OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svatba je ten důvod (Part 3)

26.08.2010 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 472×

     Konečně jsem opět stála na pevné zemi. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že se nacházíme v pokoji Heleny. Ujistila jsem se, že je Míša vedle mě a společně jsme čekaly co se bude dít. Po několika minutách vlítla dovnitř Helena. Teď už nebyla ubrečená, ale rozčílená a já tam zahlédla i radost a škodolibost. Posadila se k zrcadlu a začala si rozčesávat své dlouhé vlasy. Najednou se dveře zase otevřely a dovnitř vešel nějaký muž. S tím, jak se na něj Helena dívala jsem usoudila, že to Michal nebude. Helena vstala, usmála se a rozeběhla se k neznámému. Ten jí chytil a políbil ji.

     „Už je všechno zařízené?“ zeptala se ho Helena, když si sedli na balkon.

    „Úplně vše. Už je to jen na tobě, kdy zahájíš náš plán,“ usmál se a znova ji políbil.

    „Výborně!“ zaradovala se Helena a zatleskala.

    „Takže začneme dneska po večeři,“ dodala. Vstala a otevřela dveře. Ten neznámý se zvedl naposledy políbil Helenu a odešel. Helena se usmála, zavřela dveře a šla se převléct.

    „To je nějaký divný,“ zamumlala jsem si pro sebe a znova se snažila pochopit to, co jsem právě viděla.

    „Co je divný?“ zeptala se mě nechápavě Míša.

    „Copak jsi to neviděla? Pokud jsem to dobře pochopila, tak Helena něco připravuje. Takže nebude takový chudáček, jak se zdá. A navíc má tajného přítele, který jí pomáhá,“ vysvětlila jsem.

    „No, myslím, že s tím přítelem to nebude až tak vážné,“ poznamenala a já se na ní tázavě podívala.

    „Tos zase nepostřehla ty,“ zasmála se a pokračovala.

    „Pokaždé, když ji políbil bylo vidět, že on k ní necítí to, co ona k němu. Mám takový pocit, že ji zradí, ale nejsem si jistá.“

    Když Helena vyšla ze šatny, vypadala úchvatně. Měla na sobě dlouhé tmavě vínové šaty. Vlasy měla vyčesané nahoru, do drdolu, ozdobeným červeným řetízkem. Na krku jí visel růžový kamínek ve tvaru diamantu. V ruce držela malou kabelku. Ještě se před zrcdlem upravila a vyšla ze svého pokoje. Já i Míša jsme ji následovali. Došla až do velké místnosti. Uprostřed stál stůl a kolem bylo šest židlí. Když Helena vstoupila, všichni zaměřili svůj zrak na ni. Po chvíli se jim obličej rozzářil úsměvěm, hlavně jejímu otci.

    „Konečně, Heleno! Už jsme mysleli, že nepřijdeš,“ zasmál se a ukázal na poslední volné místo po své pravici. Helena se usmála a posadila se.

    „Vypadáš nádherně! Nemám pravdu, Michale?“ zeptala se její matka a podívala se na něj.

    „Ano, ano! Ovšem!“ odpověděl ledabyle a podíval se na hlavu rodiny.

    „Takže, po svatbě převezmu vaší firmu. Je to tak?“ zeptal se.

    Její otec pokýval hlavou na souhlas a lusl prsty. Z postraních dveří vyšly tři dívky s pitím a pět chlapců s tácy. Dívky nalily pití do skleniček a chlapci roznesli jídlo, poté zmizeli. Chvilku bylo slyšet jen cinkání příborů. Helena seděla narovnaná a s klidem pozorovala, jak se její budoucí manžel přejídá husou. Znechuceně odvrátila pohled a zaměřila se na protější zeď.

    „Takže, Michale, jak si představuješ společný dům s Helenou?“ zeptala se její matka a se zájmem pozorovala jeho reakci.

    „No, počítám tak s villou nebo menším zámkem. Tento dům mi přijde dost ubohý. Kdybych vás neznal, tak bych řekl, že zde bydlí nějaka bohatší neurozená rodina,“ zasmál se sám sobě.

    Podle výrazu, který měla Helena, bylo poznat, že se blíží její akce. Podívala se na hodiny a udělala jako že zívá.

    „Omlouvám se, ale jsem už dost ospalá. Pokud mě omluvíte, šla bych si lehnout.“

    „Ale ovšem Heleno, jen jdi. Zítra tě čeká perný den,“ usmál se na ní její otec.

    „Ovšem. Svatba,“ přitakala, zvedla se a odešla.

    Ve svém pokoji byla až do půlnoci. V tu dobu se její rodiče loučili s rodinou budoucího manžela. Poté se každý vydal do svého pokoje. V půl jedné ráno se Helena zvedla, došla ke stolku a sebrala dvě malé lahvičky. Poté vyšla z pokoje a zamířila ke své matce.

    „Můžu dál?“

    „Ale ovšem, jen pojď,“ usmála se a ukázala na volnou židli u okna.

    „To je dobrý, já postojím.“

    „Dneska ti to slušelo, jen je škoda, že to Michal nepostřehl,“ dodala smutně.

    „Děkuju. Víš, já si Michala nechci vzít, ale pro otce to udělám,“ usmála se.

    „Já věděla, že jsi rozumná. Podala bys mi prosím pití?“ zeptala se.

    „Ovšem,“ odpověděla Helena a usmála se ještě víc. Otočila se a došla ke stolku, kde se nacházel džbán. Když nalila pití do skleničky, skontrolovala, jestli se její matka nedívá. Opatrně vytáhla malou lahvičku, otevřela ji a obsah vylila do skleničky s pítím. To se zbarvilo do zelena a po chvíli mělo tu správnou barvu. Helena nasadila úsměv, otočila se a donesla skleničku matce. Pak se posadila a s ledovým pohledem sledovala celý děj.

    Když se její matka napila, musela se chytit židle jinak by spadla. Helena se usmála a začala vyprávět.

    „Přesně za dvě minuty začne jed působit. Takže poslouchej. Já Michala nemiluju a nevezmu si ho. Já miluji jiného a plánujeme spolu odjet hodně daleko.“ Helena se zasnila, ale během chvilky se vrátila do reality. Její matka na ní vyděšeně koukala, naposledy se snažila chytit se Heleny, ale ta ucukla a nechala matku spadnout na zem. Ještě jí věnovala poslední pohled, otočila se a odešla.

    Teď zamířila do pokoje svého otce. Tam se odehálo to samé jako v pokoji její matky. Když vycházela z jeho pokoje, uviděla uklízečku, která právě mířila do pokoje její matky.

    „Moment! Matka nechce být rušena. Máte přijít zítra po obědě. Otec vzkazuje to samé.“

    „Jistě,“ odpověděla uklízečka, otočila se a odešla. Helena naposledy zamířila do svého pokoje. Zbalila si nějaké věci, převlékla se do sněhobílých šatů, vlasy si rozpustila a opět svůj pokoj opustila.

    „No to si ze mě dělá srandu!“ rozkřičela se Míša.

    „Buď v klidu Míšo! Za chvíli se dozvíme konec jejího příběhu,“ snažila jsem se jí uklidnit a evidentně se mi to povedlo – no, aspoň trochu.

    „Buď v klidu? Vždyť nám Helena řekla, že to ona byla ta chudinka a teď se dozvíme, že je to úplně jinak. Má štěstí, že je mrtvá,“ zasmála se a já se k ní musela přidat.

    „To jsem zvědavá, co nás čeká teď.“

    „Za chvíli se to dozvíme,“ mrkla jsem na Míšu a okamžitě zavřela oči. Míša se zhluboka nadechla a chytila mě za ruku. Pak jsem zase pocítila prázdnotu pod nohama.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svatba je ten důvod (Part 3):