OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svázané duše - 12. kapitola

Povídka se umístila na druhém místě o Nej povídku měsíce ledna. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!

15.02.2013 (19:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 899×

„Zavři oči, Sarah,“ zamumlala jsem směrem k drobné plavovlásce po mém boku. „Řekni mi, co vidíš, máš nějakou představu o muži tvých snů?“ Musela jsem se držet, abych se nezasmála, zvlášť proto, že to, co jsem kdysi považovala za muže snů, se mi rozešlo, jakmile jsem poznala Christophera. On představoval vše zakázané, hříšné... Byl jiný, tak divoký, svobodný. Dosud nechápu, jak se mi mohli líbit vyzáblí, pobledlí londýnští chlapci, kteří se báli byť mi věnovat polibek na hřbet ruky. Vše tenkrát bývávalo formální, přitom v povzdálí, v té skryté realitě, každá manželka šlechtice trpěla, chtěla lásku, chtěla vášeň, a místo toho měla po svém boku chladného snoba, který dokázal city projevit tak maximálně nějaké lehké holce u polorozpadlých domů ve Whitefriars. Takhle jsem nikdy skončit nechtěla. Možná já, možná já i Sarah máme obrovské štěstí, že nic takového podstupovat nemusíme. Ale Sarah... ať je přítelem či nepřítelem, se mi nejeví, že by byla lásky schopná. No, pokud tu musím být zavřená, proč si nezkrátit čas, nenavázat vztah a zjistit co nejvíce o pozici tohoto místa?

Sarah se nejdřív nepřirozeně šklebila, než se široce usmála. „Vidím pěkného, svalnatého bojovníka... s tmavší kůží, přirozeně opálenou od slunce, s cizím přízvukem, černými vlasy a hříšnýma čokoládovýma očima,“ olízla se. Musela jsem se zasmát. 

 

„Kdybys nějakého takového potkala, věř mi, že by to nebyla láska, na co bys myslela,“ poklepala jsem jí na rameno a ona otevřela oči.

„Vážně tu není nikdo, kdo by se ti líbil? Nejen fyzicky, ale duševně. Někdo, na koho by ses musela pořád dívat?“

Sarah se zamyslela a prošla po velké místnosti s rukama za zády a bradou povýšeně vystrčenou nahoru.

 

„Možná,“ zahuhlala a otočila se ke mně. „Ale nevím, jak se mám chovat. Oni udělají cokoli chci, ale co když je to, co... nechci? Co když už nechci, aby všichni skákali, jak já pískám? Chtěla bych někoho, kdo by se mi postavil. Ale jsem dcera vůdců, všichni mají strach se mi postavit!“ povzdychla si, divoce gestikulovala rukama a šklebila se. Má matka by nad ní jen ohrnula nos a řekla by, že takhle se pravé dámy nechovají. Ano, to máme se Sarah společné – nejsme dámy.

„Tak zkus být milá,“ přešla jsem k ní, váhavě ji chytila za bradu tak, aby ji dala trošku níž. „Chovej se něžně, nepovýšeně. Pak možná vše bude lepší,“ mrkla jsem na ni. Připadala jsem si vtipně, já a poučovat někoho o lásce. Ale co když to nepomůže? Co když jejich druh vážně není schopen milovat? 
Co když její údajná babička zkrátka neuměla milovat, a proto se Bojovník z našich řad rozčílil a unesl ji, aby ji to naučil? 

 

Když jsem se chystala promluvit znovu, kdosi vtrhl dovnitř pokoje. Viděla jsem ženu nápadně podobnou Sarah. Musela jsem sebou trhnout pod jejím ledovým, až nenávistným pohledem, kterým mne obdařovala už od první sekundy, co vstoupila do dveří.

„Sarah, zaslechla jsem, že jsi prý osvobodila naši vězenkyni a odvedla ji do svých pokojů. Domnívala jsem se, že je to od Eleazara jen nějaký hloupý vtip, ale jak vidím, vcelku si s vůdkyní našich nepřátel rozumíš.“ 

Sklopila jsem pohled a odstoupila od Sarah. Moc téhle ženy byla téměř hmatatelná a nemělo by cenu cokoli říkat. Buď je tato žena nesmírně krutá a bezcitná, podle toho, jak vypadá, nebo si na takovou jen hraje.

„Mamá, tak to není. Oni ji několikrát uhodili a hodlali v tom pokračovat, tak jsem to přece nemohla nechat!“ Sarah už zase vystrkovala bradu a v jejích očích byly zřetelné divoké jiskřičky. Zkrátka nepoučitelná.

Její matka jen zakroutila hlavou a přešla ke mně, začala mne obcházet a prohlížet si každou část mého obličeje. Bylo mi z toho divně.

„Pěkné děvče,“ konstatovala.

„Mamá, ráda bych si Elizabeth ponechala jako svou... společnici, do té doby, než budou muži jednat o výkupném. Nechci, aby se jí ubližovalo, a myslím, že její rod stejně nebude vědět, jestli je jí tu zle nebo dobře, takže...“

„Jak jsi jí to řekla?“ skočila své dceři do řeči. 

„E - Elizabeth?“ hlesla po odmlce, kdy Sarah neodpovídala a doslova na svou matku zírala. 

„Ano, madam,“ zašeptala jsem.

„To je moc... zajímavé,“ zamumlala poté a zastavila se. Vypadala překvapeně a k mému údivu i vyděšeně. „Elizabeth Hartová jako vůdkyně, spolu s Christopherem Lockwoodem. To je neobyčejný svazek, nemyslíš, Sarah?“ 

Nervózně jsem těkala pohledem ze Sarah na její matku a zpět, vůbec jsem nechápala, jak je možné, že zná mé jméno.

Sarah nevinně zamrkala. „Samozřejmě, mamá,“ přitakala. To bylo snad poprvé, co jsem ji viděla neodporovat.

„Tvá matka musí být velmi pyšná,“ dala zvláštní důraz na slovo „matka“.

Teď už z jejích slov začínala být nervózní i Sarah, přešlapovala a pohrávala si s výrazným náhrdelníkem.

„Jestliže ví o tom, co se mnou je, tak možná. Ovšem má matka od mého útlého dětství zamýšlela provdat mne za nějakého bohatého pána. Říkala, že mám tak trochu modrou krev, tudíž by prý nebyl výhodný sňatek žádný problém, ale... naštěstí se nestalo.“

Žena párkrát nervózně zamrkala, než stáhla rty do přísné čárky. „Samozřejmě. Některé Čarovné se, jak vidím, pokoušejí o normální život,“ odfrkla si a obešla mě. Připadala jsem si jako prach pod jejíma nohama, jako nicka. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem chodila do ulic Londýna a sledovala chudinu. Děti špinavé od bláta se válely v temných koutech a nastavovaly malé ručky náhodným kolemjdoucím, snad v domnění, že jim něco dají. Vždy jsem tajně chodívala do naší kuchyně a poté odnášela několika dětem v okolí jídlo, alespoň dokud mi na to matka nepřišla. A já se teď cítila jako malá, ušmudlaná holčička v roztrhaných šatičkách, která klečí před touto ženou.

„Mamá, prosím,“ povzdychla si Sarah.

Její matka se otočila zpátky ke mně, než se pokřiveně usmála. „Když tvůj rod vydá deset dívek výměnou za tvůj život, budeš volná, Elizabeth Hartová. A my získáme výhodu, se kterou vás porazíme. Ačkoli... připadá mi, že když si necháme jen tebe, oni bez tebe nebudou schopni bojovat. Již teď musí nesmírně trpět.“

S těmi slovy odešla. Uznávám, že jakmile tak učinila, cítila jsem se o dost lépe.

Zbledla jsem jako právě natřená stěna, jakmile jsem si uvědomila, co to vlastně řekla. Deset dívek? A jak je možné, že kvůli mé nepřítomnosti trpí, to jsou skutečně tak vázaní na své vůdce?

Sarah ke mně přiskočila právě včas, jinak bych se jistě sesunula k zemi. Bylo mi na omdlení, snad poprvé za posledních pár týdnů jsem se tak doopravdy cítila. Ne, to nedovolím. Raději zůstanu tady, než aby kvůli mé hlouposti deset dívek přišlo o své milované.

Posadila mne na postel a sedla si ke mně. „Dýchej, už to na tebe začíná doléhat,“ povzbudivě se na mě usmála. Samozřejmě, že Emily mi nahradit nedokázala, ale byla to jediné celkem milé a přijatelné v této budově.

 

* * *

 

 

Ležela jsem na zemi u postele, na které spala Sarah. Samozřejmě mi nejdřív půjčila několik dek, abych neležela na zemi. Nebylo to příliš pohodlné, neustále jsem se převalovala a nebyla schopna usnout. Stěžovat jsem si ale nemohla. Kdyby mne Sarah nevzala k sobě, spala bych teď v okovech a povídala si s různými hlodavci ve své temné cele. Dá se říct, že jsem jí tedy mohla být vděčná. Uprostřed noci, kdy byl měsíc vysoko na obloze, jsem to už nevydržela, nespokojeně jsem se zvedla a zamířila si to k obrovskému oknu vedoucímu na balkon. Opatrně jsem vzala za kliku a tiše otevřela. V lehké košilce, kterou mi Sarah půjčila, mi nebylo zrovna teplo, zvláště, když foukal poměrně silný vítr. Stoupla jsem si až k okraji a podívala se do krajiny. Téměř až vyděšeně jsem odskočila, jakmile jsem spatřila, kde se nacházím. Silný vítr byl důsledkem moře, které vlnami mlátilo o skálu, na které se ono sídlo nacházelo. Neslyšela jsem to zřejmě proto, že sídlo má velmi pevné zdi, které nepropouští zvuk. Dívala jsem se na tmavě modré vlny nekonečného moře. Nikde nebylo nic než moře. Děsilo mne to. Neuvěřitelně. Otočila jsem se, abych viděla alespoň část budovy. Jednalo se zřejmě o obrovskou budovu, kdysi asi bývávala bílá, ale nyní se mi jevila oprýskaně, sešle, což však na majestátnosti nic neubíralo. Zaráželo mne však to, že se sem nehodila. Bylo to tak... nepatřičné, jako kdyby ten dům prostě někdo vzal z nějakého malého městečka a přemístil jej sem, na nějakou vysokou skálu obklopenou stejně nepatřičným mořem. Tušila jsem sice, že na druhé straně domu bude nějaká pláž, nějaké město nebo něco podobného, ale i tak to bylo děsivé. S hrůzou jsem s uvědomila, že tady mě Christopher nikdy nenajde. Nikdy. Útěk nepřicházel v úvahu, neměla jsem kam uprchnout, jestliže jsem se nechtěla vrhnout do moře. Popadl mne pocit hrůzy, beznaděje a čirého zoufalství. Chytila jsem se za vlasy a začala si je rvát až do té doby, dokud to doopravdy nezačalo bolet.

„Christophere!“ začala jsem si masírovat konečky prstů spánky a soustředila se na jedinou věc; na něj.

„Lásko, lásko? Jsi v pořádku?“ ozvalo se zoufalým tónem, ten hebký, přísný hlas mě dokázal vždy rozechvět, vyvolat ve mně pocit bezpečí, klidu, lásky, ale nyní... nyní to bylo jen prázdno, co jsem cítila. 

„Ano,“ prudce jsem se nadechla, abych se nepřestala soustředit a neztratila s ním tak spojení.

„Chrisi, nehledej... nehledej... Nehledejte mne, nikdo z vás. Miluji tě,“ zašeptala jsem nahlas, ale věděla jsem, že to uslyší, bylo to totéž, jako kdybych si to myslela. Setřela jsem si slzu, která mi samovolně vytékala z koutku oka, než jsem se otočila a vrátila se zpět do pokoje.

„Elizabeth! Lizzie, Lizz...“ Jeho hlas se v mé hlavě pomalu vytrácel, s každou další slzou mizel, až zmizel úplně. Věděla jsem, že když se budu snažit ho ignorovat, stane se to. Stane se to a dívky nebudou muset dát svůj život za ten můj. Budu možná navždy uvězněná tady, ale tak už to bývá. Někdo je vždycky oběť. Lepší dvě oběti, než deset obětí. Totiž – možná dvě oběti.

Lehla jsem si zpět do své provizorní postele a celý zbytek noci nechávala slzy smáčet mé zarudlé tváře.

 

 

* * *

 

 

„Elizabeth! Prober se!“ pravil hlas, který jsem poznávala jen matně. Zněl z dálky, ale jakmile jsem otevřela oči, poznala jsem jeho původce. Sarah seděla vedle mě na zemi a snažila se mne probrat z toho podivného stavu, do kterého jsem v noci upadla. Sáhla jsem si na opuchlé tváře, na kterých stále ještě byly patrné slzy.

Jakmile jsem však mladší dívku spatřila, prudce jsem se posadila a tváře si otřela ve snaze skrýt před ní svou bolest.

Emoce, které se zračily ve tváři plavovlasé Čarovné, mne překvapily. Byl to jakýsi soucit?

„Zjistila jsi, že odsud neutečeš, viď?“ hlesla Sarah. Až téměř hystericky jsem přikývla a párkrát zamrkala, abych přes clonu nových slz vůbec viděla.

Dívka si povzdychla a vstala. „Za deset vašich dívek budeš volná,“ pokrčila rameny. Vztekle jsem trhla hlavou a vstala.

„Ty vážně nemůžeš nikdy nikoho milovat, Sarah! Jsi tak... lhostejná! Jak si můžeš myslet, že lze zničit deset lidských životů, odervat je od jejich milovaných kvůli vlastní svobodě? Kvůli vlastním pocitům, tužbám? Kdo by s tím mohl žít?! To zkrátka nemohu dovolit,“ hodnou chvíli jsem na ni křičela, než jsem se rozhodla to vzdát a odebrat se do vedlejší místnosti, kde jsem se sesunula na zem podél zdi a zavřela oči.

„Nejsem tak lhostejná, jak si myslíš, ale když máš city, když je projevuješ, je to horší. Trpíš,“ ozvalo se za mnou. Zakroutila jsem hlavou a upřela skelný zrak ke stropu. „Nerozebírejme to. Raději mi řekni, jak mám tvou matku přesvědčit, aby výkupné nechtěli. Abych tu zůstala.“

„Má matka se nedá přesvědčit. Dělá to, co ona chce, totiž, pokud jí to můj otec nezakáže.“

 

* * *

 

 

O tom, že jsem tu naprostá nicka, jsem se přesvědčila u „snídaně“. Sarah mi opět vypůjčila šaty a společně jsme se vydaly dolů. Ty chodby tu byly jako jakési bludiště, bez pomoci bych se tu absolutně nevyznala. Jakmile jsme do jídelny dorazily, upřely se na nás zraky všech přítomných. Poměrně mne vyděsilo, že jich tu bylo asi tak třikrát více, než nás dohromady. Stoly byly rozděleny podle pozice dané osoby. Úplně ve středu byl dlouhý, bohatě prostřený stůl vůdců, po stranách pak Bojovníci se svými družkami, další byli Čarovní a Osamělí. Také měli nějaké společenské rozdělení, vytušila jsem, že podle toho, jestli jsou stále „svobodní“, nebo už mají přiřazeného druha.

Sarah mě sice vedla k vůdcovskému stolu, ale cestou se zarazila. Dva statní, pro mě dosud neznámí Bojovníci horlivě zakroutili hlavami. „Ty,“ ukázal jeden z nich na Sarah. „Vůdci tě očekávají, ale s ní v žádném případě.“ 

Než jsem stihla zareagovat, ten druhý mě vedl někam úplně dozadu. Octla jsem se u stolu viditelně veselých Bojovníků a co hůř, na klíně jednoho z nich. Tak tohle budou ti bez závazků, pomyslela jsem si a chtěla se zvednout, jít kamkoli, jen být z dosahu nenechavých rukou. Dotyčný se však nenechal tak snadno odradit, stáhl mne zpátky k sobě a vzal kolem pasu.

„Podívejme se na to, taková kráska! Doufám, že si ji tu necháme, protože jestli jo, chci ji já,“ zašvitořil mladík sotva o pár let starší než já. Celý stůl propukl ve škodolibý smích.

„Myslím, že nás je víc, tak mi ji taky na chvíli dej!“ ozvalo se z druhé strany. Ten, na kterém jsem seděla, se viditelně nehodlal své vlády nad mou osobou vzdát a dál si mne k sobě sebejistě tiskl.

Bylo mi to tak odporné, že jsem se rozhodla konečně zakročit. „Jsem těhotná,“ sykla jsem na bloňďatého, vcelku hezkého muže. Smích mu sice na chvilku z tváře zmizel, ale později jej nahradil ještě širší a veselejší.

„Nevadí, tak to u nás taky chodí. Dokud ti nikoho nevyberou, můžeš si dělat, co chceš, mít třeba dvacet dětí, a nikoho tady to nezajímá, že, pánové?“ rozhlédl se po všech přítomných, kteří se smíchem přikyvovali.

„Takže,“ odkašlal si, „tímhle nás tu neodradíš, holubičko,“ sjel mi rukou na stehno, zřejmě hledal, kudy by se dostal na holou kůži. Zaťala jsem zuby. Ke své hrůze jsem zjistila, že mi to až tak nepříjemné není, ale zakročit jsem musela. Praštila jsem ho do jeho nenechavé ruky, vysmekla se mu a vstala. Chystala jsem se mu jednu pořádnou vrazit, ale bohužel měl lepší reflexy, než jsem předpokládala. Zastavil mou ruku v letu, vstal a shodil mne na židli, na které předtím seděl. 

„Pěkně divoká jsi, jen co je pravda,“ zapřel se o stůl a propaloval mě svým až uhrančivým pohledem. „Ale už jsem si tě vybral, takže když tu zůstaneš, jak předpokládám, podrobím si tě, ať budeš chtít, nebo ne,“ široce se usmál.

Už jsem to vážně nevydržela, nenáviděla jsem to povýšené chování, ty hloupé, majetnické sklony. Znovu jsem vstala, tentokrát tak, abych mu stála čelem. Sice jsem byla asi o hlavu a půl menší než on, pokusila jsem se ale udělat se nějakým způsobem větší.

„Já jsem vůdkyně z rodu Aubergineů, krví spojená s Christopherem Lockwoodem, vaším největším nepřítelem, a nikdy, nikdy se nikomu nepodrobím!“ zaprskala jsem mu do obličeje. Chvěla jsem se vzteky a rozhořčením. V místnosti se rozhostilo hrobové ticho na dobrých pár sekund, než všichni, ale úplně všichni propukli v neuvěřitelný záchvat smíchu, včetně muže, na kterého to bylo mířeno. Zřejmě jediný člověk, který se nesmál, byla Sarah, která upřeně zírala do prázdna.

 

„Ne, miláčku, tady nejsi nic,“ schodil mě zpět na židli, rukou pokynul jednomu Bojovníkovi, který vstal a položil na stůl ke mně misku s něčím nechutně vypadajícím. Ohrnula jsem nos a odvrátila zrak. Jestli se domníval, že tohle budu jíst, tak to je zatraceně na omylu. 

 

„Vůdce,“ otočil se ke stolu uprostřed, mírně se poklonil, ačkoli v tom gestu nebyla znát žádná pokora, a promluvil. „Smím si místo slečny Sarah vzít naši rozkošnou vězenkyni pod křídla já?“ zeptal se s úsměvem.

Černovlasý statný muž, který seděl vedle Sarah a její matky, se mohutně zasmál a praštil pěstí do stolu. „Ale jistě, chlapče! Tobě plně důvěřuji,“ stočil svůj černý, prázdný pohled ke mně.

„Otče!“ vykřikla Sarah zoufale. „To jí nemůžeš udělat! Je nevinná! Ona za to, že ji vybrali, nemůže,“ vstala a přiběhla ke mně, jako kdyby se mě pokoušela chránit. Alespoň nějaké city konečně projevila.
Muž lhostejně pokrčil rameny. „Mé rozhodnutí, dcero, budeš respektovat,“ sykl. Žena po jeho boku se zatvářila překvapeně a možná trochu naštvaně, ale nepokoušela se svému muži nikterak odporovat. Ale Sarah se nevzdávala. 

„Neříkal jsi, jakou má cenu? Když ji přenecháš Zacharovi, přizabije ji,“

Ztěžka jsem polkla a pohlédla na jedinou bytost zde, která měla srdce, s děkovným výrazem. Sarah mi ale dosud nevěnovala pozornost.

„To tvou matku ten bezcenný bastard zajímá! Kdybychom ji zabili, oslabili bychom nepřítele mnohem více, než když si ji tu udržujeme živou!“ 

„Její rodiče jsou spolu, ona není bastard,“ namítla Sarah. Její matka sklopila pohled, téměř jako kdyby jí mé maličkosti bylo líto.

„Je bastard a ty se od ní budeš držet dál. To není tvá věc. Eleazare, odveď ji!“ křikl na muže u stolu. Vypadal sice překvapeně, ale poslechl svého vůdce. Přešel k Sarah, uchopil ji za paže a začal ji strkat ke dveřím.

„Co vy jste to za člověka?“ zašeptala jsem, ale můj hlas se až moc hlasitě rozléhal ve velké místnosti ještě dlouho poté, co jsem již mlčela.

Kupodivu se nerozčílil. Jen se zašklebil, vstal a rozešel se ke dveřím. „Nejsem člověk, ani ty ne, dítě,“ pronesl pohrdavě a otočil se ke své ženě.

„Jdeme,“ pokynul jí rukou a jí nezbývalo nic jiného, než vstát a následovat svého druha ven.

Jako hromádka neštěstí jsem se postavila a chtěla odejít, ale ten muž, kterému říkali Zachar, mne nenechal. Už jsem neměla sílu odporovat. Celý zbytek „snídaně“ jsem s kručícím žaludkem sledovala, jak se cpou a vesele tlachají. Možná, že mě i párkrát napadlo, že se vrhnu z nejbližšího balkonu do moře, ale nakonec jsem vždy tu myšlenku zapudila. Takovou radost bych jejich vůdci neudělala.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Svázané duše - 12. kapitola:

Napíš pokračovanie prosím je to uuužasná poviedka :)

Přidat komentář:

Nick:

Text: