Story of Luminia Fire Ignis - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak zde vám přináším 1. kapitolu. Doufám, že se bude líbit a za komenty budu jen ráda.

V této kapitolce: chtivý postarší voják, prohlídka sídla a zavítáme k samotnému princi národa ohně.

12.09.2012 (11:00) • Lunabell • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 432×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

1. kapitola

Stromy šuměly zvláštní melodii, které snad rouměla jen okolní zvěř. Nezpívaly zde ptáci, což bylo mírně zneklidňující vzhledem k ročnímu období, ale létaly tu fénixové. To je známka ohnivého národa. To není moc dobré, tedy aspoň pro mě. Lidé z výcvikového tábora bojují proti národu ohně. Doufám, že mě neodhalí.

Vzala jsem do ruky hrubou látku své suknice, abych o ní nezakopla na neudržované cestě. Měla jsem ohledně mého snu zvláštní pocity. Pořád mi vrtal hlavou. Pamatuji si z toho snu málo a to málo je děsivě realistické. Tak třeba mi připadá, jako bych po této cestě šla podruhé, i když s jistotou vím, že jsem sem nikdy nevkročila. Ale pořád nechápu, co to má společného s chlapcem asi o dva roky starším než jsem já.

Z mých úvah mě vytrhl zvuk tříštění vázy? Nevím, ale za to vím, že jsem skoro v sídle. Poupravila jsem si nervózně šaty a sepla vlasy provázkem do ohonu. To nosily – aspoň v naší vesnici – neposkvrněné dívky. Došla jsem až ke stráži u zdi moc neudržovaného sídla.

„Ty. Ty tam! Kdo jsi a co zde pohledáváš?“ řekl mírně zaskočen. Nekoukal na mne zrovna přátelsky. Co mu mám říct? „Promiňte, já… já hledám práci a také jsem se ztratila.“ Odpověděla jsem se sklopenou hlavou. Ten se jen pohrdavě zasmál, „takže holka hledá práci? Tak dobrá zavedu tě za princem.“ Co prosím? Princ? Princ národa ohně? Začíná to být čím dál tím víc nebezbečné.

Pokynul mi ať jdu za ním. Chvilku šel přede mnou, ale pak se přispůsobil mému kroku a začal si mě chtivě prohlížet. Vlezla jsem mu do hlavy a četla si jeho myšlenky. Krásná holka. Jemný vlasy, zvláštní barva… to tělo! Chci jí. Nejspíš ještě neposkvrněná, o to líp. Vypadá dost divoce a sebevědomě… bude těžký oříšek. Nebo si prostě vemu jen to, co chci… Radši jsem přestala poslouchat jeho nechutné myšlenky a šla dál.

Sledovala jsem kam jde a jinak si ho nevšímala. Sklopila jsem hlavu a starší voják mi něžně zastrčil neposedný pramen vlasů za ucho.zhnusila jsem se nad tím, ale on měl pořád svou zpocenou ruku na mé tváři. Nejradši bych mu zakroutila krkem, ale věděla jsem, že by mě chitily, proto jsem ho nechala ať mi zvedne hlavu. Koukla jsem se na něj s vyděšeným výrazem. Stoupl si naproti mně a chtil za pas. Zapřela jsem se proti němu, ale přibližoval se pořád blíž.

„Co to děláte? Nemáte jiné povinnosti než obtěžovat krásné dívky?“ okřikl ho nějaký jeho mladý nadřízený. Rychle jsem se tomu vojákovi vytrhla a poodešla od něj. „Pane Arcusi, omlouvám se. Já jen…“ „Co jen?! Jen jste právě teď chtěl zmizet!“ zařval a voják odkráčel.

„děkuji vám pane.“ Poděkovala jsem mu za záchranu. Podívala jsem se na něj zpříma, přimhouřila oči a pořádně si ho prohlédla. Jeho rysy mi přišly zvláštně známé. „Není zač. A pro vás Arcus… Mohu se zeptat na vaše jméno?“ Arcus, povědomé… „Jistě. Jmenuji se Fire… a promiňte mi za ten rozruch. Hledám práci.“ Řekla jsem mu důvod, proč tu jsem. „Jistě. Takže předpokládám, že chcete za princem.“ Přikývla jsem. „Tak tedy pojďte za mnou.“ Usmál se a srovnal krok s mým. Ukázal mi velkou zahradu a poté mě zavedl k princi.

Arcus zaklepal na mohutné dřevěné dveře a čekal na vyzvání. „Dále“ ten hlas zněl jak ticho před bouří. „Dobrý den ,Victusi, vedu ti sem dívku, hledá práci,“ pověděl princi hned jak se dveře zavřely.koukla jsem se po místnosti. Byla ohromná. Naproti dveřím byla velká postel s nebesy, v pokoji byly zatažená okna. Zvláštní. „Práci? Zrovna zde. No dobrá. Arcusi, můžeš jít, ale tu holku zde nech. Děkuji.“ Otočila jsem se za hlasem a až teď si všimla nádherného krbu u kterého stál princ. Černé vlasy se v ohni leskly jak onyx. Arcus se otočil a zmizel za dveřmi. Stála jsem v pokoji sama proti svému největšímu nepříteli. Pěkné vyhlídky.

„Takže ty zde chceš práci?“ „Ano chci“ odpověděla jsem rozhodně. Pomalu se otočil a propaloval mě jantarovým pohledem. Ta popálenina. Vytřeštila jsem oči. „To není možné,“ vyklouzlo mi ze rtů. Princ byl ten kluk ze sna…

Autor: Lunabell (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování