel ke dveřím bytu a zamkl je. Klíče prostě schoval do kapsy kabátu.

Teprve pak se vrátil zpátky do obývacího pokoje. Ani se nepohnula. Jen pramínek se jí pohupoval v rytmu jejího dechu. Vypadala tak drobně a křehce. Jako poničená porcelánová panenka.

Natáhl se a vyhrnul jí rukáv. V garáži si nebyl jistý, jestli to nebyla jenom výmluva, když sebou pod jeho dotykem škubla.

Zatnul zuby, když zahlédl tmavý otisk dlaně.

Spustil ruku a sedl si na stolek. Vyčerpaně sklonil hlavu a položil si dlaně na zátylek.

Tohle celé se šíleně zvrtlo. Chtěl pomstít Jeremiho, pomstít mrtvé, ne přijít o ty co ještě měl.

Znovu se na ni podíval. Kdyby ji neznal, tak by nikdy neuvěřil, co tenhle drobek zvládne natropit.

Zvedl se a přešel k ní. Opatrně jí podsunul paže pod koleny a zády. Jen se zavrtěla a opřela o něj, když ji zvedl.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování