OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 13. kapitola

06.07.2015 (12:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 995×

TAIRA

Podařilo se mi matku trochu uklidnit. Jenom trochu. Bylo mi jasné, že jakmile se jí George dostane pod ruku, je s ním ámen. Na jednu stranu jsem mu to přála. Na druhou jsem ale váhala. Ty chvíle, co jsme spolu strávili, byly příjemné.

Mirian za dvě hodiny dovedl admirála a George do velkého sálu, kde se měli konečně blíže setkat a promluvit si s mou matkou. Já jsem u toho být nemohla, stejně tak jako Johnatan a doktor Dietert. Budou řešit nějaké vládní záležitosti do budoucna, či co. Dietert se ztratil na ošetřovně. Myslela jsem si, když téměř všechen čas na Orsay strávil na lodní ošetřovně, že tady už ho to nebude bavit. Očividně jsem se zmýlila. Chvíli jsem se procházela s Johnatanem. Nezávazně jsme plkali o jeho zážitcích z lodi a podobných věcech. Nakonec si šel stejně lehnout. Tvrdil, že je velmi unavený, a tak jsem ho ještě doprovodila k pokojům, které jim přidělili, a šla si svou cestou. Došla jsem k malému balkónu na jedné z věží paláce. Byl odsud krásný výhled. Často jsme tady chodívali s Chevenem. Bylo to takové naše místečko lásky, jestli se to tak dá nazvat. Bejvávalo… No, a na koho tady nenarazím, že?

„Ahoj, Chevene,“ pozdravila jsem ho. Byl ke mně otočený zády, ale jeho bych poznala i ve tmě.

„Ahoj,“ pozdravil na oplátku. Přešla jsem k němu a opřela se o zábradlí hned vedle něj.

„Kde jsi byl celou dobu?“ zeptala jsem se ho a pozorovala zapadající Ignis, naši denní hvězdu. Věděla jsem, že v této chvíli se na východě objevuje Glacium, noční hvězda. Vzpomněla jsem si, jak jsme se na tomto místě, přesně v tuto chvíli, s Chevenem poprvé políbili. Bylo to v ten den, kdy nás představili jako budoucí manžele. Pamatuju si to naprosto přesně. Byla jsem hrozně nedočkavá a pomalu nemohla dospat. A nakonec ho přivedli. Byl vysoký, obrovský a taky svým způsobem okouzlující. A to, jak se na mě usmál, když mě spatřil, začala jsem se rozplývat. Věděla jsem, že ho miluju, asi to bylo tím poutem, ale bylo to tak silné! Teď si tím, co k němu cítím, nejsem vůbec jistá. Vím, jak moc mu ubližuju, ale nemůžu si pomoct. Chce to čas…

„Měl jsem vážnou debatu s otcem,“ řekl po chvíli, otočil se směrem ke Glacii a zíral na ni. Pozorovala jsem ho. Znala jsem Chevenova otce docela dobře. Byl to čestný muž, pro svého syna by udělal první poslední. Byli si také velmi podobní, jak vzhledově, tak i se všemi názory, a proto se moc nehádali.

„O čem se debatovalo?“ zeptala jsem se s mírným úsměvem na tváři. Jakmile jsem viděla jeho výraz, úsměv mi z tváře zmizel. „Co se stalo, Chevene?“ dodala jsem poplašeně, napřímila jsem se a udělala krok, abych stála přímo před ním. Povzdechl si a stočil oči k zemi. Po chvíli se podíval opět na mě.

„Moji rodiče trvají na znovuobnovení pouta.“ Hleděla jsem na něj s otevřenou pusou.

„Cože?!“ vyjekla jsem. Dělá si ze mě legraci? Věděla jsem, že to přijde, ale netušila jsem, že takhle brzo. Nebyla jsem si tím vůbec jistá. O krok jsem od něj ustoupila. Dech se mi zrychlil a křídla, která tak dlouho neměla volnost, začala volat po svobodě. Cheven se ušklíbl.

„Tairo, myslíš si, že to takhle chci? Ale nemůžu přece jen tak odporovat otci. To nejde.“ Mlčela jsem, a tak Cheven pokračoval: „V tuto chvíli záleží čistě na tvé matce. Pokud řekne ne, naši s tím nic neudělají.“ Smutně jsem zavrtěla hlavou, zadržovala jsem slzy.

„Tohle přece nemůžou jen tak,“ šeptla jsem. Cheven zavrtěl hlavou.

„Právě že můžou. Nechala ses až moc ovlivnit pozemskou svobodou v této věci. Tady s tím nic neuděláš, tak se s tím smiř,“ řekl to tvrdě a neústupně. Ale měl pravdu. Opravdu jsem se nechala opájet představou svobodné lidské volby partnera. Slzy mi vyhrkly z očí. Věděla jsem, že Cheven za to nemůže. Sice mě miluje, ale takhle by to nechtěl. Ani jeden z nás s tím nic nemůže udělat. V tuto chvíli je to čistě na rodičích. Chevenův pohled se pak najednou vyjasnil. Pomalu mě objal a já vzlykala jako malé dítě. Hladil mě po vlasech a uklidňoval. V jeho náručí mi bylo tak krásně a já se po chvíli byla schopna normálně nadechnout. Stále mě však držel v pevném objetí svých paží a já se mu nevzpírala. Zašeptal do vlasů. „Copak jsem tak hrozný, že mě takhle odmítáš?“ Zvedla jsem hlavu z jeho ramene. Usmíval se. Svým starým dobrým spokojeným úsměvem. Tím, který si nechával jen pro mě. Zavrtěla jsem hlavou a taky se usmála.

„Právě, že jsi pro mě až moc dobrý,“ šeptla jsem. Usmál se ještě víc a políbil mě na čelo.

„Teď záleží čistě na tvé matce,“ řekl, políbil mě do vlasů a odešel… Pozorovala jsem Glacii, která již byla vysoko na obloze, a cítila se prázdná. Prázdná bez Chevena a bez pouta. Bez lásky, která mi sice byla vštěpená do hlavy, ale pro každého Zarťana v životě nepostradatelná. Chyběla mi a já, i když bych si to nikdy nepřipustila, začala opět tiše toužit po spojení s Chevenem…

Brzy jsem odešla do obytné části paláce. Do našeho domu, dalo by se říct. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu, a tak jsem se hodlala jít proletět. Potřebovala jsem to jako sůl. Nejdříve jsem se však musela převléknout z ´princeznovského´ oděvu do něčeho pohodlnějšího. Jen pro představu, ´princeznovský´ oděv byly pro dnešek bílé šaty po kolena se stříbrným korzetovým pásem. Přes ramena jsem měla přehozený fialový šál a v hlavě stříbrnou čelenku s drobnými kamínky, která se dědila po generace, a na hlavě ji směla nosit pouze nejstarší dcera královské páru, právoplatná následnice trůnu.

Vběhla jsem do největšího pokoje s pár pohovkami a stolečkem mezi nimi. Lidé by to nazvali obývákem. Chtěla jsem pokračovat do svého pokoje, ale zarazila mě matka sedící na jedné z pohovek. Schůze už očividně skončila.

„Kam se tak šineš?“ zeptala se a usrkla ze skleničky, kterou držela v ruce.

„Půjdu se projít,“ pokrčila jsem rameny prostě.

„Ne, Tairo, nechci, aby se ti něco stalo.“

„Cože? Už nejsem dítě, dám na sebe pozor,“ odporovala jsem jejímu rozhodnutí… Matka ale byla neoblomná, takže let se ruší.

Stejně jsem nakonec odešla. Ovšem ne létat. Byla tady i jiná alternativa, velmi podobná pobytu ve vzduchu. Došla jsem do jedné z podzemních místností našeho domu. V ní byla obrovská skleněná nádoba. Mnoho metrů hluboká i široká. V ní byla naprosto čirá tekutina. Převlékla jsem se do černého elastického oděvu, který mě zakrýval od kotníků až po zápěstí. Byly v něm také otvory na má křídla. Na nos jsem si nasadila speciální ucpávku a vlezla do nádoby. Tekutina příjemně chladila. Potápěla jsem se a bylo mi, jako kdybych létala. Byla to taková alternativa pro ty ostatní, kteří nemají to štěstí, že mají křídla.

Říkali nám Avisové. Bylo nás málo. Velmi málo. Křídla nám narostou někdy okolo patnácti let. Můj otec byl také Avis. S křídly vypadal naprosto famózně, ale zároveň děsivě. Byl jako nějaký dračí bůh. Pamatuji si, jak zářil pýchou, když jsem se proměnila. Bral mě na noční lety nad městem. Byly to úžasné chvíle a velmi nás to sblížilo. Avisem se může stát ten, kdo je silný, jak fyzicky a psychicky a také má alespoň jednoho dalšího Avise v nejbližší rodinné generaci. Já očividně tyto parametry splňovala. Jak jsem již říkala, Avisů je čím dál tím méně. Například na Orsay jsem Avisem pouze já. Ostatní nás velmi uznávají a váží si nás. Děti, ty na nás ukazují a touží být také takové. Je to zvláštní pocit být tak výjimečná…

CHEVEN

Musel jsem odejít. Cítil jsem silné nutkání Tairu políbit a já nevím co všechno, ale nemohl jsem. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Zda trvat na obnovení pouta, což by bylo nefér vůči Taiře, a nebo být proti tomu, což je zase špatné pro mě. Rozhodnutí stejně nebylo na mně, takže jsem se trápil zbytečně. Každopádně dneska, když jsem Tairu držel v náručí, jsem cítil její emoce. Nedaly se přehlédnout. Má ke mně silný vztah, ale sama si jím není jistá. Možná je tady naděje, že by s poutem mohla dokonce i sama souhlasit…

Na druhý den dopoledne jsme šli s otcem za královnou kvůli znovuobnovení pouta. Královna nic nenamítla. Ba naopak se zdálo, že to považuje za dobrý nápad.

„Taira, jako budoucí zartská královna, nemůže být bez partnera. Naprosto s vaším názorem souhlasím, Mezire,“ oslovila královna otce. Cítil jsem, jak moc je nadšený z jejího souhlasu. „Cheven je čestný muž a věřím stejně silně jako předtím, že bude mé dceři dobrým manželem a Zartě dobrým vladařem.“

„Jsem hrdý, jakou důvěru v mého syna vkládáte,“ řekl otec a zářil jako sama Ignis. Královna se usmála a kývla.

„Bylo by nejlepší, aby podstoupili obřad co nejdříve, jelikož…“ Nedopověděla to, protože dveře do místnosti rozrazil muž ze zdejší stráže.

„Omlouvám se, madam, že ruším, ale je to naléhavé,“ začal hned a uklonil se královně.

„Co nepočká?“ ozvala se netrpělivě. Voják se otočil, kývl na někoho a sám vstoupil do místnosti. Za ním šel další voják a před sebou držel admirála Reddita.

„Co to má znamenat?!“ vyjekla královna. Voják pustil Reddita a donutil ho padnout na kolena.

„Tento muž se snažil vloupat do hlavního počítače. Chtěl zkopírovat data, ale nepodařilo se mu dostat přes zabezpečení. Chytili jsme ho přímo při činu.“ Královna vyjeveně zírala na Reddita klečícího před ní.

„To snad není pravda!“ křikla vztekle. Byla to pravda. Věděli jsme to všichni. Snadno poznáme lež a podvody a z Reddita teď nevinnost rozhodně cítit nebyla. „Nabídli jsme vám úžasné možnosti, o jakých by se druhům s vaší technickou úrovní ani nesnilo,“ pokračovala královna. „Ale vy? Místo abyste byli rádi a ochotně spolupracovali, jste na to šli falešnou cestou? Takto zradit naši důvěru ve vás!“ Chytila se za spánky a promnula si je.  Po chvíli promluvila o něco klidněji. „Odveďte admirála do cely,“ vydala rozkaz vojákům, „a chyťte i ty ostatní pozemšťany a zavřete je též. Nemůžeme nic riskovat. Postupně to prošetříme.“

„Ano, madam,“ řekl voják. Zvedl Reddita ze země a vedl ho pryč. Druhý voják se mírně uklonil a vyšel za kolegou.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ šeptl otec…

TAIRA

Stála jsem na jednom z balkónů, kterých bylo v paláci vrchovatě. Užívala jsem si ranní vzduch a výhled na město. Chevenův otec se dnes vydal za mou matkou, aby pořešili naše pouto. Matka mi sice nabízela, abych se k nim přidala, ale já nechtěla. Ať si to vyřeší sami, stejně se budu muset přizpůsobit…  Za mnou se ozval hlas.

„Je tu vážně krásný výhled,“ řekl George a stoupl si vedle mě.

„Jo, to je,“ odpověděla jsem mu nezaujatě.

„Tairo, velmi mě to všechno mrzí, kdybych to mohl změnit, tak bych to udělal, věř mi, prosím,“ začal hned. Zavrtěla jsem hlavou.

„Tohle neříkej, Georgi. Udělal bys to samé, vím to. Tak mi tady, prosím tě, nelži.“ Povzdychl si.

„Máš pravdu,“ šeptl, „ale omluvu přijmout můžeš, ne?“ Smutně se usmál.

„Dobře, tak ti tedy trochu odpouštím,“ řekla jsem.

„Jen trochu?“ Usmála jsem se.

„Ano, jen trochu, protože tohle nejde jen tak hodit za hlavu. Ber, co nabízím.“

„Díky,“ řekl po chvilce… Stáli jsme mlčky a pozorovali město. Vyrušili nás dva vojáci. Mírně se mi uklonili a potom se otočili na George.

„Kapitáne Georgi Trawsne, půjdete s námi.“

„Cože?“ vyjekla jsem a postavila se před George, „Proč?“ Vojáci se na sebe podívali.

„Z rozkazu královny,“ řekl jeden. „Admirál Reddit se pokusil zkopírovat data z hlavního počítače, chytili jsme ho a královna nechce nic riskovat, proto nechala zavřít všechny pozemšťany.“ Zírala jsem na ně jako opařená. „Je mi líto,“ dodal voják a natáhl paži ke Georgovi. Ten mě obešel, věnoval mi vyděšený pohled a poslušně se nechal vojáky odvést pryč…

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 13. kapitola: