Strážce světů 8 • OurStories.cz ~ naše povídky

Po dlouhé pauze jsem se rozhodla, že sem přidám pokračování mého příběhu Strážce světů. Hlavní hrdinka, Tereza, se ocitla v nemocnici a zdá se jí jeden ze strašlivých snů, které jí provází poslední dny. Co se odehrálo v tom snu se můžete dozvědět v pokračování mé povídky. Děkuji za přečtení a také za každý komentář, jestli mám v psaní pokračovat.

18.11.2013 (15:00) • Tessi • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 299×

Probudilo mě hlasité pískání v uších a křečovitá bolest břicha. Otevřela jsem oči. Nic jsem neviděla, jen bílo. Začala jsem rychleji mrkat, až po chvilce jsem viděla obrysy věcí, co jsou kolem mě. Byla jsem v malé nazelenalé místnosti, vpravo od mé postele bylo jedno okno se zataženými závěsy a na protější straně bílé dveře. Vedle mě byly velké přístroje, co ustavičně pípaly, až z toho bolela hlava. Na druhé straně byly kapačky, které mi pouštěly do žíly jakousi namodralou tekutinu. Podívala jsem se na své ruce. Stále jsem byla v těle Fénixe, žilky jsem už neměla vystouplé a ani černé. Posadila jsem se na posteli a promnula si oči. Dala jsem peřinu na stranu a nohy dolů z postele. S námahou jsem se zvedla z postele. Udělala jsem pár malých krůčků od postele. Zastavila mě trubička, kterou jsem měla zapíchlou v pravé ruce. Jedním škubnutím jsem ji vytáhla ven. Obešla jsem postel a potichu si to namířila ke dveřím. Pomalu jsem je začala otevírat, pootevřela jsem je jen maličko, abych se mohla podívat, jestli na chodbě nikdo není. Na židlích vedle dveří seděl David. Za rohem se začaly ozývat hlasy, David se zvedl ze židle. Ztišila jsem se a naslouchala.

„Jak to s ní vypadá?“ zeptal se mužský hlas.

„Vypadá to s ní celkem dobře,“ odpověděla žena.

„Nemůžeme o ni přijít, je to velmi dobrá bojovnice a také je z nás všech strážců nejmocnější, s ní bychom dokázali porazit krále temnot,“ přidal se třetí hlas.

„Co máte v plánu, když se neuzdraví?“ přidal se David, jeho hlas poznám vždy.

„Pokud podlehne temnotě, je jasné, že bude sloužit králi temnot a pro nás se stane nebezpečnou, bude nás chtít zabít, bude poslouchat příkazy toho netvora, a její záchrana by byla mizivá.“

„To ne! To nemůžete, to nedovolím!“ vyjekl David a ještě dodal: „Jirko, to přeci nedovolíš!“

„Zabít ji? To je nepřijatelné! Je to má dcera,“ odpověděl táta.

„Mluvíme tady o věcech, které se určitě nestanou, ona se z toho dostane, musíte jen věřit,“ řekla žena, podle hlasu Beatrix, a ještě dodala: „A teď, jestli dovolíte, jdu jí odebrat trochu krve.“

Jakmile jsem to zaslechla, doběhla jsem k posteli a rychle si lehla. Zavřela oči a snažila uklidnit srdce. Beatrix otevřela dveře a vešla dovnitř. Šla nejprve k oknu, kde odhrnula závěsy. Mezitím mi srdce zpomalilo a já se uklidnila, jako bych celou tu dobu ležela v posteli. Beatrix si přitáhla k pravé straně postele bílou židli a posadila se vedle mě, všimla si, že trubičku od kapaček mam vypadlou, sebrala ji a vypnula kapání modré tekutiny. Vedle ze stolečku si vzala jehlu a stříkačku, rozbalila je a nasadila na sebe. Zvedla mou pravou ruku a nahmatala žilku. Uvolnila jsem se. Ucítila jsem malé píchnutí od jehly. Nabrala si zkumavku krve a vyndala jehlu s mé ruky. Píchnutí mi zalepila.

„Mohu dovnitř?“ uslyšel jsem Davidův hlas a vzápětí pootevřela oči.

Beatrix si toho všimla a kývla Davidovi na souhlas. Ten pomalu přistoupil k posteli a zadíval se na mě. Měl velké kruhy pod očima a rozcuchané vlasy. Zadívala jsem se mu do očí.

„Spala jsi celé dva dny, docela jsem o tebe měla strach,“ promluvila Beatrix a ještě dodala: „Nemáš hlad nebo žízeň?“

Jakmile domluvila, začalo mi kručet v břiše.

„Ano… mám… a velký,“ zachraptila jsem a pousmála se na ni.

„Něco ti donesu,“ zareagoval David.

„Ne, dobrý, já půjdu, stejnak musím dát vzorky do laboratoře, ty se tu posaď,“ řekla a posbírala všechny propriety, co si před chvilkou přinesla.

David mezitím obešel postel a posadil se na židli. Zadíval se mi do očí a pousmál se.

„Už jsem ti někdy řekl, že máš vážně strašidelné oči jako Fénix?“ řekl a unaveně se zasmál.

Taky jsem se zasmála, až na to znělo, jako když startujete starý zrezlý auto. Přitáhla jsem si víc ke krku peřinu a zavřela oči. Proměnila jsem se zpět na normálního člověka. Otevřela jsem oči a podívala jsem se na něj.

„Už… je to… lepší?“ zeptala jsem se ho s úsměvem na tváři a ještě dodala: „Jak dlouho tu jsi?“

„Od té doby, co jsem tě sem přinesl, hodně jsi mě vyděsila!“ řekl.

„Příště to už… neudělám. Měl… bys jít... domů… vypadáš… strašně,“

David se jen zasmál a naklonil se ke mně blíž. Pohladil mě po tváři a začal si hrát s mými vlasy a při tom se mi koukal do očí. Mám ráda jeho modré oči, tedy, skoro modré. V pravém oku má kolem vzorníčky hnědé skvrnky.

„Neruším?“ ozval se za mnou dunivý hlas.

Otočila jsem hlavou směrem ke dveřím. Mezi futry stál táta a hned za ním Edgar, Davidův otec.

„Ne,“ vychraptěla jsem ze sebe.

„Jak ti je?“ zeptal se táta a vstoupil dovnitř s úsměvem na rtech.

„Mnohem... líp,“ řekla jsem a pousmála se.

„To je dobře, hlavně se brzy uzdrav,“ ozval se Edgar a ještě dodal: „Davide, měli bychom jít, vypadáš jak strašák do zelí.“

„Já tu ještě chvilku zůstanu,“ odvětil David.

„Běž se pořádně vyspat, já ti jí tu ohlídám,“ řekl s úsměvem táta.

„No dobrá,“ řekl David a zvedl se ze židle.

Ještě než odešel, políbil mě na čelo, a odvlekl se z místnosti pryč. Táta se vedle mě posadil a chytil mě za ruku.

„No, jak koukám, máš dobrý vkus na kluky, syn jednoho z velitelů,“ začal do mě rýpat táta.

„Tati,“ řekla jsem se smíchem.

Po chvilce přišla Beatrix s velikým tácem plným jídla a pití. Položila mi to na klín a usmála se.

„Říkala jsem si, že budeš mít hlad, tak jsem radši vzala dvojitou dávku,“ řekla s úšklebkem ve tváři.

„Dvojitou dávku? Vždyť… tohle by stačilo… pro celou… armádu,“ řekla jsem a zasmála se.

„Jen jez, až ti to nevystydne,“ řekl táta.

Pustila jsem se od jídla a nevěřila, co všechno se do mě vejde. Beatrix mezitím odešla a táta mi ujídal z talíře. Jako vždycky. Když jsem se najedla, táta šel odnést do kantýny tác s talíři, mezitím se u mě stavila Beatrix a znovu mě napojila na kapačky, tentokrát to byla bílá tekutina. Po chvilce, co mi ji pustila do žil, jsem usnula.

Stála jsem ve velkém tmavém a chladném sále. Přede mnou byl honosný trůn, na kterém seděl muž s přilbicí, co zakrývala celý obličej. Byl zahalený do pláště z tmavého kouře a v pravé ruce držel nůž z černého kovu. Za ruce mě drželi dva netvoři. Nemohla jsem ani hnout. Podívala jsem se doprava, asi tak deset metrů ode mě stál David, v pohybu mu bránily také dvě hnusné nestvůry a svázané ruce za zády. Bolela mi hlava a cítila jsem, jak mi po obličeji něco stéká, nejspíš krev, pomyslela jsem si.

„Sluší se, aby si poddaní před svým pánem klekli na kolena!“ řekl muž na trůnu hrubým a nemilosrdným hlasem.

Silou mě nestvůry zatlačily na ramena, abych si klekla, zpočátku jsem odporovala, ale jelikož jsem měla málo sil, podvolila jsem a poklekla si a sklopila zrak. Všimla jsem si, že David také klečí a jeho blond vlasy jsou v tomto okamžiku hodně zbarvené do ruda, je celý od krve, už asi nemá moc sil, stejně jako já.

„To už je lepší!“ řekl.

„Co od nás chcete?“ vychraptěla jsem ze sebe.

Jedna z nestvůr mě silou praštila do hlavy a k tomu dodala: „Nemluv, dokud ti to král nedovolí!“

„Dost!“ zařval král.

Hlava mi začala ještě víc bolet. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na něj.

„Co po vás chci? No, přeci tebe! Tvé schopnosti! Jen s tebou tuto válku vyhraju!“ ještě řekl.

„Na to zapomeňte, k vám se v životě nepřidám!“ odvětila jsem.

„Tušil jsem, že takto odpovíš,“ začal povídat, zvedl se z trůnu a vydal se směrem k nám. „Proto jsem nechal přivést i jeho. Jen takové menší vydírání.“

„Dotkneš se ho a já tě zabiju!“ vykřikla jsem a snažila se na něj zaútočit. Nepovedlo se, jedna z nestvůr mě chytila chapadlem pod krkem a já rázem nemohla vůbec dýchat.

Král stínů mávnul rukou směrem k Davidovi. Nestvůry ho ihned pustily. David se ani nepohnul. Král ho chytil za vlasy a zaklonil mu hlavu. David jen bolestí vzdychl. Král mu přiložil svůj černý nůž na krk a mírně přitlačil. Od místa, kde měl David přiložený nůž, mu začala téct krev.

„Ne! Dost! Nechte ho!“ zakřičela jsem.

„Nechám, pokud se k nám připojíš,“ řekl.

„Nedělej… to,“ řekl přidušeně David, v ten okamžik mu král stínů přitlačil nůž více ke krku.

„Máš na to pár sekund, jinak ho zabiju!“

„Dobrá, dobrá, udělám, co chcete, jen ho pusťte!“

Král stínů sundal Davidovi nůž z krku a přistoupil k jedné z nestvůr, něco jí řekl a podal jí svůj nůž. Nestvůra jen přikývla a nůž si vzala.

„Pusťte ji! Ta teď půjde dobrovolně se mnou, jinak ho zabijeme.“

Nestvůry mě pustily, nejprve jsem stála jako solný sloup na jednom místě a dívala se se slzami v očích směrem k Davidovi.

„Pojď!“ křikl na mě král stínů.

Pomalu jsem se vydala za ním. Došla jsem až ke stolu nedaleko trůnu. Na stole ležel papír a pero.

„Podepiš to! Chci mít jistotu,“ řekl král stínů.

Ohnula jsem se ke stolu a vzala si do ruky pero.

„Ne! To nesmíš!“ zakřičel za mnou David.

Neposlouchala jsem a podepsala. Otočila jsem se směrem ke králi stínů, ten jen mávnul rukou na jednu nestvůru, která stála nedaleko Davida. Ta vytáhla nůž, co jí dal král stínů, a zaútočila zezadu na Davida. Nestvůra mu nůž zabodla přímo do zad a David jen vytřeštil oči.

„Ne!“ zakřičela jsem a rozběhla se směrem k Davidovi.

Nestvůra mu mezi tím vyndala nůž ze zad a David spadnul na zem. Klekla jsem si vedle něj a zvedla jsem mu obličej. On se jen na mě křečovitě pousmál.

„To bude dobrý,“ řekl a zadíval se mi do očí.

„Zmizíme odtud!“ řekla jsem mu.

„Nemůžeš, patříš mu, má nad tebou moc.“

Zasmála jsem se na něj a začala hledat svůj náhrdelník. Vytáhla jsem zpod trička přívěšek a zmáčkla kamínek, který otevírá portály. Vedle Davidovi hlavy se objevil velký průchod.

„Zastavte ji! Nikam nesmíš! Patříš mně!“ vykřikl král stínů.

Nestvůry na nás zaútočily. Vystřelila jsem na ně ohnivé koule. Otočila jsem se ke králi stínů s rošťáckým úsměvem.

„Myslíte? Měl byste se podívat na listinu,“ řekla jsem, zasmála se, popadla Davida a společně s ním jsem prošla průchodem.

Autor: Tessi, v rubrice: Povídky » Na pokračování