OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svázané duše - 6. kapitola

17.01.2013 (16:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 913×

Ednin výraz postrádal jakýkoli soucit, když popadla mou ruku a až bolestně mi stiskla zápěstí, na kterém se zanedlouho začal rýsovat zarudlý nápis „nedostačující“. V tu chvíli jsem se prudce posadila a vyděšeně se podívala na dvě ženy, které se tvářily dost podobně jako já. Žmloulala jsem tenkou látku košilky a nervózně zírala na věc, která na mou ruku dozajista nepatřila.
„To nemůžeš udělat, Edno,“ zašeptala Unna, vzala mě za ruku a pomohla mi slézt z kamenné desky. Oči mi zvlhly, jakmile jsem pochopila, co to slovo „nedostačující“ asi tak znamená. Nevhodná pro vůdce, nevhodná pro to, abych měla dítě – to mohlo znamenat pouze jediné. Vyhostí mne ze své společnosti. Budu vyvrhelem, budu nikým, jen stín toho, co bych mohla být.
„To je kruté!“ přidala se ta druhá. Až teď jsem si začínala všímat, že asi nebyla tak lhostejná, jak mi poprvé připadala.
„Ano? Dělám jen to, co musím!“ odpověděla Williamsová, v jejím hlase však nebyla ani kapka soucitu.
„Je to proti přírodě. Už byli spojeni! Nemůžeš si jen tak vzpomenout, že to najednou zrušíš! To je totéž, cos provedla s Emily d'Lope!“ rozkřičela se Unna, strčila si mě za sebe, jako by se mě snažila před něčím chránit.
Emily? Co provedla Emily?!
Rusovláska přešla ke dveřím a otevřela je. „Běž, děvče,“ zašeptala důrazně. Když jsem tam bezmocně stála a nechápavě kroutila hlavou, Unna mne strčila ke dveřím, ukazováčkem dloubajíc do mých zad.

„Běž za Christopherem! Dělej!“ zvolala téměř až zoufalým hlasem. Dávala mi tak jasně najevo, že to, co se stane, se mi rozhodně nebude líbit.
Nezbývalo mi tedy než poslechnout. Donutila jsem své strachem ztuhlé nohy k pohybu. Rychle jsem se rozběhla po točitých schodech, proběhla obrovským sálem, kde jsem s Christopherem poprvé tančila – kde jsem pochopila, že jsme se pro sebe narodili a zároveň jsem se bála faktu, že bychom si k sobě nenašli cestu. Právě tady mne ta jeho nevinná lež zasáhla. Mířila jsem nahoru, do našeho pokoje. Přes clonu slz jsem téměř neviděla, slovo vyryté na mé ruce mne pálilo s každým mým krokem čím dál tím víc, ale nebylo to nic proti tomu, jakým způsobem pukalo mé srdce. Jakým způsobem se mi hroutil svět před očima, měnil se v prach, jež mi protékal mezi prsty a s každým krokem jsem z něj měla méně a méně.
Ze zdí se vynořili bledí statní muži oblečení v bílých hábitech, s podivným černým obojkem kolem krků, podobně jako ženy, které na nás Williamsová vždy posílala. Neotáčela jsem se, abych zjišťovala, jak blízko jsou, jelikož kdybych chtěla, cítila bych, jak mi dýchají na krk.

Běžela jsem chodbou a konečně vrazila do našich dveří. Christopher zrovna stál u okna a zřejmě na mě čekal, když mne spatřil, spíše to, v jakém psychickém rozpoložení jsem, zamračil se, přispěchal ke mně a stiskl mě v pevném objetí, které mi vždy dodávalo pocit bezpečí a jistoty. Ta tu teď ale scházela.
„Co se stalo?“ zeptal se roztřeseně, neboť něco tušil.
„Oddělí nás!“ vyhrkla jsem téměř až hystericky. Tiskla jsem se na jeho pevnou hruď, skoro jako kdyby mi byla oporou.
Christopher mne popadl za zápěstí a prohlédl si ten nápis, který hyzdil mou kůži, než začal odmítavě kroutit hlavou. Když se ve dveřích objevili ti zvláštní muži, strčil mne za sebe v ochranitelském gestu. Zanedlouho tam byla i Williamsová v závěsu se sklíčeně vypadající Unnou. Na její tváři však bylo patrné, že se z nějakého pro mne neznámého důvodu nechystá vzdát se té své „pravdy“ ohledně mé maličkosti.
„Elizabeth má potenciál! Je jediná schopná vůdkyně. Copak ti na tomhle tak záleží?! Nemůžeš je rozdělit, to nepřichází v úvahu!“ Unna divoce rozhazovala rukama, než si i ona stoupla ke Christopherovi, aby mě tak chránila.
„Je mi líto, stala se chyba, tvůj otec udělal velkou chybu, Christophere. Já ji jen musím napravit.“ Edna se podívala na Christophera, který stál v bojovné pozici, připraven na ty divné muže okamžitě zaútočit, jestliže by se o něco pokusili.

„A jak se vůbec opovažujete?! Já jsem tu vůdce, mám právo si rozhodovat...“

Ani to nemohl doříct a Williamsová mu opět skočila do řeči s až děsivým klidem. „Nevidím v její budoucnosti dítě, což u vůdkyně nepřipadá v úvahu,“ lhostejně pokrčila rameny. „Chyťte ji, ale jemu neubližte,“ přikázala nakonec mužům, kteří se bez jediného zaváhání vrhli na Christophera, tři muži ho drželi a definitivně ho tak uzemnili, ačkoli se bránil. I Unna se pokoušela mne chránit, ale taktéž marně – její síla nestačila na to, aby se vzepřela, a měla dost rozumu, aby sama sobě jen neuškodila. Než jsem se stihla byť nadechnout, několik hromotluků mne nepříliš něžně vleklo pryč ze dveří. Trhala jsem sebou, snažila se všemožně bránit, ale ani má moc mi nebyla k ničemu. Nezbývalo mi nic jiného, než poněkud hystericky křičet. Byla jsem jako hadrová panenka, zcela bezmocná. K čemu mi tedy bylo mé „zvláštní nadání“, když jsem nedokázala ochránit alespoň sebe samu? Jak bych pak mohla chránit druhé?

„Elizabeth! Pusťte ji, ihned! Tohle se dozví můj otec!“ slyšela jsem za sebou. Naposledy jsem se otočila, ale výhled mi zastínili muži, kteří se snažili Christophera udržet na místě.
„Žádné jiné se nikdy nedotknu!“ rozehlo se chodbou. Ta slova se mi vryla do paměti natolik, že jsem je ještě dlouho poté opakovala ve své mysli. Několik zvědavců už stálo na chodbě a sledovalo, jak mě vlečou do úplně jiných dveří, než kam jsem patřila. Moje blízké přítelkyně i dívky, se kterými jsem si dvakrát nesedla, teď sledovaly celou tu scénu se zamračenými výrazy.

Brzy jsem se octla v cizím pokoji, který, jak jsem záhy zjistila, nepatřil nikomu jinému než slečně Lise Toddartové a nějakému Bojovníkovi, kterého jsem znala jen od vidění. Oba vypadali vcelku překvapení takovou nečekanou návštěvou, popravdě jsem se jim ani nedivila, ale nebyla jsem v pozici, abych je ještě snad litovala.
„Lise, okamžitě se stěhuješ k Christopherovi Lockwoodovi,“ začala Williamsová hned, jak se objevila ve dveřích. Já jsem jen stála jako hromádka neštěstí, snažíc se zastavit přívaly slz, které si vytvářely na mých tvářích klikaté cestičky a kapaly z brady.
Dívka z toho vypadala celkem překvapená, věnovala mi nechápavý výraz, poslechla ale a začala si balit svoje věci. Bojovník, který se dosud povaloval na posteli jako by nic, mi věnoval široký úsměv a poklepal prsty na volné místo vedle něj. Znechuceně jsem sebou trhla a raději zůstala stát tam, kde dosud. Svět se mi právě zbořil, neměla jsem náladu na nějakého hlupáka, kterému vše bylo úplně jedno, hlavně, že mu má kdo zahřát postel.

„Je mi líto, slečno Hartová, ale jste pro vůdce zcela nevhodná.“ S těmi slovy odešla. Lisa, ta jindy krutě vypadající dívka, mi teď věnovala podivný, snad i trošku soucitný pohled, než se odebrala pryč. Byla jsem si jistá, že zítra už bude zase šťastná, jelikož bude po boku toho, koho miluji já. Ten fakt mi zkrátka nedal spát.
Muži, kteří mě sem zavedli, po pár minutách nepřetržitého stání po mém boku odešli, ale byla jsem si jistá, že je Williamsová nechá hlídat tento pokoj, abych náhodou neutekla.
„Hele, zlato,“ začal ležérně Bojovník, který se dosud nezúčastněně válel na posteli a má bolest mu zřejmě přišla dokonce i k smíchu.
Věnovala jsem mu nenávistný pohled, v kterém byla jasně patrná nechuť k jakékoli konverzaci.
„Jsem taky nedostačující, takže buď v klidu. A teď si lehni, nefňukej a spi,“ otočil se na bok.

Místo toho, abych ho poslechla, jsem stáhla deku z postele, vzala si polštář a mířila zcela jinam. Lepší spát na zemi, než vedle někoho takhle bezcitného a arogantního. Někdy je lepší do lidí, nebo do Bojovníků, jak chcete, nevidět. Pak nejste zklamaní, protože nevidíte, co se skrývá za hezkou tvářičkou mladého muže.
Udělal však něco, co jsem neočekávala. Myslela jsem, že mnou bude pohrdat, že bude dokonce nešťastný, že nemůže být s Lise. Naštvaně se otočil. „Tady už nejsi vůdkyně, takže budeš dělat, co ti řeknu. Jsi můj dárek, tak se podle toho chovej,“ ukázal na místo vedle sebe. Můj dosud zoufalý pohled ztvrdl. Už mi to bylo jedno, vše, na čem mi záleželo, mi vždycky vzali, proč se tedy bránit, když každá hezká chvilka je vykoupena nějakou mnohem horší? 
Ta asi právě nastala.
Přešla jsem k posteli, jak chtěl, a položila polštář s dekou zpět a lehla si vedle něj.
Místo toho, aby si udržoval zdravý odstup, se natiskl až na mne, objal mě kolem pasu a přitiskl má záda ke své hrudi.

„Jsi mnohem hezčí než ona,“ zamumlal s podivným podtónem hlasu, u kterého jsem rozhodně nevěděla, co znamená, než se konečně utišil a během chvilky usnul. Byla jsem plně rozhodnutá, že tomu nevyzrálému hlupákovi od zítra udělám ze života peklo, budu-li mít možnost. A najdu Emily, která musí právě prožívat totéž co já. Co ale hůř, byla jsem si jistá, že u mě to udělala Williamsová schválně. Chtěla nás rozdělit a teď se jí to podařilo. Pokud jsou ale Christopherovy city vůči mně stejné jako ty moje, nezapomene na svou zaslíbenou a dodrží svá předchozí slova.

Emily jsem viděla až příštího dne na snídani, seděla v nejtemnějším koutě u stolu a zírala do prázdného talíře před sebou. Pravděpodobně se ani neobtěžovala si vzít nějaké jídlo.
Když jsem se konečně zbavila toho hloupého Bojovníka, jehož jméno, jak jsem zjistila, bylo Isaac, a přispěchala jsem ke své kamarádce, která se zdála stejně zničená jako já. Přisedla jsem si k ní a opatrně jí položila ruku na rameno. Zachvěla se, ale dál nepřítomně zírala před sebe. Teď by se někomu, kdo netušil, oč jde, zdála jako socha vytesaná z kamene.
„Emily,“ zašeptala jsem.
Bledá dívka mi věnovala zamračený pohled, chvíli se zdálo, že mě ani nevnímá, ale nakonec se mi vrhla do náruče a rozplakala se. Konejšivě jsem ji hladila po vlnitých vlasech a šeptala slova útěchy, která rozhodně potřebovala. Nějakou dobu se třásla a nechávala své tváře smáčet slzami, než na mě omluvně pohlédla.
„Omlouvám se, chovám se jako sobec. Ty jsi taky přišla o Christophera, navíc i o postavení,“ popotáhla. „Jsi na tom hůř a já tu fňukám jako nějaký ubožák.“ Otřela si slzy a napřímila se.
„Koho ti přiřadili?“ ptala jsem se téměř šeptem.
„Nevím, jak se jmenuje. Nepromluvil se mnou ani slovo, přišla jsem, lehla si do postele a když jsem se ráno probudila, už tam nebyl. Pomalu ani nevím, jak vypadá,“ odpověděla mi. Viděla jsem, jak se snaží zachovat lhostejný tón hlasu, ale ona se prostě nemohla smířit s tím, že bude pro naši společnost víceméně zbytečná. 
„A co ty?“ zeptala se po pár minutové odmlce, kdy jsme obě usilovně přemýšlely.
„Jmenuje se Isaac, je to hrozný protiva a hlupák k tomu, ani Toddartová si takového budižkničemu nezasloužila,“ povzdychla jsem si.

„Já... je mi líto hlavně to, jak mne teď budou brát. Po dítěti jsem ve svém věku moc netoužila, ale že ho nebudu mít vůbec?“ ztěžka polkla, než si složila hlavu do dlaní.
Zamračila jsem se. „Nevím, jak u tebe, ale připadá mi to jako hloupost. Podle mého se Williamsová rozhodla, že nás vyřadí ze hry, a proto tohle udělala. Nevím o tom, že bych nemohla mít dítě. Navíc to nemůže vědět jistě, Emily,“ nadechla jsem se. „Není konec. Nenechám to tak.“
Podívala jsem se ke dveřím, ve kterých se zrovna objevil Christopher v závěsu s Lise, která se tvářila tak povýšeně, že všechen cit, který byl vepsán v její tváři včera, byl zase pryč. Christopher šel se vztyčenou hlavou, viditelně byl nanejvýš naštvaný a ostatní se podle toho také chovali. Sotva kolem někoho prošel, dotyčný se rychle stáhl jako pes, kterému hrozíte výpraskem, nebo začal dělat, že se něčemu neodkladnému věnuje. Vypadalo to, že si ostatní konečně začínali uvědomovat, kdo je jednou - ať chtějí, nebo ne - povede.
Nikdy jsem ještě neviděla, že by k němu měli takový respekt, jako právě dnes. Emily mne popadla za ruku a donutila, abych se dívala do prázdného talíře. Prošel kolem mě, cítila jsem, jak se zastavil. Křečovitě jsem zavřela oči, snažíc se nevnímat vůni, která mě celou obklopila. Vůně medu a santalového dřeva. Ten pocit, kdykoli byl v mé přítomnosti, bylo to jako... jemný teplý déšť, malé, droboučké kapičky, jež mě celou smáčí. Zářící slunce, které vždy zaplaší chlad, objímající mou rozechvělou bytost, naplňujíc ji příjemným teplem.
Oči jsem otevřela a pocítila zklamání. Šel dál a společně se svou novou přítelkyní zasedl ke stolu úplně uprostřed. Chvěla jsem se, cítila jsem tu podivnou zimu, bolest, jako kdyby mé srdce někdo proklál mečem.
Emily mě vzala kolem ramen a pomohla mi vstát. Odebrali jsme se na chodbu, kde jsem se díky Emily opřela o zeď. Věděla, že se na to nemohu dívat.
„Proč je to tak strašně nespravedlivé?“ pohlédla jsem drobné dívce vedle sebe do očí, i jí se ve tváři zračily obavy a bolest.
„Někdy nemusíš nikomu nic dělat a oni tě stejně nenávidí. Protože z tebe něco vyzařuje, Lizzie, síla, nejen spojena s mocí, ale i ten tvůj potenciál. Tvůj charakter, tvá dobrota a odvaha. Ty ses pro vůdkyni narodila, to se často nestává. A tvá moc – nikdo z nás ti nikdy nebude stačit, nikdo z Čarovných. Můžeš si být jistá, že za pár let budeš skoro mocnější než Williamsová. Ty to zvládneš, své místo získáš zpátky, chce to jen čas,“ stiskla mne v objetí.
V tu chvíli jsem nevěděla, co bych dělala, kdybych ji neměla. Byla mi oporou, kterou jsem nikdy předtím neměla, někým, kdo se doopravdy dal považovat za přítele.

„A Christopher se tě nevzdá, viděla jsem mu to na očích,“ věnovala mi křečovitý úsměv, viděla jsem, že to myslí upřímně, ale že její samotná bolest jí brání v jakémkoli projevu radosti. 
Vzala jsem ji za ruku.
„Bude se v dohledné době dít nějaká další katastrofa, aby mé nervy ještě mohly nějakou dobu trpět, nebo se mám prostě jen utápět v sebelítosti?“ podívala jsem se na ni. Emily pokrčila rameny.
„Vzhledem k tomu, že... je čas, no...“ polkla. Utřela jsem si slzu, která mi začala samovolně stékat z koutku oka. Slzy mi teď připadaly tak přirozené jako kupříkladu dýchání, jelikož jsem teď plakala často.
„Jistě, nic se dít nebude. Pár Bojovníků asi bude hlídat, jestli se nechýlí k válce, ale jinak nic, že?“ 
Emily váhavě zakroutila hlavou.

„Jak by vůbec probíhala válka, kdyby byla? Možná... možná jsem sobecká i já, každopádně bych ji možná i brala.“ Začala jsem si naplétat pramen svých vlasů na prst, dívajíc se do země. Vážně to se mnou jde z kopce.
Společně jsme pomalu kráčely dlouhou chodbou k našim pokojům. „No, cizí Bojovníci by nejdřív obhlíželi naše školy, pak by sem pravděpodobně vtrhli, někoho unesli, někoho možná i zabili...“ 
Nadechla jsem se. „Dobře, dost, nechci to slyšet.“

Emily se otočila, horlivě stiskla mou ruku a odtáhla mne za nedaleký roh. Skryly jsme se za starobylou komodou. „Můj Bojovník se vrací, musím se s ním jít trošku seznámit. Nechci problémy.“ 
Dívka po mém boku si nervózně skousla spodní ret.
Ze zvědavosti jsem nahlédla přes roh, než jsem jen nadzvedla obočí. „Jsi na tom lépe než já, vypadá docela sympaticky,“ pokrčila jsem rameny. „Běž, budu ti držet palce,“ popostrčila jsem ji na chodbu a když se na mě ještě otočila, ukázala jsem jí zvednuté zaťaté pěsti. Věnovala mi pokřivený úsměv, než zašla do svého nového pokoje.

Já jsem se tam však nehodlala vracet, sesunula jsem se podél zdi a dívala se z okna. Užívala jsem si ten klid, který na chodbě panoval alespoň po dobu snídaně, tiše doufajíc, že se ten hlupák vrátí až za dlouho.

Po deseti minutách jsem uslyšela blížící se kroky, otočila jsem se, že raději odejdu druhou stranou, aby si na mne neukazovali, když mě někdo zezadu popadl za zátylek a znemožnil mi výkřik svou velkou dlaní. V tu chvíli jsem byla přiražená ke zdi a vytřeštěně jsem na „útočníka“ zírala. 
„Pssst, lásko, za pět minut přijď na druhou stranu pozemku, je tam bývalá zchátralá stáj,“ zašeptal. Mé srdce radostí poskočilo. Pořád chce mě!
Usmál se tím svým dlouhým, širokým úsměvem, při kterém vždy ukázal zuby, než pomalu odešel. Sice jsem měla strach, že nás někdo objeví, ale musela jsem ho vidět, slyšet, cítit ve své blízkosti. Tak moc mi už teď chyběl!

Netrpělivě jsem odpočítávala minuty do našeho setkání, přešlapovala jsem, chodila sem a tam a neklidně sledovala chodbu před sebou. Naštěstí ostatní trávlili u snídaně hodně času, jelikož to byla leckdy jediná chvíle, kdy jsme si odpočinuli. Konečně jsem se nenápadně vytratila z budovy, doufajíc, že to nikdo neviděl. Kdyby nás spolu viděli. Nechtěla jsem na to však myslet, abych si dodala nějakou tu kuráž. Celá noc v té díře s nočními můrami by mi nevadila, jestliže bych se s ním alespoň chvíli nerušeně viděla, nebo ne?
Držela jsem se při zdi, zatímco jsem obcházela budovu – pro případ, že by se někdo díval z okna, pak jsem rychle přeběhla a držela se u plotu, až jsem konečně dorazila do polorozpadlé stáje, kde už na mne Christopher čekal.
Chvíli jsem váhavě přešlapovala, nevěděla jsem, jestli ho mohu obejmout, ale pak jsem si uvědomila, že jsem stále zaslíbená jemu, i prsten na mé ruce to jasně dokazoval. I tak jsem s tím měla stále potíže, bylo tu to neodbytné „co když?“.
Vyřešil to místo mě, přiskočil ke mně a než jsem se nadála, držel mě v náručí a zatočil se se mnou po velké místnosti, kde se ještě po zemi místy válelo navlhé seno. Zvláštní, až se zdálo, že ještě včera tu byli ustájení koně. Něco se asi zvrtlo, nebo to nikdy nebyla stáj pro koně?

„Snad sis nemyslela, že se tě vzdám?“ usmál se, i já jsem se donutila k úsměvu.

„Ale.. nemusíš snad s Lisou...“ podívala jsem se do země, snažíc se zamaskovat fakt, že mi při té představě vlhly oči.
Vzal mě za bradu a donutil podívat se na něj. „Příkaz dají dnes nebo zítra, ale já jsem vůdce. Oddálím to a do té doby dokážu, že to s tebou byl omyl. Unna mi pomůže, věř mi,“ pohladil mě po tváři. 
Nechápavě jsem zamrkala. Co myslel tím „dokážu, že to s tebou byl omyl?“

Když viděl můj výraz, postavil mě na zem, objímajíc mne, takže jsem si mohla užívat té chvilky v jeho oslnivé přítomnosti.
„Unna nám zajistí nějaký čas, ona je Bojovnice.“ Jeho oči se rozsvítily, ty jiskřičky jsem již dávno znala. Uličnické, vypočítavé.
„Vážně?“

I já jsem se teď musela široce usmát. Bojovnice matou, dokáží zacházet s časem a portály. Ona je vlastně jediná, kdo nám dokáže pomoci, když Christopher svou moc natolik zatím neovládá.

„Ano. Dohodnu to s ní, zítra ji pro tebe pošlu a vše vyřešíme. Nenechám tě tomu podřadnému hlupákovi.“ Vtiskl mi polibek a pustil mě. 
Bylo zvláštní, zase cítit tu prázdnotu, která nastala, když jsem už nebyla v jeho náruči. Tak lákavé a bezpečné.

„Jestli se tě jen dotkne, přísahám, že ho zabiju,“ zašeptal, než se otočil k odchodu

„Proč jsi se nenapojil na mé myšlenky, přece to nezrušili, nebo ano?“ 
Zastavil se, chvíli se zdálo, že bojuje sám se sebou. Prostě se nechtěl otočit.
„Mohl, ale měl jsem strach, že by to bylo nebezpečné. Mohli by na to přijít.“ 
Chvíli tam takhle ještě stál, tak ztuhle, že se až zdálo, že je k té zemi přikován.
Olízla jsem si suché popraskané rty a nadechovala se k tomu, že ještě něco řeknu, ale raději jsem tak neučinila. Tohle bylo pro nás oba těžké, proč to ještě ztěžovat?
Odešel. Dveře polorozpadlé budovy mírně zavrzaly, když odcházel, pocítila jsem závan chladu. Jen se rozhodnout, zda to byl chlad díky nehezkému počasí tam venku, nebo kvůli tomu, že bez něj vše bylo o dost těžší. Věděla jsem jen, že musím počkat chvíli, než půjdu také.
Pohrávala jsem si v dlani s prstenem od něj, s novou nadějí, snad se to podaří, ať už má Christopher jakékoli plány.

Tři muži oděni v koženém se prodírali lesem nedaleko hranic mezi dvěmi skupinami, tedy několik kroků od hranic, kam už jako nepřátelé nesměli. „Vůdci nám neřekli jméno té jejich malé mrchy, jak ji máme tedy poznat?“ zeptal se mladý muž toho straršího, o dost statnějšího muže s dlouhým copem.
„Podle toho, co jsem viděl, když jsem se dostal blízko jejich zkoušce, je to taková kudrnatá plavovlasá holka, myslím, že ji poznám,“ usmál se. Jeho černé prázdné oči podivně zajiskřily a rudý tenký kroužek okolo jeho zorničky teď připomínal do výše stoupající plameny.
„Vůdci nás pochválí, to mi věř. Jejich vůdce dá za tu chudinku cokoli, zvlášť, když se teď domnívají, že jim nehrozí nebezpečí. Doufám, že bude mít dítě. Netušíš, jakou má cenu,“ prohlásil třetí z nich, zřejmě nejmladší.

„Za dva dny, pánové.“ Eleazar si odplivl, než se začal smát. „Připravte zatím pro našeho hosta pohodlnou celu. Přece nebudeme týrat nevinnou ženu.“
Všichni znovu propukli v smích.
„A teď pojďte, nemá cenu tu okounět, nevím jak vy, ale já už se těším na tu svou,“ ozvalo se z dálky od jejich druhé půlky.
Všichni začali pomalu odcházet, Eleazar tam ale ještě chvíli stál, s přimhouřenýma očima se díval do dálky na budovu chlapeckého internátu, skoro měl až pocit, že se nad ním pomyslně stahují mračna. Usmál se. „Bude mi potěšením, Čarovná.“

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svázané duše - 6. kapitola: