Svět padlých - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Elizabeth se vrací do Angilionu, aby si vyslechla královninu nabídku. Přijme ji? A o koho se vůbec jedná?

07.12.2012 (08:00) • kakacs • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 471×

Brána 12. Nikdy jsem v ní nebyla. Samozřejmě jsem věděla, že funguje pro vstup padlých andělu do Angilionu. Pro ty, co jsou pozváni královnou.

„Elizabeth Angelson,“ nahlásila jsem strážnému u východu z brány. Podal mi papír. Dočasné povolení vstupu do Angilionu. Už jsem o něm slyšela. Byl to takový doklad s platností na dobu určitou. Po tu určitou dobu, která na něm byla uvedena, se mohl člověk nebo padlý anděl pohybovat v Angilionu. Jakmile platnost skončila, strážce ho odvedl k bráně 14 nebo 15 a on se vrátil zpět na Zemi.

Vyšla jsem z brány 12. Tam už na mě čekal Robert.

„Jaká byla cesta, slečno?“ ptal se. Celý Robert.

„Skvělá,“ odpověděla jsem. Užívala jsem si vědomí, že jsem opět tady. Celou mě omámil ten nostalgický pocit, že jsem se vrátila domů.

„Královna říkala, že tě vyhledá, až bude mít čas. Zatím můžeš dělat, co chceš,“ přerušil mé rozjímání Robert. Vydala jsem se tedy na místo, kam mě to táhlo nejvíc.

Louka byla pořád stejně krásná. Jediné veřejné místo v Angilionu, kde se nepovalovaly ty odporné bílé mlhy. Na louce jsem zahlédla skupinku dětí. Jejich vychovatelku jsem ihned poznala. Angelina. Má spolužačka z univerzity. Mnohem víc mě ale zaujala osoba přicházející z rohu. Lars. Tak dlouho jsem ho neviděla. Chyběl mi. Téměř automaticky mě nohy nesly k němu. Pak jsem se ale zarazila.

Lars došel k Angelině a políbil ji. Potom vzal do ruky jedno z dětí. Nepotřebovala jsem vysvětlení. Porušil to, co mi slíbil, než jsem padla. Naštvaná jsem se otočila a vrazila jsem do strážce.

„Královna vás očekáva,“ oznámil prostě. Vydala jsem se s ním do sálu. Vše bylo přesně takové, jaké jsem si pamatovala.

„Rozhodla ses tedy přijmout mou nabídku,“ pronesla královna.

„Ano, madam.“

„A slibuješ, že se zachováš naprosto čestně a nikomu nepovíš, o koho se vlastně jedná?“ tázala se.

„Slibuji na vaše křídla,“ odpověděla jsem. Normálně anděl přísahá na svá křídla, ale já už žádná neměla. A tohle mi přišlo jako jediné řešení.

„Dobře tedy. Jedná se o moji dceru Sofiu. Chová se naprosto nepřípustně. Ale netoužím po tom, aby si všichni padlí nadělé šuškali, že královna neumí vychovat ani vlastní dceru. Jestli zjistím, že se to někdo dozvěděl, zemřeš. Bez ohledu na to, jak ses snažila. Teď jdi. Setkáte se v parku za sochou.“

Opustila jsem sál a pokračovala k bráně 15. Sofia musí projít bránou 13 stejně jako já před lety. Docela by mě zajímalo, jak probíhá oddělení křídel. Při samotném procesu anděl nic necítí. Je totiž omámen, aby nevnímal bolest. Strážci v bráně 15 jsem odevzdala dočasné povolení a on s ním udělat to samé, co tehdy jiný strážce v bráně 13 s mým dokladem. Roztrhal ho. Už jsem vcházela do brány, když jsem zaslechla svoje jméno. Byl to Robert.

„Elizabeth, nebude to lehké. Vím, co ta holka dělala tady. Neumím si představit, co provede na Zemi. Kdybys potřebovala pomoc, stačí mě v mysli zavolat a já přijdu. Okamžitě,“ řekl.

„Děkuju. Jak vůbec víš, koho mám na starost?“ dodala jsem vzápětí.

„Já se dozvím vždycky všechno,“ odpověděl tajemně a odešel.

Konečně jsem se ocitla zpátky v Bergenu. Nadechla jsem se nočního vzduchu a rozhlédla se okolo. Nikde nikdo nebyl. Samozřejmě, vždyť už bylo po jedenácté. Pak jsem za sochou zahlédla slabý záblesk. Ležela tam dívka. Podle amuletu a ostatních věcí jsem okamžitě pochopila, kdo to je. Sofia. Začala se probírat.

„Co se to sakra děje?“ vydala ze sebe jako první.

Nevěděla jsem, jak začít.

„Ahoj,“ zkusila jsem. „Jsem Elizabeth. Ty seš teď padlý anděl a já se tu o tebe budu starat. Abys neprovedla něco hloupého a nezkomplikovala tím sobě i ostatním životy.“

„Á, maminka žalovala,“ utrosila Sofia.

„Nežalovala,“ odporovala jsem. „Takhle je to u všech padlých. Svět lidí je jiný než Angilion. Musíš se tu naučit žít.“

„Nevykládej mi nesmysly. Je mi to všechno úplně jasný. Nejdřív mi vyhrožuje pádem z Angilionu, pak mě uspí a roznese o mně drby a nakonec mě svěří do péče nějaký ženský tady na Zemi. Já chci prostě zpátky domů. Tady žít nebudu,“ dokončila svůj proslov a vydala se pryč.

Šla jsem tedy za ní. Hlavou mi proběhla jediná myšlenka. Tohle vážně nebude lehké.

Autor: kakacs, v rubrice: Povídky » Na pokračování