Svázané duše - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Klid zkrátka nevydrží nikdy příliš dlouho. Elizabeth je překvapena tím, jak se jí rozhodli všichni chránit...

Komentáře potěší. :)

28.01.2013 (12:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 784×

Stála jsem u okna a rozčesávala si neposedné vlasy zdobeným hřebenem. Byla jsem nervózní, ruce se mi podivně třásly. Venku panovala tma, pouze obrovský Měsíc osvětloval vždy tak temný a depresivní lesík. Podzim se chýlil ke konci, věděla jsem to. Vždy, když jsem otevřela okno, ovanul mne studený vítr a připomněl mi, jak zranitelně se takhle cítím. Nikdy jsem neměla ráda tyto zimní období, vše bylo ještě temnější – ne, že by v okolí Londýna někdy něco bylo veselé a barevné, ale tohle ve mně vyvolávalo ještě větší strach.
Tam někde... Tam někde venku se možná právě teď shromažďovali ti podivní, cizí Bojovníci, aby vnikli do naší budovy a bůhví kam mě ovlekli. Ne, že bych měla strach o sebe. Nechtěla jsem, aby se něco stalo ostatním, kdyby se mne pokoušeli chránit. Nebylo by to spravedlivé, měli by chránit jen sebe. Jsou stejně důležití, jako já.

„Jak je možné, že Unna září?“ mírně jsem pootočila hlavu, aby mu bylo jasné, že je ta otázka mířená na něj.
„Hm... To můj otec,“ zamumlal nepřítomně. Promnula jsem si spánky a zavřela oči.
„Tím chceš říct, že...“
„Ano, to tím chci říct. Vážně jsme si mysleli, že teď žádné nebezpečí nehrozí. Unna má mého otce ráda, navíc to bylo nezbytné.“
Pořád jsem tomu tak úplně nerozuměla. Jak je možné, že si byli vždy vším tak jistí a najednou selhali? Zrovna v době, kdy jsme nejvíce zranitelní?
Otočila jsem se rozhlédla se po pokoji osvětleném jen dohasínající svíčkou. Christopher si nepřál, aby nějaké prudké světlo k našemu oknu přivádělo pozornost.
Nevědomky jsem se však usmála, jakmile jsem spatřila, jak si pohodlně leží na naší posteli jen v kožených kalhotách s hříšným úsměvem na tváři. Nebyl to ten úsměv, jaký jsem u něj znávala – u tohoto bylo jasně vidět, že se snaží zapomenout na chmurné myšlenky. Jako já.

„Víš, že ti hrozně dlouho trvá, než se uráčíš uložit do postele?“ konstatoval, když jsem se konečně uložila po jeho boku.
„Tobě to vadí?“ zachumlala jsem se do deky. Nespokojeně zamručel.
„Ne, ale momentálně mi začíná vadit, že já si tu takhle ležím, vystavuji se tvým očím a ty se klidně celá zabalíš. Totiž – schvaluji ti to, záříš na dálku, což je nebezpečné, ale...“

Položila jsem mu ukazováček na rty a ležérně se usmála. „Víš, že ti hrozně dlouho trvá, než se uráčíš přestat mluvit?“ napodobila jsem jeho předchozí poznámku.
„Vím.“ začal se soukat pod mou deku.
„Ale, co tak najednou?“ provokativně jsem se usmála. Líbilo se mi, že už v místnosti nepanovalo to nepříjemné dusno.
„Když se neodkryješ ty, musím se já přikrýt, abych ti byl blíže, nemyslíš?“
Už jsem se zase octla pod ním. Jako zavřená v překrásné kleci, uvězněná. Nádherně uvězněná.

„Měla jsem pocit, že tě za tohle otec zabije.“ pokrčila jsem rameny.
„Jsem vůdce, vzpomínáš? Neřídím se nikým,“ líbl mne na klíční kost. „neplním rozkazy, já je vydávám.“ prohlásil sebevědomě, když doslova trhal tenkou látku zakrývající mé tělo.
Mé já, které mělo na příliš sebevědomé muže záporný názor se toužilo vzbouřit a praštit toho ničemu do jeho překrásné hrudě, ale to mé druhé já, to, které momentálně nebylo téměř vůbec při smyslech se domnívalo, že bych mu za to tu hruď spíše měla zulíbat.
Jen zjistit, co z toho je lepší.
Veškerý můj stud, který jsem předtím měla zmizel. S úsměvem jsem ho schodila vedle sebe a obkročmo se na něj posadila. Vypadal překvapeně.
Jediná dosud planoucí svíčka v místnosti vzplála neuvěřitelně vysokým plamenem, který na okamžik osvítil celou místnost. Nechávala jsem teplo prostupovat celým svým tělem, nechala se jím ovládat a vnímala jeho sílu. Hledala jsem svou podstatu, která byla ukryta v každém sebemenším plamínku, i v těch, které se právě odrážely v jeho očích.
S přimhouřenýma očima mne sledoval, jevil se mi tak zaujatě. Zkoumal každou část mé tváře, až jsem měla chuť se znovu červenat. Plamínek pod mým pohledem ještě několikrát divoce poskočil, než zcela vyhasl a my zůstali sami v neproniknutelné tmě.

Ticho noci, přerušované pouze oddychováním muže po mém boku náhle prolomila rána. Vyděšeně jsem se posadila, snažíc se uklidnit srdce, které se zřejmě právě chystalo opustit mou hruď. Když jsem bývávala malá a spala jsem sama v pokoji, který se mi zdál příliš velký a neútulný, vždycky jsem se schovávala pod deku. Zvláště v noci, kdy se ozvaly duté kroky po schodech, nebo jsem měla pocit, že se něco děje. Byla to taková jistota, křečovitě jsem zavírala oči a dělala, jako že spím. Pamatuji si, že mé srdce tlouklo přesně takhle rychle a divoce, jako právě teď. Až na to, že už mi není sedm a netisknu si k hrudi medvídka.
I Christopher tu ránu zaznamenal, pohotově vyskočil na nohy a začal se soukat do kalhot. Uznala jsem za vhodné si obléct alespoň spodničku. Pozorovala jsem obrysy Christopherova těla, když přiložil ucho k zamčeným dveřím, chvíli bylo ticho, než se ta rána ozvala znovu. Viditelně ho to vyděsilo. Popadl deku a celé mé zářící tělo do ní zabalil, poté mne zavlekl za paraván a překryl mi ústa svou velkou dlaní. Nějakou dobu jsem slyšela jen zběsilý tlukot svého srdce doprovázený mohutnými kroky na chodbě. Pod dveřmi se objevilo mdlé světlo. Neodvažovala jsem se ani pípnout. Kdyby nám nehrozilo nebezpečí, Christopher by se takhle nechoval, to mi bylo jasné.
Kroky se zastavily. Zlatavé světlo ve škvírce pod dveřmi zahalil stín. Dotyčný stál přímo před našimi dveřmi.
Konečně jsem zaslechla zvuk zvonku, oznamujícího poplach. Následoval dívčí výkřik. Už to nebyly pouze jedny kroky na vylidněné chodbě, teď tam byl nevýslovný hluk.
Christopher mne pustil, došel ke dveřím a odemkl. Chvíli jsem se domnívala, že snad zešílel, než mi došlo, že to udělat musel. Jestliže se tam venku něco děje našim lidem, musí tam být, aby je ochránil. Aby je vedl.

Otevřel dveře a proklouzl na chodbu. Nikdo si ho ani nevšiml, všichni pobíhali sem a tam. Chvíli neviděl nepřátelské Bojovníky, pouze rychle pohybující se stíny, které otevíraly dveře do každého pokoje a vyvolávaly nevýslovný poplach. Netušil, jak se sem dostali.
Pohlédl na Williama s Johnem, kteří právě zápasili s jedním Osamělým, který k nepřátelům patřil. Sledoval, jak Bojovníci obratně a velmi rychle odvádějí dívky na chodbu a prohlížejí si je, samozřejmě do té doby, dokud nezasáhne jejich patrner, což vede jen k dalším bojům. Přispěchal na pomoc Emily, kterou se právě chystal chytit dlouhovlasý Bojovník. I Christopherovi se jevil nesmírně obrovský, mohutný a pravděpodobně i nevyslovitelně silný. Emily mu však zatím vcelku slušně unikala. Její Bojovník se pokoušel k ní všemožně dostat, ale marně.
Christopher se rozběhl a skočil po nepříteli, aby jej uzemnil. Emily zatím vyděšeně prchla, hledajíce v davu známou tvář.
Jejich nepřátelé měli výhodu – bylo jich víc, byli starší a využili momentu překvapení.
Zatímco uzemňoval zkušenými chvaty statného Bojovníka, koutkem oka zahlédl svého otce, jak jediným pohybem ruky vytváří jakýsi portál. Unna stála po jeho boku a pročesávala očima dav. Věděl, koho hledala.
Lockwood starší popoháněl dívky, aby se vrhly do portálu. Většinu však ale přesvědčoval marně, byly příliš věrné, než aby své ochránce opustily. Několik jich tedy museli donutit násilím.
Christopher skutečně uvítal, když ze zdí začali přicházet na pomoc bledí muži, i tak mu bylo ale jasné, že nemají nejmenší šanci. Musí ji ochránit.
Unna doslova strkala vyplašené dívky do portálu, jelikož věděla, že jsou příliš zranitelné, než aby tu byly co platné. Zahlédla Liseanu, jak se odvážně pere s jedním Bojovníkem, ale proti muži neměla nejmenší šanci. Jejich schopnosti nebyli na úrovni, aby je vůbec nějak dokázali použít. Unna dobře věděla, že prohrají, proto bylo nezbytné chránit ty dívky.
Christopherovi se konečně podařilo poslat statného muže do bezvědomí, prodíral se davem a pomáhal těm, kteří to potřebovali, samozřejmě až do té doby, dokud nezahlédl pohyb u dveří, kde byla Elizabeth. Popadl Lise, která se marně snažila bušit pěstmi do nepřátelského Bojovníka, ten z ní samozřejmě měl jen a jen zábavu. Christopher věděl, že Lise je silná Bojovnice, ale na něco takového neměla. Násilím jí donutil projít portálem a vrhl se ke dveřím, donichž právě vstoupil povědomý nepřítel.

Ztěžka jsem polkla, jakmile jsem zahlédla, že se dveře otevírají. Nikdy jsem nebyla tak zbabělá, že bych nechala přátelé v nesnázích. Že bych nechala Emily, aby kvůli mně utíkala před nepřáteli, že bych riskovala její život a nepomohla jí. Mé instinkty mi však napovídali, že za předpokladu, že bych byla těhotná by to bylo nesmyslné.
Deka sice ono zatracené záření utlumovala, ale ne natolik, aby mi to tak úplně pomohlo.
Téměř jsem až cítila Bojovníkovy oči, jak se do mě zapichují jako stovky nožů. Musela jsem využít své výhody. Byl tu teď sám, no ne?
Postavila jsem se a odložila deku, chvíli mi trvalo, než jsem se začala soustředit a dokázala si za svými zády vytvořit onen oslepující žhnoucí štít. Vyšla jsem zpoza paravánu a čelila svému nepříteli.
Překvapilo mne, že to nebyl nikdo jiný, než ten dlouhovlasý cizinec, kterému jsem utíkala při té zkoušce. S tím malým detailem – nyní to byl skutečně on, ne jen jeho náhražka, ne jen iluze.

„To nebylo moudré,“ prohlásil Eleazar s širokým úsměvem. Měla jsem pravdu, jeho oči orámované rudým kroužkem se do mne zcela zapichovaly. Byl uhrančivý.
Nijak jsem na jeho poznámku nereagovala, soustředila jsem se na svůj cíl. Svázat ho, alespoň na malý okamžik.
Malý ohnivý kruh ho sice obklopil, ale na rozdíl od té zkoušky nezpoutal. Bylo to pro něj tak snadné se té věci ubránit. Stačilo jen párkrát máchnout rukou a má zbraň se rozplynula.
„Oheň máš po matce.“ usmál se a chystal se po mě chňapnout, v tu chvíli se ale ve dveřích objevil Christopher a skočil na útočníka. Povalil ho na zem a popadl pod krkem. „Běž!“ křikl na mne.
Kousla jsem se do rtu, přemítala, zda poslechnout, či ne... Váhavě jsem si prohlédla své zářící tělo, než jsem se rychle rozběhla na chodbu, kde neustále probíhal „boj“. Zahlédla jsem Emily, jak před sebou tvoří světlemodrou bariéru, něco jako štít, který odolával proti náporům Bojovníka.
Rozběhla jsem se k Emily, abych jí pomohla. Ta jakmile mě spatřila, vytřeštila oči. „Utíkej!“

„Ne, to ty běž do toho portálu!“ ukázala jsem na Lockwooda, který se snažil portál udržet, ale ani jeho síly nebyly nekonečné.
„Emily!“ popadla jsem ji za paži, takže jsem přerušila bariéru a nyní byla nucena s ní prchat před Bojovníkem, který byl rudý vzteky.
Cestou jsem odtáhla i jejího milého, který se právě snažil se dostat ke mně, jako asi deset dalších našich Bojovníků. Byl to instinkt, chránit.
„Oba jděte do toho portálu. To je příkaz!“ zasyčela jsem, když se neměli k tomu uposlechnout. Emily vypadala naštvaně, snad i smutně, ale nemohla neuposlechnout. Skočila do portálu se svým Bojovníkem v závěsu.
Věděla jsem, že jsme právě přišli o jednoho schopného muže, který by se v boji hodil – ale představa, že by o něj Emily přišla.... ta se mi vůbec nelíbila. Lockwood již bariéru déle neudržel, vysíleně padl na kolena. Unna ke mně přispěchala a popadla mne za ramena. „Měla jsi jít místo nich!“ zakřičela a stoupla si tak, abych já byla ukrytá za ní. Několik dalších mužů tak také učinilo, takže jsem momentálně stála v kruhu utvořeném z mých ochránců.
Ze dveří se vynořil zmlácený Christopher, který se k ostatním přidal. Nyní tu už bylo jen pár dívek, které se rozhodly se svými Bojovníky zůstat a samozřejmě ostatní, kteří stále ještě odolávali starším a zkušenějším nepřátelům.

Eleazar, právě tak zmlácený jako Christopher se vynořil ze dveří a pokynul rukou zbytku jeho „armády“ aby se na mé ochránce okamžitě vrhla.
Nyní jsem neviděla téměř nic nadpřirozené, kromě rvačky mužů – neobyčejně silných mužů, kteří se mlátili holýma rukama, jelikož to byly jejich nejúčinnější zbraně. Překvapovalo mne, jak ta jindy mírumilovná Unna nyní vypadala. Rusé vlasy jí poletovaly kolem obličeje, když zkušeně uhýbala ranám svého nepřítele. Neměla brýle, takže byly zřetelně vidět její výrazné oči. Rozhodně proti nim nebyla v nevýhodě, byla neobyčejně silná a mrštná, tudíž jí prakticky nebylo možné udeřit. Snažila jsem se soustředit, doopravdy jsem se o to nesmírně snažila, ale nešlo mi to. Nešlo to tolik, jako na trénincích. Tohle byla realita a v této realitě jsem nebyla schopna boje. Můj potenciál mi byl tím pádem k ničemu. Krev mých přátel, krev mé krve se prolévala jen kvůli mé maličkosti. Mohla jsem jen doufat, že nikdo nezemře. Jestliže ano....

Eleazar s Christopherem nyní opět stáli proti sobě, pěsti létaly vzduchem, některé minuly, jiné našly svůj cíl. Obklíčili ho, tři muži, včetně Eleazara teď zastiňovali výhled na mého Christophera v jejich středu. Viděla jsem jen, jak se na něj dívají. Zřejmě se odehrával opět souboj vůlí. Christopher byl vůdce, v těchto ohledech neobyčejně silný, ale nebyla jsem si jistá, že má proti takové přesile vůbec nějakou šanci. Rozběhla jsem se a do jednoho z nich prudce strčila. Ztratil rovnováhu a tím i soustředění. Udeřil mne. Chytila jsem se za bolavé místo na tváři, ale nenechala se tím nijak odradit. Musela jsem ho dostat dál, aby to Christopher neviděl – aby se nerozptyloval.
Kousek jsem poodběhla, hromotluk mne samozřejmě následoval.
„Ty jedna zákeřná mrcho!“ křikl. Byl čas, musela jsem použít to, co jsem se naučila, když jsem trénovala s Bojovníky. Sehla jsem se, abych unikla jeho pěsti, v rychlosti jsem sáhla po jednom obraze a ačkoli jsem ho jen sotva unesla – vrazila jsem mu ho přímo na hlavu. Tím jsem získala čas, abych se vrátila a trochu jim pomohla. Když jsem se ale vrátila do hlavní chodby, čekalo na mne překvapení. Nepřátelé stáli a každý z nich držel pod krkem jednoho z našich řad. Eleazar s triumfálním úšklebkem držel Christophera pod krkem přesně tak, jak on předtím jeho s tím rozdílem, že nyní se pod Chrisovým krkem leskla dýka. Ztěžka jsem polkla.
„Vítej, holčičko. Protože já a mí muži jsme gentlemeni, dáme ti na výběr. Můžeš zachránit sebe a své přátelé a svého vůdce nechat usmrtit, nebo je můžeme pustit a vezmeme si tebe.“
Muži po jeho boku se zasmáli.
Nervózně jsem přešlápla. Neváhala jsem, to ani v nejmenším, jen jsem měla strach, že to bude podraz.
„Proč by jste to ale dělali? Když budete mít mne, můžete je také zabít.“ zamumlala jsem, ačkoli jsem toho záhy litovala.
Eleazar se široce usmál. „Protože mi je zabít nechceme. Chceme, aby truchlili pro ztrátu své vůdkyně. Je to instinkt, budou trpět, protože budeš trpět ty, zlatíčko. To je to, co chceme.“
Rezignovaně jsem sklonila ruce podél těla a nechala ohnivý štít za mými zády zmizet. Jeden z mužů pustil Williama, došel ke mně a než jsem stihla odporovat, už jsem byla přehozená přes jeho rameno jako hadrová panenka.
Viděla jsem jen záblesk zoufalství v Christopherově očích, to, jak moc se začal snažit se cizímu Bojovníkovi vytrhnout, ale ať se snažil sebevíc, neměl šanci.
Svět pro mě potemněl. Netušila jsem, zda mne do říše snů poslala tupá rána, která náhle pohltila můj svět, nebo jsem upadla do bezvědomí už předtím. Chlad mne celou objímal, věznil. Zlé myšlenky mi nyní kolovaly v hlavě a uchvacovaly zbytky mého zdravého úsudku, vzpomínky se mísily s vidinami a nočmími můrami.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování