OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět bez krve - 1. kapitola

09.09.2011 (11:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1461×

1. kapitola - „Chová se jako Oskar!“

Chester

Protáhnu se a zadívám se na Di, která s poklidným výrazem schází ze schodů. Trochu mi chybí ten její sarkastický úsměv a plameny z očí, ale podle všeho se tímhle klidem a schováváním na půdě snaží vypořádat se smrtí Oskara. Vrah jejích rodičů je mrtvý a pro ni to není lehké. Za neuvěřitelně krátkou chvíli se stalo tolik věcí a já vím, jak špatně Di snáší změny. I když se ze všeho rychle dostane, tak stejně potřebuje chvíli pro sebe. Nechal jsem ji pár dní, ale ona je stále… tak podivně klidná.

„Kde jsou děti?“

„Jsou u Mii.“ Odpovím s přimhouřenýma očima a prohlížím si ten rozvážný letmý úsměv. Podobný už jsem vídal. Ano, měl ho ten zmetek Oskar! Projdu obývacím pokojem a otevřu mohutné mahagonové dveře do knihovny, která na mě dýchne svou atmosférou. Mia stojí u postýlek a tiše dětem brouká.

„Díky za hlídání. Už si je vezmu.“ Má maličká mě předběhne a hrne se k dětem jako velká voda. Jako by snad brala mou nevlastní sestru za někoho, koho by k našim “andílkům“ nechtěla pustit. Což je… bláhové, protože ona se o ně stará vždy dokonale.

„Už je ti lépe?“ Zabodne do ní zelené kočičí oči a se zájmem si ji prohlíží. Tvář se jí maličko zachmuří, když Di jen přikývne a zatváří se… tak zvláštně. Pokrčím rameny, když ke mně Mia střelí pohledem. Sálá z ní nepokrytý mateřský cit a… obava. Moje bývala šťastná krev, popadne naše ratolesti do náruče a přitiskne je k sobě, jako náš největší poklad.

„Chová se, jak…“ Přitočí se ke mně Mia, když Di vyjde s dvojčaty na chodbu.

„Já vím,“ přeruším ji.

„Chová se jako Oskar!“ prskne znovu a já se na ni zachmuřeně podívám. Cítím to takhle už pár dní. Z počátku jsem tomu sice nevěnoval pozornost, ale teď to tluče do očí. Jako by neodešel… Jako by zůstal navždy s námi!

„Diano, jestli se na to ještě necejtíš, tak já se o malý ještě postarám,“ navrhne jí a já si v tu chvíli strašně přeju, aby dvojčata zůstala u Balta. Byl bych… klidnější. Ovšem Di po ní hodí tak zvráceným pohledem, plným násilí a vzdoru, že nás to udiví oba.

„O své děti se postarám sama!“ Ta věta mě vykolejí. Ne proto, že ji řekla s tak naprostou samozřejmostí, ale proto, že ji řekla… spisovně! Di na to nikdy nedávala pozor a vždy mluvila lidově a podle toho, jak jí pusa narostla. Bylo jí jedno, co řekne a zda to má styl. Ona vždycky byla svá! Ale tohle… To nebyla její věta! Takhle byla nechutně spisovná a bez… protivně roztomilého “sakra“, které plkala téměř neustále.

„Ale děkuji za nabídku.“ Číší z ní nepokrytá slušnost a ledový krušný klid, při kterém mi přechází mráz po zádech.

„A do hazlu,“ proběhne mi myslí, když mi dojde, že… jsem se poslední dny nespletl. Ten stoický klid mě děsí. Dívám se na ni, jako bych ji viděl poprvé. Její tvář je poklidná, povolená. Bez vrásek, bez mračení. Prázdná jakéhokoliv sarkastického šklebu! Ani ta ironie nebo bezduchý cynismus je jí cizí. Jako bych se díval na úplně jinou osobu.

„Jestli se míníš chovat jako Oskar, tak s tebou děti o samotě nenechám! Nechci riskovat, že … jim něco uděláš!“ zavrčím zlostně a doběhnu ji. Nelíbí se mi její chování! Jsem z něho nervózní, napružený a… probíjí mnou vznětlivost takového rázu, že bych snad zabil! Di mě sjede mírně pobaveným pohledem a pokračuje do ložnice, jako by si mého malého soukromého výbuchu ani nevšimla.

S přivřenýma očima sleduji, jak děti nakojí a uloží do postýlky. Mateřská láska jí nechybí, ale zbytek jejího chování je odměřený, slušný a nechutně poklidný.

„Ach, ale já bych svým dětem přeci nikdy neublížila.“ Při “ach“ se zhnuseně oklepu a zatnu čelist. Ona se na mě ani nepodívá! A zatímco já se pevně svírám pěsti a jsem napnutý jako struna, tak ona jen chladnokrevně postává u postýlek a… štve mě!

„Já si tím nejsem zcela jistý!“ usyknu, a když k ní chci jít, uhne mi a zadívá se do sebe do zrcadla. Dívá se na sebe potěšeným mrtvolným pohledem bez sebevětších reakcí. Nechám ji být a zmoženě se natáhnu do postele. Chtěl bych alespoň chvíli… klid. Ale ne takovýhle děsivý!

„Di?“ otočí se na mě a šedé duhovky má prázdné. Sjíždí očima po mém těle, ale jako by mne neviděla.

„Pojď ke mně,“ zavrčím jemně a natáhnu k ní dlaň. Duchaplně se usměje a položí se na druhou polovinu postele, zatímco si dá ruce pod hlavu a bezstarostně přivře oči. Přemýšlím, jak se k ní mám chovat. Zda hrát citové divadélko nebo přistoupit na její hru a být ještě bezcitnější než ona.

Nakonec se rozhodnu pro to druhé. Ostatně mám vztek. Nálada na city je mi právě teď na hony vzdálená. Lehce jí přejedu po tváři až na krk, jako by ji hladil a pak ji pevně drapnu pod bradou, až na mě vědoucně otevře oči. Aha, tak i přes ten svůj stoický klid byla ve střehu! Nedám na sobě znát, jak se mě to zjištění… nepříjemně dotklo.

„Konec romantiky, lásko. Škoda, že jsi ji zničila," usyknu zle. Potřebuju ji k něčemu vyprovokovat. Zatím se chová nevyzpytatelně a chladnokrevně jako… dokonalý zabiják. A já nevím, co od ní můžu čekat. Co my všichni od ní můžeme čekat.

Se zatajeným dechem se na mě laskavě usměje a tváří se… vítězně. Když jí trochu nechám nadechnout a dovolím jí tak promluvit, protne mě znovu inteligentním pohledem.

„Jak si přeješ.“ Další klidná reakce, za kterou bych… vraždil. Nespokojeně svraštím čelo.

„Dokážeš ze sebe vydolovat i něco jiného, než tenhle stoický klid?“ ušklíbnu se znechuceně.

„Jistě, ale to by se ti nelíbilo.“ Blýskne špičáky a nápadně si začne prohlížet své drápy a lakotnicky na mě mrkat, jako by si chtěla procvičit jejich použití. Trochu přivřu víčka, když její tvář rapidně pobledne a v očích jí proběhne strach.

„Potřebuju pomoct.“ Zní to tak slabě, tak tiše, že mám obavu, zda to skutečně řekla. Pohlédne na mě tím přesmutnělým pohledem.

„Já nic necítím!“

„Něco cítit musíš, když tvrdíš, že by se mi to nelíbilo." Zadívám se jí vážně do očí. Zorničky má rozšířené, jak kdyby byla něčím sjetá.

„Chci, abys mi to ukázala."

„Chci násilí.“ Zavrtí hlavou a polkne, jako by se snažila udržet při smyslech. Tohle už jsem u ní zažil, tu vůli sebeovládání, kdy nad sebou nechtěla ztratit kontrolu. Ale tenkrát byla paranoidní díky upíří krve… Tak co se to děje nyní?!

„Ale neměla bych z toho radost. Necítila bych ani… bolest.“ Stále tak šeptá, jako by jí dělalo problém se mnou takhle mluvit. Odtrhnu od ní pohled a přetočím se na záda, zatímco si dlaní položím hlavu a zadívám se do krví zarudlého stropu. Byla tu láska. Nenávist. Ale naprostá ignorace veškerých pocitů – to ještě ne!

„Co cítíš k dětem?“

„Miluju je,“ zasípe, jako by v ní cosi tu větu dusilo.

„Aspoň něco….“ Řeknu spíše pro sebe a dál civím na strop.

„A co cítíš… ke mně?“ otočím se na ni a zabodnu se zvědavým pohledem do jejích šedých, náhle tak bolestně zmatených a zoufalých očí. Ihned je zavře a tvář se jí semkne soustředěním.

„Nedokážu to správně… popsat. Ani pochopit,“ zamumlá nejistě a prsty si vjede do vlasů.

„Něco… Něco hodně silnýho, ale… ne uvnitř sebe. Ale schovaný v celým těle.“ Těžce si povzdychnu. Ale alespoň už z ní opadla ta spisovná řeč. I když je teď jako uzlíček nervů a ke mně tedy… cítí něco hodně silného, ale nedokáže to pochopit!

„Neměla ses na to dívat.“ Zavřu oči a otočím se na stranu. Chvíli je ticho, které se do mě zabodává jako tisíc jehel a nedává mi možnost dýchat, zatímco… přemýšlím.

„Nečekala jsem, že ho zabijete.“ Ten hlas… Zvuk jejího hlasu je náhle zas tak jiný a bezbarví. Otočím se na ni a její tvář už je znovu tak nechutně klidná a cizí.

„Zajímavé, že jste to dokázali. Nejde mi na mysl, abych vraždila upíry ze svého klanu.“ Přejede si prstem po tváři a zhluboka poklidně se nadechne.

„Zabil ti rodiče. To ti nepřipadá jako dostatečný důvod?!“ Nenávidím ten její dutý hlas bez špetky citu! Nevěřícně ji pozoruju, zatímco se její hruď periodicky zvedá a ona se tváří jako… nepřítomná!

„Ne. Nejsem ten typ, co by žádal smrt upíra. Oskárkův skon mi nijak nepomohl.“

„Do hajzlu, co to meleš?!“ vyjedu po ní a chytím ji prudce a bolestně za ruce, abych ji přitáhnul k sobě. Je mi jasné, že pokud z ní ten jeho … pozůstatek či co to je … budu chtít vymámit, tak budu muset sáhnout po jiném postupu, který… povede přes naše děti.

„Pokud se takhle budeš chovat, chci, aby ses odstěhovala z mé ložnice a bez dětí!“ Jen se mile usměje, až zaskřípu zuby.

„Ach, nemůžeš mi sebrat děti.“ Ta jistota v jejím hlase mi hne žlučí.

„Neprovádím nic špatného. Jen jsem… mírumilovná a za to mne chceš trestat?“ potutelně se na mě zadívá. Beze vzteku. Skromná jakéhokoliv pobouření, které pro ni dříve bylo tak přirozené! Jako by prostě udržovala… konverzaci!

„Do hajzlu, o tohle taky vůbec nejde,“ odfrknu znechuceně a pustím ji. Ten její bezduchý a klidný přístup mě přivádí k šílenství! Tělem mi proniká tak mohutná vlna vzteku a absolutní nechuti, že s ní už déle nevydržím! Zvednu se a bez řečí se začnu oblékat, aniž bych cokoliv dodal.

„Kam jdeš?“ ptá se takovým společenským tónem, až bezděčně zatnu dlaně v pěsti.

„Pryč! Co nejdál od tebe!“ ušklíbnu se a třísknu dveřmi. Teď je ostatně jedno, co jí povím, protože… jí je vše ukradené! Má to jednu výhodu. Nyní mohu bez obalu a na tvrdo říci, jka se věci mají.

*

„Chris?“ překvapeně ji oslovím, když namísto v dětském domově, ji zahlédnu kus za jeho branou. Tvář má zčervenalou pláčem i chladem. A na zádech ji tíží batoh!

„Co tu děláš?!“

„Chazzy?“ zajíkne se a tvář se jí rozzáří v obrovském úsměvu, jako bych ji právě zachránil. Bezmyšlenkovitě mi vletí do náruče a schoulí se u mě, zatímco mě zkřehlými prsty svírá kolem krku a chvěje se zimou. Na sobě má jen tenkou mikinu a světle modré úzké džíny, ani se nedivím, že je tak prokřehlá.

„Ty jsi přišel!“ s pohledem plným lásky a něhy se na mě usměje. Jako by mne obklopila vřelost. Ihned se mi… udělá lépe. Bříšky prstů ji pohladím po zrůžovělé líci.

„Přeci jsem ti slíbil, že přijdu… Ale zdá se, že zatímco já jsem přišel, tak ty… někam odcházíš. Co to má znamenat? Ten batoh a to, že … se v noci potuluješ sama po městě?!“ asi to vyzní jako výtka, protože omluvně sklopí oči a zadívá se na špičky svých bot.

„Promiň. Ale musela jsem odejít.“ Vydechne chraplavě, jako by jí znovu bylo do pláče.

„Jak musela?“ Když se znovu zadívá za sebe a pohledem narazí na dětský dům, trhne sebou a vyrazí bez přemýšlení vpřed.

„Chris! Odpověz mi!“ Chytím ji jemně za paži a donutím zastavit.

„Nechci o tom mluvit. Nezlob se,“ Zamumlá a uhne pohledem, když se jí snažím zadívat do uplakaných hnědých očí. Je plná zoufalství, které z ní přímo nechvalně svítí a mně to děsí.

„A kam chceš jít? Copak ty … máš kde být?“

„Ne, to nemám,“ hlesne se svěšenými rameny a zakašle.

„A kam tedy chceš jít?“ Zdá se, že utekla v afektu a nepomyslela na následky. Navíc sama moc dobře ví, jak nebezpečné je potulovat se v noci! Dětský domov není na frekventovaném místě, spíše na okraji města. Je to jako… malý bufet pro upíry, kteří mají chuť na mladou krev.

„Nechceš se raději vrátit?“

„Ne!“ vyjekne zděšeně a z očí jí sálá upřímný děs.

„Já už se tam nevrátím! Nikdy!“ Celá se rozklepe. Zoufale se obejme kolem ramen a snaží se tvářit bojovně a jistě. Ve tváři se jí objeví dospělí výraz, když se zhluboka nadechne, aby se uklidnila.

„Dobře… Můžeš jít ke mně. Teď ti tam žádné nebezpečí hrozit nebude.“ Plna vděčnosti se na mě zadívá a kdyby mohla milovat pohledem, byl bych… právě v extázi.

„Nechci tě tím obtěžovat,“ zamumlá a rychle sklopí hlavu, abych snad nezahlédl její lásku a… dychtivost.

„Ale mně to přece vůbec neobtěžuje.“ Jemně jí za ucho zastrčím pramen dlouhých světlých vlasů. Voní tak lákavě… Jako sladký skořicový dort. Kousnu se do rtu. Při posledním sání jsem měl jen pár zvířat, protože jsem nechtěl nechávat děti dlouho samotné.

„Tak co? Půjdeš se mnou?“ zabodnu se jí do křehkých čokoládových očí, které na mě nevinně poulí. Chvíli otálí, ale nakonec plna štěstí přikývne.

„Moc ráda. Děkuju.“ Přitáhnu ji ochranitelsky do své náruče, zatímco mě chytí kolem krku a přitiskne se ke mně prokřehlým tělem, ze kterého hřejivě sálá teplo.

„Nebudeš z toho mít… problémy?“ stočí hlavu náhle tak, že jsme si tak blízko. Rty téměř pár centimetrů od sebe. Jsem natolik okouzlen, její bezprostřední blízkostí, že přitisknu své rty na ty její hebké lidské a něžně ji políbím, až mi zasténá do rtů. Je to jen krátký polibek. Spíše takové pohlazení. Otření jeden o druhého. Ani sám nevím, proč jsem to udělal. Snad ta náhlá potřeba cítit něčí blízkost a náklonnost. Když se na ni zadívám, zpětně toho zalituji, protože ona to bere opět podstatně jinak, než já.

„Promiň. Nechci ti motat hlavu.“ Omluvně se usměju a vzlétnu s ní do výšky. Jakmile se ocitneme nad vrcholky stromů, rozechvěje se a zuby jí začnou legračně drkotat sami o sebe. Ten komický zvuk jsem slyšel jen jednou… A to, když jsem si Di poprvé nesl domů. To byla tenkrát ještě strachy bez sebe, i když se snažila být největší drsňačkou v okolí a štvát mě.

„Ty se bojíš? Chris, ty se přece nemusíš bát.“ Mile se na ni usměju, protože mě ty vzpomínky tak nějak příjemně nabudí.

„Nebojím se.“ Zašeptá a houževnatě se ke mně přitiskne ještě více. Lituju, že jsem si nevzal alespoň mikinu nebo bundu, mohl bych ji tím zahřát. Já sám zimu nepociťuju, ale lidé… jsou citliví. V duchu se tomu ušklíbnu a položím ji na potemnělé zahradě na pevnou zem. Maličko sice zakolísá a zhoupne se v kolenou, až ji musím pevně chytit, ale jinak to nese statečně jako vždy.

„Ničeho se neboj a hlavně… se drž u mě.“ Poukážu na nepředvídatelné nebezpečí, které v mém domě číhá a vezmu ji ochranitelsky za ruku. Zavedu ji do ložnice, kde dříve přebývala má Di. Ovšem, teď když bydlí s dvojčaty v mé ložnici, je tento pokoj volný.

„Ubytuj se zde.“ Vytáhnu ze skříně čisté povlečení a hodím jí ho na prostornou černou postel.

„Ostatním řeknu, že jsi tady… Neboj se, neublíží ti. Desire tu alespoň nebude jediný člověk. No, a kdyby se přeci jen vyskytnul nějaký problém, tak… jej nějak vyřešíme.“

„Děkuju.“ Rozhlédne se po pokoji, jako by jí ten můj styl scházel. Jsem na svůj dům hrdý. Zařídil jsem si ho podle svého vkusu a myslím, že je dokonalý. Bílé zdi, občas zdobené triumfálními krvavými skvrnami, vhodně ladí s černým bytelným nábytkem. Žádné lamino, ale tvrdé nefalšované dřevo. To, abych při každé rvačce nemusel shánět něco nového.

„Nebudu dělat problémy. Slibuju.“ Protne mě nebezpečně vděčným pohledem, při kterém se ošiju.

„To by mi k tobě ani nešlo.“ Mírně se usměju.

„V kuchyni je určitě nějaké lidské jídlo, takže až budeš mít hlad, vezmi si co chceš a vůbec… Chovej se tu jako doma. Tak žádné zavírání jen v tomto pokoji. Pohybuj se po domě podle libosti. A pokud budeš cokoliv potřebovat, tak víš, kde mne najdeš.“

*

„Chestere!“ Ten “Diin“ jízlivý tvrdý hlas se mi zařeže do uší s jakousi nenávistí, až protočím panenky.

„Potřebovala bych s tebou mluvit!“ Snaží se o sebejistý přednes, jako by sama sebe – tu šedou myšku – chtěla předělat v tygra, jakým v tomto domě bývala jen Di. Ovšem já cítím tu nervozitu a nepříjemnou obavu, která v ní klíčí. Přímo z ní sálá!

„O čem?“

„Di se zdá být… nějaká jiná.“ Pohledem sjede na podlahu.

„Něco jsem si o tom právě teď přečetla. Ale bohužel jsi jediný, s kým o tom mohu mluvit… Kdo má v upířím světě největší praxi.“ Rozesmutní a těžce polkne, jako by přemáhala nutkání přede mnou utéct.

„Povídej.“

„Je možné, aby upír trpěl nějakou depresivní psychickou chorobou, která by uzavřela jeho pocity a on se… cítil prázdný?“ Jen pokrčím rameny.

„Netuším. Psychologa nebo dokonce psychiatra jsem upírům nikdy nedělal. Nikdy jsem se s tím nesetkal, ani jsem o tom nečetl. Proč? Co ses dočetla?“ Vlastně lžu. Podobné znaky teď vídávám u Di. Ale ona neztratila city, ona jako by se proměnila v toho krypla!

„Dočetla jsem se, že se to upírům občas stává. To, když je někdo z vlastního druhu k sobě připoutá. Když na ně působí více, než by měl! Když potom ten daný upír, říkejme mu Oskar, zemře, tak ten, co k němu má blízko, na to reaguje ztrátou nebo spíše uvězněním pocitů uvnitř sebe a snaží se zachovat odkaz zemřelého, tedy Oskarův odkaz, za každou cenu. Takže má pouze vlastnosti, kterými Oskar oplýval a byl jimi jedinečný… Kupříkladu klidnost. Spisovnou řeč. Chladnokrevnost a násilnou krvelačnost. Stejné chování…“ Zpytavým pohledem se mi zabodne do očí, jako by doufala, že mi to došlo. Samozřejmě, že mi to došlo!

„Mám pocit, že… Oskar k sobě Di připoutal dostatečně. Nehledě na to, že jí ležel v hlavě už kvůli tomu, že to byl druhý…“ při tom slově se na mě zadívá velmi výmluvným pohledem, při kterém mi dojde, že ona v mou … nynější nevinnu a uzdravení … určitě nevěří.

„…vrah našich rodičů.“ Dokončí a přešlápne na místě, jako by se přemlouvala k dalšímu setrvání.

„Přijde ti, že by se snad chovala jako Oskar? Že by mu byla něčím podobná?“ Zbaběle polkne, když si všimne, jaké jízlivosti nabral tón jejího hlasu.

„To by odpovídalo…“ zamumlám nerad.

„Ona je … jako on. Píší tam také, jak se k takovému upíru chovat a … dostat ho z toho? Nebo jak ten stav alespoň zlepšit?!“

„Léčba je jednoduchá!“ řekne věcně a zadívá se na mě pronikavýma šedýma očima. Zřejmě se k tomu úsečnému pohledu odhodlávala hodně dlouho a já to musím v duchu ocenit, protože neuhne, ani když mé rysy ztvrdnou.

„Kdybys měl zájem… Myslím, že by jsi na to přišel už dávno.“ Zamumlá nezřetelně.

„Ale asi už je ti Di na obtíž, když sis přivedl svou Chrisante!“ Znovu ta jízlivost, na kterou jsem dosud nebyl zvyklý. Ona se opravdu snaží, aby jí nálepka šedé myši nezůstala, ale… nemá šanci.

„Z toho důvodu si také myslím, že bude lepší, když Di zůstane v tomhle stavu, kdy jí tvé prostopášné chování neublíží.“ Vypadá, jako by měla každou chvíli omdlít. Není stavěná na takové “vysilující“ rozhovory. Adrenalin, strach i její stydlivost jí strhávají ke dnu. Zhoupne se v kolenou a posadí na první schod, kde si chytí hlavu do dlaní. Evidentně je jí zle.

„Des? Pojď, já ti pomůžu. Měla by ses vrátit do postele, Dick se o tebe postará.“ Chci jí pomoci vstát, když její hlas nabere kritický hysterický tón klasické těhotné ženy, až se ušklíbnu.

„Běž ode mě! Nemůžu se na tebe ani podívat. Nedokážu pochopit, jak s tebou Di může po tom všem ještě být! A teď, aby ses jí snažil pomoci, si prostě přivedeš náhradu!“ Zalykavě se nadechne, zatímco se ode mě odtahuje a v obličeji více a více bledne.

„TY jsi nám zabil rodiče! A Di tě i přesto miluje! Odpustila ti! Dala ti dvě nádherné děti a svůj život zaprodala jenom tobě, vrahovi! Vzpomeň si, co zlého s tebou prožila a co hnusného prožila díky tobě! A ty teď místo toho, abys byl s ní…“ rozbrečí se, aniž by stačila doříct.

„Já chápu, že  mě nenávidíš, ale nemíním riskovat, že se ve svém stavu skutálíš ze schodů. Pohrom už snad bylo dost, nemyslíš?!“ prsknu, ale opět se ode mě odtáhne a dál usedavě pláče.

„No, jak myslíš. Pokud nechceš pomoci ode mne, dojdu pro Dicka.“ Narovnám se a sjedu ji tvrdým pohledem.

„A co se týče Di… Tak jsem si žádnou náhradu namísto ní nepřivedl! Chris se něco přihodilo a nemá, kde bydlet. To je jediný důvod, proč je zde.“ Urychleně dojdu pro Dicka, který ukládá ložní prádlo a zdá se, že urovnává jejich společné oblečení ve skříních. Znechuceně se odvrátím. Tak to je i na mě moc! Upír, který… pečuje o domácnost, přestože má… šťastnou krev a přítelkyni. I když… vlastně ani tu krev nemá, chudák.

„Dicku?“ Ihned ke mně obrátí hlavu a křivě se ušklíbne.

„Des se nejspíš zamotala hlava. Pojď si pro ni, mě k sobě pustit nechce.“ Pokrčím rameny a vyjdu ze dveří, zatímco jemu tváří probleskne abnormální starost. Když se po pár krocích ocitnu u Desire, zjistím, že leží na zemi, zatímco nohy má spuštěné ze schodů.

„Des?“ Mdle otevře oči.

„Vezmu tě do postele, miláčku.“ Dick k ní ihned a ochotně poklekne, zatímco pod ní podsouvá své dlaně a snaží se ji nerozrušit, se na ni mile usmívá. Já se tvářím zle, protože se mi její slova… nelíbila. Vždycky jsem s ní vycházel, ale tomu je už skutečně nejspíš konec.

„Ještě moment,“ zamumlá plaše, když se i s ní postaví.

„Chestere, chci, abys mou sestřičku znovu probral z toho stavu..." Přitiskne hlavu Dickovi na prsa a čerpá sílu z jeho chladné pokožky, která jí probouzí z mdlob.

„Stačí, když v ní ty pocity znovu vyvoláš." Zúží oči a snad se snaží vypadat zlověstně, ale… rozhodně se jí to nedaří.

„Pro milujícího přítele by to neměl být problém," zavrčí jemně, čemuž se Dick mírně uchechtne a rozjařeně na mě mrkne. Je celý rozzářený a nadšený, když ji má takhle blízko. Okouzleně skloní hlavu k její tváři.

„Jdeme, ty má malá drsná Des," zašeptá a políbí ji na rty. Úsečně pozoruji, jak ji zamilovaně nese do své ložnice a… září láskou, přestože by jako upír neměl! Jsou spolu a šťastní. Věřím, že tentokrát jim to už vydrží.

„Budeme někdy šťastní my dva?“ prolétne mi hlavou, když do dlaně uchopím kliku. Nějak našemu souznění přestávám věřit. A to si myslím, že mi po tom všech, co se za ten rok událo, mi víra vydržela dost dlouho… Na druhou stranu… Překonali jsme horší věci.

Stačí, abych v ní znovu vyvolal pocity. Jenže to vím i bez té pitomé knížky! Ano, řešení problému je tak prosté, jenomže lehké rozhodně ne. Budu se muset obrnit trpělivostí, která mi bohužel vždycky scházela. Sám pro sebe si povzdychnu a vracím se zpátky do naší ložnice.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět bez krve - 1. kapitola :