05.11.2012 (15:00) • Tessi • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 741×

Objevení Corridoru

Cítila jsem se, jako bych ležela v ohni. Hlava mě bolela a v břiše jsem měla křeče. Levou rukou jsem nedokázala pohnout. Nohy mě neposlouchaly. Pomalu jsem otevřela oči. Nemohla jsem vůbec zaostřit, až po pár minutách jsem uviděla dřevěný strop, tvarovaný do špičky. Olízla jsem si rty a porozhlédla se po místnosti. Vypadal jako typický srub, vše ze dřeva, po stranách dřevěné skříňky, uprostřed postele a vpravo v rohu část krbu. V dalším pravém rohu byly schody dolů. Pomalu a s obtížemi jsem se posadila a zhluboka se nadechla. Cítila jsem vůni ohně a pálící se smoly. Přesně jako u nás na chalupě. Trochu jsem se poposunula a při tom zavrzalo jedno z prken v podlaze. Uslyšela jsem blížící se kroky ke schodům. Nahoru vyšel otcův kamarád Petr.

S vykulenýma očima jsem ze sebe vychraptěla: „Co… Kde to jsem?“

„To je trošku na delší povídání, teď si hlavně musíš odpočinout. Mortasův jed je jeden z nejnebezpečnějších, co jsme zatím prozkoumali, je zázrak, že jsi přežila.“ Při tom mi podal hrnek s vlažným čajem a ještě dodal s chabým úsměvem na rtech: „Vypij to až do dna! Pomůže ti to.“

„Mortas? To je ten zmutovanej škorpion?“ zeptala jsem se a při tom si usrkla čaje.

„Ano, ale vše ti vysvětlíme až později. Je toho hodně, co musíš vědět.“

„Dobře, a kdy budu moct jít domů?“

„No, počítám tak za týden, až se ujistíme, že jsi opravdu v pořádku.“

„Cože? Ale co rodiče, přijedou v neděli, a škola, musím …“ nestihla jsem dokončit, protože mě Petr přerušil.

„Neboj, táta už vše ví, brzy se na tebe přijde podívat a škola, to se nějak zařídí.“

„Dobře.“

„Teď dopij ten čaj a já zatím připravím večeři. No jo, spala jsi celý den, Šípková Růženko,“ řekl s úsměvem a odešel.

Naráz jsem vypila čaj a cítila po celém těle úlevu. Zvedla jsem se a oblékla na sebe džíny, co ležely nedaleko postele. Levou rukou jsem nemohla skoro pohnout, takže se nasoukat do kalhot bylo celkem těžké, ale po chvilce se to nakonec povedlo. Sešla jsem po schodech dolů do obývacího pokoje a pořádně se rozhlédla. Stěny byly bílé, podlaha dřevěná a celý pokoj byl sladěný v námořnickém stylu. Pod schody byla modrobílá sedačka s několika polštáři. V levém zadním rohu pokoje byly mohutné vchodové dveře a hned vedle byly zárubně, které vedly do kuchyně.

„Pojď sem a posaď se, za chvilku to bude hotové,“ zavolal na mě Petr z kuchyně.

Vešla jsem dovnitř a posadila se na lavici u stolu. Kuchyň vypadala nově, jako celý tento srub. Stejně jako nahoře byly v rohu velká bílá kamna, ve kterých právě hořel oheň. Vše tu bylo dřevěné. Stěny byly nahnědlé a na podlaze byly dlaždičky.

„Co ruka? Pořád bolí?“ zeptal se a položil dva talíře na polévku na stůl.

„A... ano, kde to jsem?“

„No, je to trošku složitější, jak bych měl začít…“ začal povídat a při tom rozléval bramboračku do talířů, „…zkusím to takhle, ve vesmíru je hodně planet, na kterých je život, nejsou to jen planety z naší galaxie. V každé galaxii je minimálně jedna planeta, na které je život, a právě tyto planety jsou propojené s naší Zemí. Určení lidé mohou mezi těmito planetami cestovat pomocí portálů a udržovat na planetách rovnováhu, řešit spory, prostě něco jako policisté, lépe řečeno strážci. Tito lidé mají zvláštní schopnosti, jsou rychlí, mají dobrý sluch či zrak, umí dobře bojovat a spoustu dalších věcí. Tyto schopnosti dostávají vždy synové po svých otcích, jednoduše řečeno, dědí se z generace na generaci. Chápeš to alespoň trošku, zatím?“

„No, zatím to jde. Takže teď nejsme na planetě Zemi, ale někde na zvláštní Planetě, nebo co?“

„Dá se to tak říct. Teď jsi zrovna na místě, které spojuje všechny tyto světy dohromady, je to něco jako chodba, co spojuje všechny světy. Říkáme tomu Corridor, což anglicky znamená chodba. Není to moc originální, já vím,“ řekl a ujedl trochu polévky.

„Aha, takže ty jsi jeden z těch strážců?“

„Ano, a tvůj táta také byl strážcem i tvůj děda z tátovy strany a tak dále. Sem na Corridor může vstoupit jen strážce, lidé se sem nedostanou.“

„A co tu teda dělám? Když sem lidé nesmějí a strážci jsou jen chlapi.“

„To jsem neřekl, neřekl jsem, že sem lidé nesmějí, řekl jsem, že se sem nedostanou, pokud jim někdo neotevře portál a nevtáhne je sem.“

„Aha,“ řekla jsem a dojedla polévku.

„Ale je velice zvláštní, že Mortas zaútočil na tebe. On zabíjí jen strážce, bere jim jejich schopnosti. Lidé ho nezajímají, a navíc je i divné, že jsi ho dokázala zabít, normální člověk by na to nebyl dost rychlý, a proto tě budou chtít prohlédnout zdravotníci, protože aby žena byla strážcem, prostě se to nikdy nestalo,“ řekl a odnesl talíře do dřezu a ještě dodal: „Myslím, že ty nejsi jen obyčejná dívka.“

Takže nemůžu být strážce, protože to jsou jen chlapi, nejsem člověk, protože zabít Mortase dokáže jen strážce. Jak to tak vypadá, asi jsem mutant, úžasné zjištění!

„Maso bude tak za hodinu, jestli máš ještě hlad, nandám ti ještě polévku,“ řekl Petr a usmál se na mě.

„Ne, dobrý, děkuju, nemám vůbec hlad a ta polévka byla skvělá.“

„Dobrá. Nijak tě v tomto srubu nevězním, takže pokud se tady po Corridoru chceš porozhlédnout, tak jdi, ale tak do dvou hodin přijď, na zítra ráno musíš být pořádně vyspalá.“

„Děkuju. Neboj, přijdu včas.“

„Jo a ve skříni v obýváku jsou mikiny, některé by ti padnout mohly.“

Vyšla jsem z kuchyně a otevřela skříň. Na hořejší poličce bylo několik mikin. Vyndala jsem první, co jsem nahmatala, a natáhla ji na sebe. Byla to čistě modrá mikina, trošku volná, ale ne zas tak moc, abych v ní plavala. Vyšla jsem ven ze dveří. Byly tu miliony chatek a srubů. Vypadalo to jako velká vesnice. Všude, kam jsem se podívala, byli jen chlapi. Bylo to zvláštní. Natáhla jsem si kapuci a zastrčila vlasy, abych na sebe nebrala moc velkou pozornost. Vydala jsem se směrem od všech chatek, srubů a dalších domků. Vyšlapala jsem kopec a vešla do lesíka, šla jsem pořád dál a dál, nad ničím nepřemýšlela a poslouchala zpívání ptáčků v korunách stromů. Po několika minutách jsem došla k rozlehlému rybníku. Bylo to kouzelné místo. Rybník lemovalo několik vrb a velkých kamenů. Rybník byl obrovský, nebylo vidět na jeho konec. Posadila jsem se na trávník u rybníka a pozorovala západ slunce. Nic tak hezkého jsem snad neviděla. Po chvilce jsem uslyšela šustění a hihňání. Dělala jsem jako by nic a přitáhla si k sobě nenápadně klacek, co ležel přede mnou. Kroky už byly blízko ode mě. Někdo mi chtěl sundat kapuci, co jsem měla na hlavě, ale já se včas otočila a pomocí klacku srazila osobu na zem. Byl to nějaký hnědovlasý kluk. Přitiskla jsem mu ruku na hrudník a zabránila mu v dalším pohybu. Jeho výraz mi napovídal, že byl hodně překvapený. Z lesa se začalo ozývat pomalé tleskání. Otočila jsem hlavu a nevědomky uvolnila ruce. Z lesa vycházeli tři další kluci a smáli se. Hnědovlasý kluk využil mé nepozornosti a svalil mě na záda. Držel mě pevně za obě zápěstí a ještě se na mě posadil. Byl hodně silný, nemohla jsem se takřka vůbec hýbat.

„Pusť mě!“ vykřikla jsem na něho.

„A co když nechci?“ řekl a zasmál se.

Mezitím k nám přišli ostatní kluci. Jeden byl zrzavý s pihatým obličejem a zelenýma očima a drobnou postavou, druhý takřka černovlasý s hnědýma očima a svalnatou postavou, a třetí byl blonďák s modrýma očima - jako měl ten, co mi pomohl - a byl hodně vysoký. Všichni tři se hodně smáli a dívali se na mě, jak se snažím osvobodit.

„Filipe, to byla moc dobrá podívaná, v první chvíli to vypadalo, že tě přeprala holka,“ řekl ten blonďák.

„Taky že jsem ho přeprala, kdybych nepovolila sevření, tak pořád leží na zemi,“ řekla jsem a pokusila uvolnit sevření.

„Kecy, přepral bych tě tak jako tak,“ bránil se Filip.

„Davy, ta že přeprala Mortase? Vždyť ta by nedokázala ani zlomit párátko,“ řekl tmavovlasý kluk a začal se smát.

„Taky bych to do ní neřekl, ale viděl jsem to na vlastní oči, nejlepší byl ten poslední úder kamenem, škoda, že jsem to neviděl zblízka,“ řekl blonďák.

„Zvedněte ji,“ řekl tmavovlasý kluk.

Filip povolil své sevření a já ucítila svoji šanci mu to oplatit. Vší silou jsem ho bouchla do hrudi a on se svalil na záda. Rychle jsem se zvedla a utíkala vpravo, směrem od kluků. Blonďák - neboli David - ani chvilku neváhal a vyběhl za mnou.

„Ta holka se mi líbí,“ řekl jeden z kluků, nejspíš tmavovlasý kluk podle hlasu, a taky za mnou vystartoval.

Vběhla jsem do lesa a schovala se za nevětší strom. Čekala jsem, až všichni proběhnou. Pak jsem pomalu couvala dozadu a najednou mě něčí ruce chytily kolem pasu. Strašně jsem se lekla. Přitáhnul si mě k sobě a otočil tak, aby mi viděl do obličeje. Byl to David. Podívala jsem se na něj a snažila se od něj odstrčit. On se jen usmál.

„Hej!.. Kluci, mám jí!“ zavolal na ostatní.

„Fajn. Tak už mě můžeš pustit.“

„Jasně, aby jsi zase utekla? Zapomeň,“ řekl a znovu se usmál.

Zvedl hlavu a podíval se do dálky, jestli už jsou kluci blízko. Chtěla jsem mu dupnout na nohu, ale on si toho všiml, rychle uhnul.

„Ale no tak, že tě to baví,“ řekl a podíval se mi do očí.

„Nebaví. Tak mě pusť a já toho nechám.“

Nic neříkal, zvedl oči a podíval se za mě. Uslyšela jsem křupání větviček a hluboké oddychování.

„Ta má ale výdrž,“ řekl jeden z kluků vzadu.

„Jdeme k rybníku,“ oznámil David.

Chytil mě za zápěstí levé ruky a pokusil se mi ji zkroutit za zády. Celou rukou mi projela bodavá bolest až k ráně na zádech. Nevydržela jsem to a vykřikla jsem bolesti. David mi ihned pustil ruku. Klekla jsem si na kolena a položila jsem si pravou ruku na ránu.

„Ježiš, promiň, já úplně zapomněl,“ řekl David a pomohl mi se zvednout.

„Jen simuluje,“ řekl s nepatrným úsměvem tmavovlaý kluk.

„Ty blbe, vždyť tam má ránu od bodce Mortase! Chtěl bych vidět tebe na jejím místě,“ řekl Filip.

Pomalu mě vedli k rybníku. Ještě než jsme vyšli z lesa, stačila jsem šikovně proběhnout mezi zrzkem a Davidem. Běžela jsem směrem k chatkám.

„Nechte jí běžet, Davy, počkáme si na ni jindy,“ řekl tmavovlasý kluk.

Po chvilce jsem přestala utíkat, natáhla jsem si kapuci a pomalu šla směrem k Petrově chatce. Cesta mi netrvala ani moc dlouho a kupodivu jsem se ani neztratila. Otevřela jsem dveře od srubu a vstoupila dovnitř.

„Jsem tu,“ řekla jsem nahlas.

„Skvělý, máš hlad?“ zeptal se mě Petr.

„Ani ne, jsem spíš hodně utahaná, raději si půjdu lehnout.“

„Dobrá, u postele máš tašku s věcma, co ti poslal táta.“

„On tu byl?“

„Ne, ale staví se tu, neboj.“

„Děkuju,“ řekla jsem a šla si lehnout.

Oblékla jsem se do pyžama, co jsem měla v tašce, a lehla si do postele. Netrvalo to dlouhou a usnula jsem.

Autor: Tessi, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strážce světů 2: