OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem - Prolog

01.04.2011 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2891×

Prolog

Derek se pobaveně uchechtl a odlepil se od zdi. Jako kočka, která ví, že její kořist už je naprosto bez šance, zamířil zpátky ke kulečníku. Byl rád, že nakonec s ostatníma šel. Pořád do něj ryli, až nakonec souhlasil a rozhodně si tenhle večer užíval.

„Hele,“ dloubl do něj Thomas loktem, „vysvětli mi, kde ses tohle naučil, z těch tvých knížek rozhodně ne.“

„Trocha geometrie, dobrý oko a pevná ruka. Nic víc v tom není.“

„No jo, jasně.“

Jedním šťouchem poslal černou do věčných lovišť. Simon se zazubil na Teryho a ten mu podal desetidolarovku.

„Hele, to chce odvetu. Budu chtít svý prachy dostat zpátky,“ ukázal na Dereka v hraným rozhořčení.

„Jsou to tvý prachy,“ ušklíbl se pobaveně a sáhl pro sklenku. Uprostřed pohybu ho zastavily vibrace v kapse. Zamračil se, když na displeji mobilu uviděl cizí číslo.

„Ano?“

„Dobrý den, mluvím se panem Derekem Wennerem?“

„Ano, to mluvíte.“ Začínal mít stále nepříjemnější pocit. Nedával na sebe kontakt moc lidem a nelíbil se mu jeho tón hlasu.

„Jmenuji se John Labovitz a jsem právním zástupcem vašeho bratra.“ Na okamžik se v telefonu rozhostilo ticho. „Bohužel měl nehodu, je mi to líto.“

Derekovi začalo hučet v uších. Přestal vnímat jeho další slova. Jen vzdáleně vnímal ostatní, jak se okolo něj sběhli. Všem bylo jasné, že se něco stalo. Zbledl jako smrt.

Byl to zvláštní pocit. Když odtud odjížděl, byl ještě kluk a čekalo ho několik let na univerzitě. Připadalo mu to jako celé věky. Už nebyl tím klukem. Dospěl. A nejvíce v těch posledních několika dnech.

Rodiče měli smrtelnou autonehodu, když mu bylo šestnáct a pak se všeho musel ujmout Jeremi. Byl jen o tři roky starší, ale najednou se o všechno musel postarat. Změnilo je to a sblížilo... Teď už neměl ani jeho.

Netušil co se vlastně stalo. Sakra, neměl ponětí co se tu dělo posledních několik let! Nikdy dříve mu to nepřišlo, ale kdykoliv se sem měl vrátit, vždycky do toho Jeremimu něco vlezlo. Vídali se, strávili několik fantastických týdnů na lyžích, letěli do tropů na dovolenou... Ale nikdy ne tady. Najednou to Derekovi připadalo, jako by se ho brácha snažil držet co nejdále do Chicaga.

Na prodeji rodinného sídla se shodli už před lety. Zamířil tedy do Jeremiho bytu. Nikdy tam vlastně nebyl, jen tušil kde je.

Když otevřel dveře. Udeřil ho do nosu zatuchlý vzduch. Položil své kufry u dveří a přešel k oknu. Otevřel ho dokořán. Všechno tu leželo, jako když tu byl Jeremi naposledy. Na lince zůstal hrnek od kafe a špinavý talíř. Jako by si jen odskočil a měl se za chvíli vrátit.

Z bytu doslova vyběhl na chodbu. Všechno to tam na něj padalo. To nejhorší ho ale teprve čekalo.

Kráčel za mužem v bílém plášti. Všude okolo smrděly chemikálie. Derek byl rád, že nestihl nic sníst, protože by se mu okamžitě udělalo špatně. Držel se ale docela dobře. Jen na kratičký okamžik zaváhal, když zahlédl na dveřích před nimi nápis márnice.

Muž před ním se tvářil naprosto znuděně, jako by procházeli okolo obyčejných regálů a ne chladících boxů v nichž byla mrtvá těla. Byl to pro něj jen jeden z tisíců běžných dnů. Pohledem přejížděl po číslech až se zastavil. Otevřel jeden z boxů a vytáhl desku.

„Chcete být sám,“ zahuhlal.

Derek jen přikývl. Nedokázal odtrhnout pohled od bílé plachty. Přestal vnímat cokoliv okolo. Ruka se mu trochu třásla, když ji natáhl k okraji plachty. Odtáhl ji.

Dech se mu hlasitě prodral nosem, když uviděl Jeremiho takhle. Vypadal hrozně. Vosková bledá kůže, ztuhlý výraz. Vypadal, jako by mu bylo čtyřicet a ne jen devětadvacet. Pak mu pohled utkvěl na něčem jiném.

„Co... Proboha...“

Zřízenec už byl u dveří, ale vrátil se.

„Děje se něco?“

Derek k němu vzhlédl.

„Říkali, že měl nehodu.“

Mužík shlédl na tělo před sebou. Mělo jen dvě poranění, střelné rány v hrudi. Pokrčil rameny.

„Jo, to se tu stává.“ Pak se znovu vydal pryč. „Až tu skončíte, budu v kanceláři.“

Derek sevřel pevně oči. Tohle nemohla být přece pravda.

Když přetáhl bílou plachtu přes Jeremiho tvář. Byl rozhodnutý zjistit, co se stalo. Slíbil to svému bratrovi i když už ho nemohl slyšet. Ten kdo mu tohle provedl za to zaplatí. Když vyšel ven, byla už dávno tma, přesto se nechystal zpátky do bytu.

Potřeboval informace.

Celé tohle město bylo jiné. Možná ho měl zkreslené ze vzpomínek, ale když tu byl naposledy, rozhodně nebylo tak zchátralé. Z každého rohu a tmavé uličky se táhla zpustlost, které měl člověk chuť se obloukem vyhnout. Policejní stanice nevypadala o nic líp.

Mladá žena sedící za stolem v hale mu začala věnovat pozornost, až když ji podruhé oslovil. Neochotně vstala a vedla ho chodbou. Většina kanceláří se už topila ve tmě. Jen tu a tam se ještě svítilo.

„Tady,“ broukla a bez dalšího slova se otočila a vracela zpátky.

Derek přistoupil ke dveřím, na které ukázala a po zaklepání vešel. Pohled mu okamžitě padl na obtloustlého muže za stolem, který si opíral nohy o kartotéku a na židli téměř ležel. U ucha měl sluchátko a podle jeho tónu se rozhodně nejednalo o pracovní hovor.

Bez nějakého zájmu se rozloučil s nějakou ženou a s povzdechnutím se otočil k Derekovi.

„O co jde?“

„Jsem Derek Wenner,“ zavrčel a opřel se dlaněmi o okraj stolu, „a chci vědět, kdo zabil mého bratra.“ Cítil, jak se v něm zvedá vlna vzteku. Nejen proto, jak se ten chlap choval, ale bylo mu okamžitě jasné, že je mu jasné o čem mluví. Detektiv při jménu Wenner totiž okamžitě ztuhnul.

„No, pane Wennere, věc se má tak,“ začal a bylo mu jasné, že tady nějaké vytáčky nepomůžou. „Váš bratr rýpal do něčeho, do čeho neměl a nadělal si dost nepřátel.“

Derek se napřímil.

„Našli jsme ho ležet na hlavní třídě s dvěma kulkama v hrudi, ale nikdo nic neviděl. Mohl to udělat jen nějaký poskok co se snažil zavděčit, nebo stovka jinejch. To už ale asi nikdy nezjistíme.“

„To... to přece nemůžete myslet vážně!“

Detektiv se naklonil přes stůl, aby jeho slova bral vážně.

„Hele chlapče, tak to je a být tebou, tak se snažím vyhnout tý samý chybě.“

Jeho slova mu ještě zněla v uších, když vyšel ven. Chladný vzduch ho uhodil do tváře, ale ani to ho neprobralo. Nasedl do auta a vyrazil k Jeremiho bytu. Netušil co dělat. Pomalu zjišťoval, že už Jeremiho ani neznal, neměl tušení co vlastně dělal.

Zajel do podzemní garáže a zastavil. Unaveně si promnul oči. Nemohl to takhle přece nechat. Ten vrah si pobíhal někde po městě.

Vystoupil a vydal se k výtahu. Stačil však udělat sotva dva kroky a zaslechl lomoz.

„Co...“

Něco tvrdého ho praštilo do temene. V hlavě se mu ozvalo pískání. K zemi ho však dostala až rána do břicha. Dopadl na betonovou podlahu, která páchla po oleji a benzínu. Okolo zahlédl několik postav. To už se na něj vrhli znovu. Měl mžitky před očima a pocit, že bude každou chvíli zvracet. Přesto vnímal každý další kopanec. Když konečně přestali, nedokázal se ani pohnout. Jen tam ležel na zemi a do nosu mu vnikal pach oleje a krve. Přes třeštění v hlavě nic jiného neslyšel. Doufal že už jsou pryč.

Pak se však něco pohnulo přímo před ním.

„Ber to jako varování ať nestrkáš nos kam nemáš,“ ozvalo se mu u ucha. „A nebo jako uvítání v městě, můžeš si vybrat.“

Jeho uchechtnutí bylo to poslední, co zaslechl. Pak už se všude konečně rozhostilo ticho.

Netušil jak dlouho tam ležel, než konečně sebral tolik síly, aby se doplazil ke dveřím výtahu. Dokázal se ještě dostat přes chodbu až do bytu a tam teprve ztratil vědomí.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem - Prolog: