Svatba je ten důvod (Part 4) • OurStories.cz ~ naše povídky

Míšu i Simonu čeká poslední část Helenina příběhu. Jak to všechno skončí? Závěrečný díl je tu! :)

28.08.2010 (16:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 562×

Když jsem zase pevně stála na zemi a otevřela jsem oči, zjistila jsem, že jsme v nějakém parku. Podle slunce mohlo být něco kolem třetí hodiny odpoledne. Helena právě procházela nějakým parkem. Najednou se zastavila a pohlédla přímo před sebe. Tvář se jí rozjasnila úsměvem a ona se rozeběhla k neznámému muži na lavičce. Ten položil nůž i nějakou postavu vyřezanou ze dřeva, postavil se a chytil Helenu. Usmál se na ni a políbil ji. Když se posadili na lavičku, tak si Helena vzala vyřezávanou postavičku.

„Tos udělal ty?“ zeptala se udiveně.

„Ano, pro tebe,“ odpověděl a lehce ji políbil na tvář.

„To je překrásné, děkuju,“ vydechla a usmála se.

„Takže, je všechno na cestu zařízené?“ zjišťovala stále si hrajíc se svou malou dřevěnou podobiznou. Podívala se na svého milence a vzápětí její úsměv ztuhl.

„Co se děje?“ chtěla vědět, ale on jí neodpovídal. Helena s ním zatřásla a počkala, až se jí podívá do očí.

„Pavle, co se děje?“ dožadovala se Helena a její úsměv zmizel.

„Já jsem to říkala. Teď to praskne. Jsem docela zvědavá, jak Helena zareaguje,“ vyrušila ticho Míša. Já se na ní usmála, kývla na souhlas a vrátila se zpět k ději přede mnou.

„Víš, je tady jedna věc, kterou jsem ti zatajil.“ Řekl potichu Pavel a odvrátil pohled.

„Tak mi to řekni, já se zlobit nebudu,“ mrkla na něj a přisedla si k němu blíž.

„Dobře, ale pamatuj, žes to chtěla vědět.“ Upozornil ji a zhluboka se nadechl.

„Jsem nevlastní bratr Michala a nikam s tebou nejedu,“ řekl jedním dechem a podíval se na Helenu.

„Jak nejedeš? Proč ne? Vždyť to nevadí, že jsi jeho nevlastní bratr. To tebe miluji, ne jeho.“ Usmála se a chytila ho za ruku. Pavel jí ale ruku vytrhl a postavil se. Za ním pomalu přicházel Michal a dvojice policistů.

„Co se to děje? Pavle? Proč je tady Michal a ti policisté?“ Zeptala se nevinným hlasem, ale brzy poznala, že to nepomohlo.

„Víme, co jsi udělala Heleno. Zašla jsi moc daleko.“ Oznámil Michal a postavil se po boku Pavla.

„Tys mě podvedl! Jak jsi jen mohl? Já jsem ti věřila!“ rozplakala se Helena a v zápětí se naštvala. Vzala si do ruky nůž, který tam nechal Pavel a rozhlédla se kolem. Moc dobře věděla, že zabít Pavla nezvládne. Na to ho stále moc milovala. Proto se rozeběhla a utíkala pryč od Michala a od policistů. Hlavně utíkala pryč od Pavla.

Brzy ale pochopila, že bez něj žít nemůže. Život bez Pavla ji nebaví. Proto se rozhodla udělat poslední věc ve svém životě.

Zastavila se a počkala až ji Pavel s Michalem doběhnou.

„Nelituji toho, co jsem udělala, neboť jsem to udělala z lásky k tobě, Pavle. Ale ty mě nemiluješ a já bez tebe žít nemůžu. Jsem ráda za každou prožitou minutu v tvé přítomnosti.“ Helena si všimla, že jí po tváři stékají slzy. Otřela si je, podívala se Pavlovi zhluboka do očí a poté ty své zavřela. Natáhla ruce nad hlavu a rychlým švihem je přiložila k hrudi. Těsně před smrtí ucítila, jak ji někdo podepřel a jak nechává své slzy stékat na její tvář.

„Né! Heleno, Heleno! Slyšíš mě? Cos to...“ Poslední Pavlova slova vyzněla do ticha. Pak už nebylo vůbec nic, jen ticho a klid.

„Tak tohle jsem vážně nečekala,“ ozvala se potichu Míša a otřela si slzy. Já ji musela napodobit.

„Ach jo, doufám, že je to naposledy,“ vzdychla jsem a podívala se na Míšu. Ta jen pokývala hlavou na souhlas. Opět jsme se chytly za ruce a zavřely oči. Pevná zem pod nohama zase zmizela a já pocítila, jak se vítr zrychluje. Oči jsem tentokrát nechala zavřené.

...

„Haló! Děvčata! Vstávejte!“ Ozval se známý hlas a já pomalu otevřela oči. Nade mnou se skláněla moje matka.

„Mami? Co tu děláš? Jakto, že nejsi na dovolený?“ Zeptala jsem se udiveně, posadila se a strčila do ještě spící Míši.

„Zlomila jsem si ruku, tak jsem se musela vrátit dřív.“ Řekla smutně a ukázala levou ruku.

„Ale buď v klidu, táta se ségrou tam zůstanou až do konce,“ mrkla na mě a usmála se. Poté se otočila na patě a vyšla z pokoje.

„Míšo?! Jsi vzhůru?“ zeptala jsem se a znova do ní strčila. Nic. Spala jako zabitá. Pokrčila jsem rameny a potichu se zvedla. Na podlaze bylo uklizeno, žádné svíčky, ani sklenička nebo ta podivná tabulka se šipkou. Nevím, jestli to uklidila mamka, ale bylo mi to jedno. Vždyť tyto věci jsme zkoušely s Míšou už milionkrát. Ale nikdy se nám to nepovedlo. Došla jsem až ke svému stolu a podívala se na knihu, která na něm ležela. Zjistila jsem, že je to ta kniha věnovaná Heleně. Zvědavě jsem jí prolistovala a k mému velkému překvapení byla celá popsaná. Už žádné prázdné stránky, ale souvislý text. Otevřela jsem ji na poslední stránce a přečetla těch pár slov, které tam byly napsané rukou.

Chtěla bych poděkovat skvělým dívkám, Míše a Simoně. Díky nim jsem konečně našla klid a mohla se odebrat na věčný odpočinek. Zároveň bych se jim chtěla omluvit za věci, které jsem jim neřekla. Ony budou vědět, co myslím. Jednoduše řečeno: DĚKUJI ZA VŠE!

„Takže to nebyl sen!“ vydechla Míša a já se otočila.

„To si piš, že nebyl,“ usmála jsem se na ni.

„Takový příběh nám ale nikdo neuvěří,“ poznamenala Míša smutně.

„Já jo.“

„Simčo, jsem ráda že jsi moje kamarádka,“ objala mě a já ji taky.

„Já taky, já taky. Hele, nevím jak ty, ale já umírám hlady. Nejdem se najíst?“ zeptala jsem se Míši a ta kývla na souhlas. Zasmály jsme se a bok po boku vyšly z mého pokoje do kuchyně.

Na tenhle zážitek do konce našeho života nezapomeneme.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování