OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svázané duše - 4. kapitola

11.01.2013 (13:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1101×

Čekala jsem na Christophera dlouho do večera, ačkoli jsem nějakým způsobem tušila, že se nedostaví. A také nedostavil. Když jsem se brzy ráno následujícího dne probudila, místo vedle mě bylo stále prázdné.
Cítila jsem se podivně, nevěděla jsem, co mě čeká, co za rituál to bude a co se bude dít. Ani jsem netušila, jak bych se na něco takového měla obléct. Vstala jsem a začala nervózně pochodovat po místnosti sem a tam, nervózně se přitom kousajíc do rtu. Přehodila jsem si přes holá ramena pléd a opatrně nahlédla na liduprázdnou chodbu. Tušila jsem, že dívky ještě spaly. Když jsem chtěla dveře však otevřít úplně, o něco se zarazily. Nahnula jsem se škvírou mezi dveřmi tak, abych viděla, co tam vadí, a spatřila obrovskou krabici svázanou stuhou. Až teď jsem si všimla, že před každými dveřmi leží podobná krabice. Váhavě jsem tu svou vzala a odnesla zpět do pokoje. Pomalu jsem sundavala rudou stuhu a s divoce bušícím srdcem sundala víko. V krabici byly úhledně složené bílé šaty i boty. Sáhla jsem po složeném papírku a uviděla nápis „od Christophera,“, rozložila jsem jej a četla dál: „Omlouvám se ti, Lizzie, doufám, že se ti bude líbit.“

Musela jsem se široce usmát. Náhle jsem si připadala jako v nějakém přeslazeném románu. Může tohle být vůbec pravda? Někteří lidé tady jsou tak krutí, podmínky jsou kruté a válka bude krutá, ale přesto tu bylo místo na hezké věci, pro které leckdy není místo ani mezi lidmi?
Opatrně jsem si šaty přiložila k hrudi a podívala se do zrdcadla. Byly překrásné, dlouhé, zcela bílé, ale prošívané zlatou nití. Chtěla jsem krabici uklidit, ale jakmile jsem po ní sáhla, na dně oné krabice jsem něco spatřila. Další malou krabičku. Nemohla jsem si pomoct, krátce jsem si pro sebe zakroutila hlavou a třesoucí se rukou ji pomalu otevřela. Div se mi nepodlomila kolena nad nádherou prstenu, který se na světle krásně třpytil. Byl to zlatý kroužek – kolem dokola byly vyryty opět malé trojúhelníčky a něco cizím jazykem, který jsem však neznala. Nadšeně jsem si jej navlékla na prsteníček a dobrých pár minut na něj zírala. Nikdy jsem nic nedostávala, kromě nových šatů a knih ke studiu. Na moje narozeniny všichni zapomínali, nezajímalo je to, natož aby mi něco dávali.
Při vzpomínce, jak jsem na své šesté narozeniny celý den seděla ve svém pokoji a dívala se ven, se mi hrnuly do očí slzy. Moji „milující“ rodiče byli bůhví kde, neřekli mi ani pouhé „všechno nejlepší.“
Pamatuji si, jak jsem byla nešťastná.
Možná, že jediný dárek, který mi kdy dali, byl, když mě poslali daleko od domova. Až teď jsem si uvědomila, že zůstat tam by bylo mnohem horší. Donutili by mě vzít si nějakého starého, bohatého muže a do konce života bych neměla jedinou radost.

Z mých myšlenek mě vytrhla až Emily, která mi vtrhla do pokoje jako velká voda. „Taky ti nepřišel, viď?“ rozhořčeně pohodila rukama, než nasadila okouzlující úsměv a poukázala na své šaty.
„Alespoň si nemusíme dělat starosti s tím, co si na takovou událost vzít!“ usmála se a nahlédla mi přes rameno. Toho jsem se bála. Emily se svými sklony k dramatičnosti z každé maličkosti dělala světovou událost.
Popadla mě za ruku a chvíli si s přimhouřenýma očima upřeně prohlížela můj prsten. „Láska je silnější než smrt?“ zamumlala a odfrkla si.
„Tak už ti dává i romantické dárky,“ nepřestávala se usmívat. Kdežto já jsem se teď mračila.
„Ty tomu rozumíš?“
„Samozřejmě!“
Když jsem se chtěla začít ptát, neměla jsem k tomu možnost, jelikož Emily začala nadšeně posuzovat moje šaty.
„Obleč si je, ať vidím, jak v tom vypadáš! Už dnes, Lizzie, už dnes!“ začala poskakovat.
Zakroutila jsem hlavou, ale poslechla jsem ji a šla si je zkusit.
„Všimla sis, že je dnes až neobvykle zataženo?“ uslyšela jsem, když jsem se šaty zašla za paraván.
„Emily, v Anglii je zataženo téměř pořád, a ty se tomu stále divíš?“ zasmála jsem se a nakoukla přes paraván. Emily měla našpulené rty a dívala se z okna.
„Ano? A jak vysvětlíš, že někde v dálce, řekla bych, že nad Londýnem, nepatrně svítí slunce?“ uchechtla se nakonec a se založenýma rukama se na mě podívala.
„Asi tomu rituálu chtějí dodat dramatičnost, co já vím,“ pokrčila jsem rameny a vyšla zpoza paravánu, aby mi Emily pomohla s korzetem.
„Řekla bych, že ty tvoje krásné šatičky budou dnes zmáčené vodou a krví,“ prohlásila, když mi utahovala korzet. Div jsem dokázala znovu popadnout dech poté, co jsem uslyšela, že z jejích úst vyšlo něco takového.
„Krví?“

Kráčela jsem společně s ostatními dívkami po rozlehlém, liduprázdném dvoře. Rozhlížely jsme se, jelikož každá z nás se domnívala, že rituál proběhne právě tady. Až pak jsme si všimly, že brána je doširoka otevřená. Výjimečně jsme všechny mlčely, k žádným hádkám s Bojovnicemi nedocházelo, za což jsem byla momentálně docela ráda. Emily, která šla jako první, se náhle prudce zastavila, zahleděla se k nebi a ukázala na něj. Pohlédla jsem tam, kam ukazovala, a rázem pochopila, kde se rituál zřejmě bude konat. Nad lesíkem, přesně tam, kde byl střed mezi našemi internáty, se vznášely čtyři téměř průhledné spojené trojúhelníky.
Podívala jsem se po ostatních, které stejně jako já zřejmě pomyslely na to, že bychom teď klidně mohly utéct. Poté mi ale došlo, že to mají určitě nějak vymyšlené, jinak by nás ven nepustili.
Jelikož se brzy stanu společně s Christopherem vůdcem budoucí armády, došlo mi, že bych měla jít první. Gestem jsem Emily zastavila a šla místo ní první. Váhavě jsem překročila bránu a s radostí zjistila, že se mi nic nestalo. Dívky mě teď o něco sebevědoměji následovaly a všechny společně jsme mířily k temnému lesíku. Už teď jsem měla dosud bílé botky zcela ušpiněné blátem.
Míjely jsme všechny ty depresivně vyhlížející stromy, překračovaly louže, snažily se chránit svoje šaty před větvičkami stromů, které nám neustále bránily v cestě, až jsme po několika minutách došly na nějakou mýtinu.
První, co mě zaujalo, byl opět obrovský trojúhelník, který byl na zemi vytvořen ze svíček. Uprostřed té velké mýtiny stála ředitelka našeho internátu, kterou jsem už hodně dlouho neviděla, ředitel Lockwood, Williamsová a všichni, kteří nás předtím zařazovali podle druhu.

„Vítáme vás!“ zvolal ředitel se širokým úsměvem.
Rozhlížela jsem se, ale chlapce jsem zatím nezahlédla. Žena, kterou jsem znala jako Unnu, mi věnovala úsměv a natáhla ke mně ruku. Váhavě jsem k ní přešla a přijala ji. Tahle se mi zdála jako jediná z nich vcelku příjemná a sympatická, přece jen nebyla o moc starší než my.
Ve světle svíček její hezký obličej doslova zářil. Ohlédla jsem se a konečně spatřila blížící se chlapce, v jejichž čele šel samozřejmě Christopher. Věnovala jsem mu plachý, trošku vyděšený úsměv. On vypadal zcela vyrovnaně a klidně, ostatně jako vždy. Nechápala jsem to, ale přišlo mi to vhod, alespoň někdo.
Dívky i chlapci se kolem mě a Unny shlukli v obrovský kruh ve středu trojúhelníku. Všichni teď stáli za svíčkami. Konečně se u nás objevil i Christopher.
„Prosím, skloňte své hlavy na důkaz úcty ve své nové ochránce, kteří vás, jak pevně doufám, povedou jako skupinu silných jedinců jedině k vítězství, ve všech ohledech,“ prohlásila pohledná tmavovláska hedvábným hlasem.
Všimla jsem si, že ne všichni z toho gesta pokory byli zrovna nadšení, ale nakonec jim nic jiného nezbývalo.
Unna vzala mou ruku a Christopherovu, takže jsme teď stáli naproti sobě a Unna uprostřed nás, držíc nás oba za ruce. Lockwood se prodral davem a podal Unně podivně zahnutý nůž. V tu chvíli jsem vytřeštila oči a pohlédla na Chrise, který se na mě však stále usmíval. Unna nejprve zlehka řízla do dlaně Bojovníka po mém boku, než se ostří dotklo mé dlaně. Nůž poté ledabyle upustila a spojila naše krvácející dlaně. Pevně jsme si vzájemně tiskly ruce, dívajíce se tomu druhému do očí. Necítila jsem žádnou bolest, jen podivný pocit, když se naše krev spojila. Ani jsem nevnímala, když Unna cosi začala šeptat v cizím jazyce a svázala naše ruce dlouhou červenou stuhou. V tu chvíli se naše spojené ruce začaly třpytit, mým tělem se rozlévaly dosud neznámé pocity klidu a jistoty, které však nepatřily mně. V mysli mi vytanula jediná věta, která však také nevyšla z mých úst, a k mé hrůze ani z těch jeho. „Moc ti to sluší,“ rozléhalo se mou myslí jako ozvěna. Christopher se na mě jen povzbudivě usmál, než se naše ruce rozpojily.
Zachvěla jsem se. Ten překrásný pocit pomalu mizel, ale přesto jsem mohla hmatatelně cítit jeho přítomnost, jeho uklidňující, kouzelnou přítomnost, která mou duši zaplavovala úžasným klidem.
Na chvíli jsem zavřela oči, snažíc se zbavit pocitu, že se měl přece stát nějaký polibek! Když jsem je otevřela, už jsem však neviděla Christophera ani Unnu. Stála jsem uprostřed pomyslného trojúhelníku, hledíc na kruh Bojovníků, Čarovných, Osamělých a Křížených, kteří stále stáli se svěšenými hlavami. Vypadali nepřítomně.
Vítr si pohrával s plamínky svíček, které se teď chvěly, některé uhasínaly. Chvěla jsem se, ne tak úplně zimou jako podivným strachem. Něco mi bylo jasné, chtějí po mně, abych Christophera našla. Ale jak? Les, který byl vždycky tak malý, se mi teď jevil jako nekonečný.

Pomalými kroky jsem opustila trojúhelník a vydala se lesem. Boty mi momentálně byly úplně k ničemu, bylo to, jako kdybych šla bosa, tudíž jsem je po pár krocích schodila a šla jen bosa, což sice bylo pro mé nohy nepřijatelné, ale musela jsem to skousnout. Obloha se jako naschvál zbarvila ještě více do černošeda, až hrozilo, že začne pršet. Ani bych se tomu nedivila.
Moc dobře jsem nevěděla, jak s Christopherem komunikovat, ale přesto jsem to zkusila. Začala jsem se soustředit na něj a na svou myšlenku. „Jsi v pořádku?“ zněla má myšlenka. Sice mé usilovné soustředění narušovaly podivné zvuky, které vycházely z lesa, ale nevzdala jsem to. Ostražitě jsem se rozhlížela, snažíc se zachytit každý nepatrný pohyb či zvuk, který by upozorňoval na nebezpečí.
Žádná jeho myšlenka dlouhou dobu nepřicházela, až když jsem šla hlouběji do lesa, jsem to konečně uslyšela. „Ano,“ zněla odpověď. To mě sice příliš neuspokojilo, protože jsem si myslela, že se mě také na něco zeptá, ale zřejmě pro něj dlouhodobá komunikace byla stejně složitá jako pro mě.
Něco se mihlo mezi stromy po mé pravici. Prudce jsem se zastavila, nevnímaje, jak se mi všelicos zapichuje do bolavých holých chodidel.
„Cítíš to? Je vyděšená!“ ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se, vyděšeně si tisknouc ruce k hrudi, ale nic jsem neviděla.
„Když si jí chytím, bude moje,“ promluvil další, o něco hlubší neznámý hlas.
Pochopila jsem, že je čas vzít nohy na ramena. Bohužel pro má chodidla jsem se rychle rozběhla napříč lesem. Neotáčela jsem se, nevnímala větvičky, které mě nepříjemně škrábaly do holých paží, nevnímala ostré kamínky, které se mi zabodávaly do chodidel, a už vůbec mě nezajímalo, jak zničené už teď byly moje šaty.
Srdce jsem div necítila až v krku, ztrácela jsem dech, ale strach z neznámého mě nutil běžet dál. „Chrisi!“ pomyslela jsem si zoufale, ale bez odezvy. Ti neznámí mi už téměř dýchali na záda.
Ostrá bolest v boku mě vrátila do reality. Možná je to zkouška důvěry, ale velmi hloupá. Jak bych mohla ovládat něco takhle nového, když nedokážu ovládat ani své vlastní, vrozené schopnosti?
Ta chvíle nepozornosti mě stála mnoho. Zakopla jsem o pařez a skácela se do bahna. Kdosi mě popadl za bolavé nohy a vytáhl nahoru. Ztěžka jsem polkla, jakmile jsem uviděla chlapce – totiž, muže, který byl tak o dvě hlavy vyšší než já, velmi statný a také velmi podivný. Měl černé oči orámované podivnými červenými kruhy a po zadek dlouhé, až téměř bílé vlasy stažené do copu.
„Chytil jsem si malou Čarovnou, hezké,“ usmál se a zachytil mě, když jsem se skoro skácela k zemi únavou. Děvče z Londýna toho prostě moc nenaběhá.
„Větší legrace to byla, když jsme ji lovili, Eleazare,“ zabručel jeho společník, kterému jsem neviděla do obličeje.
Lovili?! Copak jsem nějaké zvíře, nějaká srna?
Vztekle jsem sebou trhla, zaryla mu dlouhé nehty do paže, ale bez účinku. Jen se rozesmál.
„Tohle pískle teď bude velet jejich skupině? Tak to mě podrž!“
Smál se, div se za břicho popadal. Lezl mi z toho mráz po zádech, ačkoli jsem si neustále opakovala, že je to jen zkouška.
„Chrisi!“ zkusila jsem znovu, stejně marně.

„Už buď zticha a radši mi s ní pomoz, bude se nám hodit,“ promluvil ten druhý. Prudce jsem se nadechla, snažila jsem se soustředit na svého nepřítele, podobně jako tehdy. Zcela jsem odblokovala vše rušivé, třeba to, jak se i nadále dohadovali.
Křečovitě jsem zavřela oči a chvíli usilovně bojovala se svými myšlenkami. Když jsem oči otevřela, celou mou bytost pohlcovaly mohutné pomyslné plameny. Bojovník odskočil a zahvízdal, ale jinak se nezdál nijak zvlášť vyděšený. Ohnivý kruh vystoupil zpoza mého těla a než se stačili vzpamatovat, oba je zachytil. Věděla jsem však, že moc času nemám. Rozběhla jsem se co nejrychleji jsem dokázala, snažíc se najít buď konec lesa, nebo alespoň Christophera.
Konečně jsem se své mysli uslyšela jeho hedvábný hlas. „Jsou tu pasti, vrať se na mýtinu!“ zavelel, jeho hlas se mi zdál teď mnohem vážnější než kdykoli předtím. Zastavila jsem se na konci lesa a přemýšlela, jak z téhle situace uniknout. Nakonec jsem se rozhodla, že les proběhnu druhou stranou tak, abych se vrátila jednou z postranních cest.
Tušila jsem, že oheň, který obepínal má záda, je vidět na míle daleko, proto jsem nepočítala, že můj náskok potrvá nějak dlouho. Vydýchala jsem se a rozběhla se podle plánu, neustále se otáčejíc, zda mě jeden z nich nepronásleduje. Běžela jsem tak rychle, jak jsem jen dokázala, brázdila si cestu mezi stromy, které mi stály v cestě, a všemožnými přírodními překážkami.
Konečně jsem téměř bez úhony dorazila zpět na mýtinu, kde se nic nezměnilo. Doběhla jsem k Emily, která nepřítomně zírala do země, a dotkla se jí. Byla ledová, naprosto ledová, jako bez života. Vzdala jsem to a ohlédla se. Konečně jsem spatřila Christopherovu postavu, zrovna když vyběhl z druhé strany.
„Elizabeth!“ vyhrkl a stiskl mě v objetí.
„Proč jsi nereagoval, když jsem tě volala, neslyšel jsi mě?“ ptala jsem se zmateně.
„Ale přirozeně, že slyšel, jen jsem na to neměl čas, utíkal jsem před Bojovníky z cizích řad,“ lhostejně pokrčil rameny. V tu chvíli jsem se vymanila z jeho objetí a odstoupila o pár kroků, nedůvěřivě si ho prohlížíc.
„Nemohl jsi mi alespoň odpovědět? Nemohl jsi mi dát vědět, kde jsi? Měla jsem za to, že o tom to je!“ nevěřícně jsem kroutila hlavou.
Usmál se. „Nechme toho, lásko, jsi v pořádku, tak o co jde?“ sjel si mě pohledem. „Bolí tě rozedřené nožky? Chudinko malá, ty vážně nemáš šanci přežít.“
Teď už jsem ustupovala o dost rychleji. Žádné pasti kolem, tohle je past. Musí být. Takhle by se Christopher nechoval!
„Nepřibližuj se!“ zasyčela jsem nepřátelsky, ale on pořád pokračoval, s každým krokem byl blíž a blíž a já byla uvězněná v trojúhelníku.
„Buď poslušná a pojď sem!“ ukázal na místo před sebou a přimhouřil oči, aby dal jasně najevo, že je to příkaz.
Narazila jsem do děsivě studeného Bojovníka, který se však ani nepohnul. Byl jako z kamene.
„Elizabeth,“ uslyšela jsem ve své mysli. Zmateně jsem se rozhlédla. Bylo zřejmé, že od něj ta myšlenka nepocházela.
„A víš co? Máš pravdu, jsi můj ochránce.“ Nasadila jsem křečovitý úsměv a šla k němu blíž.
„Hodná holka,“ zamumlal a natáhl ke mně ruku, kterou jsem přijala, pevně mu ji stiskla a představila si, jak ho ohnivý kruh zcela spoutá.
„Co to děláš?!“ sykl nepřátelsky, snažíc se z pevného sevření dostat. Neměla jsem mnoho času. Rozběhla jsem se k prvnímu z Bojovníků a začala si ho prohlížet, všichni se teď zdáli, jako kdyby tam stáli už stovky let, snad jsem zahlédla i prach. Pokračovala jsem, prohlížela si bedlivě každého z nich, a zrovna ve chvíli, kdy se mu konečně podařilo vyprostit se, jsem stanula před mužem, který se až podezřele podobal mému Christopherovi – tomu pravému. Mírně jsem se zamračila a dotkla se hřbetem ruky jeho ledové tváře. Ty oči byly jeho, ačkoli se mi teď zdály prázdné. Teď jsem na chvíli přestala dávat pozor, nestihla jsem se otočit a pocítila jsem ostrou bodavou bolest v mých zádech. Pohlédla jsem na své břicho a s hrůzou zjistila, že jsem skrz naskrz probodnutá něčím hodně ostrým. Popadl mě chlad. Těsně předtím, než jsem se skácela na zem, jsem přitiskla rozechvělé rty na ty Christopherovy – na ty jediné pravé a z posledních sil zašeptala: „Láska je silnější než smrt, že?“ Křečovitě jsem zavřela oči a klesla k zemi.
Svět se mi podivně zatočil. Dlouhou dobu jsem ležela, čekajíc na jistou smrt, ale nic z toho se nedostavilo. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila, jak na mě Unna upírá pobavený pohled. Prudce jsem se posadila a rozhlédla. Vše bylo při starém, znovu jsem byla v trojúhelníku, kde se prováděl obřad. A všichni byli zcela v pořádku, dokonce i já!
„Výborně, Elizabeth. Spoléhali jsme na to, že to pochopíš,“ usmála se na mě.
Rozhlédla jsem se a uviděla Christophera, který ležel opodál a díval se podobně zmateně jako já.
„Zachránila jsem tě!“ věnovala jsem mu pyšný, triumfální úsměv.
Můj druh nadzvedl obočí. „Ne, to já jsem zachránil tebe, vzpomínáš?“
Unna se začala smát. „Zachránili jste se vzájemně. Blahopřeji vám, zkoušku jste zvládli. A nyní přejděme ke všem ostatním...“

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svázané duše - 4. kapitola: