OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět bez krve - 2. kapitola

10.09.2011 (10:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 950×

2. kapitola - „Ale ona není kdokoliv!“

Chester

„Mluvila jsi s Des?“ snažím se nasadit klidný výraz, skoro tak bezduchý, jako má ona. Na emoce bude ještě… dost času.

„Ach, Desire… Samozřejmě.“ Blahosklonně se usměje a přejde prostor od dětí ke druhé stěně, jako by nedělala nic jiného, než poklidně chodila po pokoji a naslouchala jejich dechu.

„A co jsi jí pověděla? Nevypadala moc … spokojeně.“

„Řekla jsem jí, že tu ztrácí čas.“ Zas ten dutý cizí tón, ze kterého mi naskáče husí kůže. Ledabyle se zadívá ven.

„Zvláštní… Ona ze mě chtěla mít opět člověka, ale tím já vskutku už dávno nejsem.“ Nenávidím ten její slušný projev. Říká ho stylem, jako by snad přebírala Oskary… Komické!

„A co tedy jsi?“

„To není důležité.“ Posadí se na okno a tvář má tak nezaujatou, až mě to… bolí.

„Není to důležité?!“ prsknu zhnuseně a popadnu ji za ramena, zatímco se jí narvu mezi nohy. Ihned mě stehny obejme kolem pasu a za zády se mi zahákne kotníky, protože ji téměř vyhodím po zádech z okna. Tvář jí protne překvapený výraz, který mi udělá dobře. Držím ji nad tou prázdnotou. Nestihla by se ani rozletět, jen by s tupým žuchnutím dopadla zády na tvrdou zem, která je pár metrů pod ní.

„Dost!“

„Copak? Snad se nebojíš…“ Jízlivě se ušklíbnu.

„To by totiž znamenalo, že něco cítíš! I když jen obyčejný strach!“ Znovu se na ni upnu a tlačím ji za ramena do prázdného prostoru, až sebou trhá a těžce se nadechuje. Sázím na její schopnost přežít. Di měla vždy neuvěřitelný pud sebezáchovy, který jí pomohl překonat všechno a nejít… na smrt.

„Proč v sobě ty emoce potlačuješ?“ Než stačí jakkoliv zareagovat, udělám přesný opak toho, co ode mě čeká. Pevně ji přitisknu k sobě a políbím na rozechvělé rty. Do vzduchu vypustím své feromony. Vím, že to na ni už nezabírá, přesto však doufám, že jí to třeba něco připomene…

Vyjekne mi do úst a zoufale sebou trhne ve snaze osvobodit se. Jazykem jí přejedu obrys rtů a vniknu mezi ně, abych ji laskal a odměňoval ji za její reakce vlhkými dlouhými polibky. Téměř se mi v náručí zalyká, jak moc na ni má láska působí.

„Dost! Já nechci!“ vyjekne a snaží se ode mě odtáhnout. Vypadá přesně tak, jako když jsem ji políbil poprvé svým hrubým žádostivým polibkem a ona byla… nepolíbené poupátko. Oči má zastřené a zděšené, zatímco se jí ve tváři zračí neúnosná plachost a letmá upíří růžovost.

„Já vím, že chceš!“ zachraptím zastřeně a dál ji líbám, ovšem tentokrát dlouze a něžně. Vášnivost nechám stranou, Di teď do těla potřebuje emoce, které jí dokážu nabídnout pouze já! Dělá mě to… jedinečným a to se mi líbí. Působí to na ni, ale ona se tomu všemožně brání a vrčí mi do rtů ve snaze udržet si svůj klidný postoj.

„Proč v sobě stále přechováváš Oskara… Jeho rysy? On už tu není … zaslouží si klid. Měla bys ho nechat odejít a sama jít dál. Tímhle způsobem mu nepomůžeš. Ubližuješ tím sobě i ostatním, kteří tě mají rádi.“ Šeptám jí do rtů, aniž bych jí přestal dokazovat, že já jsem jeden z těch, kterým na ní tolik záleží.

„Ale Oskar mne zapřísahal! Musím pokračovat v jeho stopách! Jsem jeho … následovník,“ fňukne zmučeně a dech se jí trhá.

„Nech mě… Já musím vykonat to, oč mě žádal!“ Taje pod mými doteky, přestože… nechce.

„Ne, Di… Nemusíš. Vždy je možnost volby, vzpomínáš si? Vždy si můžeš zvolit sama. Nehledě na to, že ty nemůžeš být jeho následovníkem už jen proto, jak moc miluješ naše děti. Dáváš jim tolik lásky… To by Oskar nikdy nedokázal. Ty nejsi jako on!“ Hladím ji a přesvědčuji, aby se vzdala toho, do čeho jí ten idiot navezl. Vím, jak dokáže působit.

„Proč mne do hajzlu nenapadlo, že po ní bude chtít něco takového?!“ prskám v duchu, zatímco mne Di prosí:

„Nedělej mi to…“ šeptá bolestně, když ji začínám lámat na svou stranu.

„Já ho musím následovat. Musím! Já jsem ho nechala zemřít… Nehnula jsem ani prstem, abych tomu zabránila! A on mne… zapřísahal a já souhlasila!“ Rozbrečí se mi v náruči a já něžně slíbávám její slzy. Je jedno, že brečí… důležité je, že projevuje nějaké emoce!

„Vím, že byl zlej, ale … potom já jsem taky, když dovolím, aby … někdo zabíjel před mýma očima!“ vzlyká a snaží se mě od sebe zas odstrčit, ale to nedovolím. Lehce s ní ve svém náručí houpu a hladím ji ve vlasech, abych jí dopřál tolik opory a něhy, kolik jen mohu.

„Di... Ty nejsi zlá. Kdybys byla, nikdy bys necítila to, co nyní. Bylo by ti to jedno. Záleželo by ti jen na sobě a byla bys jako on. Ale to ty nejsi!“ Celá se mi v náručí třese, zatímco ji jemně laskám a líbám na rozechvělé rty.

„Jen plakej,“ zašeptám jí do rtů.

„Dostaň ze sebe všechny ty emoce. Uvidíš, že se ti uleví. Oskarově destrukci jsi nemohla zabránit. Nejsi za ni zodpovědná. Nesmíš se topit ve výčitkách. Kdyby zůstal na živu, ublížil by dětem a to jsme přeci nemohli dopustit.“

„Měli jsme najít jinej způsob!“ Už je to zas ona… Moje maličká, která chce změnit svět a když už to nejde, tak alespoň ten malý kousek, kde žije. Věří v nemožné a naivně doufá v zázraky, které by se v Oskarově případě nestaly. Tohle na ní mám… rád.

„Tebe jsme taky nemuseli zabít.“ Zavrtí hlavou a opře se mi čelem o rameno, zatímco pláče. Hladím ji a něžně tisknu k sobě. Chci, aby věděla, že v tuhle chvíli se na mě může spolehnout, i když… jindy jsem třeba nebyl takový.

„Vim, že by to tak mělo bejt, ale … jeho smrt mě děsí.“ Vlastně ji spíš děsí smrt všeobecně. Vždy proti ní bojovala a podle ní má každý stejný nárok na život. Trochu mě děsí, že teď už ví, jak moc rád a jak často jsem si hrával na boha a bral životy, protože mi… patřily.

„Oskar si nezasloužil žít… Jediný, koho měl rád, byl on sám. S ostatními si jen hrál. Jeho smrt tě děsit nemusí…“ nepřestávám ji hladit a konejšit, protože z popelavých nešťastných očí stále stékají slzy. Není tak silná, jak jsem si dříve myslel… Ona je jiná, než se zdá.

„Ale to přece není pravda! Ty a já jsme jako on… Jsme upíří a máme svůj život!“

„Miláčku, nejsme jako on. Máme v sobě i tu lidskou část. A máme něco víc. Něco, co on nikdy neměl… Máme lásku.“ Přejedu jí drápy po tváři a s touhou se dívám, jak se jí v očích zračí bezbrannost a nevinná důvěra. Chvíli se na mě bez hnutí dívá a mačká se ke mně, zatímco si utírá slzy a pak se dlouze nadechne.

„Zklamala jsem.“ Zavrtí zoufale hlavou, jako by nad sebou lámala hůl.

„Nedokážu dodržet slib, kterej jsem mu dala…“

„A co slib, který jsi dala mně?“ zadívám se jí něžně do očí, zatímco ji k sobě tisknu.

„Slíbila jsem, že tě navždy budu milovat … a to se nezměnilo,“ zašeptá srdceryvně a rozněžněně mě políbí na rty. Vyznání a polibek. To beru jako velmi dobré znamení, ovšem zůstávám ostražitý.

„Tvůj slib Oskarovi nemohl být upřímný, protože tě využil a zmanipuloval… A tím pádem ani nemůže být dodržen.“

„Tobě jsem dávala slib jako člověk. Jemu jako upír, kterým teďka jsem. Správně bych měla plnit, co po mně chtěl. Nezmanipuloval mě, sakra. Sama jsem chtěla … bejt jako on. Když jsem byla s ním.“ Tvář jí protne beznaděj a vztek.

„Chtěla jsem cítit tu radost z ničení a týrání… Tu chorobnou touhu po smrti.“ Na moment se odmlčí, jako by ji slova pálila na jazyku a svírala jí hrdlo.

„Ale bez něj už to nemělo smysl… Bez Oskara už taková být nechci.“ Zavrtí hlavou a zadívá se na mě kajícným pohledem.

„Ublížila jsem ti…“ Shrnu jí pramen vlasů, který jí spadl do tváře a něžně ji políbím na čelo.

„Já tě chápu… Také jsem chtěl být takový … a byl … když jsem byl s ním. Oskar dokázal neuvěřitelně zapůsobit. Jak na lidi, tak i na upíry. Ale už jako upír jsem si po čase uvědomil, že to, co dělám s ním, je i na upíra moc. Zjistil jsem, že na to… nemám. Proto jsem se rozhodl zůstat, když ho to tady přestalo bavit. A jakmile jsem se dostal z jeho bezprostředního vlivu, postupně jsem se stával normálním upírem, kterým jsem chtěl být. Už jsem dál nezvládal být vraždícím monstrem…“ Nedívám se na ni, protože vím, že mi temné oči září hrozbou a hrůzou při vzpomínkách, co všechno jsem dělal… A nejen Eleanor, ale i spoustě jiných, kteří si se mnou zažili tolik bolesti a utrpení.

„Netrap se tím. Jde přeci o to, co chceš ty… Bez toho, aby ti něco našeptával on.“ Nechává se pohupovat v mém náručí. Zatímco vnímám její poklidný dech, ovšem už jiný… Už je to Diin poklidný nádech a výdech, tak přemýšlím, jak… odčinit své hříchy.

„Dick měl pravdu…“ ozve se tiše a zadívá se mi sarkasticky do tváře.

„Fakt tvoříš jenom citový mrzáčky,“ divoce se ušklíbne, zatímco jí z očí září drzost.

„Zrovna od něj to sedí,“ ušklíbnu se. Vím, že to tak nemyslí ani jeden z nich, ale i přesto… stále je to má Achillova pata.

„Fuj… Upír by přece neměl mít takový city.“ Hraně se oklepe.

„Neměl by cítit lásku…“ zašeptá a blýskne očima.

„Nebudu se omlouvat za to, že dokážu mít rád!“ řeknu vážně, protože se mě její chování dotkne, přestože ona to tak nemyslí. Připomene mi to náš první rozchod, který mi dokázal, jak špatně na tom jsem…

„Proč by ses omlouval? Je to tvoje přednost a jedinečnost.“ Vysekne mi poklonu.

„Není to slabost. Je to dar! Vezmi si, kdy bychom bez tebe všichni byli… Já. Dick. Desire. Naše děti.“ Při posledním spojení se mi celá tvář rozzáří. Na své následovníky jsem velmi fixovaný. Jsem na ně neskutečně hrdý.

„Jsi to nejlepší, co nás všechny mohlo potkat.“ Chce mě políbit, ale zastaví se, když se na dveře ozve jemné zaklepání. V tomhle domě klepala jedině Desire, ale ta by sem sotva přišla, když jsem tu já…

„Dále.“ Zahučím a pohledem zkontroluju děti. Stále spí, jako by se nic nestalo. Na rtech mi vytane blažený úsměv, který ihned opadne, jakmile se Diiny šedé ohnivé oči zabodnou do Chrisiiných čokoládových.

„Kytka?!“ dostane ze sebe v žárlivém zavrčení a padne jí čelist, zatímco k ní chce udělat krok. Ihned ji k sobě přitisknu pevněji a donutím ji zůstat na místě.

„Chris?“ Dívám se na ni, jako bych ji viděl poprvé v životě. Do hajzlu, úplně jsem na ni zapomněl, když jsem měl na starosti svou maličkou!

„Chtěl jsem ti o tom říct… Ale nestihnul jsem to. Vzal jsem Chris k nám, protože … má nějaké problémy a prozatím nemá kde bydlet. Nabídnul jsem jí, že může být dočasně tady…“ Di se tváří tak mírumilovně jako hladový krvelačný rottweiler, který se co chvíli chce utrhnout ze řetězu a pořádně holdovat na čerstvém mase.

„Jasně! Žádnej problém!“ zahučí jízlivě a zatne pěsti.

„Ahoj Di…“ zašeptá Chrisante a pak stočí svůj zamilovaný pohled na mě, čehož si Di ihned všimne a secvakne zuby tak hlasitě, že se ten zvuk prolne celou místností.

„Nazdar zatím živá…“ Než stačí cokoliv doříct, raději ji k sobě přitisknu pevněji, až těžce vydechne. Chris se polekaně stáhne a těká po nás očima, jako by přemýšlela, jestli se rozeběhnout pryč nebo raději zůstat stát na místě.

„Já jen…“ zajíkne se, když se Di vydere ze rtů další hněvivé zavrčení.

„Nějaký upír mě vyhodil z pokoje… S tím, že jestli tu chci bydlet, tak… mu musím posloužit.“ Vyděšeně polkne, zatímco se ode mě Di s trhnutím odtáhne a zlovolně začne přecházet kolem postýlek. Dojde mi, že ten upír může být jedině ten vůl Dexter.

„To víš! Takhle to tady chodí! Alespoň já jsem tady zadarmo nikdy nebydlela! Tady proti svojí vůli dáváš krev i tělo, a jestli se ti to nelíbí, tak hold sakra táhni!“ zavrčí v afektu má maličká a vycení děsivě špičáky, až Chris o krok poodstoupí.

„Di…“ oslovím ji prosebným tónem, jelikož Chrisante se klepe strachy. Má maličká se jen ušklíbne, ale naštěstí… mlčí.

„Já to Dexovi vysvětlím, pojď.“ Vystrčím ji z ložnice dříve, než Di rupnou nervy. Nemuselo by to dobře dopadnout. Teď, co má školu od Oskara, by se na ní dokázala vyřádit jistě přímo královsky. Docela mě štve, že jsem jí to neřekl v době, kdy jí bylo všechno jedno a byla ovládaná tím Oskarovským klidem.

„Hele Dexi, vypadni. Tady teď bydlí Chris a doufám, že ti nemusím připomínat, že pití krve se na ni nevztahuje," řeknu tomu debilovi unaveně, jen co po pár krocích dorazíme do jejího pokoje. Mám dost z přesvědčovacích metod praktikovaných na Di, ještě abych přesvědčoval tohohle magora. To mě ani nehne.

„A co sex?“ olízne se Dex s pohledem na Chrisante, která se mi plaše přitiskne k boku a z úst jí vyjde zoufalé zajíknutí.

„Tak to samozřejmě po dohodě… Ale podle toho, jak reaguje, nepředpokládám, že by zrovna s tebou chtěla něco mít.“ Ušklíbnu se pobaveně a dívám se, jak se Dex zvedne z postele a napřímí se, jako bych mu udeřil políček.

„Tak teď vypadni a nech ji na pokoji. Děvku si snad umíš najít sám, ne?“

„S tebou není žádná prdel.“ Vyčte mi, když poslušně prochází kolem nás a zmizí na chodbě. No, ten mi tu ještě scházel!

„Děkuju… Promiň, že jsem vás vyrušila.“ Polkne a dívá se na postel, kterou Dexter rozházel. Opět jsou polštáře na zemi a deka je hozená až na vysoké skříni, ale část z ní visí dolů, takže si ji Chris bez problému stáhne.

„Nic se neděje. Přece jsem ti sám řekl, že můžeš kdykoliv přijít, pokud nastane nějaký problém.“ Usměju se na ni a pohladím ji po vlasech. Vděčně na mě pohlédne, ale stále je tak podivně vyplašená a… mrtvolně smutná.

„Co ti je?“ odkašlu si, aby si v tom zájmu zas nevyvozovala něco jiného.

„Jsi nějaká přešla. Neboj se, Dexter už tě nebude otravovat.“

„Budu v pořádku, vážně.“ Tře o sebe dlaněmi, ale není dobrá lhářka. Vidím na ní, že se něco děje.

„Určitě?“ Jen souhlasně přikývne a zřejmě už se nemůže dočkat, až jí přestanu vyslýchat. Pokrčím rameny a otočím se ve dveřích, abych jí věnoval poslední pohled.

„Dobře, tak kdyby něco, tak víš, kde mne hledat. Já se teď musím vrátit …. Jdu trochu žehlit.“ Zazubím se a vjedu si prsty do vlasů, abych se udělal ještě neodolatelnějším a Di mi pak padala k nohám… I když u ní to nehrozí. Stejně bude řádit jako tajfun.

„Je mi to jasné… Omlouvám se, že jsem vás vyrušila.“ Její tón zní zklamaně, jako by ode mě čekala něco jiného, ale to jí nemůžu dopřát.

„Pořád se neomlouvej. Není důvod.“ Ujistím ji a zmizím na chodbě.

*

Diana

Potichu vejde do ložnice a zezadu si ke mně přilehne. Tělem se namáčkne tak blízko mě, až mi z jeho dechu zatrne na zátylku. Přitáhne si mě k sobě do náruče ještě těsněji - nebráním se – až cítím jeho divokou vůni a ten mužný podtón majetnosti.

„Proč?" Zeptám se zpola bolestně a zpola zle. Neskutečně mě štve, že s ní teď musím sdílet stejný dům, stejný vzduch a jestli jí štěstí bude přát, tak i stejného milence! Jestli mi Chestera sebere, tak přísahám na Oskarovu duši, že jí zabiju krutě a pomalu! Zatímco přemýšlím nad způsoby vraždy, Chazzy mně jemně líbá na krku i tváři. Hladí mě všude, kam jen dosáhne a dokazuje mi… lásku, kterou tak moc potřebuju.

„Jestli se bude chovat takhle nemožně, tak mu budu muset sakra odpustit!“ prolétne mi hlavou, když na mě jeho péče začíná sladce působit.

„Di, nic za tím nehledej. Prostě jen nemá, kde by byla. Přece jsem ji nemohl nechat na pospas osudu, když jí mohu pomoci! Já vím, že ji nemáš ráda, ale… představ si, že by to byl kdokoliv jiný. Určitě bys mu také pomohla, nemám pravdu?“ zašeptá mi svůdně do ucha a zahrnuje mě dalšími něžnými polibky, při kterých přivírám radostně víčka.

„Ale ona není kdokoliv!“ prsknu v duchu a zavržu zuby.

„Ta skleníková kytka je do tebe zabouchnutá!“ prsknu a otočím se k němu čelem, abych se mohla zadívat do těch temných očí, které touží po pochopení.

„Já vím…“ přizná a skousne si spodní ret.

„Ale na mém vztahu k ní to nic nemění.“ Pochybně ho sjedu pohledem. To říká teďka, ale až nastane čas rozepnout si poklopec, tak to bude vidět jinak a zase ulítne jako obvykle!

„A co na vztahu ke mně?!“

„Také ne. Přeci víš, že chci být s tebou! Myslíš, že bych jinak tohle všechno dělal? Myslel jsem, že už mě trochu znáš.“ Svraští čelo.

„Právě, že znám!“ zamračím se rovněž a pak se rozhodnu ho dál netrápit. Třeba se… fakt poučil.

„Žárlím, no… Sakra, pěkně pitomá lidská vlastnost, která mi zůstala,“ ironicky se zašklebím a povzdychnu si, zatímco jemu se tvář dokonale rozzáří.

„Ano, jen žárli! Dává mi to pocit jedinečnosti!“ rozesměje se a nestačí uhýbat před mými drápy, kterými ho chci ztrestat.

„Dělám si legraci!“ brání se se smíchem a mrká na mě temnýma očima, jak mu má žárlivost dělá dobře.

„Vím, že to není nic příjemného. Také jsem to zažil… a hodně krát.“ Zašklebí se na mě a prsty mi zajede do vlasů, aby si mne k sobě přitáhnul.

„Jak dlouho tu bude?“ štěknu a zruším tak tu dojemnou chvilku. Trochu přivře oči a na tváři mu vytane křivý úsměv.

„Nevím, jak dlouho tu bude. Zatím jsme o tom nemluvili, ale… podle všeho se jí stalo něco ošklivého a nechce o tom mluvit. Nerad bych to uspěchal.“

„Ty seš samaritán, sakra!“ Divoce se ušklíbnu a odtáhnu se od něj.

„Fakt nejcitlivější upír ve tmě.“ Zazubím se na něj a líbnu ho do vlasů.

„Ale no tak! Nevztekej se! Myslím to jako poklonu.“ Mrknu na něj, zatímco se tváří mírně namíchnutě a snaží se ode mne odtáhnout.

„No tak, sakra… Kdybys takovej nebyl…“ Zmlknu a zadívám se mu výmluvně do očí, zatímco se dívám, jak jeho tvář potemní. Dokážu si hodně dobře představit, co by nastalo, kdyby byl Chester skutečným upírem…. Jako Oskar.

Ležela jsem v posteli na zádech a dívala se do stropu. Byla jsem unavená. S každým novým nádechem se mi víčka klížila víc a víc. Jen na chvíli se prospat. Na pár minut upadnout do bezstarostného světa snů. Jenže jsem věděla, že si to nemůžu dovolit. Musela jsem zůstat ostražitá. Moc dobře jsem věděla, že zase přijde, a uvědomovala si, jak náležitě by využil situace, kdyby mě zastihl oslabenou spánkem.

Kolem mě se rozprostírala tma. Na nebi tu noc nesvítil ani měsíc, který by dodal věcem v mojí ložnici stříbřitě bledé obrysy. Vlastně mi to nevadilo. Nebála jsem se tmy, bála jsem se toho, co bylo v ní… Neviditelného nebezpečí, které s ní splývalo a bylo pouze slyšet, když se klapavými kroky pohybovalo po domě, aby se zas a znovu zastavovalo u dveří mého pokoje a po pár okamžicích vyčkávání do něho potichu vklouzlo.

Zhluboka jsem se nadechla, když tu jsem něco zaslechla. Vytřeštila jsem oči do tmy, abych se zadrženým dechem naslouchala dalším zvukům linoucím se z chodby. Ale nic se nedělo. Všude byl klid. Konečně jsem úlevně vypustila vzduch z plic a přetočila se na bok směrem k oknu. Jen moje další paranoia. Na zvuk jeho kroků jsem byla tak navyklá, že jsem ho slýchávala, i když byl někde na lovu… Byl pro mě stejně samozřejmý jako skutečnost, že každý den vyjde slunce … a nevymazatelný jako tlukot mého srdce…

Možná bych se mohla na chvíli prospat. Třeba … nepřijde. Napadlo mě, ale i když jsem tomu sama nevěřila, čekání na něho mě zmáhalo. I přesto, že na pohled jsem se mohla zdát klidná, uvnitř jsem byla celá napnutá. To nervové vypětí mě vysilovalo. Ta šílená únava, která mě už několik dní provázela, nebyla jen díky ztrátě krve, o kterou mě ON tak rád připravoval, ale hlavně ze stresu, který mi s takovou radostí způsoboval!

Po pár minutách, kdy se stále nic nedělo, jsem se přece jen odvážila zavřít oči. Zrovna se mi začal zdát příjemný sen, když mi náhle někdo přerušil přísun kyslíku do mozku. Bylo to, jako když se otočí kohoutkem a voda v jediném okamžiku přestane téct. Vyděšeně jsem otevřela oči a začala kolem sebe máchat rukama ve snaze zachránit si holý život. Věděla jsem, že to je zase ON. Dlaní mi přikryl nos i ústa a bavil se mými reakcemi, které vteřinu po vteřině slábly. Neviděla jsem na něho, dokonale splýval s tmou, ale dokázala jsem si ten jeho nadšený výraz ve tváři představit! Vždycky se tak tvářil! Byl můj pán a já jeho panenka na hraní, kdykoliv dostal chuť…

Když už jsem měla pocit, že každou chvíli ztratím vědomí, z ničeho nic mě pustil a tiše se zasmál. Zalapala jsem po dechu a snažila se najednou dostat do plic tolik vzduchu, až jsem myslela, že mi z toho praskne hrudník.

„No no, už je to v pořádku,“ přejel mi drápy po tváři a natočil můj obličej k sobě. Když jsem nereagovala, párkrát mě propleskl.

„Prober se, princezno…“ zašeptal, až mi z jeho hlasu přeběhnul mráz po zádech. Naklonil se a rozsvítil malou lampičku na nočním stolku s rudým stínítkem, aby ho ta záře nebodala do upířích očí. Pokoj zalilo tlumené červené světlo a já přesně věděla, co přijde…

„Mám na tebe chuť…“ vycenil na mě ostré špičáky a sjel mě pohledem, ze kterého sálala chtivost.

„Chestere, prosím…“ vydechla jsem, když jsem ucítila jeho ledovou ruku, která se mi drala pod tenkou noční košili. Zarazil se a pohlédl mi zpříma do očí:

„Snad jsem ti řekl, jak mě máš oslovovat, ne?“ zavrčel.

„Ale já…“ Nedopověděla jsem, protože mě surově zajel rukou do vlasů, až jsem nahlas zanaříkala.

„Jak jsem ti říkal, že mě máš oslovovat?!“ nahnul se ke mně tak blízko, že jsem na tváři cítila jeho chladný dech.

„Řekni to, nebo…“ zaryl mi drápy u vnitřní strany stehna a já přesně věděla, které další místo by následovalo, kdybych neuposlechla.

„Můj … pane…“ dostala jsem se sebezapřením skrz zaťaté zuby.

„Hodná… Vidíš, že dokážeš být i poslušná…“ usmál se potěšeně a sevření povolil.

„Stačí přece tak málo, abych byl spokojený. Nevím, proč se pořád tak bráníš,“ řekl a než jsem se nadála, uslyšela jsem praskat jemnou látku.

„Ne…“ vydechla jsem, když jsem před ním zůstala jen v kalhotkách, a pokusila jsem se před ním skrýt, ale nenechal mě. Chytil mě za ruce a začal se po mně sápat. Nalehl na mě, jednou rukou mě surově zmáčkl tváře, abych nemohla otočit hlavou a začal mě hrubě líbat a žádostivě kousat do rtů. Už mě netrestal za můj odpor. Nechávala mě, ať ho volnou rukou mlátím do zad. Vzrušovalo ho to. Čím víc jsem se ho od sebe snažila odstrčit, tím víc jsem cítila, jak jeho touha roste a tlačí mě do břicha. Navíc věděl, že tímhle způsobem ztratím i poslední zbytky sil a pak … ve finále, mu budu po vůli…

„Jsi tak … nádherná…“ olízl se, když mi dokonale dokázal rozdrásat celé rty, a drápy mi fascinovaně přejel po břiše, na kterém zanechával tmavé cestičky od krve, a já … věděla, že za chvíli bude můj klín vypadat podobně…

Když se dostal na okraj mých kalhotek, v očekávání další bolesti jsem se celá prohnula a … čekala… Na nic dalšího jsem už neměla sílu, a to ze mě ještě ani nepil…

„Neboj se…“ usmál se na mě křivě, když vycítil mou ztuhlost, a zajiskřil očima.

„Já ti přece nic neudělám…“ šklebil se a jazykem mi začal olizovat krev na břiše. Dotyk jeho ledového jazyka se do mě zabodával jako čepel nože. Skoro jsem přestávala dýchat. V  momentě, kdy se mi rozhodl dostat mezi nohy, jsem se pokusila o poslední výpad. Chtěla jsem ho nakopnout kolen, ale nepodařilo se mi to. Docílila jsem jen jediného…

„Víš dobře, že tohle nemám rád!“ sykl a za trest mi začal rozdírat klín svými drápy do krve. Tak jako už mnohokrát. Polil mě ledový pot a vykřikla jsem. A tak, jak on se zarýval do mě, já se nehty zarývala do prostěradla, a z očí mi tekly proudem slzy.

„Stále čekám, že se poučíš ze svých chyb, ale jak vidím, tvoje výchova bude trvat ještě dlouho,“ ušklíbl a znovu na mě nalehl a hrubě vnikl svým penisem do mé čerstvé rány. Znovu jsem vykřikla a zkroutila se v palčivé bolesti. Naříkala jsem a sténala, ale to bylo přesně to, co on chtěl slyšet. Drtil moje tělo svými prackami a neurvalými pohyby, až jsem cítila, jak mi teplá krev stéká po stehnech.

„Řekni to!“ přikazoval mi, zatímco mě kousal do ňader, krku i ramen. Tušila jsem, co chceš slyšet. To stejné jako vždy… Zmučenými rty jsem se snažila vyslovit jeho přání, ale nešlo to. Hrozně to bolelo.

„Řekni to!“ zavrčel znovu, a když jsem neodpovídala, uhodil mě do tváře. A pak znovu a … znovu…

„Jsi … můj pán. Jsem … jenom tvoje…“ vzlykala jsem se a musela to ještě několikrát zopakovat, dokud nebyl úplně spokojený. Třásla jsem se po celém těle a modlila se, aby už konečně vyvrcholil. V okamžiku, kdy se dobral svého vrcholu, mě majetnicky sevřel ve své náruči a zakousl se mi do hrdla. Vykřikla jsem potřetí a …

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět bez krve - 2. kapitola: