OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Strážkyně: Odhalení - 2. kapitola

22.06.2012 (18:00) • Rosemary • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1223×

Probudila jsem se v místnosti podobné nemocničnímu pokoji.  Jakmile jsem otevřela oči ozářilo  mě světlo, které jsem měla nad hlavou. Prudce jsem se posadila a seskočila z postele. Po seskoku se mi v zorném poli objevila nějaká polička. Byl na ní skalpel tak jsem ho sebrala. Vylezla jsem škvírou mezi pootevřenými dveřmi. Bála jsem se, že kdybych se je snažila otevřít víc, mohly by zavrzat. Srdce mi bušilo až v krku. Vydala jsem se chodbou. Z ničeho nic jsem se rozeběhla. Nevím proč. Asi jsem se podvědomě snažila utéct vzpomínkám. Doběhla jsem k nějakým dveřím. Prošla jsem jimi a uviděla jsem další chodbu. Ten, kdo tuhle budovu navrhoval, postrádal veškerou fantazii. Další dveře. Na rozdíl od těch minulých, tyhle byly pootevřené. Přitiskla jsem na ně ucho ve snaze, že bych mohla něco slyšet. Slyšela jsem.

„Měli bychom ji poslat ke královně. Jestli je špeh, tak tu s ní nic nezmůžeme, “ ozvalo se.

Lidi mě označovali hodně výrazy. Ale špeh mezi ně nepatří. A pochybuju, že by mluvili o někom jiném.

„Proč přidělávat starosti vrchnosti. Vytáhneme z ní kdo je a proč přišla sama,“ ozval se ženský hlas. Chvíli všichni mlčeli. Uvažovali co by měli říct. Pak se ozval ten chlap, co mě sem dovlekl.

„Co když není špeh? Co když vůbec neví, co jsme zač. Mluvil jsem s ní. Vůbec nic z toho, co jsem říkal, nechápala.“

Má pravdu. Fakt nechápu, co tu dělám.

Znovu se ozvala ta žena. „Christiane, ona nás vidí. Nemůže bejt člověk.“

„Hádáte se tu, jako malí smradi,“ řekl znechuceně ten neznámý.

Slyšela jsem, jak se vydal ke dveřím. Krčila jsem se do rohu, aby mě neviděl. Snažila jsem se zadržovat dech. „Neotáčej se, neotáčej se, neotáčej se.“ Modlila jsem se v duchu.

Otočil se. Ve tváři měl překvapený výraz. „Víš o tom, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné?“ S těmito slovy mě uchopil za zápěstí a protáhl mě dveřmi.

Všechny oči v místnosti se na mě otočily a provrtávaly mě pohledem. Pomalým krokem, který připomínal taneční kroky ke mně vyšla ta žena.  Zastavila se až těsně přede mnou. Byla o hodně vyšší než já, takže jsem musela zaklánět hlavu abych jí viděla do očí. „Co jsi zač.“ V té jediné větě, kterou pronesla, naskakovala husí kůže.

Ten, co mě sem dotáhl – Christian, nesouhlasně zabručel. „Lailo … už říkala, že to nechápe. Nic z ní nedostanete.“

Připadalo mi, že jejich konverzace postrádala smysl a spád. Dohadovali se pořád o jednom a tom samém. O tom, co jsem zač. Nevím, co jsem zač. Nechápu to. Myslím, že jsem člověk. Určitě jsem člověk. „Myslím, že jsem člověk,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.

Laila povytáhla obočí. „Kdybys byla člověk, tak bys nás neviděla.“

Chvíli všichni mlčeli. Jako by jim došly argumenty. Ti dva jejichž jméno jsem už znala – Christian a Laila, se dívali do země. Ten třetí, jehož jméno jsem neznala se mě snažil provrtat pohledem. Bylo hodně vidět, že přesto, že mě vůbec nezná, už teď mě nemá rád. Promluvil a nespouštěl ze mě oči. „Zaveďme ji ke královně, ta už zjistí, co je zač,“ řekl nenávistně. Rty se mu roztáhly do zlomyslného úšklebku. „Jo a někdo jí vysvětlete, co jsme zač my. Ať chuděrka netápe.“ Oči mu zlomyslně plály.

Laila a Christian se na něj otočili. Oba měli v očích údiv.

Překvapilo mě, když jsem viděla, jak se výraz v Christianových očích obratem změnil na hněv. „To stačí. Vezmu ji domů.“ Vydal se ke dveřím a galantně mi je podržel.

Když jsem byla mladší dělalo mi to dobře. Když mi kluci drželi dveře. Pak jsem zjistila, že to většina z nich dělá jenom proto, aby holkám mohli zírat na zadek. Jeho gesto mě proto uvedlo do rozpaků. Vraceli jsme se tou samou cestou, jakou jsem sem přišla já. Jakákoliv konverzace vázla. A já bych hrozně ráda věděla, co se tu vlastně děje. Co bych podle nich měla být? A co, že to vlastně nemám vidět? Vyšli jsme na povrch. Zvenku byla taková moc pěkná velká vila. Moji noví „přátelé“ jsou zjevně boháči, protože jsem tušila, že ta vila stála majlant. Pořád jsem přemýšlela, jak s ním zavést konverzaci. Když jsem se na něj mohla podívat pořádně a zblízka viděla jsem, že je opravdu hezký. Nejvíc mě upoutaly jeho oči. Byl celý takový bledý a k jeho blonďatým vlasům by se spíše hodily nějaké šedé nebo světle modré oči. On měl smaragdově zelené. No a tak jsem se před docela hezkým klukem – přirozeně, jako každá holka v mém věku, nechtěla ztrapnit. Jako na potvoru jsem, ale plácla tu největší blbost, jaká mě kdy mohla napadnout. Na svou obhajobu musím říct, že to jeho mlčení bylo už vážně úmorné. „Ty jsi Christian, že jo,“ vypadlo ze mě.

Koutky se mu zvedly do pokřiveného úsměvu. „Jo, jsem. Promiň, že jsem do teď mlčel. Musí to být pro tebe těžké. Jenom je to celý takový divný. Klidně se ptej.“

„No,“ začala jsem. „Pořád se mě ptáte, co jsem zač já. Co jste zač vy?“

Přemýšlel co mi odpoví. Na čele se mu objevila taková vráska jak usilovně přemýšlel. „Jsme strážci. Snažíme se udržovat náš svět v bezpečí před tvory podsvětí. To, co jsi viděla před pár dny, byl démon strachu.“

Snažila jsem se vstřebat nově nabité informace. Takže přece jenom existuje jiný svět než ten lidský. Jistě, mohli si ze mě dělat legraci. Ale to, jaké výrazy měli, když o tomhle tématu mluvili, mě přesvědčovaly o opaku. Christian asi mluví pravdu. Sotva jsem stihla vstřebat tyhle informace, začal na mě chrlit další.

„Neměla bys nás vidět, protože kolem sebe dokážeme vyvolat iluzi. Když náhodou bojujeme v blízkosti lidských obydlí a ty náhodou zamíříš na to místo, kde se nacházíme my, ochromí tě iluze a ty zapomeneš, proč jsi vůbec na to místo chtěla jít. A kdyby to náhodou nezafungovalo, tak nás pod vlivem té iluze stejně neuvidíš. Ale ty jsi nás viděla. To obyčejný smrtelník nedokáže.“

„Aha. A kdo přesně je vůči této ... ehm ... iluzi imunní?“

„Děti strážců.“

Moje matka rozhodně není strážkyně. Je to výtvarná umělkyně, která vede svojí galerii a učí o umění na vysoké škole. Otce jsem nikdy nepoznala. Rozešli se z matkou, ještě než jsem se narodila. Prý umřel.

„Moje matka rozhodně není a nebyla strážkyně. A můj otec je mrtvý,“ hájila jsem se.

„Skutečnost, ale dokazuje pravý opak,“ opáčil.

Jeho vyprávění plně zaměstnalo mou mysl. Ani jsem si nevšimla, že už jsme skoro u mě doma. Klíče jsem měla zastrčené v kapse, tak jsem jimi odemkla. Nejdřív dveře od celého paneláku. Potom dveře od bytu. Vešla jsem dovnitř. Připadalo mi, že jsou to roky, co jsem tu nebyla. „Mami?!“ zvolala jsem. Žádná odpověď. Došla jsem do obývacího pokoje. Nesl výrazné známky boje. Polštáře byly roztahané po celé místnosti a bylo z nich vytahané peří. Obrazy na stěnách byly převrácené a některé ležely i na podlaze. Na podlaze bylo hodně šmouh od krve. A jedna velká kaluž krve. Matka nikde. Podlomily se mi kolena. Do očí se mi nezadržitelně draly slzy. Co se jí jenom mohlo stát? Kde jsi, mami?

Autor: Rosemary (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strážkyně: Odhalení - 2. kapitola: