OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 34. kapitola

30.09.2013 (18:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1537×

Rozhlédla se. Celý byt byl téměř netknutý, kromě tohodle pokoje. Deka byla odhozená stranou a na koberci byly šmouhy, jako by někdo pořád přecházel v botách sem a tam. I ty pitomý fotky byly všude. Musel je doslova strhávat a odhazovat stranou. Některé byly i roztržené.

Vůbec jí to k jeho pedantské povaze nesedělo. Musel být hrozně vytočenej.

Nebýt toho, že jí to popřel do očí, přísahala by, že mu na ní záleží, má ji rád.

Dosedla zvysoka na postel a rozplácla se na znak. Deka tím naskočila a proud vzduchu ji pročísl. Ucítila jeho kolínskou.

„K čertu s ním!” zaskučela. Potřebovala od něj chvilku klid. Dát s do kupy a celá její postel je jím načichlá.

Vzdala to.

34. kapitola

Do nosu se jí vloudila vůně kávy. Zavrtěla se a zamžourala. Oči měla ještě ospale slepené a tak se přes postel plížila spíše po čichu, dokud se nedostala až k nočnímu stolku. Natáhla se nad něj a nadechla se nad tím pokladem.

Rozkošnicky okolo něj sevřela obě dlaně a opatrně s ním dosedla. Teprve až s prvním douškem, kdy jí začínala fungovat i hlava, jí začalo vrtat hlavou, kde se tu to horký kafe vzalo.

Zahleděla se na něj. Přejela palcem po modré glazuře. Vypadal skoro stejně jako ten její, ale nebyl. Zamračila se. Začal se jí vybavovat, pohled na hromádku střepů v koši.

Usmála se vítězným úsměvem spokojená sama nad sebou, že tu záhadu vyřešila. Nebyl to ten samý hrnek, protože ten první byl rozbitý.

Její nadšení ale netrvalo dlouho. Tak kde se tu sakra vzal tenhle?!

Vyšourala se ke dveřím ložnice a vykoukla ven. Derek se jí rozvaloval na křesle a koukal na nějaké papíry.

Ten pohled se jí až moc zamlouval. Na sobě měl kalhoty a svetr. Rozhodně nevypadal, že by mířil do kanceláře.

Upila kafe.

Vlastně ani včera tam nebyl. Evidentně si vzal volno. Něco na tom vědomí ji hřálo.

Vzhlédl. Tvář měl stále sklopenou a jen šedý pohled se upřel přímo na ni. Sledoval ji, jak se tam nenápadně vyklání ze dveří, pozoruje ho s letmým úsměvem, o kterém snad ani neměla ponětí a celou dobu si drží hrnek s kafem pod bradou.

„Ahoj.”

Místo odpovědi vycupitala z ložnice a přešla k němu. Kecla si do křesla naproti.

„Co tu děláš?”

„Měl jsem tě vyzvednout.”

„V devět,” přikývla.

„Je čtvrt na deset.”

Přikývla, že tohle vysvětlení bere.

Přitáhla si nohy a stulila se na křesle. Pomalu upíjela kafe a sledovala ho přes okraj hrnku.

„To mě takhle budeš hlídat pořád?”

Už se trochu vzpamatovala, ale pořád si nebyla jistá, jestli jeho neustálou přítomnost vítá nebo to prostě za to nestojí, se takhle týrat.

„Minimálně po tu dobu, kdy se tě budou chtít kvůli mě pokusit zabít.” Papíry pohodil na stůl. Evidentně se na ně přestal soustředit.

„Sám víš, že po mě nejdou kvůli tobě, ale že jsem se moc vyptávala.” Ani to s ním nehnulo. Nebyl v tom pro něj rozdíl. „A já se živím vyptáváním,” dodala, aby postřehl ten paradox.

„Tohle se týkalo ale mě, nebýt toho, tak se do toho nezapleteš.”

„Už roky šlapu prevítům na kuří oka, takže tohle je něco co prostě k mojí práci patří.”

Zvedl se.

„To neznamená, že tomu budu jenom přihlížet.”

Sledovala ho, jak přešel okolo. Čelist měl pevně sevřenou.

„A co s tím jako chceš dělat?” zamumlala zvědavě. Jeho rozčílení ji zvláštním způsobem uklidňovalo. Měla ho radši, když na něm byly vidět emoce. Obzvláště, když je vyvolávala její maličkost.

„Budu na tebe dávat pozor.”

Otočila se k němu, když došel na druhou stranu pokoje, jako by prostě nevydržel sedět.

„Unesli tě a nikdo si toho ani nevšiml. Začali tě hledat až lidi z práce a nikdo neměl ponětí, kde můžeš být, co jsi dělala těch několik týdnů.” Zavrtěl hlavou. „Tohle prostě není normální a když nemáš rozum ty, tak ho musí za tebe mít někdo jiný.”

„A co když to nechci,” šeptla.

„Beky,” promnul si unaveně zátylek, „potřebuju jenom vědět, že jsi v pořádku. Mohla bys to prostě pro mě udělat?”

Proč sakra měla tak nezkrotnou touhu prostě přikývnout?

„Půjdu se oblíct.”

S tím se okolo něj protáhla a zmizela v ložnici. Tohle si bude muset ještě nechat pošrotovat v hlavě.

Derek shrnula papíry na stole a uložil je do aktovky. Beky obléknutí netrvalo o nic déle.

Mlčela celou dobu než nasedli do auta. Začínalo ho to znervózňovat.

Všimla si jeho obezřetného pohledu.

„Je paradox, jak mě hlídáš, když o mě vlastně nestojíš,“ odhalila mu, kam se její mysl ubírá.

Zařadil, aby mohl vycouvat na silnici.

„To jsem nikdy netvrdil,“ podotkl, aniž by se na ni podíval.

„No dobře, tak o mě stojíš, ale ne tím způsobem o jaký bych měla zájem já. Prostě mi to dělá pořád problém...“

„Tak dobře.“

„Co, co tím myslíš?“ zavrtěla hlavou. Měla dojem, jako by změnil téma a ji na to zapomněl upozornit.

„Souhlasím, že spolu budeme chodit,“ vysvětlil jí celou větou. Jí to ale dávalo stejný smysl jako před okamžikem.

„Co to do háje... Přece nemůžeš jen tak říct...“ Vlastně netušila co chce říct ona sama, ale byla stále vzteklejší, čím víc si uvědomovala, co jí právě řekl. Vlastně ne, co jí suše oznámil.

Derek s tichým zakletím prudce zajel ke krajnici a zastavil.

„Přestaň vyšilovat,“ požádal ji a položil loket na volant, jak se k ní stočil. „Bu de to tak asi nejsnazší.“

„Na to ti seru!“ odsekla a založila si ruce na hrudi. Snažila se soustředit jen na ten vztek, protože krk se jí stahoval a ona cítila, jak jí vlhnou oči. Zírala před sebe a nechápala, jak se on prostě může jen tak rozhodnout, že s ní chce něco mít. Prostě jen tak, k čemu emoce, je to prostě rozumné... Potřebuje, aby ho poslouchala, trpěla ho neustále za zadkem, tak proč jí tohle nedopřát, ne?

„Beky,“ snažil se ji donutit, aby se na něj podívala. Marně. Hleděla před sebe jako umanutý osel.

Opřel se do sedačky a s povzdechem si přejel po tváři.

„Proč se pořád musíme hádat?“

„Protože jsi bezcitnej šmejd?“ nadhodila, aniž by se na něj podívala.

„Bezcitnej? Proč?“ hlesl. „Protože nejprve myslím, než něco udělám nebo řeknu. Protože nedovolím, aby se mnou city mávaly?“

„Někdy pochybuju, že nějaký máš. Záleží ti vůbec na někom? Opravdu záleží?“ S posledními slovy se na něj konečně otočila.

Podíval se na ni.

„Na tobě.“

„Jo, to jsem viděla,“ usmála se trpce. „Nedělalo ti nejmenší problém mě odkopnout a teď, když se ti to hodí...“ zmlkla a zavrtěla hlavou sama nad sebou. Nikdy takováhle nebývala. Co se to sní stalo?

„Beky, samá víš, že jsem k tomu měl důvod. Když ti na někom opravdu záleží, tak ho nechceš stáhnout do srabu sebou. Měl jsem strach, že bych tě ohrozil a taky jsem věděl, že jsme příliš rozdílní na to, abychom spolu vydrželi,“ snažil se jí vysvětlit a pak se s pochmurným pohledem otočil na ulici. „Jenže teď už jsme v takový kaši, že tohle už ztratilo význam.“

Znovu nastartoval a vyjel znova na silnici.

Ještě pár bloků Beky trvalo, než zpracovala novou situaci.

„Takže se mnou chceš chodit, proto že mě máš rád?“ zeptala se, aby si své závěry potvrdila.

„Ano, připadá mi to jako nejlepší důvod, proč spolu lidi jsou,“ potvrdil jí s malým rýpnutím. Nemohl si pomoct, když viděl, jak nedůvěřivě si ho oťukává, než tenhle fakt vstřebá. „Ale ještě jsi mi neodpověděla,“ upozornil ji. „Chceš se mnou chodit?“

„Rozmyslím si to,“ odsekla a zajela trucovitě do sedadla.

Derek se pobaveně usmál. Nikdy se nedala bez boje. Byly tvrdohlavá a nevypočitatelná jako nikdo s kým se za celý život setkal. Úsměv mu zmrzl na tváři a ohlídl se po ní. Občas byla na jeho vkus nevypočitatelná až příliš. Co když řekne ne?

Nepromluvila celý zbytek cesty k redakci. Jen co zastavil, rozepnula si pás a šáhla po klice.

„Beky.“

Ohlédla se po něm. Seděl tam otočený k ní a čekal. Na čele měl drobnou vrásku.

Zářivě se usmála.

„Souhlasím,“ přikývla. Úplně na něm viděla, že se mu ulevilo. To vědomí, že se bál její odpovědi, ji slastně hřálo.

„No a když spolu tedy chodíme,“ začala pomalu. „a když jdu do práce, čili na půl dne se loučíme...“ Derek začínal mít obavu, kam tím míří. „Dostanu alespoň pusu na rozloučenou?“

Bylo vidět, že v některých chvílích by ji nejraději zardousil.

Na kratičký okamžik si myslela, že to napínání jeho nervů asi přehnala, než se k ní naklonil. Dlaní jí přejel po spodní čelisti a pak jí obemkl šíji, aby si ji ještě přitáhl.

Když říkala pusu, myslela vážně pusu, ne tu smršť co následovala. Jako by otevřela přehradu, která na první pohled vypadala nedobytně a zběsilá voda ji pohltila. Jediné co vnímala bylo horko a že chce víc, blíž...

Prsty mu zajela do vlasů a jeho paže se jí obtočila okolo pasu. Ani si nevšimla, že už nesedí na svém sedadle.

Netušila, kdo se odtrhl jako první, ale evidentně to bylo kvůli kyslíku. Dech měla zrychlený a hlava jako by se jí budila po nějakém spánku. Zamrkala, aby jí mozek zase začal normálně fungovat. Než se vzpamatovala, stála už na chodníku a omráčeně hleděla na Dereka, jak se rozjíždí a na tváři mu pohrával pobavený úsměv.

Ji ale docela chlácholil fakt, že kromě úsměvu měl taky rozepnuté dva knoflíčky na košili a rozcuchané vlasy.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 34. kapitola: