Stín nad městem 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokud umí někdo někoho vytočit do nepříčetnosti, tak je to rozhodně Beky. V Derekovi však našla rovnocenného protihráče. Ten s vypětím nervů zatím drží svou netečnou pózu, ale ona se jen ta nevzdá.

08.05.2011 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1800×

5. kapitola

Beky se přiřítila do redakce a praštila o stůl se složkou. Ani se moc nedivila, že už tam šéf je. Nebo ještě?

„Stihne se to ještě dát do ranního vydání?“

„Možná jo,“ zamumlal a sáhl po tom.

„Tak to tam dej. Udělal to znova a když to hodíme do tisku, tak to budou mít poldové na stole dřív, než jim stačí zaschnout inkoust na hlášení.“

Během chvíle už volal do tiskárny a Beky jim ten článek rovnou faxovala.

„Začínáš na něj mít slušný štěstí.“

„Uhm,“ zavrněla a dosedla do křesla. „Kapitán z jižního okrsku má prý stejnej názor, prý už mý jméno mumlá i ze spaní.“ Policejní služebně se teď raději obloukem vyhýbala. „No a tak mě napadá, že bych si zasloužila nějaký prémie.“

Naklonil se přes stůl.

„Skříň máš menší než botník mojí dcery, místo aby sis pořídila pořádný auto tak jezdíš s popelnici na čtyřech kolech a dovolenou sis nevzala... vlastně nikdy,“ zapředl. „K čemu by ti ty prémie byly?“

„Nemluvím o penězích,“ zavrtěla hlavou. „Prý bude příští týden na radnici nějakej banket, chci tam.“

Zůstal na ni nevěřícně zírat. Nejprve ho napadlo, že je přepracovaná nebo se při tom lození po střechách někde fest praštila do hlavy. Pomalu mu ale docházelo, že to myslí vážně.

„Proč?“

Pokrčila rameny.

„Bude tam spousta vlivných lidí. Bylo by celkem prospěšný zorientovat se mezi největšíma zvířatama tohodle města.“

Nevěřil jí ani slovo.

„Dobře,“ zabručel a sledoval, jak se odvlnila z jeho kanceláře. Měla něco v plánu.

Když jí o dva dny později dával pozvánku, neušlo mu, jak se okolo obálky nedočkavě semknuly její prsty.

„Řekneš mi o co jde?“

„Soukromá věc,“ odbyla ho a zastrčila obálku do složky v brašně.

„Kravina, ty nemáš soukromý věci.“

„Tak je na čase si nějaký pořídit ne?“

Byla tajemnější jak hrad v Karpatech. Podezíravě hleděl jak se vytratila z redakce.

„Liame!“

Stačilo jediné zařvání, aby ostatní pochopili jeho momentální náladu a okamžitě změnili směr, pokud právě mířili k němu. Jen Liam neměl jinou možnost, jak poslechnout.

„Ano, šéfe?“

„Nemotal se okolo Beky někdo v poslední době?“

„Nevím o ničem.“

„Chová se divně,“ zavrčel, „jestli se ji snaží někdo přetáhnout jinam, tak chraň Bůh jeho bídnej krk!“

Beky se naposledy obhlídla před zrcadlem. Vypadalo to celkem dobře. Netušila co se vlastně na takovýhle kraviny nosí, ale prodavačka se tvářila, že ví co jí prodává. Raději by dala sice přednost kalhotům, ale pochybovala, že by ji v nich pustili dovnitř.

Dlouhé tmave červené šaty jí nedovolovaly udělat pořádný krok, takže musela cupitat. Což bylo asi i bezpečnější vzhledem k tomu, že nebyla zvyklá na podpatky. Popadla kabelku, kterou jí k tomu prodali a zkontrolovala pozvánku. Pak už přeťapkala dolů před dům, ke svýmu autu.

Kabelku hodila na sedadlo spolujezdce a začala si kasat šaty nahoru až do poloviny stehen. Za zády zády jí zakvílely brzdy nějakého projíždějícího auta, ale už měla docela skluz, takže tomu nevěnovala pozornost. Nasoukala se za volant.

Docela by ji zajímalo, kterej kretén ty šaty navrhl. Nedalo se v tom ani chodit, natož řídit auto. Skopla i boty a konečně nastartovala.

K radnici dorazila během čtvrt hodinky a podle zvuků zevnitř už tam většina byla. S krátkým zaváháním k ní přiběhl kluk z obsluhy parkoviště a po chvíli zápasu se mu podařilo jí otevřít dveře. Vystrčila bosé nohy a začala se zase obouvat. Když už ty krámy měla zase na sobě opatrně se postavila a shrnula si šaty zase dolů.

Klučina na ni celou dobu nevěřícně zíral. Proběhla tedy okolo něho.

„Startuje jenom na dvojku,“ houkla ještě k němu.

Znovu se podíval na tu kraksnu před sebou. Bál se do toho i sednout. Raději zabouchl dveře a odtlačil to do nejtmavšího kouta parkoviště.

Muži u dveří podala pozvánku a vešla do své noční můry. Všude se to hemžilo snoby v drahých šatech a oblecích, že by za to měla jedna rodina jídlo na celý rok. Davem se proplétala obsluha a na podnosech měla skleničky se sektem a jednohubky tak mrňavý, že by se jen šprajcly mezi zuby.

Pohledem pročesávala dav, dokud nenašla toho, koho hledala. Vyrazila k velkým francouzským oknům, kde právě stál Derek a mluvil s nějakým korpulentním mužem.

„To je příjemné překvapení,“ zašveholila, jen k nim došla. Obdařila oba zářivým úsměvem až chytala křeč do tváří.

Derek zmlkl uprostřed věty a zůstal na ni nevěřícně zírat. Bylo jí jasné, že ji tam rozhodně nečekal. Dala mu tedy pár vteřin na rozdýchání a představila se zatím tomu druhému.

„Netušila jsem, že tu budete,“ zalhala. Ten druhý muž vycítil, že jejich rozhovor už pokračovat nebude a tak se vzdálil. Beky využila trasy jednoho z obsluhy a vzala si skleničku. Sekt sice nesnášela, ale chtěla nějak zaměstnat ruce.

„Troufám si říct to samé,“ hlesl bez špetky nadšení. „Chystáte další článek?“

„Vlastně ne, člověk si přece musí občas od práce odpočinout. Poznat ostatní také z té druhé stránky.“ Upřela na něj pohled svých oříškových očí.

Raději se zahleděl do davu před nimi.

„Nejste právě sdílný typ,“ poznamenala.

„Třeba netuším o čem si s vámi povídat.“ Ani se na ni neobtěžoval podívat.

„Určitě najdeme nějaké společné téma.“

Pohrával si se sklenkou sektu v ruce.

„Obávám se, že společné máme pouze jediné téma a o tom hovořit nehodlám.“

„Nemusíme tedy mluvit přímo o vašich případech. Třeba naposledy jsme nakousli jeden, který se vás netýká.“

Nechápavě se na ni podíval.

„Ještě jste mi pořád neodpověděl, co si myslíte o tom maskovaném muži, co teď pobíhá po městě.“

Prsty mu pevně semkly sklenku.

Usrkla sektu, aby skryla úsměv.

„Nemám na něj žádný názor.“

„Hm, to se mi nezdá. Vzhledem k tomu že se o něm mluví stále častěji. To, jak se tomu tématu zarputile snažíte vyhnout, mě stále víc a víc zajímá,“ nadhodila provokativně.

„Podle mě je to jen blázen, který špatně skončí.“

Pokývla hlavou, jako by o tom uvažovala.

„Já bych ho bláznem rozhodně nenazvala.“

„Patříte snad k těm, kteří ho považují za novodobého hrdinu?“ ušklíbl se. Tentokrát tu ironii rozhodně nehrál. Publicita rozhodně nepatřila k tomu o co měl zájem.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Částečně ale chápu o co se snaží.“

„Jsou ale i jiné cesty, jak toho dosáhnout.“ Zakroužil obsahem sklenky a ona mělo možnost pozorně si ho prohlédnout. Teď rozhodně nic nehrál.

„To ano, ale každá má svá rizika.“

Překvapeně k ní vzhlédl.

„Jste si svými výroky hodně jistá.“

„Honím se za ním docela dlouho a tak se mi ho snad podařilo i trochu pochopit.“

„Mluvíte o něm docela obdivně.“

„Asi ano.“ Dívala se do jeho přimhouřeného pohledu. Nakonec to byl on, kdo uhnul. Lokl si a ušklíbl se.

„Takže jak vidím, tak patříte k jeho fanynkám,“ ušklíbl se posměšně.

„To zase tak úplně ne. Víte,“ natáhla se k němu, jako by nechtěla, aby to slyšel i někdo další. „Na těch fotkách to nejde vidět, ale má příšerně křivý nohy. Úplně do O, prostě děs.“ Znovu se stáhla. „No ale jestli mě omluvíte, tak už se asi vytratím. Ráno vstávám docela brzo.“

S těmi slovy se otočila na podpatku a vyrazila pryč. Nechala ho tam stát a stálo jí setsakramentský sebezapření, aby se neotočila. Ten pohled totiž musel stát za to.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování