OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svázané duše - 2. kapitola

07.01.2013 (16:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 985×

Toho rána jsem se probudila poměrně spokojená. Poté, co jsem se s tím chlapcem potkala, jsem nedokázala myslet na nic jiného, dokonce i ve snu mě pronásledovala jeho bezchybná tvář. Až ráno jsem si však začínala uvědomovat, že ať je krásný sebevíc, není pro mě. Není to Christopher, pro kterého budu „darem“. Když jsem si představila, že i on byl nějaké z dívek přidělen, moje srdce trpělo pod tíhou té kruté reality. Posadila jsem se na posteli, zrovna svítalo a dívky se začaly pomalu probouzet. Věděly jsme, že brzy sem vtrhnou ty ženy v podivných hábitech a budou nás popohánět. Zvlášt dnes, v den konání plesu. První, co zaujalo můj zrak, byly rudé nabírané šaty na mé posteli, byly doplněny ještě stejnobarevnými rukavičkami a třpytivou maskou. Zaujatě jsem po kusu nádherné látky sáhla a uchváceně po ní přejela rukou. I ostatní dívky se začaly vzpamatovávat. Uvědomila jsem si, že všechny máme zcela odlišné šaty, což bylo celkem matoucí, vzhledem k faktu, že nás zatím odlišovali barvou šatů.
„Páni!“ vydechla Emily, když viděla moje šaty. Hned po ní se u mě objevily i další dívky.
„Máš ze všech nejhezčí!“
„Nediv se, vždyť je Christopherova, a vy víte, že Lockwood by nedopustil, aby jeho syn neměl to nejlepší,“ uculovala se Rose, zkoumajíc třpytivou masku ve zvláštním tvaru.
Poněkud jsem zrudla a pospíchala se převléct do normálních šatů, abychom nepřišly na snídani pozdě. Věděla jsem, že i tady by si slečna Williamsová našla nějakou komůrku, kde by nás trýznila.

„V noci jsem byla na procházce,“ zašeptala jsem směrem k Emily, rozhlížejíc se, jestli mě náhodou někdo neposlouchá. Emily jsem tu ze všech dívek věřila nejvíce. Od prvního okamžiku se mi zdála upřímná a dobrosrdečná, možná proto na mě udělala takový dojem.
Pobledlá dívka se div nezakuckala čajem, když to zaslechla.
„Cože? Ty ses zbláznila?“ naklonila se ke mně blíž. Její dosud vážný výraz se záhy změnil na laškovný. V jejích očích bylo znát uličnictví. „Povídej, cos viděla?“
„Spíš koho,“ opravila jsem ji s úsměvem. Opět jsem pocítila, jak se mi do tváří nahromadilo horko.
Emilyin výraz byl o to zvědavější, proto jsem neváhala a začala jí vyprávět vše hezky od začátku.
Když jsem skončila, dívka na mě doslova zírala s doširoka vytřeštěnýma očima. Dosud hltala každé mé slovo.
„Páni! To je jako v nějakém románu! Potkali jste se v noci na chodbě, ty jsi jenom obyčejná Čarovná a on je Bojovník, takový pan tajemný! Už to jméno tomu nasvědčuje. Dante, no kdo to kdy viděl? Ale každý jste zaslíben někomu jinému, což je srdcervoucí a....“
Teď jsem na ni zírala naopak já. Chvíli jsem přemýšlela o významu jejích zmatených slov, než jsem se musela zasmát. „Měla bys méně číst, Emily,“ zamíchala jsem černou tekutinu v porcelánovém bílém hrnku, který už toho měl zjevně také hodně za sebou. „A vůbec, jen jsme se srazili. Byla to náhoda, už jej pravděpodobně nikdy neuvidím. Bůhví, kam mne Christopher odvede, až mu budu předána. Stejně si připadám jako nějaká věc, jako majetek.“ Lokla jsem si černého čaje s malíčkem mírně vztyčeným, než jsem se na zasněnou Emily opět obrátila.
„Věř, že je to pro dobrou věc. Naše rody vymírají, svět přebírají lidé a vše, co bylo vybudováno, ničí.“
Musela jsem dát přítelkyni za pravdu, pokývala jsem hlavou a usmála se. Nesměla jsem dát najevo fakt, jak moc na mě ten Bojovník zapůsobil. Udělal hlubokou díru v mém srdci a zřejmě nikdo ji už nemohl zacelit.

Odpoledne nás slečna Williamsová vyhnala ven na dvůr s tím, že jsme nevěděly, co nás čeká. Nechala nás asi tak deset minut čekat, než konečně přišla.
„Dnes jsme s panem ředitelem Lockwoodem zařadili do partnerských svazků všechny, u kterých byly nějaké nesrovnalosti. Nemusíte mít ale strach, dnes na plese se se svými budoucími druhy seznámíte, ačkoli je uvidíte jen v maskách. Věřte, že vše děláme ve vašem zájmu, jelikož jste pro nás velmi důležití. Výcvik nebude jednoduchý, ani pro vás a už vůbec ne pro Bojovníky. Jedno si pamatujte, až budete přiřazeny ke svému partnerovi na stálo, budete jako jedno tělo. Vaše komunikace bude záležet na vzájemné důvěře. Vaše mysl bude propojena s tou jeho. Uděláte vše, co se po vás žádá, abyste své milé chránily, stejně jako oni vás. Jsou vycvičeni na to, aby své ženy chránili za každou cenu, ale vše záleží na vašem vztahu. Proto jsme byli s ostatními velmi opatrní při výběru vašich partnerů. Nejde jenom o boj, jde o to, aby svazek byl výhodný i pro další... důležité záležitosti, které vám, doufám, nemusím vysvětlovat,“ obešla nás.
„I když si u některých z vás nejsem tak úplně jistá,“ zaprskala mi vyčítavě přímo u ucha a pokračovala:
„Kdysi jsem i já byla podobně jako vy přiřazena, můj Bojovník za mě položil život. I já jsem byla vybrána, podobně jako půvabná slečna Hartová tomu nejsilnějšímu Bojovníkovi, od kterého se očekávalo, že bude svou armádu vést. Teď mluvím k vám, slečno Hartová, vy mu musíte být stínem, ať udělá cokoli, ve všem jej podpořit a krýt mu záda. Věřte, že to bude potřeba.“
Spráskla ruce k sobě. Ze spánků jí začalo stoupat mihotavé světlo, které se pomalu ztrácelo ve vzduchu a tvořilo jakousi třpytivou záři, která nás obklopila.
„Bojovnice, Čarovná!“ křikla. První z řady Bojovnic vystoupila černovlasá dívka, z našich řad Rose. Stouply si proti sobě.
„Zvykejte si, že boj není fér. Leckdy se octnete v boji s někým o mnoho silnějším, než jste vy samy. Nesmíte to ale vzdát, neboť moc není všechno. Chce to přemýšlet, používat hlavu. Vy, slečinko,“ pohlédla na Rose velmi, ale velmi skepticky, „máte potenciál, ona má sílu. Tak svůj potenciál laskavě využijte. Soustřeďte se na protivníka, přemýšlejte o její slabosti, o tom, co byste mohla použít proti ní. Myslete jen na to, co chcete, aby se jí stalo.“
Rose zatnula pěsti a dívala se na Bojovnici před sebou. Dívka stála v bojovné, odhodlané pozici a jevila se mi velmi sebevědomě, ostatně jako všechny Bojovnice. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale z jejích spánků začal stoupat šedý dým, měnící se v jakousi postavu, která mířila přímo na Bojovnici. Ta nevěřícně začala ustupovat.
Dým do dívky zcela vstoupil, náhle se zdálo, že se ztratil. Po pár vteřinách se ale dívka objevila na druhé straně dvora, který doslova přeletěla, jako by ji někdo snad nakopl a skončila na zemi. Vytřeštěně hleděla na Rose, která si významně oprašovala ruce.
„Výborně! Tak to bychom měly. Slečna Hartová, jakožto nová vůdkyně našich Čarovných nám teď předvede, jak by se ,poprala' se slečnou Toddartovou.“ mávla rukou k dívce, která se mi opakovaně vysmívala. Nyní se triumfálně uculovala. Ani já jsem se teď netvářila vyděšeně. Nakráčela jsem přímo před ni tak, že jsme si téměř dýchaly do obličeje. „Nechápu, jak takovou lůzu mohl dát Lockwood svému synovi,“ odfrkla si.
„Jenom závidíš,“ zasyčela jsem nepřátelsky. Slečna Williamsová se nahlas od srdce zasmála.
„Ale děvčata! Na tohle není čas! Slečno Hartová, napodobte, co jste před chvílí viděla,“ pokynula mi rukou.
S onou dívkou jsme se vzájemně dívaly do očí dobrých pár minut. Netušila jsem, co mám dělat, ale použila jsem intuici. Začala jsem se soustředit na to, že jsem si představovala, jak bude ta protivná dívka viset zavěšená za šaty na špičatém plotě. Pro sebe jsem se usmála, ale i ona se kupodivu usmívala. Byla řada na mně, ale ona urputně pracovala na tom, aby mě také vyřadila ze hry. Moje oči začaly žhnout, cítila jsem se, jako by mě pohlcovaly plameny. Nic jsem nevnímala, vpíjela jsem se do jejích očí, které připomínaly spíš černé díry. Zvedla jsem ruku, na rozdíl od ostatních Čarovných má moc nešla ze spánků, ale z každé části mého těla. Když mi začínalo být nesnesitelné horko, pohlédla jsem na svoje ruce, které doslova žhnuly. Rudá energie, která se zdála, že vyšlehla z mých zad, objala mou oběť kolem pasu a ve svém železném sevření ji dotáhla až k nedaleké bráně. Všechny přítomné dívky se doslova zajíkaly smíchy, když se skutečně objevila pověšená za šaty na bráně. Slečna Williamsová se ale nesmála, byla vyděšená, bledá jako stěna.
„To stačí!“ křikla a sundala dívku z plotu. Ta byla brunátná vzteky, ani jsem se jí nedivila. Zato já jsem se cítila perfektně, mé tělo bylo sice v jednom ohni, ale bylo to příjemné. Zdálo se to být mou součástí, která až teď vyplula na povrch.
„Stačí! Zítra se vystřídáte všechny. Teď se běžte připravit na ples.“
Nějak jsem tušila, že se mnou bude chtít mluvit, možná proto jsem okamžitě popadla Emily a pospíchala s ní zpět do budovy.
Ani jedna z nich si však nevšimla několika postav, které se krčily u okna. Několik chlapců v čele s jedním, který se široce usmíval při vzpomínce na Elizabethino počínání.

„Bože, já... Cítím se hrozně divně,“ prudce jsem se nadechla, když jsme s Emily zapluly do pokoje. Stále se mi zdálo, že se mými žilami žene oheň a naplňuje celou mou bytost svou silou až do morku kostí. Nikdy se mi ani nesnilo, že bych něco takového dokázala, a ani teď jsem tomu nebyla schopná uvěřit zcela. Já a mít takovou moc?
„Nedivím se! Všem tam jsi vytřela zrak. Nedivím se, že ten muž z komise váhal, do jaké skupiny tě zařadit. Tvá síla zřejmě vyděšila i tu protivnou semetriku,“ začala kolem mě poskakovat jako malá, možná proto jsem se musela alespoň trochu pousmát.
„Jak to, že síla Čarovných vychází ze spánků? Když jsem četla příběhy o čarodějích, jejich síla vždy vycházela z rukou.“
„Protože ty nejsi jen tak obyčejná čarodějka. Copak to vážně nechápeš? Tví rodiče museli být oba Čarovní a někdo z tvých předků byl zřejmě něco mocnějšího. Proto tu jsi, aby se projevil tvůj potenciál. Samozřejmě, že je to i za trest, jelikož existují spousty lidí, co by tě naučili ovládat tvou sílu, ale musím přiznat, že i přes krutost některých lidí tady z nás musí vyrůst skvělá armáda, a tady také vyroste.“
Všimla jsem si, jak je Emily do toho, co říká, zapálená. Zřejmě byla tím, kdo je, doopravdy nadšená.
„Mí rodiče nemohli být.... Ne, to je hloupost,“ zamumlala jsem, přešla k posteli a přitiskla si k sobě ty překrásné šaty, načež jsem si s nimi stoupla k zrdcadlu a hodnotila, jak v nich asi později budu vypadat.
„Když myslíš.“ Emily zřejmě neměla sílu pořád mi něco vysvětlovat, tak jen pokrčila rameny a napodobila mě.
„Jedno je ale jasné, jednoho dne budeš naše vůdkyně, budeš nejsilnější z nás a budeš nám velet! A já se nemůžu dočkat, až budu pod velením někoho tak skvělého, jako jsi ty. Představ si, že by vedla ta semetrika, se kterou jsi dnes vymetla podlahu,“ cukl jí koutek úst.
„Pořád tomu ještě nerozumím.“
Do dveří vtrhly i ostatní dívky, takže jsme měly rázem po klidu. Hodila jsem na Emily výraz typu „ještě si promluvíme“ a pokračovala jsem v prohlížení oněch překrásných šatů.
Zanedlouho se ozvalo radostné švitoření ostatních dívek.

„Netrhej sebou tak!“ zabrblala Emily, když se mi snažila utáhnout korzet. V pokoji teď panoval příšerný chaos, všechny dívky pobíhaly a snažily se ze sebe během pár minut udělat dámy. Já sama jsem kupodivu byla docela v klidu.
Emily se konečně podařilo mi korzet pořádně utáhnout, za což jsem jí byla vcelku vděčná. Na oplátku jsem jí také pomohla a udělala jí na hlavě dokonalý drdol. Vypadala prostě překrásně.
Sama jsem se rozhodla, že si nechám vlasy rozpuštěné, nechtěla jsem ze sebe dělat nic moc přehnaného. Stejně jsem na něj nebyla zvědavá, jediný, který mě zajímal, byl ten tajemný Bojovník.
Prohlédla jsem se v zrdcadle, dooblékla jsem se, natáhla si rukavičky a na tvář si dala masku. Musela jsem uznat, že v té masce jsem vypadala o dost jinak než normálně. Zajímalo by mě však, proč tolik zbytečných příprav na naše úplné seznámení. Co s tím dělali takové scény?

Konečně přišel čas. Společně s ostatními jsme se s Emily doslova vyřítily z pokoje a mířily do sálu, kde už hrála hudba. Před schody jsem si vykasala sukně, abych nezakopla. V půlce schodů se tak ale stejně skoro stalo.
Stál tam, pod schody, a rozhlížel se, jako by na někoho čekal. Zamračila jsem se a pomalu sešla až dolů. Emily do mě nenápadně šťouchla, mrkla a mizela v davu, rozhlížejíc se po přítomných chlapcích – ne, že bychom z nich viděly příliš.
Trochu ostýchavě jsem si stoupla k jedné straně schodů a opřela se o zábradlí. Cítila jsem se trapně, ale musela jsem vědět, na koho čeká.
Pár minut uběhlo, než se na mě konečně otočil. Zdálo se, že si mě prohlíží a o něčem usilovně přemýšlí, než se ke mně rozešel. V tu chvíli jsem zcela ztuhla, vnímajíc jen zběsilý tlukot svého srdce.
Významně se poklonil, vzal mou ruku a jako správný gentleman mě políbil na její hřbet. „Elizabeth, že?“ usmál se, div se mi nepodlomila kolena.
„To na mne jsi čekal?“ zeptala jsem se pochybovačně. Teď jsem měla dost času na to, abych si ho prohlédla. Měl na sobě zřejmě tradiční úbor Bojovníků, obyčejnou bílou košili s rozhalenkou a kožené kalhoty, což se možná do společnosti příliš nehodilo, ale něco mi říkalo, že oni se jinak oblékat nemohou. Černá maska mu dokonale ladila s odstínem vlasů a kryla horní část jeho obličeje, takže jsem viděla opět jen jeho překrásné oči barvy nebe.
Neodpověděl, dokonce ani mou ruku nepouštěl. „Zatančila by sis se mnou?“
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že na mě vůbec mluví. Odkašlala jsem si. „Samozřejmě.“
Ale to už mě táhl na parket, kde tančilo už několik párů. Poznávala jsem Qwen, která si zvědavě prohlížela svého tanečníka, a pár dívek z Osamělých, jejichž jména jsem si ale nepamatovala. Emily jsem hledala mezi páry marně.
Snadno jsem si zvykla na pomalou hudbu a dobře s ní sladila kroky, čemuž jsem se divila, jelikož hlavním mým zájmem byl on. Nemohla jsem z něj spustit oči, ačkoli mnou pokaždé projel osten podivné bolesti. Kdypak si pro mne asi přijde Christopher a kdy se mu objeví jeho přidělená dívka?
Sklopila jsem zrak, abych se na něj nemusela dívat, ale stále jsem cítila, že on se na mě dívá.
„Co se děje?“ zeptal se šeptem. Když jsem vzhlédla, setkala jsem se s jeho uhrančivým pohledem.
„Nic. Přemýšlím, kdy ti přijde tvá dívka.“
Upřímně se zasmál. „A to tě trápí? Pokud vím, oba jsme do oficiálního předání volní.“

Jeho hlas byl tak hebký, hluboký. Bylo to jako balzám na duši. A když se smál, i moje srdce poskočilo radostí.
Jen to slůvko „předání“ mě trošku zarazilo. Ano, byly jsme pro ně skutečně věci. Jen dárky, takže bych se ani nedivila, kdyby mi kolem pasu obvázali velkou červenou mašli a na lísteček napsali „pro Christophera.“
„To ano, ale... Je to podivné, mám výčitky svědomí.“ Opět jsem zabloudila očima mezi tancující a konečně spatřila Emily, jak tančí s nějakým blonďatým, vcelku urostlým Bojovníkem. Její oči doslova zářily, když ho hltala pohledem. Jen na chvíli se od něj odtrhla, aby mi věnovala široký úsměv. I já jsem se na ni usmála, ačkoli trochu křečovitě.
„Jsi zvláštní, Elizabeth. A to se mi na tobě líbí,“ promluvil znovu. Trhla jsem sebou a znovu na něj pohlédla. V očích měl zase ty pobavené jiskřičky.
Jen jsem se usmála.
„Chtěla bych něco vědět. Víš... Když jsme ty dárky pro vás, je to jen takové pěkné gesto nebo je nějaký obřad jako u lidí?“
Cítila jsem se zvláštně, když jsem se o takových věcech měla bavit s mužem, ale prostě jsem to chtěla slyšet právě od něj.
„Ale samozřejmě,“ potěšeně se usmál, zřejmě při představě, že bude nějakou ženu vlastnit. Skutečný muž, pomyslela jsem si s hrůzou.
„Ale není to jako u lidí, příjmení ti zůstane, je to... velmi zvláštní obřad, slyšel jsem. Je to vlastně rituál,“ pokrčil rameny.
„Ale víc nevím,“ dodal ještě.
Snažila jsem se, aby na mně mé zvláštní zklamání nebylo znát.
„Koho ti přiřadili?“ Zajímala jsem se okamžitě, nedokázala jsem však zakrýt ten smutný tón hlasu.
Vypadalo, že se na chvíli zamyslel, než odpověděl. „Lisu Toddartovou.“
Svět se mi zatočil před očima a díky pevně utaženému korzetu jsem téměř omdlela. Prudce jsem zalapala po dechu a pokusila se o vyrovnaný tón.
„Tak to musíš mít jistě radost.“
Píseň skončila, pustila jsem se ho a pospíchala k Emily, která už tam na mě čekala. Klidně jsem ho tam nechala stát.
„Tak co?“ přiběhla mi naproti, vypadala tak šťastně, až jsem jí záviděla.
„Vidělas ho? Co na něj říkáš? Podle mě je perfektní! Milý, hezký, pozorný! Musíš ho poznat!“ smála se na celé kolo. Její tváře byly celé růžové od nekonečného smíchu.
„Ráda,“ usmála jsem se a chtěla ještě něco říct, když se za mnou ozvalo: „Smím prosit?“
Polkla jsem a otočila se. Přede mnou stál jakýsi světlovlasý mladík. Emily se na mě povzbudivě usmála a mně tedy nezbývalo, než s ním jít na parket.
Toho večera se mnou tančili ještě asi dva Bojovníci a jeden Čarovný, což mě mírně mátlo, jelikož se mi ani jeden nepředstavil. Už jsem si myslela, že Danta neuvidím, tak jsem se chtěla odebrat nahoru, když se za mnou ozval skřehotavý hlásek slečny Edny Williamsové. Stařena stála uprostřed sálu společně s ředitelem Lockwoodem a culila se jako měsíček na hnoji, což při jejím děsivém zevnějšku působilo víceméně příšerně.
„Najděte si svou drahou polovičku a dostavte se okamžitě sem, chtěli bychom vás vidět pohromadě, než ples ukončíme!“ pokračoval Lockwood.
Ztěžka jsem polkla, zmateně se rozhlédla se kolem sebe, absolutně zoufale tápajíc očima v davu. Pak jsem si všimla, jak Dante pomalu kráčí k řediteli Lockwoodovi.
„Elizabeth, zlatíčko, pojď k nám!“ zvolala Williamsová velmi strojeným, milým hlasem. Všichni na mě upřeli zrak. Dante zbledl. V tu chvíli mi to došlo. Úplně všechno.
Vztekle jsem si strhla masku z očí a mrštila jí ze schodů, než jsem brunátná vzteky mizela v chodbách panství, nedbaje na to, že za mnou někdo běží.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svázané duše - 2. kapitola: