OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survivor - 5. kapitola

09.05.2012 (10:00) • Shade • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1068×

5. Za duhou

Jen jsem zírala neschopna slova. Neznala jsem ho, ale pocit z něj byl… no, řekněme dost silný. Trochu jako kdyby vám dal někdo pěstí do obličeje. Jen trochu méně nepříjemné.

„Co prosím?“ vykoktala jsem ze sebe nakonec nechápavě a jeho úsměv se ještě víc rozšířil.

„Musíme si promluvit, slečno Wintertonová,“ řekl a v tmavých očích jiskřilo tolik pobavení, že jsem měla chuť ho za něj praštit. Bylo naprosto evidentní, že si z nějakého neznámého důvodu nastalou situaci patřičně užívá. Nechápala jsem to, a to mě na tom štvalo ze všeho nejvíc.

„Vůbec nevím, kdo jste,“ odvětila jsem a protestně si překřížila ruce na hrudi.

„Můžeš mi říkat Nate,“ řekl a než jsem se nadála, prolétl dveřmi a usadil se na gauči.

To jako vážně? Pomyslela jsem si. Drzost mu teda rozhodně nechybí. Omámeně jsem zavřela dveře a pak jsem se k němu připojila. Snažila jsem se tvářit, co nejvíc rozmrzele, aby se co nejdřív sbalil a vypadl. Jenže on si toho očividně vůbec nevšiml.

„Dneska je venku nádherně, nemyslíš?“ zeptal se, když jsem se posadila. Vážně u mě doma sedí cizí chlápek a ještě se mě ptá na počasí?

Nevěděla jsem, jak zareagovat. Mohla jsem buď mile odpovědět a nabídnout mu šálek čaje, pak jsem ho mohla vykopat ze dveří mou super nadpřirozenou silou, nebo jsem se ho mohla zeptat, co je k čertu zač a co tu chce.

„Hm,“ řekla jsem nakonec, protože jsem si zatím nebyla schopná vybrat ani jednu ze tří možných variant.

„Předpokládám, že si pamatuješ našeho společného přítele Ethana,“ řekl nakonec, když už mu došlo, že se ode mě nějaké výraznější spolupráce nedočká.

Ztuhla jsem. Cítila jsem mrazení v zátylku, už když vyslovil to jméno.

Ethan. Moje nejnovější a nejobávanější noční můra. Bála jsem se chvíle, kdy si pro mě přijde. Možná byl ten chlápek, co mi tu vysedával v obýváku jeho poslíček, co mě přehodí přes rameno a přinese mě přímo do jámy lvové, kde na mě bude čekat moje nepřirozená budoucnost a s ní i on. Ethan. Muž, který bych si přála, aby se nikdy neukázal na našem prahu. Těžké to bylo i bez něj.

„Pamatuju,“ řekla jsem stroze a upila z hrníčku, který stál na konferenčním stolku. Byla to mámina káva, kterou si zapomněla dopít, ale já najednou pocítila nutkavou potřebu alespoň částečně skrýt svůj obličej, takže jsem jí využila.

„No, mám takový pocit,“ řekl a začal se protahovat. „Že tě velmi rád uvidí.“

„Tak to ten jeho pocit ani zdaleka nesdílím,“ vyprskla jsem a položila hrnek na stůl s takovým důrazem, že jen zařinčel.

Mix pobavení a pochopení v jeho tváři mě nadmíru překvapil. Čekala bych spíš, že se zamračí, řekne mi, že na mých pocitech nezáleží a odvede mě tam násilím. Ale co já o něm vím, že? Jen to, že vypadá jako jeden z Ethanových poskoků.

„Nedivím se ti,“ řekl nakonec. Na rtech mu hrál pobavený, lehce pokřivený úsměv, takže vypadal ještě hezčí. Než jsem však stihla mrknout, byl jeho úsměv pryč a nahradila ho čirá vážnost. „Problém je, že se tvoje matka nemá k tomu, aby tě vycvičila, takže to za ni budeme muset udělat my.“

„Kdo je to my?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď na tuhle otázku už dávno znala. Ethan a jeho banda přisluhovačů.

„Rada,“ odpověděl vyhýbavě. Věděl, že kdyby mi řekl, že mě bude cvičit Ethan, zamknu se v pokoji a kolem postele si vytvořím magickou ochranou bariéru, takže by se ke mně nedostal ani násilím. I když krutou pravdou bylo, že na to abych vytvořila ochranou bariéru, jsem ani zdaleka neměla dostatek šťávy. Takže by to vypadalo asi tak, že by násilím vykopl dveře, hodil by si mě přes rameno jako pytel brambor a naservíroval mě Ethanovi jako zákusek. Nic po čem by člověk toužil.

Věděla jsem, že tahle chvíle přijde. Byla to jen otázka času, vzhledem k tomu, že moje máma se mnou v podstatě ani nemluvila o mém poslání natožpak, aby mě začala připravovat.

Jestli se nedokážeš postarat o její přípravu, budu muset její výcvik převzít sám. Stále jsem si pamatovala na tu chvíli. Ta jeho slova mi čas od času blikala v hlavě jako výstražný maják a dávala mi vědět, že ten udržovaný stereotyp, který jsem si během pár týdnů vytvořila, nemůže trvat věčně.

No, ta změna přišla právě teď. Seděla v našem obývacím pokoji a tvářila se nanejvýš klidně.

„Půjdeme?“ zeptal se, což mě trošku rozhodilo. Jít? Jít kam? V hlavě se mi přehrávaly různé obrázky od školní tělocvičny až po Buckinghamský palác.

„Já nikam nejdu,“ zavrtala jsem se hlouběji do křesla a neměla v plánu někam jít. Nebo se o to minimálně pokusit. Třeba až uvidí můj nepřístupný postoj, vzdá to a odejde beze mě.

Zašklebil se a vstal. Postavil se vedle mě a já očekávala, že se mě pokusí odvléct násilím. V břiše mi začaly bublat první stopy magie. V tu chvíli jsem věděla jenom jedno. Že jestli se mě dotkne, pro jednoho z nás to nedopadne dobře. Když jsem tak poměřovala šance, zjistila jsem, že s největší pravděpodobností, bych skončila jako poražená já.

Byl o dost vyšší než já a taky o dost svalnatější. Nemluvě o tom, že jsem nevěděla, co vlastně je. Člověk to nebyl určitě, tím jsem si byla jistá. Rada pro sebe málokdy nechávala pracovat lidi, a když už, tak na postech, kde nemohli vytušit nějakou nadpřirozenou existenci. To byla jedna z mála věcí, kterou jsem se od mámy dozvěděla, když jsem byla o pár let mladší. A to taky znamenalo, že jsem neměla tušení, proti čemu stojím. Upír, vlkodlak, démon, anděl, padlý, nephilim, možná dokonce čaroděj. Jak se mi podařilo zjistit z jedné z máminých tajných knížek, ten příběh co mi vyprávěla, nebyl úplná pravda.

Trpaslíka, skřeta, elfa a další výstřední bytosti jsem vyloučila. To by na něm bylo poznat už od první chvíle.

Když jsem si ho prohlížela a hledala něco, co by mi pomohlo identifikovat, co je vlastně zač, uvědomila jsem si, že mě propaluje pobaveným pohledem. Začínala jsem si říkat, jestli se vůbec umí tvářit i nějak jinak.

„Slyšel jsem, že jsi pěkně paličatá,“ řekl jako by se nechumelilo a pořád se tvářil jako bych byla nějaká pouťová atrakce, kterou si nesmírně užívá.

„Jo, to asi jsem,“ odpověděla jsem pořád zavrtaná v křesle. Ruce překřížené na hrudi. Dokonalá maska neprostupnosti. Byla jsem na sebe pyšná. Asi tak deset vteřin, pak mě to přešlo.

Jestli jsem se v tuhle chvíli chovala jako spratek? Stoprocentně. Vadilo mi to? Ani v nejmenším.

Věděla jsem totiž, že kdybych se chovala rozumně, čelila bych tomu, co mě čeká a nesnažila se to nesmyslně oddálit. Zvlášť když bylo nad míru jasné, že se tomu nevyhnu. Nebylo jak. Jenže já se o to chtěla alespoň pokusit, i když jsem v hloubi duše věděla, jak zbytečná snaha to je.

„Vážně tu hodláš trucovat jako malá holka nebo se zvedneš a když už nic jiného půjdeš získat odpovědi na svoje otázky. Protože jsem si celkem jistý, že jich máš spousty. Nebo aspoň já bych měl. Kdybych byl tebou, samozřejmě.“

Parchant. Sice mě vůbec neznal, ale stejně věděl jak na mě. Podnítil mou zvědavost. Nejspíš tušil, že jestli je něco silnější než moje paličatost, je to moje touha znát odpovědi.

Netušila jsem, kde přišel ke všem těm informacím o mě, ale předpokládala jsem, že v sídle Rady mají velkou složku rudým nápisem ‚Raven Wintertonová, psychopatická spasitelka‘.

„Tak fajn,“ řekla jsem a zvedla se z křesla. Ruce jsem měla stále překřížené na hrudi, ale moje neústupnost už mě z větší části přešla.

Tvářil se potěšeně, když jsem konečně souhlasila. Jako kdyby právě zdolal Mount Everest. Pak to ovšem zmizelo a jeho tvář se změnila v nečitelnou masku.

To byla chvíle, kdy jsem se přestala věnovat jeho obličeji. Jeho černé oči mě akorát znervózňovaly a já věděla, že tohle není ta chvíle, kdy bych měla být nervózní.

„Počkat,“ řekla jsem, když chtěl vykročit. „Budu se moct vrátit domů, že jo? Nebudu tam muset zůstat?“ Cítila jsem obavy. Poslední, co jsem si přála, bylo, aby se máma vrátila z noční služby a našla prázdnou postel své dcery. Asi by ji zabilo, kdyby mě Rada odtáhla někam mimo její dosah. A to jsem nemohla dopustit. Přestože se máma snažila chovat jako nejrozvážnější a nejdrsnější žena na planetě, věděla jsem, jak moc ji smrt Blake zasáhla. Koneckonců byla to její dcera.

Měla jsem pocit, že jsem v Nateových očích zaznamenala něco soucitného. Než jsem však měla možnost to lépe prozkoumat, bylo to pryč a já hleděla na tu nepřístupnou masku, kterou ukazoval světu.

„Postarám se o to, abys byla doma zpátky, než si tvoje máma stihne něčeho všimnout,“ slíbil mi a z nějakého neznámého důvodu jsem mu věřila. Bylo to zvláštní. Vůbec jsem ho neznala. Mohl mě vést přímo do pasti, koneckonců pracoval s Ethanem. Jak hloupá já někdy dokázala být, když jsem slepě věřila někomu, koho jsem neznala. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že si mou důvěru zaslouží. Že by nenechal Ethana aby si se mnou dělal, co by se mu zachtělo. Jak říkám, hloupá a naivní. Dokonalá definice mě samotné.

Chytil mě za ruku. Sálalo z ní hřejivé teplo, které mě uklidnilo. Čekala bych, že mě odtáhne ven, ale on jen zamumlal něco v jazyce, kterému jsem nerozuměla, a před námi se objevila šedivá neprůhledná clona.  

Zatvářila jsem se nechápavě. Ale pak mi to došlo. Portál. Máma mi o nich vyprávěla, když jsem byla ještě malá. Nate však stihl zachytit nechápavost dříve, než mi z obličeje zmizela.

„Portál,“ řekl. „Dopravní prostředek zasvěcených. Je to velice přínosné. Nemusíš platit za dopravu a ještě je to mnohem rychlejší.“

„Kam vůbec cestujeme?“ zeptala jsem se a podívala se na něj. On ale věnoval pozornost portálu.

„V tuhle chvíli do Londýna,“ odpověděl mi po chvíli.

„V tuhle chvíli?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Sídlo Rady se každou chvíli mění.“ Věnoval mi pohled. „Udržuje se tak bezpečnost.“

Obrátila jsem pozornost k portálu. Jeho struktura se vlnila jako hladina moře. Tohle bylo poprvé, co jsem viděla skutečný portál. Poprvé, kdy jsem nějakým cestovala.

„Připravená?“ uslyšela jsem vedle sebe jeho hlas.

„Naprosto,“ opověděla jsem neochvějně.

On už na nic nečekal, stisknul mi ruku silněji a vkročil do portálu. Než jsem stihla zaváhat, zatáhnul mě za ruku. V tu chvíli se náš obývací pokoj rozsypal jako domeček z karet a nás pohltila záře.

Je to o něco kratší kapitola než obvykle, protože za chvilku odjíždím, tak jsem neměla čas ji protáhnout. I tak doufám, že se vám bude líbit. Je taková klidnější a v podstatě jen o Natovi a Raven.

Moc vás prosím o komentáře. Nějaké povzbuzení by se mi opravdu hodilo.

Vaše Shade

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Survivor - 5. kapitola: