OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 9. kapitola

16.05.2011 (11:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1849×

9. kapitola

Byla tam snad pár minut, když šel po chodbě jeden ze sousedů tady na patře. Vyděšeně zůstal zírat na ty rozházené věci. Beky jen matně vnímala, jak se jí vyptával, jestli je v pořádku a pak dva policisty, kteří se tam objevili.

Poslušně jim odpovídala na jejich otázky. Teprve, když si vše zdokumentovali a zavřeli se za všemi dveře, dokázala sebrat tolik odvahy, aby začala zjišťovat, co všechno zničili. Opatrně vešla do temné komory, jako by ji ten pohled mohl skolit. Věci v bytě ať vezme čert, ale tady měla ty nejcennější věci. Všechno tu bylo poházené a filmy vytažené. Odhrnula zmuchlané snímky a zvedla ze země zbytek ze své zrcadlovky. Čočka byla naprasklá a optika celá zkřivená. Kus krytu jí mezi prsty spadl na zem.

Když se ozvalo zaklepání na dveře, málem jí celá vypadla z rukou, jak se lekla. Došourala se ke vchodu a otevřela. Pár vteřin tam jen stála bez hnutí. Takhle Wennera nikdy neviděla, byl vyděšený. Sledoval ji, jako by se potřeboval ujistit, že je opravdu v pořádku.

„Slyšel jsem, co se stalo,“ přerušil to hrobové ticho. To donutilo její mozek zase fungovat. Ustoupila stranou, aby mohl vejít.

Přejel pohledem tu spoušť uvnitř a znovu se podíval na ni. Stála tam stranou u zdi, bez jediného slova a zírala dolů do svých rukou.

„Jste v pořádku?“

Zavrtěla hlavou a skoro popotáhla.

„Rozbili mi zrcadlovku.“

Shlédl dolů na to co pořád ještě držela v rukou. Bylo rozhodně dobře, že nezachytila ten jeho výraz.

„Koupíte si jinou,“ odfrkl si a soustrastný tón z jeho hlasu zmizel.

Vzhlédla k němu a v očích jí vztekle zablýskalo.

„Ty studenej namyšlenej čumáku! Tu zrcadlovku jsem měla sedm let a ty fotky šly většinou přímo na titulku!“ Byla to jediná věc, kterou vždycky vláčela sebou. Čert vem kartáček a čistý prádlo...

„A jde vidět, kam jste s tím dospěla,“ kývl k jejímu zdevastovanému bytu. „Strkáte nos kam nemáte a pak se divíte následkům.“

„Ty... ty...“ napřáhla k němu ukazovák, ale nebyla už ve stavu, kdy by na něj dokázala ještě vymyslet vhodný přirovnání. To už ani nešlo. Ona kvůli němu nastavuje krk, chrání mu tu jeho všivou kůži a on ji ještě podráží nohy. Měla chuť řvát.

„Na tohle já už prostě seru!“ vzdala to. Překvapeně zamrkal, když její vztek tak náhle opadl. Svěsila ruce a došla k lince, kde položila rozbitou zrcadlovku. Zahleděla se na ni. Potřebovala z toho ven. Byla nevyspalá, domlácená a z bytu jí zbyla kůlnička na dříví. Zároveň ale věděla, že nedokáže jen tak přihlížet tomu co se okolo dělo. Na tohle prostě povahu neměla. Stát s rukama za zády a hledět jinam.

Derek nechápavě pozoroval, jak popadla jednu z tašek a začala do ní házet věci. Sklo a rozbité věci jí pod botama křupaly, když tam tak přecházela.

„Co to děláte?“

„Už toho tu mám plný zuby,“ hlesla aniž by se po něm ohlídla.

Stačilo jí jen pár minut, než pobrala to nejpotřebnější a zavřela tašku. Podívala se po bytě a vykročila ke dveřím. Teprve až pohled na zaraženého Wennera ji donutil zastavit. Znovu se otočila a došla k oknu. Odtrhla lištu a nadzvedla prkno z podlahy.

Když znovu vyrazila ke dveřím dřímala v druhé ruce složku. Položila ji vedle Wennera na linku a vyšla na chodbu. Cítila se jako spráskanej pes. Nikdy před ničím neutíkala, ale teď prostě netušila co dál.

Svého broučka nechala stát v garáži a zavolala si taxíka. Cestou si zamluvila letenku. Už dva roky ji přemlouval táta, ať se zase ukáže na dýl než na pár hodin. Tohle byla asi pravá chvíle, kdy to napravit.

Seděla v hale už půl druhé hodiny a čekala na ohlášení jejího letu. U terminálu byla mezi prvními. Nemohla se dočkat až bude sedět v letadle. Zastrčená na sedadle daleko od těch zvědavých pohledů. Někteří ji poznávali podle fotek u jejích článků. Chtěla být už co nejdál odtud a prostě vypnout. Konečně se po několika týdnech zabývat i něčím jiným.

Všichni okolo ní byli vzrušení z cesty, ale ona se nemohla dočkat, až se odlepí od země a okolo začnou pobíhat letušky s přišpendleným úsměvem v obličeji. Potřebovala si dát panáka něčeho silnýho a to pokud možno dvojitý ho.

Letadlo se začalo plnit a všude okolo to začalo hučet. Sklouzla na sedadle ještě níž a zavřela oči. Otevřela je až když se vedle ní ozvalo zafunění, jak se někdo posadil. Ohlédla se po muži se zarudlou tváří. Naštěstí nevypadal, že by si s ní chtěl povídat.

Znovu tedy zavřela oči a toužebně čekala, kdy už vzlétnou. Letušky naposledy zkontrolovaly cestující a Beky zaslechla, jak se dveře konečně zavřely. Motory se rozhučely a dali se do pohybu. Zhluboka vydechla doufajíc, že všechno, co se stalo, tu zůstane. Nechá to za sebou.

Náhle začali znovu zpomalovat. Všichni se překvapeně začali ohlížet po letuškách, co se děje. Ty se snažily vypadat klidně, aby si cestující nedělali starosti, ale nenápadně po sobě házely kradmé pohledy. Letadlo znovu zastavilo. Dvě letušky se o čemsi tiše bavily a pak proklusaly mezi sedadly zase dozadu.

Muž vedle Beky ještě více zrudl.

„Co se děje?“ zamumlal a začal se stejně jako ostatní rozhlížet.

„Při mým štěstí došlo palivo,“ zavrčela.

Přes mumlání ostatních to sice nebylo slyšet, ale okolo to připomínalo tichou poštu, takže se okamžitě dozvěděla, že znovu otevřely dveře. Do letadla vstoupili dva muži z letištní ochranky. To už zaujalo i Beky. Vzpřímila se na sedadle a otočila se po nich, jak jí to jen místo dovolovalo. Ochranka evidentně někoho hledala a Beky hlasitě polkla, když se prst letušky zabodl přímo jejím směrem.

Sklouzla zpátky a snažila se dýchat zhluboka na uklidnění, jinak začínala mít strach, že začne ječet co jí to hlasivky dovolí.

„Dobrý den, slečna Logerová?“

Vzhlédla k muži v uniformě.

„Jo.“

„Mohla byste prosím s námi?“

Ani se nehla. Ten chlap sedící vedle ní byl jak obranný val a začínal vypadat, že ještě trocha vzrůša a bude zralej na infarkt.

„Nerad bych...“

Nemusel to ani dopovídat. Vyvléct z letadla bylo to poslední, o co teď ještě měla zájem. Prodrala se do uličky a v doprovodu letištní ochranky vystoupila z letadla. Myslela, že ji povedou zpátky do letištní haly, ale oni mířili stranou. Když tam zahlédla dva policisty stojící vedle auta, jen se ušklíbla.

Právě když si ji předávali, ozvalo se jí za zády burácení motoru. Ohlédla se po svém letadlu právě ve chvíli, kdy se odlepovalo od země. Začala se smát. Během pár vteřin se už doslova řehtala. Byl to už jen projev naprostého zoufalství, kdy už nic nic jiného prostě nedokážete.

Letištní ostraha se raději rychle zdekovala a policisti se ji snažili dostat na zadní sedadlo auta. Po pár blocích se konečně začala zase zklidňovat, ale slzy jí ještě tekly po tvářích. Otřela je do rukávu. Kapesník neměla. Možná si nějaké přibalila, ale její taška se právě vznášela někde v zavazadlovém prostoru nad Chicagem.

Zhluboka vydechla.

„A pouta nedostanu?“ zahučela na policajty vepředu.

„Ne ty nejsou potřeba,“ zavrtěl jeden hlavou, ale pro jistotu se podíval po tom co řídil. Ani se mu nedivila po tom jejím záchvatu. Bude mít štěstí, jestli ji neodvezou přímo do blázince.

„Proč jste mě vlastně zatkli?“ napadlo ji konečně se zeptat. Ačkoliv v ten moment jí to přišlo docela už nepodstatné. Po tom všem.

„Jako svědek nesmíte opustit město.“ Otočil se k ní. „To vám nikdo neřekl?“

Zavrtěla hlavou. Někdo se jí jaksi opomněl vůbec zmínit, že by měla svědčit a taky v čem. Sjela na zadním sedadle níž, aby si udělala alespoň pohodlí. Do měkkého sedadla v letadle to ale mělo hodně daleko a ten výhled taky.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 9. kapitola: