OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Strážce světů 5

25.11.2012 (09:00) • Tessi • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 640×

Kouzelná paseka

Do místnosti vstoupil vysoký a na první pohled svalnatý muž. Má zrzavé vlasy a vousy, sem tam měl pramínek našedivělých vlasů.

„To je ona?“ zeptal se dunivým hlasem.

„Taky vás ráda poznávám,“ řekla jsem ironicky.

„Tery!“ okřikla mě Beatrix.

„To je dobrý Bee, zasloužím si to,“ řekl a s úsměvem na rtech ještě dodal: „Jmenuji se Edgar a jsem jeden z vůdců strážců, jsem velice rád, že tě můžu jako jeden z prvních přivítat mezi strážci.“

Na chvilku jsem se zamyslela, ten úsměv mi byl povědomí i ty oči. Byly modré a okolo nich drobné vrásky.

„Těší mě, jmenuji se Tereza,“ řekla jsem po chvilce.

„Moc rád bych tě provedl zde na Corridoru, ale bohužel, máme dnes hodně práce, a proto jsem tu jen na skok, abych ti přidělil tvého učitele, který tě připraví na zkoušky a ukáže ti vše ve městě. On ti vše vysvětlí a řekne ti vše, co budeš potřebovat vědět. Jsi velmi výjimečná, a proto bych tě chtěl do svého vojska a proto ti přidělím svého syna, je to velmi schopný válečník, Nejspíš ho už znáš…Davide pojď sem!“

Cože? David? Snad ne ten David co… ano je to on. David vešel do místnosti hned po Edgarovi. Podíval se na mě a pousmál se. Má úplně stejný úsměv jako jeho otec.

„Ty?“ řekla jsem s vytřeštěnýma očima.

„Ahoj,“ řekl David.

„Takže se už znáte, skvělé, tak já letím. Davide postarej se o ní. Jo a Bee budeme tě potřebovat na velitelství, tak jestli by jsi šla teď se mnou,“ řekl a odešel, hned po něm ho následovala Beatrix.

V místnosti jsme zůstali jen já a David. Chvilku jsme jen stáli a dívali se na sebe.

„Omlouvám se za ten včerejšek. Já jsem, já jen,“ začal se omlouvat.

„Dobrý neomlouvej se, kluci se přece musí předvádět,“ řekla jsem a šla pomalu pryč z ambulance.

Až po chvilce se za mnou David rozběhl.

„Já se nepředváděl,“ obhajoval se, chytil mě za zápěstí a ještě dodal: „Pojď, něco ti ukážu.“

Táhl mě přes celé město, až do lesa kudy jsem šla včera. Cestou nevida ani hlásku. Šli jsme pořád dál a dál. Došli jsme až k rybníku. Už jsem to nevydržela a zeptala se:

„Kam to jdeme?“

„Máš ráda zvířata, že?“ zeptal se mě.

„Ano, ale..“

„Bude se ti tam líbit, už je to blízko,“ přerušil mě.

Po několika minutách jsme dorazili na palouček, který lemoval les. Bylo zde spoustu květů, modré, žluté, fialové, miliony barev. Uprostřed toho paloučku byl velký dub. David mě dovlekl až k němu.

„Jak si věděl, že…“

„Pšš!“ zas mě přerušil a šeptem dodal: „Buď potichu.“

Posadila jsem se a opřela o kmen stromu, David se ke mně přidal. Jen tak jsme tam seděli vedle sebe a já čekala, co se bude dít dál. Po několika minutách začalo ve křoví šustit. Někdo nebo něco se blížilo k nám. David se na mě podíval a usmál se. Ze křoví po chvilce vyšel černý vlk. Byl podobný jako ten z mého snu, ale byl menší. Obyčejný černý vlk. David se zvedl ze země a pořád se nepřestával usmívat. Jakmile si ho vlk všiml, rozběhl se k němu. Vlk začal na Davida samým štěstím skákat. Netrvalo to dlouho a svalil ho na zem, pak se vrhl na jeho obličej.

„Blacku dost! No tak to stačí,“ se smíchem odháněl vlka od svého obličeje.

Vlk poslechl. David se znovu postavil a utřel si obličej.

„Blacku, tohle je Terka,“ představil mě vlkovi.

Black ke mně přistoupil a začal si mě prohlížet. Posadil se a díval se mi do očí.

„Dej mu na očichání tvou ruku,“ poradil mi David.

Klekla jsem si a natáhla ruku k Blackovi. Ten jí začal očichávat. Po chvilce se Black dotkl mé dlaně svým studeným čumákem. Sklonil hlavu.

„Teď ho můžeš pohladit,“ řekl David.

Položila jsem Blackovi ruku mezi uši a začala ho hladit. Vlk si lehl a překulil se na záda. Začala jsem ho drbat na břichu a on začal cukat pravou zadní packou.

„Líbíš se mu. Black je velice inteligentní vlk, proto jsem tě představoval,“ vysvětlil mi David.

Přestala jsem drbat a Black se postavil, podíval se směrem ke křoví, odkud přišel a zaštěkal. Po chvilce ze křoví vyšel bílý vlk. Pomalu se k nám přibližoval.

„Ten je nádherný,“ řekla jsem.

„Tu jsem našel teprve nedávno s Blackem byla skoro polomrtvá, ale dokázal jsem jí uzdravit. Bylo to ten den, kdy jsem tě poprvé viděl. Víš, každý ze strážců má své vlastní zvíře, se kterým jsme spojeni zvláštním poutem. Já mám například zde Blacka, když jsem se ho poprvé dotkl, něco nás propojilo a od té doby je můj ochránce, jsme dobří kamarádi. A tak jsem si řekl, jestli by ona nemohla být tvůj ochránce,“ řekl.

„A jak to můžu zjistit?“ zeptala jsem se.

„Úplně podobným způsobem jako ses seznámila s Blackem,“ řekl a popostrčil mě.

Otočila jsem se na něj a on se jen usmál. Přistoupila jsem tedy k bílé vlčici blíž a natáhla k ní ruku. Začala jí očichávat. Klekla jsem si k ní a ona se také posadila a sklonila hlavu. Položila jsem na ní ruku a rázem mým tělem projelo mravenčení. Cítila jsem její tlukot srdce v hlavě. Podívala jsem se jí do očí, ona mi to oplatila. Měla krásné modré oči. Bylo to jako bychom se v ten okamžik spojili v jednu bytost. Rukou jsem jí pohladila po zádech a potom podrbala za uchem. Vlčice ke mně přistoupila blíž a olízla mi obličej.

„Já to tušil,“ řekl David a ještě dodal: „Ještě nemá žádné jméno.“

Chvilku jsem se zamyslela a pak řekla: „Snow.“

Cítila jsem jak se mnou Snow souhlasí a znovu mi olízla tvář. David se mezitím posadil ke stromu a drbal Blacka na břichu. Přisedla jsem si k němu. Snow a Black si šli hrát.

„Zlepšil jsem alespoň trošku reputaci?“ zeptal se mě.

„Ty si jí zlepšovat nemusíš, vždyť si mě zachránil a za to jsem tvým velkým dlužníkem,“ řekla jsem a usmála se na něho.

„O můj bože! Počkej takhle. Jen si tě vyfotím,“ začal si vytahovat mobil z kapsy, cvakl blesk a David ještě dodal: „To je snad poprvé, co si se na mě usmála, a teď to mám zdokumentované!“

„Ty jsi blázen,“ řekla jsem a strčila do něj ramenem.

Opřela jsem si hlavu o kmen stromu a pozorovala, jak Black blbne se Snow a při tom se pořád usmívala.

„Máš vážně krásný úsměv,“ řekl po chvilce ticha David.

Otočila jsem se na něj a podívala se mu do očí.

„Děkuju,“ řekla jsem a sklopila zrak dřív, než jsem se začala červenat.

Podívala jsem se znova před sebe. Black a Snow leželi blízko sebe a dotýkali se packami.

„Máme s nimi propojené myšlenky, dělají to co mi, nebo to, co bychom chtěli udělat,“ řekl a přisedl si ke mně blíž.

Dotkl se mé levé ruky a čekal na mou reakci. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale rukou jsem neucukla. Chytil mě za ni a druhou ruku natáhl k mému obličeji. Dal mi na stranu pramen vlasů, co mi spadal do obličeje. Ruku mi pak položil vzadu na krku a přitáhl si mě k sobě blíž. Zavřela jsem oči. Cítila jsem to příjemné šimrání na rtech a pak se naše rty dotkly. Pravou rukou jsem mu položila do vlasů. Bylo to kouzelné. Nevím, jak dlouho jsme tam takto seděli. Připadala jsem si jako v americkém filmu. Přestal mě líbat a opřel se o mé čelo. Otevřela jsem oči a podívala se do těch jeho. Jeho modré oči nádherně zářily. Pravou rukou jsem si mezitím pohrávala s jeho blonďatými vlasy a přála si, aby tato chvíle trvala pořád.

„Měli bychom jít, máme toho ještě hodně na práci,“ řekl potichu a při tom se na mě pořád usmíval.

Pravou ruku jsem spustila z jeho vlasů a on povolil sevření. Sklopila jsem zrak a pomalu se od něho oddalovala. Zvedl se a podal mi ruku. Pomohl mi na nohy a přitiskl si mé tělo k jeho. Zvedla jsem hlavu a pousmála se na něj.

„A nemáme, alespoň ještě chvilku nazbyt?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že ano,“ řekl.

Nepatrně jsem si stoupla na špičky a on sklonil hlavu. Znovu mě políbil a potom objal. Na Corridoru se mi čím dál tím víc líbí.

Autor: Tessi, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strážce světů 5: