OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survivor - 6. kapitola

20.05.2012 (11:00) • Shade • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1106×

6. Společenství

Společenství bylo tiché, pochmurné místo, které vypadalo jako vystřižené z románu vyobrazující osmnácté století.

Chodba byla poměrně úzká lemovaná barokními obrazy, které byly posazeny do mohutně vypadajících pozlacených rámů.

Celé místo bylo spoře osvětleno, tak, aby z něj ponurost ještě více čišela. Temně rudý koberec, který se kdysi mohl považovat za přepychový, nyní vypadal jako po dvaceti letech tvrdé služby vlasti. Celé toto místo možná kdysi vyobrazovalo jiskru elegance a noblesy. 

Mně osobně to připadalo spíše kýčovité, ale kdo by chtěl zasahovat do vkusu členů rady, že? Připadala jsem si tu trochu jako Alenka v říši divů. Ale podle mámina dávného a stručného vyprávění si tak ve Společenství čas od času připadal každý.

Máma. Kdyby zjistila, že jsem se vydala portálem na místo, které ani v nejmenším neschvalovala ještě ke všemu s naprostým cizincem, který na mě momentálně házel upřené, lišácké pohledy, asi by mi napíchla hlavu na kůl. Nedivila bych se jí. Možná bych jí ten kůl dokonce naostřila.

Věděla jsem moc dobře, jak pitomý ten plán byl ještě před tím, než jsem se do něj pustila. Jeden nikdy neví, kdy se ho někdo pokusí zabít. Zvláště pak když jde o budoucí spasitelku. To, že Nate nevypadal jako nájemný vrah ještě neznamenalo, že jím ve skutečnosti nebyl. Ale já si prostě nemohla pomoct. Věřila jsem mu a cítila se kvůli tomu ještě desetkrát hloupější.

Vždycky buď opatrná v tom komu věříš, ozvala se mi v hlavě dávná vzpomínka. Nepamatovala jsem si, kdo mi to řekl, ale ať už to byl kdokoliv, dal mi moudrou radu. Moudrou radu, která jen znásobovala mou hloupost.

Ale co naplat. Byla jsem ve Společenství, a přestože bych se měla děsit, připadalo mi to tu podivně poklidné.

Jen ticho před bouří, pomyslela jsem si a podívala se na svého průvodce, který si to štrádoval chodbou, jako by jí procházel už tisíckrát předtím.

„Tak co na to říkáš?“ zeptal se mě. Zkoumal mě zvědavým pohledem, což mě přinutilo nervózně se ošít.

„No, bydlet bych tu tedy nechtěla,“ odpověděla jsem okamžitě.

Svou odpovědí jsem si od něj vysloužila něco mezi pobaveným a soucitným ušklíbnutím.

„To by nechtěl nikdo,“ řekl nakonec a vydal se k jediným dveřím, tyčícím se na konci téhle dlouhé chodby. Měla jsem radost. Z tohohle místa jsem začínala mít nikdy nepoznanou klaustrofobii. Nic příjemného.

Zadívala jsem se na jeden z mnoha obrazů, které tu byly. Byla na něm mladá dívka. Světlé vlasy měla volně rozpuštěné, takže jí splývaly podél ramen. Na sobě měla jemné, kytičkované šaty, které zdůrazňovaly její křehkost a dívčí půvab. V rukách držela hrst polního kvítí. Co mě ovšem nejvíc zaujalo, byl její výraz. Bylo v něm cosi měkkého, avšak odhodlaného. Nechápala jsem, jak mohl malíř zachytit něco takového do něčeho tak obyčejného, jako byl obraz.

„Jdeš nebo co?“ vytrhl mě z myšlenek Nate, který se opíral o rám dveří a tvářil se vrcholně netrpělivě.

„Kdo by řekl, že se budeš tolik těšit na Ethana. Vy jste jako nejlepší přátelé? Pořádáte čajové večírky a tak?“ poznamenala jsem kysele, ale vydala se k němu.

Ušklíbl se. „Řekněme, že Ethan nepatří do okruhu mých nejbližších přátel.“

„A patří tam vůbec někdo?“ Nemohla jsem si pomoct. V podstatě si mou kyselost a sarkasmus ani zdaleka nezasloužil. Jenže já byla rozladěná z tohohle místa a rozladěná životem, který mě čekal.

Ale on se nad tónem mého hlasu nijak nepozastavil, jako by šlo jen o obyčejnou otázku. Pokrčil rameny a jeho obličej lehce roztál. „Jsem opatrný v tom, komu věřím, to je všechno,“ řekl nakonec. Trochu mě překvapilo, že ho napadla stejná fráze jako před chvílí mě, ale nepozastavila jsem se nad tím.

„Půjdeme?“ Poklepal na rám dveří. „Chci se ujistit, že dodržím svůj slib a dostanu tě domů předtím, než se vrátí tvoje matka. Ale to se nestane, pokud tu budeme klábosit. Koneckonců, jsem si jistý, že k tomu budeme mít ještě dostatek příležitostí.“ Mrkl na mě a pak prošel dveřmi.

Jeho chování jsem nekomentovala. Moje původní zahořklost se vytratila bůh ví kam a já ho následovala.

Konečně jsme se dostali na místo určení. Byla to velká místnost, která vzdáleně připomínala naši školní aulu. Místnost byla plná robustních židlí z tmavého dřeva, které z části pokrýval semišový vínový potah. Židle byly úhledně srovnané do několika řad. Celé místnosti dominovala vyřezávaná katedra z tmavého lakovaného dřeva, která tomuto místu dávala ještě větší nádech elegance. Na rozdíl od chodby tu bylo několik francouzských oken, které za denního světla propouštěly sluneční světlo. Nemohla jsem si nevšimnout těžkých tmavě vínových závěsů, které byly součástí každého z oken.

Tohle místo nejspíš sloužilo ke setkáním členů rady.

A teprve tehdy mi to došlo. Místnost nebyla prázdná. Byla jsem natolik uchvácená pozorováním interiéru, že jsem si ani nevšimla, že za katedrou sedělo několik lidí, které jsem až na jednoho z nich nepoznávala.

Ethan ve sporém osvětlení místnosti vypadal ještě starší, než jsem si ho pamatovala. Jeho rysy byly ovšem pořád stejně ztuhlé a neprostupné. Jediný pohled do jeho modrých očí přiměl mou magii, aby mnou prostoupila a pohltila mě. Věděla jsem, že moje neschopnost kontrolovat vlastní magii, byla až neuvěřitelná. Nedokázala jsem si představit, že několik týdnů, budu muset zvládat o mnoho větší množství moci, než jsem momentálně měla.

Odstoupila jsem od Nata o krok dál. Hodil po mně nechápavým pohledem, ale nekomentoval to. Byla jsem mu vděčná. Poslední věc, po které jsem toužila, bylo hodit svého jediného potenciálního spojence v jámě lvové přes celou místnost jen proto, že jsem se nedokázala ovládat.

Raději jsem se pokoušela rozptýlit samu sebe pohledem na ostatní členy rady, kteří se v této místnosti nacházeli.

Bylo jich tu dohromady devět. Někteří z nich vypadali jako bohové pomsty, jiní mě propalovali zkoumavým pohledem, který mi nebyl vůbec příjemný.

„Tak jsi ji přivedl!“ ozval se najednou neznámý hlas. Po chvíli jsem zjistila, že patřil postaršímu muži. Výraz v jeho kulaté tváři byl přátelský, ale já viděla v jeho korálkových očích stopy falešnosti a prohnanosti. Nebyl mi přátelský ani zdaleka.

„Přesně tak,“ pokýval Nate hlavou. Nevypadal, že by měl z někoho z nich nějaký respekt. Vlastně vypadal jako by byl na nějakém obyčejném místě a bavil se s úplně obyčejnými lidmi. Netušila jsem, jestli prostě jen nedokázal vnímat tu podivnou atmosféru, která tu panovala, nebo jednoduše předstíral, že ji necítí.

Zdál se být uvolněný, což mě trošku uklidnilo. Dal mi slib, připomněla jsem si. Ne, že by to znamenalo, že by ho nemohl porušit koneckonců jak často lidé v dnešních dobách plní své sliby? Jednou v roce na Vánoce? Ale já mu důvěřovala. Slepě a naprosto hloupě.

Chlapík s kulatým obličejem se potěšeně usmál a přešel ke mně.

Ne, ne, ne, jen to ne. Ne že bych z něj měla strach, spíš jsem se bála, že mu přivodím takové zážitky, které ho přinutí bát se mě. Tohle se mi poslední dobou stávalo pořád. Byla jsem vyděšená z toho, že bych mohla někomu svou mocí ublížit. Kde byly ty časy, kdy jsem byla v duševní pohodě, takže moje moc byla naprosto poddajná a kontrolovatelná?

Najednou se ten muž zastavil. Překvapeně na mě pohlédl a pak se podíval někam směrem k Ethanovi.

„O tomhle jsi mi neřekl,“ vyhrkl najednou a já neměla nejmenší tušení, o čem mluví.

Ethan však jen pokrčil rameny. „Nepovažoval jsem to za důležité.“

Ten muž mu věnoval káravý pohled. „Myslím, že je to dost podstatná skutečnost.“

„Být tebou nezkoušel bych to,“ řekl Ethan znenadání. Z ničeho nic nevypadal příliš klidně. A já neměla nejmenší tušení o čem je řeč.

Podívala jsem se na Nata. Ten však propaloval pohledem chlápka, co stál pár stop ode mě a z jeho tváře bylo těžké poznat, co si o nastalé situaci myslí.

Magie ve mně znovu ožila. Začínala jsem mít pocit, že ustupuje, ale ona se naopak projevila a to s ještě větší razancí. Bublala ve mně a já cítila horkost, která se mi hrnula do těla. Cítila jsem ji ve tvářích, v žaludku, dokonce i v konečcích prstů.

Najednou mě cosi ostrého uhodilo do tváře. Projel mnou ostrý chlad, který se pokoušel eliminovat ten oheň, co mě spaloval, ale bezúspěšně. Jediné, co se stalo, bylo, že mnou magie začala žhnout o něco silněji. Nikdy jsem ji nepociťovala tak intenzivně, jako v tuhle chvíli.

Byla jsem zmatená. Netušila jsem odkud ten chlad přišel, ovšem jen do chvíle než do mě narazil znovu tentokrát z mnohem větší intenzitou, která mě přinutila klopýtnout. A v tu chvíli jsem pochopila. Byla to jeho práce.

Muž se tvářil ještě o něco víc potěšeně. Chlad nahradil rádoby přátelskost. Netušila jsem, jak to dělal, protože podle máminy teorie byly čarodějky pouze ženy, ale věděla jsem, že ho musím nějak zastavit. Koneckonců, nemohla jsem ho nechat, aby si ze mě dělal fackovacího panáka.

Moje magie tenhle problém vyřešila dřív, než jsem se rozhodla, jak nebo co mám vlastně dělat. Byl to pocit, jako by ve mně něco explodovalo. A jak jsem o chvíli později zjistila, nebyla to jen vnitřní exploze. Ať už to bylo cokoliv, odhodilo to toho muže do vzduchu, aniž bych věděla jak. Připomnělo mi to incident s Ethanem. Až na ten detail, že to nebylo tak intenzivní. A taky byl spouštěčem dotyk.

Muž nevypadal nijak překvapeně. Spíš tu bylo něco jako potěšení z dobře odvedené práce. Víc už jsem neviděla, protože mi výhled zastínila o dost vyšší postava v tmavě šedém tvídovém kabátě. Nate. Že si dal teda chlapec na čas s tím hraním si na prince na bílém koni. Nevinila jsem ho. Kdybych byla na jeho místě, taky bych se vyhnula schylující se rvačce čarodějky s bůh ví čím.

„Myslím, že už by to stačilo.“ Jeho hlas byl pevný, nenechával žádné místo pro diskuze. Ale muž to tak nejspíš neviděl, protože se místností rozvibroval jeho štěkavý smích.

„Nenechám si rozkazovat od někoho, jako jsi ty,“ odplivl si. V jeho hlase byly znatelné stopy zuřivosti. „Ona je naše.“

Tak tohle se mi nelíbilo ani zdaleka. Jestli se dostanu domů v jednom kuse, začnu uctívat názory svojí mámy a už jí nebudu odporovat. Po jeden celý týden.

Překvapivě to byl Ethan, kdo položil ruku na rameno dotyčného muže v uklidňujícím gestu.

„Richarde, jsem si jistý, že existuje i jiný způsob, jak tuto situaci vyřešit. Nechceme přece, aby se slečna Wintertonová cítila nepohodlně.“

V tu chvíli veškerá zuřivost, která se zračila v Richardově obličeji, zmizela. Nahradil ji ten přátelský výraz, který mi opravdu začínal lézt na nervy.

Cítila jsem se slabá. Magie, po které v tuhle chvíli nebylo ani památky, mě vysílila. Chtěla jsem čaj a postel a někoho, kdo by mi řekl, že všechno bude fajn.

Tohle byl blbej nápad. Věděla jsem to. A z toho co jsem viděla v Natově obličeji, si to on překvapivě myslel taky. Jediný, kdo se tu až nechutně dobře bavil, byl Richard, který vypadal, že se pod náporem přátelských úsměvů každou chvíli rozpustí. Kéž by se tam stalo. A to jsem si myslela, že Ethan je ten nejhorší ze všech.

„Můžu s vámi na chvíli mluvit pánové?“ ozval se Nateův hlas. Byla v něm znát mírná stopa napětí, v jeho tváři se však odrážela maska pokerového hráče. „O samotě,“ dodal, když mu Ethan věnoval nechápavý výraz. Pak se otočil ke mně. „Počkej na mě na chodbě, dobře?“

Za normálních okolností bych mu oponovala s tím, že jsem velká holka, ale nechtělo se mi v přítomnosti členů rady trávit ani minutu navíc. Zvlášť pokud byli všichni příjemní jako ti dva, se kterými jsem měla tu čest. Navíc Nate nevypadal, že by měl náladu diskutovat se mnou o takových zbytečnostech, takže jsem se otočila na podpatku a beze slova se vypakovala ze dveří.

Únava mnou prostupovala tak silně, že jsem se musela opřít o zeď. Bolelo mě celé tělo, jako by na mě někdo použil klepáček na maso. Ze všeho nejvíc mi však chyběla energie. Poslední dobou jsem toho moc nenaspala, jídla jsem taky moc nepojedla a hrála jsem si na Sabrinu, malou čarodějnici, aniž by na to moje tělo mělo šťávu. A takhle se mi odvděčilo.

A nebylo to jen fyzické vyčerpání, které mě momentálně sužovalo. Po psychické stránce jsem toho v poslední době měla taky víc než dost. Jako by nestačila smrt mojí sestry, rozvod mých rodičů a šílená spasitelská záležitost. Ne, já si ještě musím naběhnout s partou šílenců.

Cítila jsem se otupěle. Vyčerpání mě zasáhlo tak mocně, že jsem neměla nejmenší šanci mu nadále vzdorovat. A to byl moment, kdy moje tělo i mysl pohltila všeobjímající náruč temnoty.

Nejprve bych se vám chtěla strašně moc omluvit, že mi to tak trvalo, ale pokud jste sledovali moje shrnutí, zjistili jste, že jsem psala seminární práci do ekonomiky (ze které jsem nakonec mimochodem dostala za jedna), takže jsem na psaní neměla ani trošku času.

Mé nějvětší díky patří Nathovi, za jeho vyčerpávající komentář k minulé kapitole, který mi při psaní pomohl víc než cokoli jiného na světě. Začínám si myslet, že mi čtenáře jako jsi ty seslalo nebe. :)

Další z mých díků patří k mým věrně komentujícím čtenářkám a sice Nerisse a NicodeJashin. Holky bez vás by to rozhodně nešlo. Mockrát vám děkuju.

A následně všem lidem, kteří se mnou mají trpělivost, kterou opravdu obdivuju.

Vaše lajdácká Shade

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Survivor - 6. kapitola: