Strážce světů 4 • OurStories.cz ~ naše povídky

Už jste někdy pochybovali o tom, že nejste obyčejná, že jste něco víc? To právě v této kapitole zjistí má hlavní hrdinka... Sice tato kapitola není moc akční, ale slibuji, že další už budou nabité akcí, nebezpečím i láskou, děkuji za přečtení a každý komentář potěší :)

22.11.2012 (12:00) • Tessi • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 665×

Zajímavé zjištění

Malá bílá místnost. V pravém rohu u okna velký stůl a dvě židle. Na protější straně od stolu dvě velké skříně plné obvazu, léků a dalších věcí. Uprostřed tohoto pokoje bylo jedno nazelenalé lehátko a vedle něj stoleček s jehlou, obvazem a náplasti. Ano, přesně takto vypadá ambulance na Corridoru. Zavřela jsem dveře a čekala, až někdo přijde.

„Klidně se posaď na to zelené lehátko, ihned přijdu,“ řekl někdo přes skoro zavřené dveře naproti lehátku.

Přistoupila jsem k lehátku a posadila se. Dlouho se nic nedělo, až po chvilce jsem uslyšela zavrzání dveří a potom tiché zabouchnutí. Otočila jsem hlavou, abych se podívala, kdo přišel. Byla to starší dáma s bílými vlasy. Na nose měla nasazené brýle a počítala si papíry, co držela v ruce. Měla na sobě bílý plášť a zelené upnuté šaty, které vykreslovaly její až neuvěřitelně štíhlou postavu.

„Tereza, že?“ zeptala.

„Ano,“ bez váhání jsem řekla.

„Jsem ráda, že tě konečně vidím,“ usmála se a ještě dodala, „jmenuji se Beatrix“

„Těší mě,“ řekla jsem a potřásla si s Beatrix rukou.

„Tak sundej si tričko, převážu ti tu ránu na lopatce,“ řekla a přistoupila ke mně blíž.

Smotala ze mě obvaz a vyhodila ho do koše pod stolečkem. Vzala si vatičku a namočila jí do zvláštní namodralé tekutiny. Otřela mi tím ránu.

„Vypadá to dobře, brzy se to zahojí, díky této vodičce to bude zahojené coby dup.“

Vzala si ze stolku nový obvaz a zavázala mi ránu.

„Mohu se na něco zeptat?“ řekla jsem po chvilce.

„Ano, povídej,“ bez váhání odpověděla.

„Jak to, že…Vy jste… no…“ začala jsem ze sebe vykoktávat.

„Jestli jsem strážce?“ pomohla mi.

„Ano.“

„Ne, nejsem, zatím žádná žena či dívka nebyla strážce.“

„Takže jste člověk?“

„To také ne, jsem víla.“

„Jako ta s křídly a kouzelnou hůlkou?“

„Ne, to doopravdy ne, to jsou jen výmysly. Nemáme křídla a ani žádné kouzelné holky, jen jeden talisman, který nás drží nesmrtelné, umíme i čarovat a měnit podoby a jsme jedny z nejlepších zdravotnic, a proto tu pomáhám strážcům,“ řekla a zavázala mi obvaz.

„Páni, a vy tedy stárnete nebo ne?“

„Ne, nestárneme, jsme pořád mladé, vyzní to blbě, když vypadám tak, jak teď vypadám. Starší zdravotnici budeš víc věřit než mladé dvacetileté dívce, nemám pravdu?“ řekla a usmála se na mě.

„To je pravda,“ řekla jsem a opětovala jí úsměv.

„Tak můžeš si natáhnout tričko.“

Natáhla jsem ho na sebe a čekala, co se bude dít dál.

„Teď ti odeberu trochu krve, zacvič si rukou,“ řekla a mezitím si připravovala injekční stříkačku.

Zahýbala jsem s pravou rukou. Beatrix ke mně přišla a nahmatala žilku.

„Teď to štípne,“ řekla.

Nabrala si jednu menší zkumavku krve a zalepila mi ranku po jehle.

„To je vše, teď už jen prozkoumám tvou krev, jestli se shoduje s krví strážců, klidně můžeš jít. Bude to hotové tak do hodiny, tak se tu potom stav.“

„Dobře, tak za hodinu.“

Pomalu jsem odešla ven a šla se procházet po městě. Bylo to zde velice krásné, hned na první pohled jste mohli vidět, že strážci nejsou pouze Češi, ale také Francouzi, Němci, Italové, Angličané, Řekové, Číňané, Indové, Španělé a další národnosti. Je to, jako bych právě teď procházela celou naší planetou.

Rychle mi to uteklo, nepřipadalo mi to ani jako hodina, ale pouhých pár minut. Byl čas se vrátit za Beatrix a dozvědět se, co tu vlastně dělám.
Vešla jsem do ambulance, nikdo zde nebyl.

„Ehm…Beatrix?“ zavolala jsem.

„Ano?“ vykoukla ze dveří a s úsměvem ještě dodala: „Jdeš právě včas. Za chvilku budu mít výsledky, pojď.“

Pomalu jsem šla za Beatrix, vstoupila jsem do malé místnosti s mikroskopy, haldou zkumavek a skříněk, které byly plné dalších zvláštních věcí, co zdravotníci potřebují ke své práci. Byly zde dva stoly. Na jednom stály dva mikroskopy, tedy bylo jim to hodně podobné, až na to, že se z nich kouřilo a byly k nim přimontované miliony různých trubiček, kterými proudila podivuhodná tekutina.

„A je to, teď už jen porovnat oba vzorky. Tento je tvůj a ten vedla jednoho ze strážců tak ve tvém věku, sice to je kluk, ale co se dá dělat, dívčí vzorky prozatím nemáme,“ řekla a hlasitě se zasmála.

Zadívala se na vzorky. Chvilku koukala na jeden a potom na druhý a tak to probíhalo delší dobu. Při tom si psala nějaká poznámky na papír.

„Páni, já to tušila, až na pár rozdílů, které jsou způsobeny opačným pohlavím, jsou vzorky naprosto stejné! Já to tušila, ty by jsi nemohla být obyčejnou dívkou!“ řekla s úsměvem na rtech.

Na chvilku jsem se zamyslela a pak se zeptala: „A co vlastě dokáže takový strážce?“

„No, strážci dokážou spoustu věcí. Mají skvělé smysly, dobrý zrak, sluch, hmat či čich. Každý ze strážců má také i nějaké zvláštní schopnosti. Ovládá například živly nebo.. nebo umí létat či někoho zmrazit pohledem. Časem přijdeme i na tu tvou a tuším, že bude stejně výjimečná jako jsi ty samotná a teď, jestli mě omluvíš, musím dát vědět velitelství, že mají nového strážce,“ řekla a nepřestávala se nadšením usmívat.

Takže jsem strážce, no, zajímavé zjištění, to bych do sebe neřekla. Ale pořád to nechápu, vždyť strážci mohou být jen chlapi, sice nevím proč, ale to je vedlejší! Jsem snad nějaký mutant? Nebo dokonce hermafrodit? Ne, to není možné, toho bych si jistě za těch patnáct let všimla.

„Za chvilku sem přijde jeden z velitelů si tě prohlédnout a přidělit ti učitele, který tě tu po Corridoru provede a ukáže ti tento svět,“ oznámila mi Beatrix.

Autor: Tessi, v rubrice: Povídky » Na pokračování