OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survival - 6. kapitola

14.05.2013 (12:00) • darkAsh • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1078×

Arsantes de fre Niewrostal

„No vidíš, jak to zvládla,“ broukal si spokojeně otec, chystajíc se do práce. „Věděl jsem, že to zvládne, navíc fre Silvenové byli vždycky výborní strážci, proto jsem taky vybral právě Leyrothe.“

Jeho řečem jsem naslouchal jen napůl, v duchu už jsem vymýšlel, jak to sdělím Licii. Ale nad tou frází o fre Silvenech jsem zbystřil. Říkal, že byli vždycky nejlepší strážci, a ti dva si byli tak podobní...

„Ithrin je taky fre Silven, že jo?“ proběhla mi najednou hlavou zvláštní myšlenka.

„Samozřejmě, jiného thrésana bych ani nechtěl,“ odpověděl otec hrdě.

Ale to možná znamená, že... „Oni jsou sourozenci?!“ vyletělo ze mě dřív, než jsem si to promyslel.

„Oni?“ Otci chvíli trvalo, než mu došlo, že mluvím o naší dvojici thrésanů. „Aha, Ithrin a Leyrothe? Ne, nejsou...“ Na chvíli se zamyslel. „Myslím, že Ithrinův otec byl bratr matky Leyrothe, ale... každopádně budou něco jako bratranec a sestřenice, možná ani to ne.“

Když si všiml mého zaujatého výrazu, dodal: „Nedramatizuj tak, nemůžeš je tolik přirovnávat k nám. Thrésani si na příbuzenské vazby moc nepotrpí.“

Na moment mě napadlo, jestli to náhodou není tak, že ani nedostanou možnost si na ně potrpět. Nikdo nám neříkal, jak probíhá výcvik thrésanů – strážců, pouze se vědělo, že je veden již od útlého věku. Rychle jsem zastavil své duševní dohady o tom, zda nejsou budoucí strážci odtržení od rodin už jako malí. Něco takového se přece nemůže, nebo ano?

Ať je to, jak chce, aspoň už vím, proč byl Ithrin tak naštvaný, když se s Leyrothe vrátili.

Ráno jsem si hned vzpomněl, že v noci měla proběhnout ta akce, takže jsem zamířil k pokoji pro hosty, který byl tak nějak neoficiálně přejmenován na Leyrothin pokoj. Vešel jsem dovnitř a zjistil, že thrésanka spí, a až na obvazy, které jí pokrývaly hrudník, se zdála v pořádku. Docela se mi ulevilo, ukázat se na veřejnosti opět bez strážce by byla společenská sebevražda.

Vyšel jsem na chodbu, kde jsem málem vrazil do Ithrina. Jakmile mě thrésan spatřil, zlobně mu blýsklo v očích. Než jsem se stihl začít bát, chytil mě za košili těsně pod krkem. Chtěl jsem začít křičet, ale umlčel mě tak studeným pohledem, až jsem nabyl dojmu, že mám ústa zmrzlá, a otvírat je se neodvážil. Nejdříve se rychle rozhlédl, nejspíš aby se ujistil o nepřítomnosti mého otce, pak začal chladným tónem: „Netuším, proč jsi tam tu holku poslal, ale varuju tě. Ještě jednou málem skončí mrtvá, nebo nedejbože opravdu zemře, a přísahám, že ji do té říše duchů doprovodíš.“

Nadechl se, jako by chtěl něco dodat, nakonec jen zavrtěl hlavou a pustil mě. Zmizel jsem, jak nejrychleji to šlo.

To ale tak trochu nepasovalo do té otcovy teorie, že thrésani na příbuzné kašlou. Ledaže by Ithrin nebral Leyrothe jako příbuznou. No nic, až se probere, tak se jí na všechno pěkně zeptám, takhle by to nešlo, abych nevěděl vůbec nic.

Čekal jsem v kuchyni, dokud nebyl téměř čas jít do školy, ale Leyrothe stále nikde. Došlo mi, že ji nejspíš budu muset jít vzbudit. Vydupal jsem po schodech nahoru a vletěl do pokoje. No jistě, pořád ještě spala jako zabitá. Bez otálení jsem ji dloubl do ramene. A nic. Přemýšlel jsem nad nějakou účinnější metodou a při tom bezmyšlenkovitě natáhl ruku k jednomu z mnoha pramenů jejích bílých vlasů. Nebyly šedavé, jako mají staří lidé, ale čistě bílé jako sníh. Zvláštní, že u imbrenů se tahle barva nevyskytuje, zato u nich je asi celkem běžná.

Leyrothe sebou najednou trhla, a v další vteřině držela moji ruku ve své, připravená mi ji zlomit, a zlobně zjišťovala, kdo a jakým právem ji budí. Když jí docvaklo, že jsem to já, rychle mě pustila a s mrmláním něčeho ve smyslu „jenom ten imbren“ se zahrabala zpátky pod peřinu. To se mi samozřejmě nelíbilo.

„Mohla bys laskavě vylézt z té postele?“ otázal jsem se netrpělivě a s těmito slovy jí sebral peřinu. Ozvalo se tiché zavrčení, načež se thrésanka zvedla a téměř malátně se postavila na nohy. To se jí vůbec nepodobalo, působila podivně unaveným dojmem.

Několikrát zamrkala, jako by si až teď zvykala na denní světlo, pak se na mě zamračila: „Mohl bys mi laskavě vrátit tu peřinu?“

„Tak ono to ještě ráčí spát? A že kvůli tobě nestihnu první hodinu, to tě nezajímá?“ Tak nějak mi nedocházelo, co si to dovoluje. A ještě se na mě koukala jako na vola.

„Tak proč jednoduše nejedeš beze mě?“ zeptala se, jako by to bylo naprosto jasné řešení.

„Jasně, a Grehen by na mě poslal toho svýho thrésana, takže bych se vrátil po kouskách.“ Je to pravda, ten zmetek čeká na jakoukoliv příležitost, aby se mi mohl pomstít za tu Leyrothinu rvačku.

Leyrothe rezignovaně povzdechla a lámaným krokem zamířila ke skříni. Počkal jsem přede dveřmi, za chvilku už jsme mířili k autu. A u domovních dveří jsme se málem srazili s Ithrinem.

„Mně je dobře,“ ubezpečila ho okamžitě, jakmile zachytila jeho rozzuřený pohled. Otcův strážce chvíli těkal pohledem z Leyrothe na mě a naopak, asi přemýšlel, koho seřve dřív. Nakonec se moje seřvání rozhodl odložit až na cestu, neboť mým směrem polohlasně štěkl: „Padej nasednout!“, pak se otočil k Leyrothe a ukázal nahoru: „A ty se vrátíš zpátky a nehneš se z pokoje.“

„Ale to nejde...“ začal jsem protestovat, ale sklapl jsem, jakmile se objevil otec. Ithrin mě napodobil, přestože bylo jasné, že by toho právě rád namluvil víc než kdekterý politik.

„Řekni mu, že bez strážce do školy nemůžu,“ obrátil jsem se na otce po chvíli ticha. Otec se podíval na thrésany, z nichž jednomu byla situace ukradená a druhý rozdával výhružné pohledy na všechny strany.

„Leyrothe teď nemůže jet nikam, protože by bylo podezřelé, že je zraněná zrovna teď, když někdo spáchal tu vraždu,“ přemýšlel otec a Ithrin se konečně uklidnil, „ale ty bys do školy odjíždět taky neměl, bylo by to neméně divné, přijít tam sám.“

Než jsem se stihl zeptat, kam tím míří, doplnil: „Zůstanete oba tady. My půjdeme, Ithrine.“

Ani trochu se mi nelíbilo trčet doma s Leyrothe, avšak pořád to bylo lepší, než jít do školy. Zprvu jsem se snažil zabavit sám v kuchyni, ale když jsem spatřil Leyrothe, jak se krade k domovním dveřím, rozhodl jsem se to s ní aspoň zkusit.

„Kam jdeš?“ zeptal jsem se jí a snažil se o přátelský tón, který se dle mého celkem povedl.

Buď si mé snahy nevšimla, nebo ji záměrně ignorovala, protože breptla samozřejmým tónem: „Ven.“ Bez jakéhokoli dodatku.

Tiše jsem v sobě dusil touhu zařvat pár hnusných věcí a následoval ji. Nechtěl jsem v domě zůstat sám, nudil bych se.

Došli jsme k místu, kde se včera bavila s Ithrinem. Aniž by se na mě podívala, usadila se na břehu asi metr od začátku průzračné kaluže zvané jezero. Napodobil jsem ji. Svítilo slunce, obloha se skvěla tím nádherným jarně-letním odstínem modré, a... bylo ticho. Vlastně nevím, co jsem čekal, možná to, že se mnou bude mluvit, ale ona se k tomu jaksi neměla.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ No jo, nějak jsem začít musel.

„Dones mi oblázek.“

„Co?!“ Nevědomky jsem nasadil jeden z těch ksichtů, které naznačovaly, že něco nepobírám. Teď jsem třeba nepobíral ty oblázky. Co to bylo, kruci, za odpověď? Čekal jsem asi minutu, během které jsem se na ni musel dívat jako blázen na cvokaře. Nebo možná jako cvokař na blázna. Ale nic, vysvětlení v nedohlednu.

„Dozvím se, jakou mají oblázky souvislost s mojí otázkou?“ zkusil jsem to stále ještě relativně klidně. Ale pokud mě bude takhle vytáčet dlouho, uvidí.

Rezignovaně povzdechla, jako by mi snad prokazovala nějakou službu. „Když se mi tvoje otázka nebude líbit, hodím po tobě kamenem. Už chápeš tu souvislost?“

„Nesmíš po imbrenech házet kameny, to nevíš, nebo co?“ mrmlal jsem potichu, ale pokud jsem s ní chtěl komunikovat, očividně jsem nějaký šutr najít musel. Jenže na břehu žádné nebyly. Rychle jsem si vzpomněl na to, co říkal Ithrin o jezeře, a pomalu vkročil do vody. Záměrně jsem vybíral co nejmenší a zároveň co nejhladší kamínky. Ne že bych se bál, že by to po mně opravdu hodila, to si přece nemůže dovolit. Ale jen pro jistotu. Asi po pěti minutách jsem se vrátil na břeh.

„Na co ses to chtěl zeptat?“ zajímala se, zatímco si výhrůžně pohrávala s jedním z oblázků. K její smůle jsem byl naprosto v klidu, když jsem nasadil vlezlý a jízlivý tón: „Tak co Ithrin?“

„Co s ním?“ podívala se na mě nechápavě.

„Pořád se spolu bavíte, pořád po sobě čučíte...“ významně jsem obrátil oči v sloup. Zjevně tu narážku nepochopila.

„Nikdy bych si nemyslela, že tady najdu bratrance,“ odvětila klidně a stiskla v dlani ten oblázek. Trhnul jsem sebou, ale než jsem stačil uskočit či něco podobného, letěl kamínek do jezera. Před tím, než se ponořil pod vodu, se jedenkrát odrazil od hladiny, po které se ihned rozběhly pravidelné kruhy. Když viděla, jak jsem při hodu znervózněl, ušklíbla se.

„Znali jste se předtím, než...“ Ani jsem to nemusel dokončovat, neboť zavrtěla hlavou.

Nějak jsem potřeboval zjistit cokoliv o tom podivném pocitu, který jsem najednou nemohl dostat z hlavy, nicméně jeho formulace do slov mi dávala zabrat: „To se ti tak stýská po rodině, že... kde máš vlastně rodinu?“

„Myslíš maminku, tatínka a tak?“ Přikývl jsem, myšlenky na to, proč ta slova pronáší s takovou ironií, jsem zatlačil do pozadí. „Nemám rodinu,“ sdělila mi stejně konverzačním tónem, jako bychom se bavili o počasí.

„Ale to není možný,“ snažil jsem se z ní dle mého opatrně vypáčit další informace. Opět na moment nahodila trpitelský výraz a jako bonus jsem schytal pohled říkající „ty jsi ale blb“.

„Tak jistěže mám rodiče, ale neznám je. A nezajímá mě to.“ No jistě. Thrésané si na příbuzenské vazby tolik nepotrpí. Ale proč jen mi to znělo tak falešně?

„Takže žijete odmala sami? To vám to nevadí?“ Už jsem se ani nesnažil skrýt zvědavost.

„Máme o zábavu postaráno, učíme se zabíjet, takže je nám to jedno.“ Potlačil jsem chuť zeptat se, jestli je i ten její flegmatismus naučený, nebo to má v povaze od přírody.

„A máte někdy někoho rádi?“ vyletělo ze mě, v další vteřině bych si nejradši vyřízl jazyk.

Zkoumavě se na mě zadívala. „A tohle má znamenat co?“

„Jenom, jestli je to jak u imbrenů... Máte někoho rádi, chodíte spolu... a tak,“ soukal jsem ze sebe. Do háje, nejradši bych zdrhnul, tyhle rozhovory nesnáším, a za to, že se to tak zvrhlo, můžu kupodivu já.

„Povětšinou ne,“ odtušila. Vždycky jsem věděl, že thrésani jsou divná rasa. Ale po dnešku už mi divní připadalo jako slabé slovo. Jsou nenormální, pokřivení a zmutovaní. Tak.

Leyrothe poslala na dno jezírka další oblázek, poslední, jak jsem zjistil o vteřinu později. Když chtěla vstát jako normálně, rychlým vymrštěním na nohy bez pomoci rukou, najednou zkřivila tvář a honem se posadila zpátky. Zavřela oči a já slyšel, jak zhluboka dýchá.

„Nechceš pomoct?“ nabídl jsem jí co nejochotněji. Dosáhl jsem ale pouze toho, že mi věnovala vztekle odhodlaný pohled a s bolestným výrazem se vyhrabala na nohy, potom krůček po krůčku pomalu zamířila k domu. Daleko nedošla. Asi po třech metrech se zapotácela a chytila za hrudník v místě srdce. Chytil jsem ji za paži a za rameno, tím jsem jí zabránil zhroutit se na zem.

„Co s tím vlastně máš?“

„Bodnul mě,“ zašeptala tiše, jako by se přiznávala k nějakému strašlivému provinění. Opatrně jsem ji chytil pod paží, dávaje pozor na místo, kde nejspíš měla zranění, a její ruku si přehodil přes ramena. Věnovala mi zčásti nevěřícný, zčásti zahanbený pohled, než jsme se takto vydali zpátky domů do jejího pokoje.

Autor: darkAsh (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Survival - 6. kapitola: