Svatba je ten důvod (Part 2) • OurStories.cz ~ naše povídky

Helena přenese Míšu i Simonu do doby, kdy se odehrává její příběh. Poté zmizí a nechá tam obě dívky samotné. Ty musí prožít Helenin příběh znova.

21.08.2010 (16:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 544×

Míša se už také vzpamatovala a posadila se vedle mě. Obě dvě jsme čekaly, až Helena začne vyprávět svůj příběh. Místo toho se postavila, natáhla k nám ruku dlaní vzhůru a počkala, než jsem se s Míšou postavila před ni.

„Nebudu vám ten příběh vyprávět, nýbrž vám ho ukážu,“ řekla na vysvětlenou a lehce na nás foukla nějaký prášek, který měla na dlani.

Když jsem se probudila, Míša byla už vzhůru a dívala se před sebe. Já nevěděla na co se dívá a tak jsem se podívala stejným směrem. Byly jsme ve stejném pokoji, ale vůbec jsem ho nemohla poznat. Přibyly zde nějaké staré obrazy, koberce, dokonce i postel byla jiná. Já jsem zatahala Míšu za ruku a vydala jsem se z pokoje ven. Míša mě následovala. Seběhla jsem schody a zamířila do obýváku. Jak jsem vstupovala dovnitř, viděla jsem, jak naproti mě jde nějaký muž. Nestihla jsem se mu vyhnout a tak jsem si připravovala výmluvu. Ale žádný náraz nepřišel a ten muž přede mnou nebyl. Otočila jsem se a uviděla ho za mnou, jak se s někým baví. Taky jsem spatřila Míšu, jak omdlela.

„Míšo!! Jsi v pořádku??“ zeptala jsem se ustaraně

„My jsme duchové! Viděla jsem, jak ten muž tebou prošel! Jsi duch! A já taky! Jsme mrtvé,“ začala vzlykat.

„Míšo! Buď v klidu! Nejsme mrtvé!“ Usmála jsem se na ni a podala jí ruku. Míša se chytla a zvedla se ze země.

„Musíme najít Helenu!“ řekla naštvaně. Já se jen zasmála a kývla na souhlas. Já se podívala z okna ven a všimla jsem si jedné ženy, která byla podobná Heleně.

„Podívej! Není to Helena?!“ Zatahala jsem Míšu za rukáv a ukázala na tu dvojici venku.

Míša se najednou rozeběhla ze dveří ven. Já ji následovala. Venku jsme našly Helenu, jak se baví s jedním mužem. Vydaly jsme se za ní, když mě najednou někdo chytil za rameno. Míša byla přede mnou, tak jsem se lekla a otočila se, abych zjistila kdo to byl. Udiveně jsem vydechla, když jsem uviděla Helenu.

„Co? Jak to? Vždyť máš být támhle!“ ukázala jsem na dvojici za mnou.

„Simono, Simono. Myslela jsem, že to pochopíš!“ řekla smutně a sklopila oči.

„Co pochopím??“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ten prášek, který jsem na vás foukla u tebe v pokoji, vás přenesl do mé doby. Do doby, kdy se odehrál můj příběh, který vám chci ukázat,“ vysvětila.

„Tak proto tě vidíme dvakrát! Jednou jako ducha a pak jako osobu žijící v téhle době,“ řekla Míša, když to pochopila. Helena kývla na souhlas.

„Zařídila jsem, abyste byly spojeny s Helenou, žijící v téhle době. Takže ji, vlastně mě, neztratíte,“ zasmála se Helena a pomalu se ztrácela.

„Počkej! Kam jdeš?“ snažila jsem se Helenu chytit.

„Musím jít! Nebojte, ještě mě uvidíte,“ mrkla na nás a dál se ztrácela. Za chvilku už byla pryč úplně.

„Tak, co budem dělat?“ zeptala se mě Míša.

„No, nezbývá nám nic jiného, než sledovat Helenin příběh,“ oznámila jsem s trochou nadšení.

Najednou se vítr zrychlil a okolí se rozmlžilo. Cítila jsem, jak mi půda pod nohama mizí a já se vznáším ve vzduchu. Pocítila jsem úzkost a strach. Zavřela jsem oči a myslela na rodiče a sestru. Po několika minutách se okolí začalo formovat a já poznávala zdi mého domova. Nic jiného jsem nepoznala, neboť nábytek byl jiný a doba taky udělala své. Najednou jsem zase pevně stála na zemi a před sebou jsem viděla nějakého starého muže v křesle za stolem. Cítila jsem, jak se Míša celá třese, když mě chytla za ruku. Já se na ní povzbudivě usmála a společně jsme sledovaly co se bude dít.

Najednou tam přišla Helena a posadila se před otcův stůl. Vypadala, jakoby brečela, ale její otec se tvářil pořád stejně.

„Takže, už jsi slyšela tu skvělou novinku??“ zeptal se jí a jeho tvář se rozjasnila úsměvem.

„Ano, slyšela, otče,“ řekla Helena a oči měla pořád sklopené dolů.

„Výborně. Takže svatba může být za tři dny,“ oznámil prostě a začal se zvedat ze židle.

„Nemůže, otče. Já se za něj neprovdám.“ Helena vypadala, jako by každou chvíli zase začala brečet. Její otec zkameněl ve tváři a posadil se.

„Ty mi odporuješ?!“ zeptal se výhrůžným tónem. Helena se lekla, ale její odvaha byla pozoruhodná.

„Ano!“

„Víš, jak mocný a bohatý Michal je? Ty si ho musíš vzít a taky vezmeš!“

„Vím, otče, ale nevezmu si ho. Nemohu si vzít někoho, koho nemiluji.“ Helena se podívala na otce prosebnýma očima. Nepomohlo to. Její otec se teď rozčílil.

„Ty si myslíš, že si mě tvoje matka vzala z lásky? V dnešní době nejde o lásku, ale o moc a o peníze. Navíc jsem už starý a firmu nemůže vést žena, takže si ho vezmeš a tím naše debata končí.“ Ten konec přímo zakřičel. Chvilku tam stál a poté odešel. Teď už tam seděla Helena sama, položila si hlavu do dlaní a zase začala brečet.

„Nechtěla bych žít v téhle době,“ řekla Míša potichu. Já pokývala hlavou.

„Já taky, a hlavně bych nechtěla mít takového otce,“ dodala jsem a byla jsem ráda, že žiju ve 21. století.

„Ale ne! Už zase,“ vyjekla Míša a já to pocítila taky. Chytily jsme se za ruce a zavřely oči. Pevná zem pod nohama zase zmizela a já pocítila, jak se zrychluje vítr. Odvážila jsem se otevřít oči, ale jediné co jsem viděla, bylo rozmlžené okolí. Oči jsem zase rychle zavřela a počkala, až budeme zase stát na pevné zemi.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování