Strážce světů 7 • OurStories.cz ~ naše povídky

Lapala jsem po dechu, začala mi být zima a měla jsem strach, nechtěla jsem zemřít! Pokračování mé povídky, snad se bude líbit. :)

31.12.2012 (16:00) • Tessi • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 426×

Smrt tě nemine

Celý zbytek dne jsem s kluky u rybníka zkoušela, co jako Fénix dokážu. Zkoušela jsem i lítat, ale jelikož ve křídlech nemám ještě pořádné svaly, tak mi to moc nešlo. Budu muset ještě hodně trénovat. David mě také přemlouval, abych to zítra řekla radě starším. Usnesla jsem, že je to dobrý nápad, po tom, co jsem nechala Patrikovi shořet tričko, samozřejmě si to zasloužil.

Ležím v posteli a unaveně se dívám na dřevěný strop. Nedokázala jsem vůbec usnout. Vzala jsem si mobil a podívala se, kolik je hodin. Byla přesně půlnoc. Zvenku jsem uslyšela zvláštní zvuky, ten zvuk se pomalu přibližoval k mému srubu. Po chvilce jsem slyšela škrábání na vstupní dveře do srubu. Srdce mi začalo rychleji bít. Zrovna dneska tu být nikdo nemůže! Petr je na nějaké misi a táta přijde až zítra. Dveře začaly vrzat a já rychle nahmatala meč, co jsem měla nedaleko položený. Přitáhla jsem ho k sobě a schovala ho pod peřinu. Předstírala jsem, že spím, ale přitom jsem měla pootevřené oči. Začaly praskat schody. Po chvilce se zpoza zdi vynořila postava. Byla vysoká a hodně štíhlá. V jedné ruce držela jakousi taštičku či co a v druhé asi meč. Viděla jsem jen obrys a to hodně rozmazaný.

Pomalu se přibližovala. Čím blíž se postava blížila, tím byla v místnosti větší tma. Znovu jsem si postavu prohlédla, už jsem ji viděla lépe a ostřeji. Vypadala jako kostlivec, který má na sobě napůl shnilou a scvrklou kůži. Měl vystouplé lícní kosti a přes obličej přehozené černé slabé vlasy. Místo jedné ruky měl jakýsi bodec, ze kterého ještě skapávala krev. Zamrazilo mě za krkem. Hnusnější nestvůru jsem zatím neviděla a to tu jsem teprve chvilku. Nestvůra napřáhla k mému obličeji svůj dlouhý bodec. Vytáhla jsem zpod peřiny meč a s jeho pomocí odstrčila nestvůry bodec na stranu. Nestvůra byla překvapená a o krok dozadu ustoupila. Odhodila jsem peřinu a postavila se vedle postele. Na nic jsem nečekala a zaútočila na nestvůru.

První zásah se mi podařil, řízla jsem ji do břicha, rychle se z rány vyvalila narudlá až černá tekutina nebo snad krev, u těchto potvor člověk nikdy neví. Nestvůra se naštvala a zaútočila na můj obličej, rychle jsem uhnula, ale stihla mě poškrábat na tváři. Cítila jsem, jak mě začínají štípat oči. Podívala jsem se na ruce a kůže mi začala rudnout. Hlavně, ať mi nenarostou křídla, to bych se tu ani nemohla hýbat, modlila jsem se v hlavě a přitom odrážela výpady nestvůry. Levou rukou jsem po nestvůře hodila ohnivou kouli, která ji trefila přímo do obličeje, ani chvilku jsem nezaváhala a sekla mečem po nestvůry pravé ruce. Bez velkých obtíží jsem nestvůře ruku odsekla. Byl to čistý řez. Ruka upadla na zem a z rány začala téct načernalá tekutina. Nestvůra se na mě zuřivě podívala. Chtěla znovu zaútočit, ale najednou se zastavila.

„Smrt tě nemine!“ zachraptila.

Pak se mi podívala vražedně do očí a zapištěla, teda spíš to znělo, jako by tucet plechovek padal z kamenných schodů, a pak se rozplynula. Unaveně jsem si klekla na zem a přitáhla si k sobě blíž látkový pytlíček, co ležel vedle useknuté ruky. Zvědavě jsem ho otevřela. Náhle z něj vyplynul jakýsi kouř či načernalá mlha. Začala se přede mnou hromadit a pak mi vnikla do plic. Zalapala jsem po vzduchu. Zatmělo se mi před očima a celým mým tělem proběhla mrazivá bolest. Polkla jsem a zadívala se před sebe. V místnosti byla čím dál tím větší tma a zima. Padala jsem k zemi a při tom uslyšela vět „Brzy budeš má!“ Byl to přesně ten hlas, jako z mého snu. Naposledy jsem otevřela oči a zahlédla nějakou postavu, co se přibližuje ke mně. Dál už si nic nepamatuji, jen tmu a zimu.

Probudila jsem se ráno v posteli, rozhlédla jsem se po pokoji a nikde nebyla ani známka po boji. Žádná useknutá ruka, žádné načernalé skvrny, nic. Podívala jsem se na oblečení, včera jsem ho měla ohořelé od proměny, ale teď nic. Sáhla jsem si na tvář. Přála jsem si, abych tam nic nenahmatala, ale mé přání nebylo vyslyšeno. Na tváři jsem měla škrábanec. Ale jak to, že tu nic od boje nezbylo? Někdo začal silně ťukat, no dobře, tlouct do dveří. Začalo mě z toho píchat v hlavě. Vylezla jsem zpod peřiny a seběhla dolů po schodech. Otevřela jsem dveře.

„Jsi v pořádku, díky bohu,“ řekl David a objal mě tak, až mi vyrazil dech.

„No, jak se to vezme, co se stalo?“ dostala jsem ze sebe.

Podíval se na mě a zaostřil na mou tvář.

„Co to tu máš? Co jsi dělala?“ zeptal se netrpělivě.

„Nejdřív odpověz ty mně, co se stalo?“ začala jsem vyzvídat.

„Včera večer někdo otrávil dva strážce nedaleko tvého srubu. Jakmile jsem to uslyšel, vydal jsem se za tebou,“ řekl a podíval se mi dlouze do očí.

„Čím byli otráveni?“ zeptala jsem se a posadila se na gauči.

„Temnotou, takovým jedovatým plynem,“ řekl David, posadil se vedle mě a díval se na můj obličej, který ho vůbec neuklidňoval.

„Král stínů,“ šeptla jsem si pro sebe.

„Král stínů, kde jsi o něm slyšela?“

„Jednou, když byl táta u rady starších, čekala jsem na chodbě a slyšela jsem, o čem se baví, a včera večer, jak to, že nejsem taky otrávená?“ říkala jsem si pro sebe a zapomněla, že vedle mě sedí David.

„Cože? Teď mě děsíš, co se stalo?“

Zvedla jsem se z gauče, přešla k zrcadlu a řekla jsem Davidovi vše, co se mi večer stalo.

„Fénix, to je ono, včera večer jsem vdechla ten kouř jako Fénix!“ řekla jsem.

Zčernaly mi oči a začala jsem se proměňovat ve Fénixe. Podívala jsem se na sebe znovu do zrcadla. Vyvalila jsem oči. Pod očima jsem měla černé vystouplé žilky, spíš jsem vystouplé černé žilky měla po celém těle.

„Co to je? Vypadám strašně!“ řekla jsem a podívala se na Davida se slzami v očích.

„Půjdeme na velitelství, ano? Tohle už jim ukázat musíme,“ řekl a hodil mi přes ramena deku.

Kývla jsem hlavou na souhlas a proměnila se zpět. Vydala jsem se směrem ke dveřím. Ještě než jsem otevřela dveře, tak ke mně přišel David, objal mě a pohladil po vlasech. Byla jsem z toho všeho vystresovaná a na dně.

Čekali jsme před velkými dřevěnými dveřmi, než nás pozvou dovnitř. David stál vedle mě a držel mě za ruku. Já stála jak solný sloup a bála se, co se stane.

„Můžete vejít,“ řekl jedem muž v načernalém brnění.

Pomalu jsme vešli dovnitř, David mě stále držel za ruku. Zastavili jsme se až tak deset metrů od místa, kde sedělo pět z hlavních velitelů. Mezi nimi seděl i Davidův otec. Ze začátku se usmíval, ale jakmile si všiml našich výrazů, ihned zvážněl.

„Co potřebujete?“ zeptal se jeden z nich.

„Já…“ začala jsem, ale přeskočil mi hlas, odkašlala jsem si a pokrčovala dál, „já objevila svou schopnost.“

„To je úžasné, ale to nám nemusíš oznamovat,“ řekl znova ten, co nás vyzval ke slovu.

„My víme, ale tato schopnost, myslíme si, že byste o ní měli vědět,“ začal David.

„No dobrá, ukažte ji tedy.“

„Ještě, než vám to ukážu, musím vám říct, že včera, jak byly napadeny stráže a otráveny, to samé se stalo i mně,“ řekla jsem.

„Děvče, kdyby tě král stínů otrávil, věř mi, že už bys tu mezi námi nebyla.“

„Neotrávil mě, ale mou druhou část,“ vykoktala jsem ze sebe.

Podala jsem Davidovi deku a ustoupila trochu dozadu. Zavřela jsem oči a přinutila se k proměně. Tentokrát se mi vše, co jsem měla na sobě, rozpadlo. Narostla mi křídla, kterými jsem se pak zahalila. Podívala jsem se na Davida. Ten neváhal ani chvilku a podal mi deku. Zabalila jsem se do ní a podívala se na velitele. Davidův otec na mě koukal s otevřenou pusou.

„Můžu?“ zeptal se Davidův otec.

„Ano,“ odpověděla jsem.

Pomalu jsem se vydala blíž, aby si mě mohli pořádně prohlédnout. Edgar, Davidův otec, ke mně přistoupil a prohlédl si mě. Dotkl se mých křídel a také vystouplých žilek na mém obličeji.

„Ty nás nepřestaneš překapovat. První dívka jako strážce a teď prastaré stvoření, Fénix,“ řekl.

„Ty černé vystouplé žilky mám od včerejška, kdy mě otrávila temnota,“ řekla jsem a ještě potichu Edgarovi řekla: „Mám strach.“

Podíval se mi do očí a položil mi dlaň na tvář, jako to dělají otcové svým dětem, když je chtějí utěšit.

„Neboj, vše bude v pořádku,“ řekl a ještě dodal, „Davide, jak dlouho víš, že je Tereza Fénix?“

„Ode dneška, zjistila jsem to o sobě teprve včera, dnes jsem vám to chtěla jít oznámit,“ rychle jsem zareagovala.

David se jen na mě podíval a jeho výraz mi ihned prozradil, že mi děkuje.

„Dobrá. Musíme zavolat zdravotníky, aby se na tebe podívali, určitě tě uzdraví,“ řekl Edgar a ještě dodal, „Beatrix se na tebe podívá, jdi za ní do ordinace.“

Pomalu jsme odcházeli ze sálu, už jsme stáli u dveří a já zaslechla, jak se vůdci baví.

„Co když podlehne temnotě, Edgare?“

„Doufejme, že se to nestane, jinak bychom ji museli zabít, kdyby stála na straně krále temnot, válka by byla definitivně prohraná!“

Jakmile jsem to zaslechla, vběhly mi slzy do očí, podívala jsem se na Davida, ale ten to nejspíš neslyšel. Chtěla jsem mu to říct, ale až nebudeme na této chodbě, kde nás ostatní sledují. Vyšli jsme ven velkými dřevěnými dveřmi. Jakmile se zaklaply, zastavila jsem se. David se na mě podíval.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Slyšel jsi to? To, co mi chtějí udělat? Kdyby mě náhodou král stínů ovládl?“ začala jsem se ptát Davida se slzami v očích.

„Neboj, jsi silnější než si myslí, ty to dokážeš, já v tebe věřím. Měli bychom jít, aby se to nerozlezlo po celém těle.“

Utřela jsem si slzu, co mi stékala po tváří. David mi podával ruku, chtěla jsem se ho chytit, ale najednou mě bodlo u srdce. Poprvé jsem tomu nijak zvlášť nevěnovala pozornost, ale druhé bodnutí bylo silnější. Vyrazilo mi dech. Dala jsem si ruku na hrudník a snažila se nadechnout.

„Tery? Co ti je?“ vykřikl David.

Nedokázala jsem mu odpovědět, nešlo to. Cítila jsem, jako kdyby mě někdo škrtil. Místo odpovědi jsem se na něj podívala, natáhla ruku a vytřeštila oči. Pomalu jsem přestávala cítit nohy. David se pro mně natáhl a zachytil mě dřív, než jsem dopadla na zem. Vzal mě do náručí a rozběhl se za Beatrix na ošetřovnu. Cítila jsem, jak mi mé tělo chladne, začala mi být zima. Vše kolem mě mi připadalo zpomalené, pak jako bych přeskočila pár řádek ve knížce, ležela jsem na zeleném lehátku. David stál vedle mě a držel mě za ruku. Beatrix stála na druhé straně a připravovala si injekční stříkačku. Neslyšela jsem nic, co se dělo kolem mě, slyšela jsem jen tlukot vlastního srce, které mi pomalu, ale jistě přestávalo bít. Ucítila jsem tlumené píchnutí do žilky na mé levé ruce.

„Tery! Dívej se na mě!“ zaslechla jsem.

Otočila jsem se za tím hlasem. Byl to David, v očích měl vystrašený výraz a pevně mě držel za ruku.

„Hlavně nezavírej oči!“ řekl.

Po chvilce mi po těle začalo proudit příjemné teplo, mohla jsem se zhluboka nadechnout. Srdce mi začalo bít rychleji. Podívala jsem se na Davida, jeho vystrašený výraz vystřídala úleva.

„Bude to dobrý, neboj,“ řekl, pohladil mě po tváři a pousmál se.

Byla jsem najednou strašně unavená, zavřela jsem oči a rázem usnula.

« Předchozí díl

Autor: Tessi, v rubrice: Povídky » Na pokračování