Strážce světů 6 • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokračování mé povídky, v této kapitole Tereza zjistí, že není jen tak obyčejná strážkyně a objeví své druhé já. :) K povídce přidávám dva obrázky Fénixe a Mortase. Doufám, že se vám pokračování bude líbit, a opět každý komentář potěší :)

19.12.2012 (09:00) • Tessi • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 519×

Fénix

Čas utíká rychle. Po týdnu na Corridoru jsem se vrátila zpět do normálního života. Na Corridoru jsem se dozvěděla spoustu důležitých věcí, jako jsou například ty zkoušky, jak o nich mluvil Davidův otec. Je to něco jako talentová zkouška, díky které budu zařazena do jedné ze skupin strážců. Což jsou například kuchaři, bojovníci, lékaři, objevovatelé a další důležité osoby. Osobně bych chtěla patřit mezi bojovníky. Slyšela jsem totiž, jak se otec bavil s radou vyšších o tom, že král stínů znovu načerpal své síly. Vyslali už jednu dvojici badatelů, aby prozkoumali území krále stínu. Vrátil se jen jeden a hned po vyřízení krátkého vzkazu zemřel. Ten vzkaz zněl „Máte něco, co chci!“. Víc už jsem neslyšela. Ale i tak mě začal hodně zajímat a hlavně kvůli mému snu, který se mi na Corridoru zdál. Tak proto na sobě tolik pracuju. Každý víkend, co jsem na Corridoru, trénuju, budu totiž při zkouškách posuzována jako kluk, navrhovali mi, že mi hodnocení sníží, ale já to omítla. Nechci všem připadat jako chudinka. Tak fajn, Davidovu kamarádu Patrikovi. Tomu nafintěnému, černovlasému klukovi od rybníka, co si myslí, že je král světa.

Ale teď dál, schopnosti se mi zatím žádné neprojevily. Začínám i přestávat věřit, že nějaké mám, ale co se dá dělat. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych to, co umí David, manipulovat s lidskou myslí. Číst myšlenky, přikazovat a mazat vzpomínky v mysli člověka. Nebo by byla dobrá teleportace, co má můj táta.

Jak už jsem jednou psala, čas mi poslední dobou utíkal hodně rychle, týden na zemi a víkend na Corridoru. Nestěžuji si. Myslím, že je to mnohem lepší než obyčejný život, týden chodit do školy a pak celý víkend doma uklízet. To na Corridoru se oháním leda tak mečem.

Dnes je 14. prosince, pátek po škole. Lepší pocit neznám. Zapínám zip od tašky, kam jsem právě naskládala několik svých věcí, co si beru na Corridor. Běžím si do předsíně s taškou na zádech a nazouvám si boty. Vytáhnu zpod trička přívěšek a zmáčknu kamínek uprostřed. Dveře se promění v načernalý portál, něco jako černou díru, co spojuje Corridor se zemí. Vejdu do ní a objevím se ve srubu. Položím si tašku na gauč a natáhnu si první mikinu, co vyhrabu z tašky. Natěšeně vyběhnu ze srubu a namířím si to rovnou do arény. Vešla jsem potichu dovnitř budovy a šla pomalinku chodbou k hlavním dveřím do arény. Cestou jsem slyšela něčí hlasy, ozývající se z arény.

„Počkat, takže s ní jako chodíš?“ zaslechla jsem první větu.

„Už to tak vypadá,“ řekl druhý. Ihned jsem ten hlas poznala, byl Davidův.

„Co se to s tebou, ksakru, stalo? To ti dokázala zamotat hlavu tahle strážkyně?“ povídal ten první, odhadem jsem si řekla, že to je Patrik.

„Zamotat hlavu, to vážně ne,“ řekl a zachechtal se David, „je to jen bláznivá holka.“

Vyšla jsem zpoza dveří a vydala se rychlejším krokem směrem ke klukům.

„Bláznivá holka? To ti pěkně děkuju!“ spustila jsem, mezitím se David otočil a vytřeštil oči.

„Já... já, to nemělo tak vyznít, já jsem…“ začal koktat David.

„Ty jsi ten největší blbec pod sluncem!“ dořekla jsem za něj větu.

Začalo mě pálit v očích, ale nepřestávala jsem mluvit. David i Patrik na mě vytřeštili oči a stáli jako solný sloupy.

„Jasně, a teď tu oba budete stát s vykulenýma očima a zírat na mě jako na bubáka, úžasný!“ pokračovala jsem.

Mezitím mě začaly pálit i tváře a dlaně. Přestala jsem mluvit a podívala se na mou dlaň. Ruku jsem zvedla až k obličeji, abych na ni lépe viděla. Od konečků prstů mi kůže začala rudnout a pokračovalo to po celém těle, strašně to pálilo, jako kdyby mi celé tělo začínalo pomalinku hořet. U lopatek mi začalo píchat a pomalu se mi začala trhat mikina i tričko, co jsem měla právě na sobě. Po chvilce se vrchní díl mého oblečení rozpadl. Ohlédla jsem se a nevěřila svým očím. Na zádech jsem měla křídla. Obří křídla barvy ohně. Odtrhla jsem od nich zrak a podívala se na své tělo. Celá má kůže byla najednou rudá a kolem prsou naoranžovělá. Z kalhot, co jsem měla na sobě, mi zbyly jen ohořelé kraťasy a nahoře jsem neměla nic. Neváhala jsem a rychle zkřížila ruce na prsou. Zvedla jsem hlavu a podívala se na kluky. Ti jen nevěřícně stáli a zírali na mě s otevřenou pusou.

„Ehm, nemáte, prosím, nějakou deku nebo tričko navíc?“ řekla jsem po chvilce.

„Jo, promiň,“ řekl David, stáhl ze sebe tričko a podal mi ho.

Bylo to čistě bílé triko. Otočila jsem se ke klukům zády a pokusila se tričko obléknout. Nemohla jsem ho přetáhnout přes křídla.

„Nemohl by mi, prosím, někdo pomoct?“ řekla jsem zoufale.

David ke mně rychle přiběhl a roztrhl zadní stranu trička. Pomohl mi ho obléknout a vzadu udělal dva uzlíky. Jeden nad křídly a druhý pod nimi.

„Děkuju,“ řekla jsem a otočila se zpět na kluky, Patrik pořád stál na jednom a tom samým místě a nevěřícně koukal, a David zkoumal křídla, co mi vyrostly na zádech.

Až po chvilce se David ozval: „Kdy jsi mi o tomhle chtěla říct?“

„Promiň, ale zjistila jsem to až dneska, že se umím přeměnit v červenou zrůdu se křídly,“ řekla jsem

„A rohy na hlavě,“ dodal chraplavě a s úžasem Patrik.

„Cože?“ vyjekla jsem a rychle si sáhla na temeno hlavy.

Nahmatala jsem osm rohů, teda pokud se to tak dá označit. Podle hmatu to připomínalo spíš kůži, tvrdou kůži. Ucítila jsem šimrání na křídlech.

„Nech toho, to lechtá,“ řekla jsem a zasmála se.

„Umíš lítat?“ začal vyzvídat Patrik, přistoupil ke mně blíž a chytil mé pravé křídlo.

Pomálu ho roztáhl. Rychle jsem s ním ucukla a ustoupila o krok dozadu. Omylem jsem rukou narazila do Davida, co stál vedle mě.

„Páni, ty hoříš,“ řekl a položil ruku na mé rameno.

Patrik přistoupil znovu blíž a začal sahat na rohy, co jsem měla na hlavě.

„Tak to by snad stačilo, nemyslíte?“ vykřikla jsem, máchla křídly a ještě dodala: „Co to je? Co se to se mnou stalo?“

Podívala jsem se na Davida s vykulenýma očima.

„Nevím, ale něco mi to říká, už jsem o tom slyšel, černé oči, rudá pokožka, křídla, oheň. Zkus něco zapálit, třeba tamtu židli,“ řekl.

Upřela jsem pohled na židli a představovala si ji, jak hoří. Nic se nedělo. Sklopila jsem hlavu a promnula si oči. Zhluboka jsem se nadechla a znovu se zadívala na židli, pravou ruku jsem sevřela v pěst a představovala si znova, jak ta židle hoří. Ze židle začala stoupat pára a po chvilce židle chytla. Začala hořet.

„Wow!“ křikla jsem radostí.

„Fénix,“ řekli David s Patrikem najednou.

„Co... Cože?“

„Fénix, bájné ohnivé stvoření. Má nevyčíslitelnou moc a je velice vzácné, Fénixové se rodí jednou za tisíce let,“ řekl s úžasem David a ještě dodal: „To je prostě úžasné! Musíme to oznámit radě straších!“

„Cože? Ne, počkej, to ne! Stačí mi, že jsem teď středem pozornosti,“ rychle jsem zareagovala.

„Neblázni, vždyť tohle je něco úžasného a velmi nebezpečného! Víš snad, co všechno fénix dokáže? Nevíš, ani já to pořádně nevím, jediné, co ti můžu říct, je, že to může ohrozit blízké ve tvém okolí, stačí se naštvat a proměníš se v tohle!“ přesvědčoval mě David. Patrik jen stál vedle mých křídel a stále si je se zvědavostí prohlížel.

„Prosím, dej mi čas, já jim to sama řeknu,“ prosila jsem Davida.

„A kdy jim to řekneš? Až někoho ohrozíš? Fénix, to je mocné stvoření a dokáže úžasné a taky smrtelně nebezpečné věci! Můžeš někomu ublížit nebo ublížit hlavně sobě,“ řekl a přistoupil ke mně blíž.

„Dobrá, řeknu jim to, ale ne hned, to po mně nechtěj, do konce tohoto týdne jim to řeknu. Ano?“ řekla jsem.

„Davide, nech to na ní, je to přeci její věc. Hádáte se tady o kravině, měli byste toho nechat a spíš prozkoumat, co všechno dokáže, co vy na to?“ přerušil nás Patrik a pustil přitom mé křídlo.

„No dobrá, ale koncem tohoto týdne to řekneš, jinak tě tam dovleču násilím, a teď pojďme někam jinam, pokud tedy nechcete, aby se o tomto někdo dozvěděl, umíš se proměnit nazpět?“ zeptal se mě David.

„Zkusím to,“ opověděla jsem.

Uvolnila jsem se a zavřela oči, přestala jsem myslet na všechny záporné věci a přemýšlela jen nad krásnými vzpomínkami. Cítila jsem příjemné teplo, šířící se po celém mém těle, a pak mírné zaštípání na zádech. Otevřela jsem oči a prohlédla si ruce. Měla jsem zas normální barvu pokožky. Byla jsem zas normální. Tedy z jaké stránky se to vezme.

„Takže kam půjdeme?“ zeptala jsem se a usmála se na kluky.

„Navrhuju k rybníku, kdyby náhodou někdo chytnul, může si jít zaplavat,“ navrhl Patrik.

„To je dobrý nápad,“ řekl David a vyrazil.

Na nic jsem nečekala, otočila se a šla hned za kluky. Po chvilce cesty David trochu zpomalil a zastavil mě

„Víš, to, co jsem o tobě řekl, já to tak nemyslel, moc se omlouvám,“ řekl.

„To je dobrý,“ řekla jsem a dala mu pusu na tvář a znovu se vydala na cestu.

David překvapením zůstal stát za mnou a já přidala do kroku, abych dohnala Patrika. Po chvilce přiběhl i David a chytil mě za ruku. Patrik se na nás jen podíval a zvedl oči v sloup. Já se jen zasmála a strčila jsem do něj jedním levým ramenem. On překvapením klopýtl a na chvilku se zastavil. Pousmál se a šel za námi.

Fénix