OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 33. kapitola

24.09.2013 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1537×

V celém bytě bylo naprosté ticho. Přešel ke dveřím a zaklepal. Nic se neozývalo. Pootevřel je. Koupelna byla prázdná. Jen na zemi bylo na hromádce naházené její špinavé oblečení.

Vyrazil zpátky do chodby. Neviděl a ani neslyšel, že by prošla. Ztracená ženská!

Rozběhl se ke stolku pro klíče. Doufal, že jela do svýho bytu. Netušil, kde jinde by ji zase měl hledat.

Shrábl klíče ze stolku a otočil se. Byla tam.

Seděla stočená na křesle a hlavu měla opřenou. Nevzbudilo ji ani jeho dupání.

Najednou netušil, jestli ji má v ten okamžik chuť zaškrtit nebo se začít smát úlevou. Rozhodl se pro třetí variantu. Přešel ke dveřím bytu a zamkl je. Klíče prostě schoval do kapsy kabátu.

Teprve pak se vrátil zpátky do obývacího pokoje. Ani se nepohnula. Jen pramínek se jí pohupoval v rytmu jejího dechu. Vypadala tak drobně a křehce. Jako poničená porcelánová panenka.

Natáhl se a vyhrnul jí rukáv. V garáži si nebyl jistý, jestli to nebyla jenom výmluva, když sebou pod jeho dotykem škubla.

Zatnul zuby, když zahlédl tmavý otisk dlaně.

Spustil ruku a sedl si na stolek. Vyčerpaně sklonil hlavu a položil si dlaně na zátylek.

Tohle celé se šíleně zvrtlo. Chtěl pomstít Jeremiho, pomstít mrtvé, ne přijít o ty co ještě měl.

Znovu se na ni podíval. Kdyby ji neznal, tak by nikdy neuvěřil, co tenhle drobek zvládne natropit.

Zvedl se a přešel k ní. Opatrně jí podsunul paže pod koleny a zády. Jen se zavrtěla a opřela o něj, když ji zvedl.

33. kapitola

Probudila ji bolest hlavy. Ostrá jako nůž jí projížděla čelem. Zvedla ruku. Musela ji nejprve vybojovat z pod deky. Teprve až pod prsty nahmataly uzlíky stehů, otevřela oči.

Zamrkala v šeru známého pokoje. Byla to její ložnice u Dereka. Prudce se posadila. Deka se z ní svezla. Něco ji tížilo.

Do zorného pole se jí dostalo, co to bylo. Přejela nejprve po jeho nohách, které měl opřené o postel a pak i Dereka samotného. Spal v křesle, co si tam musel večer přitáhnout.

A to křeslo evidentně nebylo to jediné, co sem dotáhl. Pamatovala si, že usnula k obýváku. Vysoukala se z pod deky a spustila nohy na zem.

Tiše, aby ho nevzbudila se vyplížila z pokoje a pak bosky přeběhla do koupelny. Když si odbyla tu nejakutnější ranní potřebu, začala se zabývat i tou další v pořadí. Měla obrovský hlad.

Bez jakýchkoliv skrupulí mu začala prolízat kuchyň a hlavně ledničku. Byl to přece on, kdo ji sem dotáhl ne?

Objevila šunku a bagetu, tak se s tím uvelebila na lince a střídavě si to cpala do pusy.

„Ty máš nějakou averzi proti normálním židlím?”

Vzhlédla ke dveřím, kde se objevil ospalý Derek. Sám se na jednu z nich posadil a vzhlédl k ní. Sledovala ho, aniž by přestaly žvýkat. Choval se uvolněně a zase ji poučoval.

„Měla jsem hlad a nechtělo se mi obcházet linku.”

„Aha,” hlesl, jako by její vysvětlení pochopil. O tom ale dost pochybovala.

Nacpala si poslední kousek bagety do pusy a prstem ho tam zatlačila, aby se jí tam celý vlezl.

Sledoval, jak seskočila z linky a schovala zbytek šunky do lednice.

„Někam se chystáš?” zeptal se jí, když rychlým krokem zamířila z kuchyně.

„Jo, do redakce.” Musela to na něj zakřičet, protože už byla ve své ložnici a navlíkala na sebe čistý oblečení.

„Počkej, oblíknu se a odvezu tě,” houkl a zvedl se. Udělal jen dva kroky a objevila se zase v kuchyni.

„Nemusíš. Jsem svéprávná a dokážu se odsud do práce dostat i sama.”

Začínalo ji štvát, jak o ni teď despoticky pečoval. Nechala ho tam stát a vyrazila ke dveřím.

Zůstal tam stát a jen se bokem opřel o linku. Slyšel, jak vzala za kliku.

„To fakt není vtipný!” vyhrkla, když se o pár vteřin později zase objevila v kuchyni. „Kde je klíč?”

„Jdu se oblíct.”

Prošel okolo ní a rty měl sevřeně, aby potlačil pobavený úsměv.

Nepromluvila za celou cestu. Jen při vyskakování z auta hlesla „Díky” a zmizela uvnitř. Ještě chvíli tam seděl za volantem, vystoupil až když zahlídl blížit se Liama. Ten se snažil udržet tři kafe, takže si ho všiml, až když nebylo úniku.

Okamžitě se ale šprajcl na místě.

„Chci s tebou mluvit,” hlesl k němu Derek a ruce si zastrčil do kapes kalhot. Liam neochotně došel až k němu.

„Dáš mi vědět, jakmile bude chtít odjet, je ti to jasný?”

Liam polkl.

Zabodl do něj upřený pohled. „To nebyla otázka.”

Ačkoli pak Derek zase nasedl a rozjel se pryč, stále za ním nešťastně hleděl, aniž by se hnul z místa.

„Proč vždycky já?” fňukl a šouravě se vydal se studeným kafem do budovy.

Mohla se snažit jak chtěla, ale mozek prostě odmítal pořádně fungovat. Četla si po sobě článek, kterej byl sice čtivej, ale chyběla mu šťáva.

Znechuceně to uložila. Nedokázala se prostě soustředit. Měla toho v hlavě moc a nešlo to prostě odsunout stranou a začít se soustředit na něco jinýho.

Raději to pro dnešek vzdala a šla ten bídný výsledek zanýst grafikům na spodní patro.

Když o dvacet minut později vyšla z budovy. Byla v pokušení si zavolat taxíka. Byla prostě příliš utahaná, aby šla pěšky a zároveň měla i další důvod, který ji dost sral. Strach.

Cítila to drobný mravenčení v břiše, když se podívala po ulici spoře osvětlené lampami. Měla až moc dobrou představu, jak snadno se dokáže někdo schovat do stinného výklenku.

„To ať tě ani nenapadne.”

Málem dostala infarkt. Hrozně se lekla, pak se jí ulevilo a nakonec se naštvala. Všechno tohle stihla během otočení se k dotyčnému, takže Derek zachytil už jen tu poslední část.

„A já si myslím, že je to moje věc, co dělám.”

„To je, pokud při tom používáš hlavu, což už se nějakou dobu evidentně nestalo.”

Měřili se navzájem pohledem.

„Půjdeš sama, nebo tě mám k tomu autu donýst?”

Probodla ho pohledem. To bylo ale asi všechno. Vzhledem k tomu, že jeho smysl pro humor stál za starou belu, bylo jí jasný, že to myslí vážně.

Vykročila za ním. Trucovitě se vyhoupla na sedadlo spolujezdce a zahleděla se ven.

Přejel ji pohledem a natáhl se přes ni. Prudce k němu stočila hlavu, když se najednou ocitl takhle blízko. Chytil pás a zapnul jí ho.

Semkla pevně rty, když se zase hnedka odtáhl.

„Přestaň mě hlídat jak malý dítě.”

„Tak se tak přestaň chovat,” odsekl, ale vzápětí si povzdychl. „To se pořád musíme takhle dohadovat?”

„Prostě tě nechci takhle pořád za patama,” hlesla, aniž by se na něj podívala.

Sledoval její odraz v okně. Vypadala unaveně.

„Chceš odvézt domů?”

Přikývla.

Nechtěla to probírat. Strach zvládne, nějaké ty stehy nebo odřený kolena taky, ale ne jeho. Pořád o něj stála a když byl pořád s ní, tahle blízko... Stále při tom vnímala, jak moc ho chce a že on o ni nestojí.

Dívala se z okna na domy a ulice. Které míjeli. Pak překvapeně ztuhla, když odbočil.

Zavřela oči. Vezl ji do jejího bytu. Když řekl domů, myslela...

Ne, vlastně nemyslela. Prostě už to tak cítila. Přivlastnila si jeho byt, byla tam doma. Jenže tak to nebylo, neměla na rok na něj ani na Dereka.

Bylo zvláštní, aby se jí stýskalo po něčem, co vlastně nikdy neměla. Přesto to bolelo.

Překvapeně zamrkala, když si uvědomila, že stojí na místě. Vzhlédla k domu.

„Nemám...”

„Ne,” utla ho. Ať by řekl cokoliv, nic by to nezměnilo a ona teď po něm rozhodně nic nechtěla. Potřebovala si jen zalézt a prostě to strávit. Srovnat se s tímhle vším a vyčistit si ksakru hlavu. „Dobrou.”

S tím vystoupila a zabouchla za sebou dveře auta. Ani se nezkoušela na něj podívat. Pomalým krokem došla ke dveřím a zmizela uvnitř. Byl to ale útěk. Věděla to a hrdost prostě poslala k šípku. Potřebovala si pofoukat rány a dát se do kupy, aby mohla prostě dál.

Vyšla nahoru a odemkla dveře bytu. Dovnitř pronikalo z ulice jen chabé světlo. To ale rozhodně nebyl ten důvod, proč byl tak stísněný a ponurý.

Pohodila tašku na zem za dveřmi a skopla boty z nohou. Přešla bytem a rozsvítila lampičku vedle křesla. Moc velký rozdíl to ale nebyl. Rozhlédla se. Znala tu každičký kousek zdi a prožila tu několik let a stačilo pár týdnů a stalo se to tady pro ni cizí. Jen úkryt. Zvenku se ozval zvuk motoru. Ohlídla se k oknu. Zahlédla jen kužel světla, jak se před domem rozjelo auto.

Přešla ke kuchyňce. Natáhla se pro hrnek, ale police zela prázdnotou. Rozhlédla se. Byl to její jediný hrnek po tom, co ji tu všechno rozmlátili. Nikde nebyl. Jako by se mohl schovat v šerém koutku její metr dlouhé linky, rozsvítila si.

Bez valného úspěchu. Ve dřezu se ale něco zalesklo. Nahlédla do odpadu. Pak tam i zašátrala prsty. Zachytil se tam nějaký střep. Měl stejnou glazuru, jako její hrnek. S nepříjemným tušením otevřela koš.

Byla tam jen hromádka drobných střepů. Žádné ulomené ucho. Byl naprosto na padrť. Jako by s ním někdo mrštil o podlahu.

Nechápavě na to zírala. Někdo tu byl. Rozhlédla se. Někdo kdo měl klíče, hází jí s věcma a pak po sobě uklízí. Takových lidí rozhodně moc neznala.

Vlastně věděla jen o jednom, ale ten neměl klíče...

„Liam,” hlesla a vztekle jí blýsklo v očích. „Ten zmetek!”

Bylo jí jasné, že až se jí dostane do rukou, tak ho vlastnoručně zardousí. Dala mu klíče, když potřebovala, aby jí tu něco vyzvedl a on je dá Derekovi.

Hodila i ten střep do koše a znovu přelétla pohledem kuchyňku i obývací pokoj. Nyní se po tom dívala jinak, hledala stopy po tom, co tu dělal.

S ničím tu ale nehnul. Přešla do ložnice. Po podlaze se povalovaly výstřižky a fotky.

V tašce jí zazvonil mobil. Mlčky přešla ke dveřím vytáhla ho.

„Ano,” hlesla, aniž by se musela dívat, kdo volá.

„Jen se chci zeptat, kdy tě mám zítra vyzvednout.”

Přešla zpátky do ložnice a ignorovala jeho otázku. Pohledem sledovala tu spoušť. Většina materiálu, co několik týdnů získávala a pečlivě zaznačovala na zdi, bylo stržené a válelo se po zemi.

„Beky?”

Na jeho hlase bylo poznat, jak ho znervózňovalo její mlčení.

„Rozbil jsi mi hrnek.”

„Koupím ti nový,” odbyl její výčitku.

„Líbil se mi.”

Vlastně jen získávala čas. Čím více se tu totiž rozhlížela, tím jasněji jí docházelo, že tu byl dost dlouho. Dokázala si ho naprosto živě představit, jak tam seděl a sledoval fotky na zdi.

„V devět.”

Pak mu to položila.

Musel tu být celou dobu. Krk se jí sevřel, když si to uvědomila. Hledal ji. Myslela, že je v tom sama, ale on ji přece našel.

Rozhlédla se. Celý byt byl téměř netknutý, kromě tohodle pokoje. Deka byla odhozená stranou a na koberci byly šmouhy, jako by někdo pořád přecházel v botách sem a tam. I ty pitomý fotky byly všude. Musel je doslova strhávat a odhazovat stranou. Některé byly i roztržené.

Vůbec jí to k jeho pedantské povaze nesedělo. Musel být hrozně vytočenej.

Nebýt toho, že jí to popřel do očí, přísahala by, že mu na ní záleží, má ji rád.

Dosedla zvysoka na postel a rozplácla se na znak. Deka tím naskočila a proud vzduchu ji pročísl. Ucítila jeho kolínskou.

„K čertu s ním!” zaskučela. Potřebovala od něj chvilku klid. Dát s do kupy a celá její postel je jím načichlá.

Vzdala to.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 33. kapitola: