OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svázané duše - 5. kapitola

13.01.2013 (21:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 938×

Toho večera jsem byla zcela spokojená, konečně jsem si mohla odpočinout, být s Christopherem chvíli sama a poznat, jaký vlastně je, ale něco mi přece nedalo spát.

Hned po obřadu, totiž po tom, co i ostatní splnili svou zkoušku, jsme se všichni odebrali zpět na internát a čekalo nás překvapení v podobě plátna visícího na zdi, kde zlatým písmem stála naše jména, třpytila se, až se zdálo, že písmena na plátně tančí, ať jsem se celý večer snažila přestat na to myslet, zjistit nějaký význam, ale nedokázala jsem to. Pořád to zaměstnávalo mou mysl.
Ležela jsem vedle Christophera, hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi a dívala jsem se z okna do tmy. Přemýšlela jsem, do té doby, než jsem ucítila konečky jeho prstů na své tváři. Pohlédla jsem na něj a věnovala mu úsměv.
„Předpokládám, že když tu takhle ležíme, tak u vás tu neplatí něco jako svatební noc, že?“ zašeptala jsem, snažíc se svými vlasy zakrýt rudnoucí tváře.
Od srdce se zasmál.
„Kdyby to byla svatba, tak možná, Lizzie. Tohle bylo něco mnohem lepšího, cennějšího,“ obkreslil ukazováčkem linii mých rtů. „ale ne, vlastně mám tohle přísně zakázané.“ dodal.
Párkrát jsem zamrkala, abych si uvědomila, že opravdu mluvíme o tom samém. „Zakázané? Jak je to možné?“ Zamračila jsem se.
Pokrčil rameny. „Až bude čas, můj otec a ostatní nám to vlastně nařídí, ale to bude až za předpokladu, když si budou jisti, že nehrozí v dohledné době nějaká větší bitva.“
Polkla jsem. Popravdě mi nebylo příliš příjemné s ním o takových věcech mluvit, ale musela jsem se od něj dozvědět co nejvíce.

„Děsí tě to?“ zeptal se o něco tiššeji.
„Jsem vůdce, nemusím to dělat, dokud sama nebudeš chtít. Je mi jedno, co mi na to řekne můj otec.“ povzbudivě se na mě usmál. Hned jsem se cítila o něco lépe.
„Ne,“ ošila jsem se. „jen mi připadá zvláštní, brát jako hotovou věc, že budu mít dítě v šestnácti.“
„Tak to u nás prostě chodí. Teď o tom nebudeme mluvit, nechci tě vyděsit, zvlášť, když jsme poprvé spolu.“
Dívala jsem se mu do očí, byly tak upřímné, čišela z nich sebedůvěra, odhodlanost a něco, co jsem nedokázala přesně určit. Vždy, když jsem se mu do těch očí dívala, dívala jsem se mu i do duše, což tu mou rozechvívalo lákajícím, příjemným teplem, které mě vtahovalo blíž, hlouběji do jeho srdce.
Usmála jsem se. „To nevadí, naopak, chci to vědět. Nechci si připadat hloupě. Mám být společně s tebou v čele všech těch lidí, měla bych jít příkladem, ne? Měla bych vědět to, co oni nevědí. Řekni mi úplně všechno, co považuješ za důležité.“
„No,“ laškovně nadzvedl jedno obočí, než jsem se náhle octla ve velmi nevýhodné pozici přímo pod ním. „já ti ukážu, co považuju za důležité.“ otřel se svým nosem o ten můj a věnoval mi dlouhý, vášnivý polibek.
Zasmála jsem se. „Neříkal jsi, že to máš zakázané?“
„Samozřejmě, ale líbat tě mi nikdo nezakázal.“
V jeho očích byly zase znát ty dokonalé jiskřičky, tam v dálce, třpytící se vypadaly jako hvězdy na nejjasnější obloze.
Se smíchem jsem ho plácla přes ruce a donutila ho tak, aby si zase lehl vedle mě.
„Tak o čem jsi to mluvil?“ zvážněla jsem.
„Víš, že naše školy prostě... milují rituály a zkoušky,“ odkašlal si. „A jeden takový nás oba čeká, až si budou jisti, že válka v dohledných devíti měsících nebude. Nevím, co se tam bude dít, takže ti to nemohu říct tak přesně, jen vím, že se to stane.“
Zamračila jsem si, jelikož jsem tušila, o co se v takovém rituálu, nebo jak to přesně nazvat, bude dít. A raději jsem o tom nechtěla ani přemýšlet.

„'Tak... to je skvělé.“
„Měla by ses na to těšit, jediná doba, kdy se jako vůdkyně vyhneš tréninkům a popřípadě bojům bude, až budeš těhotná.“
„Až budu?“ odfrkla jsem si. Připadala jsem si jako majetek, rozhodují o mě, o nás, o každém kroku, dokonce i o tom, zda chci, nebo nechci dítě v šestnácti letech.
„Já vím, že je to těžké,“ konejšivě mě začal hladit po vlasech. Zavřela jsem oči a vychutnávala si jeho úžasnou, uklidňující přítomnost.

„Ne, je to kruté. Všecho tady, připadá vám to tak přirozené, přitom nevíte, co je to svoboda. Ani já to nevím, ale toužila bych to poznat.“ povzdychla jsem si.

Nic neříkal, věděl, že nic říct ani nemůže. Že svobodu nikdy nepoznáme.

Následujícího rána jsem se probudila zcela nalepená na Bojovníkovi po mém boku, absolutně spokojená, odpočatá, cítila jsem se s ním v bezpečí, tak, jako nikdy.
„Lizzie,“ zašeptal, aby mě přinutil otevřít oči. Velmi neochotně jsem je tedy otevřela a rozespale se protáhla.

„Před snídaní nás čeká trénink. Totiž, tebe a nás.“ nervózně si prohrábl vlasy.

„Jak to myslíš?“ prudce jsem se posadila a pohlédla na mužské oblečení připravené na kraji postele. Jen mi na muže připadalo poměrně malé.
V tu chvíli jsem pochopila.
Založila jsem si ruce na prsa a zamračila se. „Nemyslíš vážně, že já budu trénovat s muži a ostatní dívky budou trénovat normálně? Proč... jak bych mohla zvládnout trénink pro muže?“ téměř jsem začínala být až hysterická, když jsem si představila, jak se na mě budou ostatní tvářit, až mě uvidí v mužských šatech. Taková potupa!

„To zvládneš, lásko, přísahám, že nedovolím, aby si na tebe ukazovali.“objal mě kolem pasu a vtiskl mi polibek na tvář.
Zhluboka jsem se nadechla, ale nikterak mě to neuklidnilo.
Nakonec mi nezbývalo nic jiného, než vstát a jít se obléct. Zašla jsem za paraván a oblékla si mužské oblečení, které mi kupodivu padlo jako ulité, až na ten příšerně velký výstřih. Pokusila jsem si košili vytáhnout co nejvíce ke krku, ale marně, takže jsem to vzdala a vyšla zpoza paravánu. Christopherovi doslova spadla brada.
„Neuvěřitelné,“ zašeptal, sjíždějíc mě podivným pohledem.
„Tobě připadají mužské šaty na ženě neuvěřitelné? Ne! Tobě to ještě připadá přitažlivé!“ našpulila jsem rty a dala si ruce v bok, vzdorovitě vystrčujíc bradu.
„Věř mi, nebudu jediný,“ šibalsky se usmál, než nahodil vážný výraz. „každopádně, nikdo jiný na to nemá právo.“
Píchla jsem ho ukazováčkem do hrudi, ačkoli jeho to spíše pobavilo.
Když se i on převlékl, společně jsme vyšli na chodbu, která hned po ránu doslova ožila. Všichni pobíhali kolem, připravujíc se na trénink, ale jakmile mě uviděli, všichni se zastavili a zírali.
Kromě Emily, samozřejmě, ta hned, jak mě viděla ke mně zvesela přiběhla. „Moc ti to sluší, vypadáš jako pravá autorita!“ zasmála se, než zase zmizela v hloučku Bojovníků. Christopher mě popadl za paži a odtáhl pryč dřív, než si mě Bojovníci stihli všimnout, tušil totiž, jak na to budou reagovat.

Záhy jsem pochopila, že muži jsou vážně všichni stejní. Když jsme dorazili na dvůr za internátem, kde už byli Bojovníci seřazeni a připraveni na trénink, všichni propukli v divoký smích, někteří dokonce i zahvízdali, dokud je Christopher nezpražil nenávistným pohledem. Zařadil se se mnou do řady a vyčkávali jsme na příchod jeho otce, který na sebe ale nenechal dlouho čekat.
Jakmile dorazil, i on si mě změřil zvláštním, snad i spokojeným pohledem, než se obrátil i na všechny ostatní.
„Vítám v našich řadách Elizabeth a zároveň doufám, že tady nebude docházet k nějakým hrubostem, přecejen znáte, co jste všichni zač,“ odkašlal si. „Elizabeth je od včerejška vaše vůdkyně a vy jí budete respektovat. Právě proto dnes bude trénovat s námi, ne s dívkami.“
Snažila jsem se dívat před sebe, jelikož jsem na sobě neustále cítila něčí pohledy, některé byly pobavené, jiné snad i dychtivé. Netušila jsem, co jim na tom potupném oděvu připradá tak přitažlivé, ale raději jsem to nechtěla vědět.

„Třicet kliků, okamžitě!“ ukončil nakonec Lockwood starší. Všichni okamžitě uposlechli, jen já jsem tak trošku nevěděla, co přesně mám dělat. Rozpačitě jsem je napodobila, ale nedokázala jsem se udržet na rukou ani na jeden klik, vždy jsem okamžitě spadla do prachu a špíny.
Viděla jsem, jak se někteří Bojovníci snažili vypořádat se smíchem, jelikož oni sami to zvládli velmi rychle. Všichni už stáli, čekajíc na další příkazy a já se pořád marně snažila splnit úkol tak úpěnlivě, že jsem byla už zcela rudá.
„Podívejte se na slečinku,“ zasmál se jeden z Bojovníků, přešel ke mně a ne zrovna něžně mi dupl na záda. Neudržela jsem se na rukou a spadla jsem přímo obličejem na zem, vdechla jsem prach a zakašlala.
Když jsem zvedla zrak, spatřila jsem už jen, jak se Christopher rozběhl a porazil Bojovníka na zem, aby mu uštědřil pár ran.
„Už nikdy,“ jednu pořádnou mu vrazil. „nezkoušej,“ a další. „sahat na mou dívku!“ zasyčel vztekle, vytáhl ho zpět na nohy, aby ho mohl ještě párkrát uhodit. Bojovník se teď zdál bezmocný jako jehňátko, ani jinak nemohl, vzhledem k tomu, že vůdce zkrátka poslechnout musel.
„Nebudu tu tvou malou mrchu poslouchat, nikdy!“ zaprskal Bojovník a utřel si krev ze rtu. To mě naštvalo. Zvedla jsem se ze země a popadla Christophera za ruku dřív, než mu stihl uštědřit další ránu.
„Nech ho. Má právo na vlastní názor, ale brzy ho vyvedu z omylu.“ zvláštně jsem se usmála. Christopher chvíli váhal, než přikývl a odstoupil. Odplivl si.
„Už nikdy!“ varovně se na něj podíval a vrátil se na své místo.
Lockwood stál opodál a celé to pozoroval.
„Utvořte dvojice.“ přikázal nakonec.
Nervózně jsem se kousla do rtu. Nechtěla jsem, aby musel Christopher znovu někoho mlátit. Naštěstí to vyřešil místo mě a šel ke mně.
„Udeř mě,“ pokynul mi s triumfálním úsměvem.
„Nechápu, proč tohle děláme. Máme přece moc!“ odfrkla jsem si. Věděla jsem, že nemám šanci. V ničem tady nemám šanci.
„Ale fyzická síla je důležitá, když tvá moc selže.“ odstoupil a vyčkával.
„Udeř.“
Prudce jsem se nadechla a zkusila ho prašit do obličeje. Těsně před jeho obličejem mě ale chytil za zápěstí, něžně mě za něj přitáhl k sobě a zkroutil mi obě ruce za zády.
„Čekal jsem to, základní chyba, toho každý využije.“ zašeptal a pustil mě.
Věnovala jsem mu ublížený pohled a odstoupila jsem.
Chvíli jsem počkala, na to, když se otočil a zkusila jsem ho znovu udeřit, hravě ale uhnul a brzy jsem skončila na zemi.
Zanedlouho jsem byla zcela zpocená, vyčerpaná a ještě více bezmocná. Christopher mě sice šetřil, ale i tak to bylo peklo. 'Nikdy jsem nemusela nic takového dělat, natož s někým bojovat.

Následujících pár dní pro mě bylo opravdu těžkých, každý den mě čekal trénink, takže jsem téměř neodpočívala. Jediné, co bylo vcelku utěšující byl fakt, že jsem se den za dnem zlepšovala. Už jsem uměla uhýbat ranám a sama je leckdy i dávat, uměla jsem dělat kliky, rychle utíkat a dokonce se ohánět různými zbraněmi.

Nebyl to žádný zázrak, ale na ženu to bylo celkem ucházející. Měla jsem alespoň pocit, že něco trošku zvládám a že na mě může být Christopher pyšný.
Netrénovali jsme však jen kvůli fyzické síle, neboť kvůli moci. Zjistila jsem, že Bojovníci dokáží otevřít portály, že dokáží vytvářet iluze, dokáží mást a mají až neuvěřitelnou sílu. Každý z nich navíc ovládal nějakou zvláštní moc, někdo cvičil to a někdo zase tohle, až jsem z toho všeho byla zmatená. Doufala jsem však, že zjistím, co za další moc má Christopher.

A co víc! Mou útěchou bylo, že mě konečně Bojovníci brali jako sobě rovnou. Snažila jsem se je poznat, získat od nich vědomosti a zároveň je tak ujišťovat o tom, že jim budu dobrou vůdkyní, alespoň v rámci možností.
Když jsem chodbami internátu občas chodívala v mužských šatech, už to nikoho ani nepřekvapovalo, ba naopak, dokonce je udivovalo, když jsem si zase oblékla ženské šaty.

S Christopherem jsme měli hodně povinností, zvláště pak získat si své „přátelé“, abychom si u nich vyžádali respekt, ale já si také musela získat důvěru Lockwooda a dalších, což nebylo tak těžké, s Unnou jsem si skvěle rozuměla, vlastně se všemi, kromě příšerné Williamsové, která se snažila mi na každém kroku ublížit.
O to větší obavy jsem měla, když se blížila hodina té zkoušky, nebo jak bych to měla nazvat. Williamsová a ostatní zkrátka nikdy příliš dlouho nezaháleli a jakmile Lockwood starší s Unnou obhlédli hranice pozemků a zjistili, že žádné zvědy nepřátelští Bojovníci zatím nevyslali, vyvěsili na plátno oznámení, že dnes v noci se budou zkoušky konat.
Tušila jsem, že se něco stane, něco, co bude … špatné.
Nervózně jsem chodila sem a tam po pokoji, zoufale si okusujíc nehty na rukou. Už jen chvíli. Bůhví, co se tam stane, co mi budou dělat, nebo co mi řeknou.
Bylo něco kolem půlnoci, ale nikdo z nás nespal. Christopherova zkouška už začala a tak jsem v pokoji byla sama, čekajíc, kdy mě povolají.

Co když se stane něco, čím Christophera zklamu? Něco nečekaného?
Co když tam bude i Williamsová?
Když se ozvalo zběsilé zaklepání na mé dveře, div mi srdce nevyskočilo z hrudi. „Elizabeth, jsi na řadě.“ promlouvala ke mně Unna. Oddychla jsem si, že přišla zrovna ona.
Váhavě jsem šla otevřít a nezbývalo mi, než ji následovat. Už jsem si sice začínala zvykat, že rituály a zkoušky jsou tu denním chlebem a že tyto dva zdánlivě obyčejné internáty pro problémové mladé lidi jsou vlastně něco mnohem nevšednějšího, ale na ten strach, co mnou vždy lomcoval jsem si zkrátka nemohla zvyknout.
S Unnou jsme prošli sálem, kde jsme tehdy měli ples a pokračovali hlouběji do domu, stále níž, až jsme stanuli v nějaké nevelké, temné místnosti osvětlené pouze svíčkami. Uprostřed místnosti stálo něco, co se podobalo kamennému sarkofágu, ale zároveň víko té podivné věci bylo potaženo rudým semišem a na jedné straně byl dokonce polštář. Místnost byla podivně vlhká, neútulná a na jiné účely proto zcela nevyhovující. Dvě ženy v černých pláštích stály v šeru, osvětleny jen plápolajícími plamínky svíček.
Unna mi povzbudivě stiskla ruku. „Neměj strach, nic se ti tu nestane.“ Podívala jsem se do jejích milých očí orámovaných kulatými brýlemi a spatřila, že v má ve svých tmavých duhovkách stříbřité žilky.
Dovedla mě k oné kamenné desce. „Cítím v kostech, že bříško ti bude slušet.“ věnovala mi široký úsměv.
Druhá žena, ta divoce vypadající rusovláska, jejíž jméno jsem si nepamatovala se na mě také usmála, ikdyž vcelku plaše. „Souhlasím, Christopher Lockwood se k tobě ohromně hodí, myslím, že to byl velmi výhodný svazek.“
„Věděla jsem to už od začátku!“ pokračovala Unna, mezitím co si mě prohlížela, jako kdybych byla nějaký kus masa.
„Má potenciál, to je vždycky dobře,“ pokývala hlavou ta druhá.
Tušila jsem, že se mě obě snaží nějak uklidnit, jelikož jsem spatřila, že třetí ženou není nikdo jiný, než Edna Williamsová, ta doslova stará čarodějnice.
„Takže,“ Unna si odkašlala a položila mi ruku na rameno. „neublížíme ti. Tady Edna je jediná, kdo tohle dokáže odhadnout. Dá se říct, že v podstatě uvidí budoucnost, to, jak bude v příštích měsících vypadat tvé tělo, jak se bude měnit. Tak vlastně pozná, jestli jsi schopná mít dítě, rozumíš?“ ta zvláštní mladá žena se mi najednou jevila nervózní. Byla to starost, jež se zračila v jejích dobrotivých očích?
Cítila jsem, jak mě polévá horko, ale snažila jsem se nedat na svém výrazu nic znát.
„Svleč se do košilky,“ přikázala mi ta druhá žena.
Velmi rozpačitě jsem poslechla a automaticky se položila na onu desku. Cítila jsem se hrozně. Na tomhle v „jejich světě“ velmi záleželo. Byla to vlastně taková podmínka. Velmi zvrácené, velmi podivné, ale chápala jsem, že kvůli blížící se válce mezi cizími čtyřmi druhy a námi je to nutné.
Nervózně jsem zatínala pěsti, dívajíc se do tmavého stropu. Hruď se mi divoce zvedala a strach zcela zaslepoval můj zdravý úsudek.
Edna přešla ke mně, zdobenou dýkou – jak jinak, než se spojenými trojúhelníky hladce přetrhla tenkou látku na mém břiše, roztrhla ji úplně a svoje vrásčité ruce na něj zlehka položila. Její dlaně začaly zářit, stejně jako její spánky. Cosi soustředěně mumlala a zírala na mě, než přestala, odstoupila a chladným, až kamenným pohledem pohlédla na dvě ženy, které ji dosud napjatě sledovaly.
„Tak co jsi viděla?“ ptala se roztřeseně Unna. Mé obavy se jen zvětšily...

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svázané duše - 5. kapitola: