OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Strážce světů 1

21.10.2012 (15:00) • Tessi • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 850×

První boj

Den jako každý jiný. Ráno škola, miliony testů a pak cesta narvanou tramvají k mamce do práce. Doufala jsem, že to na střední bude jiné, ale mýlila jsem se. Jak ráda bych se zase usadila do lavic na základní škole a usínala při výkladu naší dějepisářky, psala si taháky na francouzštinu, kreslila si při matice a blbla při češtině. Ale dost už o škole, stačí, že v ní mám strávit půlku svého života.

A kdo vlastně jsem? Jmenuju se Tereza Kalabzová. Chodím na střední uměleckou školu. Kdybych měla popsat vzhled, no nejsem nějak extra hezká holka, ale ani nejsem ošklivá. Nepatřím mezi ty holky, co každý den chodí po obchoďácích a hledá ideální barvu rtěnky. Ne taková vážně nejsem. Zajímám se o kreslení, focení, zvířata. Ve škole taky nejsem zrovna génius. Ze všech předmětů mi asi jde nejhůř matika. Prostě obyčejná holka.

Rodina. No mám jednu sestru, jmenuje se Lenka. Na ní jde vidět, že dostala do vínku samé dobré věci. Je krásná, hubená, vtipná, přátelská, chytrá a samozřejmě další úžasný věci. Akorát jí skoro všichni považují za mladší, jelikož jsem velká, ale zdání klame, Lenka je o sedm let starší než já.

Pak je tu mamka. Typický vzor správné české matky, nenávidí americké zvyky, Santu, trpaslíky na zahrádce a nepořádek. A jako poslední táta. Velký kutil a vtipálek, když je na nějaké zábavě a dobře se baví, no řekněme, že to jde slyšet na kilometry daleko. A málem bych zapomněla, rád cestuje a chodí na túry, jezdí na kole a nenávidí lyžování. Prostě obyčejná česká rodinka. A jako ve skoro každé rodině nesmí chybět nějaké to domácí zvíře. Máme jednoho psa, tedy spíš fenku, jmenuje se Natalí a papouška Pepu.

Myslím, že to je vše, co byste o mě měli vědět, takže bych raději pokračovala v psaní příběhu, jelikož ten bude mnohem zajímavější, než to kolik mám přátel a další méně zajímavé věci. Můj příběh začíná asi takto.

Konečně pátek po škole, žádné testy, jen miliony úkolů na výtvarné předměty, ale to se dá zvládnout za jeden den, tak proč si stěžovat. Jak to tak vypadá, budu mít celý víkend barák jen pro sebe. Rodiče jedou někam do Krkonoš a sestra za svým klukem. Všichni odjíždějí dnes večer, takže ještě pár minut a budu doma úplně sama, tedy pokud nepočítám psa a ukřičeného papouška.

Všichni kolem mě balí jak o závod, táta běhá s rukama nad hlavou a mamka chodí za ním a kroutí hlavou. Lenka hledá mobil, protože každou chvíli zavolá Fanoušek, ona vyleze z domova a šup do auta. A já sedím na gauči a užívám si to divadlo, letmo sleduju co se děje po baráku a při tom všem si vybírám, co si zítra uvařím. Zatím vyhrávají špagety aglio olio a nebo obyčejný čínský nudle. Lenka objevila mobil a právě v čas, Fanda už jí volá. Rychle pobere všechny věci v obýváku a ubaluje do předsíně se obléknout.

„Vem si teplou bundu, bude zima!“ volá za ní mamka.

„Joo!“ zakřičí protivným hlasem Lenka.

Lenka vyběhla ven a třískla s vchodovými dveřmi. Mamka si mezitím dobalila všechny věci a vleče tašku do předsíně.

„Honem, řekli jsme, že vyjedeme před pátou a už je půl šesté!“ panikaří táta a oblíká si bundu.

„Oni se nezblázní, jdu nahoru pro deky a ty mezi tím nanos věci do kufru,“ řekla mamka a šla nahoru.

Po chvilce mamka seběhla dolů a v rukou držela dvě složené deky.

„Tak se tu měj hezky a nepodpal barák jasný!“ řekla s úsměvem.

„Neboj! Užijte si to!“ řekla jsem.

Mamka zabouchla dveře a pak už jsem jen slyšela klapnutí kufru, zahrabání kol na kamínkách co máme na příjezdové cestě a pak už jen odjíždějící auto. A náhle se domem rozlehlo hromové ticho. Zapnula jsem si televizi a zaklapla notebook. Venku bylo ještě celkem světlo, takže jsem se rozhodla dát jídlo Natálce až později. Natáhla jsem se na gauč a začala se koukat na film, co právě běžel na HBO.

Probudila jsem se asi až po hodině, venku už bylo šero a slyšela jsem Natálu jak venku štká jako o závod a Pepa nahoře řval jako by mu někdo škubal peří. Já zvířata miluju, ale když mě vzbudí, za to jim nejsem moc vděčná. Jdu do kuchyně a kouknu se z okna. Natála pořád štěká u vrat, která byla otevřená dokořán. Rychle jsem šla do předsíně a natáhla si první z bund, co mi padla do ruky. Obula si botasky a vyběhla ze vchodových dveří.

„Natálo k noze!“ zakřičela jsem z plných plic.

Neposlechla, jako vždy, ba naopak vyběhla z vrat a zatočila prudce doprava, do nejmíň osvícené části. Vážně zlatíčko ten můj pejsek.

„Natálo, ke mně!“ křičela jsem.

Asi tak na páté volání poslechla a zaběhla až za mé nohy, jako by se před něčím schovávala. Otočila jsem se na ní a řekla: „Tohle se dělá? Když tě zavolám tak poslechneš, je ti to jasné?!“
Natála mi jen opověděla psím pohledem, zakňučením a couvnutím dozadu.

„Pojď sem já to tak nemyslela,“ řekla jsem jí překvapeně a natáhla k ní ruku.

Ona couvla ještě víc dozadu a zavrčela. Narovnala jsem se a podívala se na ní. Viděla jsem, že její pohled nesměřuje na mě, ale na něco za mnou. Pomalu jsem se otočila a za sebou viděla obrovskou příšeru. Byly to dvě zvířata v jednom. Kobra a škorpion. Poznala jsem to hned na první pohled. Tyhle zvířata jsou sama osobě tak ošklivá, a když je spojíte do jednoho, je to ještě horší. Hlava byla od kobry, měla dlouhý jazyk a hned na první pohled hodně ostré tesáky. Tělo bylo od škorpiona a na ocase byl ten velký jedovatý boltec. Zmutovaný škorpion byl připraven k útoku, nehleděl však na mého psa, ale na mě. Po celém těle mi naskočila husí kůže a já se nemohla pohnout. Zmutovaný škorpion zasyčel a vydal se ke mně, já se rozhlédla po okolí, co bych mohla použít pro ochranu. Na pravé straně byl jen plod, padlé listí a Natálky míček. Vlevo hromada kamení a jeden velký strom. Jenom že, kdybych šla vlevo škorpion by ně mohl snadno chytit či bodnout, nebo nevím, co může udělat tento mutant. Šáhla jsem si do kapsy a pokusila se najít něco, co bych mohla použít. Jediné, co jsem našla, byl balíček kapesníků a klíče. Zachrastila jsem s klíčenkou plnou klíčů a had poodstoupil. Možná má silný sluch, tudíž by mu chrastění klíčů mohlo alespoň trošku vadit. Tím bych dostala trošku času pro sebrání jednoho z kamenů. Začala jsem rychle chrastit klíčenkou a vydala se k hromadě kamenů. Podívala jsem se dozadu, ale to byla chyba. Do cesty se mi připletl velký kámen a já zakopla a svalila se na břicho. Klíčenka mi odletěla někam daleko do listí a k tomu jsem si znovu narazila tu samou nohu, kterou jsem si vyvrkla minulí týden v Praze na schodech. Strašně to bolelo. Uslyšela jsem za sebou hlasité a rozzlobené zasyčení v doprovodu klapání klepet. Zvedla jsem se na ruce a snažila, se zvednou. Noha mě bolela tak moc, že jsem znova dopadl na břicho. Zmutovaný škorpion už stál nade mnou a napřahoval svůj bodec k útoku. Bodec byl nad mými zády, když v tom jsem se otočila. Boltec zajel hluboko do země a já měla roztrhlou bundu a tričko. Boltec mě stihnul škrábnout. Moc to pálilo. Celé tělo jsem měla jako v jednom ohni. Škorpion vytáhl s námahou boltec ze země a prudce se otočil na mě. Rychle jsem sebrala kámen ze země a mrštila jím přímo zmutovanému škorpionovy do hlavy. Zapotácel se a ze zranění mu začal téct nafialovělí sliz. Sebrala jsem další kámen a znovu jím hodila po škorpionovi. Ten spadl na zem a pomalu se ke mně plazil. Do třetice jsem sebrala kámen – jeden z největších – přistoupila jsem ke škorpionovi a rozbila mu jeho lebku. Sliz se roztekl všude kolem a škorpion se přestal hýbat. Vyčerpáním jsem klekla na kolena a položila kámen. Levou ruku jsem vůbec necítila, boleli mi celé záda a celé mé tělo bylo v jednom ohni. V dálce jsem po chvilce zaslechla nějaké hlasy a pak uviděla dvě postavy, nemohla jsem zaostřit. Jediné, co vím je to, že se rychle přibližovali. Sklopila jsem zrak k zemi a čekala, co mě čeká, na další boj jsem neměla dost síly.

„Jste v pořádku?“ zeptal se mě nějaký udýchaný klučičí hlas.

Zvedla jsem hlavu a snažila se zaostřit. Viděla jsem jen dvě postavy. Byli to dva muži, jeden starší a druhý mladší.

„Štefane je celá bílá!“ řekl jeden z nich.

„Podívej se, kde má zranění a pokus se jí udržet při životě! Já se zatím zkontroluju, jestli je Mortas opravdu mrtvý,“ řekl ten starší.

„Dobře.“

Přistoupil ke mně ten mladší a sundal mi bundu. Položil jí vedle a podíval se na poraněnou ruku.

„Je to hodně vážné!“ řekl ten mladší a ještě dodal jen trošku víc potichu. „Udělám vše pro to, aby si byla na živu.“

Vážně uklidňující slova. Podívala jsem se na něj a zaostřila jsem na jeho oči. Měl je modré jako letní nebe. Byly nádherné. Poslední co si pamatuji, bylo to, že jsem padala na zem.

Autor: Tessi, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strážce světů 1: