Svět mnoha zemí - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Mezi Aren a Soronturem vzniká složité přátelství

17.02.2014 (10:00) • Lieutenant • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 958×

Aren se vrátila ke svému domu. Slunce už zapadalo, proto spěchala pustit Daga domů. Když stála u dveří, slyšela hlasitý smích. Vešla dovnitř a viděla Daga, jak sedí na zemi a se záchvatem smíchu tluče pěstí do podlahy.

Sorontur se také smál, i když mu ten smích způsoboval neskutečnou bolest. Dag si všiml, že jsou pozorováni, a okamžitě klekl před Aren.

„Vrátila jste se, paní. Už jsme o vás měli strach.“

„Zjistila jste něco o mé družině, Aren?“ zeptal se okamžitě Sorontur.

„Nic mi v Marilboru neřekli, jen že se nevrátili,“ odpověděla mu Aren, která nechtěla Soronturovi prozradit, co se dozvěděla. Soronturovi došlo, že jsou všichni mrtví. Jinak by se přece vrátili zpět do města ke svým rodinám. Aren propustila Daga ze služby, dala mu chléb a kousek pečeně jako plat. Dag jí poděkoval a zmizel ve dveřích. Přisunula si židli k Soronturově posteli a zkoumala trápení, které se promítalo v jeho očích.

„Nechcete odložit své brnění, paní Aren?“ otázal se Sorontur s úmyslem získat malou chvíli na přemýšlení.

„Ano, to bych mohla,“ řekla. „Pro tebe nejsem paní, pouze Aren, ano?“ oznámila a zmizela ve dveřích. Sorontur kývl a vzpomínal na všechny jeho muže. Byli hrozně odvážní, o život přišli jen kvůli němu. Nemohl se s tím smířit. V mysli se s nimi ale rozloučil a omluvil se jim. Aren se zase přiřítila a sedla na židli vedle postele.

„Tak, Soronture... Co plánuješ udělat, až tě vykurýruji?“ zeptala se a čekala, co jí elf odpoví.

„Nejspíš se vrátím do Marilboru, seženu novou družinu a budu dál vést stavbu nových domů a srubů,“ odpověděl naprosto vážně. Aren byla zmatená. Rion jí přece řekl, že se Sorontur něčím provinil. Proč by se tedy chtěl vracet? Nevěděla, na co se ho dál zeptat. Nechtěla elfa vyplašit. Tak mu popřála dobrou noc a odebrala se spát do svého pokoje.

(…)

Ráno Aren vzbudilo slunce, pronikající svými paprsky do pokoje. Vstala, opláchla si obličej a šla se podívat na maroda ve vedlejším pokoji. Byl pryč. Pomyslela si, že musel provést něco hrozného, když utekl po tom, co mluvila s Rionem. Sorontur ale nevěděl, s kým v Malriboru mluvila. Proč by ale odcházel, sám a zraněný? U ní byl přece v bezpečí. Rozhodla se to dál neřešit. Když utekl, je to jeho problém. Daleko stejně nedojde. Oblékla svou lehkou zbroj a vydala se na obchůzku městečkem.

Byla již ve čtvrté ulici, když najednou spatřila Sorontura, jak se opírá o větev a kolem něj stojí hlouček dětí, které jej tahají za uši. Zastavila se a pozorovala zpovzdálí elfa. Když ho viděla, jak se usmívá a hraje si s dětmi, nejevil se jí jako zlý člověk. Právě naopak.

„Aren!“ zvolal vesele, když ji zahlédl. „Pojď, musím ti něco ukázat.“ Aren chvíli zůstala stát jako opařená. Nešlo jí do hlavy, jak je možné, že neutekl. Jak je možné, že zůstal zde. Sorontur vedl Aren, opíraje se o větev, směrem k Dagovu statku. Aren nevěřila svým očím, když spatřila, jak všichni sedláci se zápalem opravují své chatrče. Dag přiběhl k Aren a poklekl.

„Pana Sorontura nám poslalo samo nebe, má paní,“ řekl nadšeně. „Pan Sorontur nám ukázal, jak opravit domy z nám dostupných zdrojů. Nemusíme kupovat drahé materiály na tržišti.“

„To nic není,“ řekl Sorontur. „Zítra vám ukážu, jak rychleji zavlažit pole. Budete mít více času pro rodinu,“ oznámil Dagovi s milým pohledem.

Aren se nestačila divit. Nechápala, jak si tenhle chlapík dokázal vysloužit nenávist vládce elfů.

„Je hezké, jak pomáháš mým lidem, ale měl by sis jít lehnout. Ještě nemáš dostatek sil,“ řekla Aren starostlivě a vedla Sorontura zpět do jejího domu. Dag na ně ještě chvíli mával, než se ztratili z jeho dohledu.

Uložila elfa zpět do postele a sedla si na židli, kterou minulý večer přisunula k němu. Sorontur ihned usnul, jelikož byl po procházce vyčerpán. Aren seděla pořád na místě a pozorovala ho. Stále jí vrtalo hlavou, co mohl provést.

Co je vůbec zač? Nic o něm stále neví, bude si s ním muset promluvit. Pomyslila si, že ho nejdřív nechá vyspat, a mezitím dokončí svou obchůzku. Ale nemohla se hnout. Seděla jako přibitá a pořád se na něj dívala. Netušila proč, je to přece jen elf, i když na elfa je dost svalnatý. Pozorovala jeho vystouplé svaly.

Líbil se jí. Nechtěla si ale připustit, že o něm začíná přemýšlet jako o muži. Normálním, lidském muži. Dívala se na jeho tělo. I když měl břicho stále ovázané obvazy, zbytek jeho těla byl nádherný. Široká ramena pokračovala ve vypracované bicepsy, které mu doplňovaly vystouplé žíly. Podívala se rychle jinam.

To ovšem nepomohlo. Její zrak se zase zaměřil na něj. Tentokrát na jeho obličej. Jeho úzké rty se usmívaly. Přemýšlela, co se mu asi zdá. V momentě, kdy ji přepadla myšlenka ty rty políbit, vyskočila ze židle a šla celá nesvá dokončit svou cestu po městečku.

Když se vrátila, byl Sorontur již vzhůru. Sedla si zase k němu, aby si s ním mohla promluvit a zjistit tak, kdo ve skutečnosti je.

„Tak jak ti je?“ optala se nejdříve. Nevěděla, jak začít. Doufala, že se rozhovor sám vyvine tak, jak potřebuje.

„Už je mi lépe,“ řekl. „Děkuji, Aren, že se o mě takhle staráš. Nebýt tebe, už bych byl dávno mrtev,“ dodal a usmál se. Bože, ne, ten úsměv, pomyslila si Aren a trochu znervózněla. Sorontur si všiml, že je nějak nesvá. Netušil, co se děje. Úsměv se z jeho tváře vytratil. „Jak jdou sedlákům opravy?“ zeptal se, aby trochu odlehčil situaci. Aren na něj dál mlčky koukala.

„Dobře…. Myslím, že večer budou mít hotovo,“ vydala ze sebe po delší odmlce.

„To jsem rád,“ řekl a znovu se usmál. Znovu se stal svědkem toho, jak Aren zkoprněla. „Děje se něco?“ zeptal se jí přímo. Aren cítila, jak začíná prohrávat tento slovní boj. Nedokázala rozhovor zavést tam, kam potřebovala. A ještě k tomu ty myšlenky. Myšlenky, které jí spalovaly touhou vrhnout se do jeho náruče. Snažila se je zapudit. Přece jej pořád nezná. A je to elf. Pořád dokola si opakovala, že je to elf. Že se nejspíš špatně vyspala. A znovu, že je to elf.

„Aren, tak stalo se něco?“ začal naléhat.

„N-ne, mělo by se něco stát?“ zakoktala rychle. „Jsem už unavená, půjdu se vyspat,“ vysypala ze sebe rychle a odešla do svého pokoje. Opřela se zády o dveře a vyčítala si své myšlenky.

(…)

Ráno Aren vzbudil výkřik. Popadla svůj meč a běžela zkontrolovat situaci ve vedlejším pokoji. Rozrazila dveře, pevně svírajíc svůj meč. Spatřila Daga, jak se zubí skloněný nad Soronturem.

„Co se to tady děje?“ zeptala se. Dag okamžitě padl na kolena.

„Přišel jsem za pánem, chtěl jsem vědět, jestli už příjde poradit nám, jak vylepšit to zavlažování."

„A ven!“ seřvala ho Aren nelidsky. Dag vyděšeně vyběhl z domu.

„Snad nebylo potřeba, abys ho tak vyděsila,“ řekl Sorontur.

„Já vím,“ odpověděla Aren. „Když já jsem se bála, že… myslela jsem, že…. Víš co, Soronture, oblékni se a zajdeme do města udělat to zavlažování,“ vypáčila ze sebe nejistě.

„Hned to bude, velitelko,“ zazubil se Sorontur.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Lieutenant (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování